Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí ztráty paměti 1. kapitola

Bella a Abygail jsou sestry. Dvojčata, co se už na první pohled nemají příliš v lásce. Co se stane, když obě dvě potká tragická nehoda, při níž dojde k následnému kómatu a ztrátě paměti?

1. kapitola

Edward se od té nehody s Jasperem na mé oslavě chová divně. Ve škole se mi spíše straní a v čase, který spolu obvykle trávíme mimo, je zamlklý. A taky kouká na zápasy s Charliem. Tahle jeho změna je pro mě naprosto nepochopitelná, ale nejspíš jen opravdu potřebuje čas, jak tvrdí Alice.

Ač nerada, rozhodla jsem se mu ho poskytnout… Domluvila jsem se s Charliem, že zajedeme navštívit mámu a při té příležitosti i mou sestru.

Ve Forks jsem se o ní nikdy moc nezmiňovala. Přestože vzhledově jsme byly totožné, naše povahy byly naprosto odlišné. Zatímco já byla spíše po Charliem, ona byla po mámě.

A Cullenovým jsem o ní neřekla z jednoho prostého důvodu. Cítím se vedle ní ještě nejistější než normálně.

Aby taky ne. Vždy byla ve všem lepší. Navíc po mámě zdědila část talentu a přijali ji na prestižní malířskou stáž ve Francii. Právě se ale vrátila domů na návštěvu.

Její vztah k Charliemu byl nulovější než ten můj, ale to bylo nejspíš způsobeno i tím, že já u něj v současné době bydlím.

Alice o mém malém výletu samozřejmě věděla. Je těžké před ní cokoliv zatajit, ale slíbila, že před Edwardem o tom prozatím pomlčí. Vzhledem k tomu, že už jsme téměř na místě, hádám, že svůj slib dodržela. Nebo v tom horším případě je to Edwardovi putna…

„Nervózní?“ optala jsem se Charlieho.

„To si piš. Neviděli jsme se celé věky,“ přiznal rozpačitě a dál svým ostřížím policejním zrakem studoval okolí.

Nevěděla jsem jistě, zda myslí mámu nebo Abygail, ale nevyptávala jsem se. Takový už prostě byl náš vztah, ale abych mu dala na vědomí svoji oporu, stiskla jsem jeho dlaň.

Krátce pokýval hlavou na znamení díku, ale jinak nic. Rozhodla jsem se ho napodobit a prohlížela si okolí ze svého okénka.

Oproti Forks to byl velký rozdíl. Bylo teplo a nikde žádná zeleň. Byla to opravdu příjemná změna, ale chyběl mi Edward. Bylo to jen pár hodin, co jsem ho naposledy viděla, ale bylo to k nevydržení.

Alespoň, že se už co nevidět shledám s mamkou. No a taky s Abygail, ale z toho až tak nadšená nejsem. Pořád mě to užíralo. Jako malý červík a nahlodávalo zevnitř. Jak mohu být tak výjimečná pro Edwarda, když po světě běhá moje přesná a vylepšená kopie?

Taxi pomalu zastavilo před domem mé matky a Phila. Zatím jsem ho znala pouze z fotografií, které mi posílala emailem. Je zvláštní vidět to takhle na vlastní oči.

Je to malý jednopatrový domek s krémovou omítkou a pálenou střechou. Před domem byla bílá veranda s několika proutěnými křesly a malý, kdysi zelený plácek, který ale díky zdejšímu suchu vypadal trochu zašle.

„Tak pojď, Bello,“ pobídl mě Charlie a já si uvědomila, že stále sedím, místo abych vystoupila a pomohla Charliemu s věcmi.

Vzala jsem za příslušnou páčku, abych si otevřela dveře, jenže to bych nesměla být já, aby se to nepokazilo a já při vystupování nezakopla o své vlastní nohy…

Klečela jsem na chodníku s odřenými lokty a pravděpodobně i koleny. Ještěže tu není Edward a nevidí to. Nejen, že je to pěknej trapas, ale ještě ke všemu ze mě crčí krev jako z nějakého cedníku.

„Ach jo!“

„Páni, Bells. Já netušila, že se mi budeš klanět hned na úvod,“ prohlásil můj hlas.

„Co?“ zeptala jsem se zmateně a vzhlédla.

„Sss! To musí bolet,“ zhodnotila moje zranění s lehce škodolibým podtónem, ale pak napřáhla dlaň, aby mi pomohla vstát.

Chopila jsem se jí a vyškrábala se tak na nohy. Chtěla jsem jí říct, že děkuju. Nebo tak něco. Ale ona už mi nevěnovala pozornost. Vítala se totiž s Charliem. Na můj vkus až moc vřele.

Podezřívavě jsem hodnotila její chování a přitom si oprašovala zadní stranu džínsů. Kdyby mi oblečení vybírala Alice, přijela bych jako ze škatulky, ale těmhle starým džínsům a zelené košili trocha špíny a prachu ani nepomůže, ani neuškodí. Zato Abygail na sobě měla bílou mini sukénku, růžové tílko a boty s vysokou platformou, které se za pomocí šňůrek křížově vinuly až někam ke kolenům, kde byly uvázané na úhlednou mašličku.

Když pominu záhadu, jak se dokáže udržet na té patnácti centimetrové platformě, je mi divné, že jí ty šňůrky při pohybu nesklouzávají.

Sakra! Vždyť i s Alice by si určitě rozuměla víc než já. Vím, že to ode mne není hezké, ale myslím, že se tomu, co zrovna teď ke své sestře cítím, říká žárlivost. Ona byla vždy ve všem o kousíček lepší než já a já jsem se s tím stále nechtěla smířit.

Zatímco si tu tak pěkně rozjímám nad svými pocity s báglem u nohou, taxík se rozjel opačným směrem, než odkud jsme přijeli, a Charlie spolu s Abygail obtočenou kolem jeho paže právě vcházeli do domu. Mě si vůbec nevšímali. Nevěděla jsem, zda jim to mám mít za zlé či nikoliv. V zadní kapse se mi rozdrnčel telefon a mé úvahy byly přerušeny. Sáhla jsem pro něj, krátce se podívala na displej a hovor přijala.

„Ahoj, Alice. Zrovna jsme dorazili. Tak můžeš odvolat tu svoji pohotovost. Budu v pohodě.“

„Takže sis právě neodřela obě kolena a předloktí?“ zeptala se vědoucně.

„No, jo. No, ale vůbec nic to není. Tak se uklidni,“ požádala jsem ji.

„Já jsem klidná. To Edwarda zajímalo, jak jsi na tom,“ hájila se.

„Aha. No, jsem na tom dobře, ale krvácí to. Tak ať sem honem zase neběží,“ zavtipkovala jsem.

„Neboj. To neudělá. O to už se postarám,“ slíbila.

„Dobře, Alice. Chce se mnou mluvit?“ Chvíli bylo ticho.

„Ne, ale vzkazuje ti, že si to tam máš užít a hlavně na sebe dávat pozor. Tedy, větší než doposud.“

„V rámci svých možností se o to budu snažit, ale znáš mě přece,“ zažertovala jsem, ale na druhém konci se ozvalo známé podrážděné vrčení.

„Alice, on je právě teď vedle tebe a nechce se mnou mluvit? Proč vlastně? Je naštvaný, že jsem mu nepověděla, že odjedu? Nebo co jiného jsem provedla?“

„Nebudu vám dělat prostředníka,“ vyštěkla podrážděně, ale pak svůj tón zmírnila. „Promluvíte si, až se vrátíš. Kdybys cokoliv potřebovala, volej.“

„Samozřejmě.“ Zakoulela jsem očima. Tohle mi totiž říkala pokaždé. Myslela to dobře.

S těžkým srdcem jsem zaklapla telefon a vrátila ho na místo. Pak jsem se ohnula pro batoh, zhluboka se nadechla a vydala se do domu. Snad si všimli, že někdo schází…

*********

„Bello,“ zvolala máma a vrhla se ke mně hned, jak mě spatřila, aby mě mohla obejmout. Objetí jsem jí dlouze opětovala. Byl to úžasný pocit znovu ji vidět. Vypadala pořád stejně krásně.

Když naše objetí ukončila a hleděla do mé tváře, přičemž mě nepřestávala hladit po mých dlouhých, hnědých vlasech.

„Jsem tak ráda, že jsi tady,“ řekla s povzdechem. „Ten čas ale letí.“ Slzy se jí dojatě hrnuly z očí.

„Ale no tak, mami. Přeci jsi mi slíbila, že nebudeš bulet,“ obořila se na ni Abygail. Já do ní zabodla zlostný pohled, ale jen protočila oči a ztratila se kdesi v hloubi domu. 
Něco si přitom nesrozumitelně brblala. To bylo tak typické…

„No jo. Jsem prostě hrozná,“ řekla máma a otřela si slzy rukávem. „Ukážu ti váš pokoj. Ať si můžeš po té dlouhé cestě odpočinout.“ Odváděla mě dlouhou chodbou k pokoji na jejím konci.

„Váš?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ano, tvůj a Abygail,“ objasnila mi.

Sice jsem byla ráda, že nebudu muset spát s Charliem někde na kanapi, ale společný pokoj s Aby mě také rozhodně nenadchnul.

Poděkovala jsem mámě a rozhlédla se po pokoji, do kterého mě zavedla. Byl menší a většinu prostoru zabíraly dvě postele oddělené nočním stolkem s lampičkou a velká, dřevěná skříň na oblečení. Nic jiného se už do tohoto na žluto vymalovaného pokojíku nevešlo. Jedna postel už byla povlečená a na druhé spočívala hromádka s čistým povlečením.

„Ach jo,“ povzdechla jsem si, protože Aby si opět zabrala tu lepší postel u zdi. Odhodila jsem batoh ke skříni a pustila se do povlékání. Nejdříve polštář a poté peřinu. Když jsem si natahovala přes matraci prostěradlo, vešla Abygail. Opřela se loktem o kliku a hlasitě si odkašlala.

„Co je?“ obořila jsem se na ni.

„Klídek, Bello. Jen ti mám vyřídit, že je jídlo hotové a neksichti se na mě tak. Nic jsem ti neudělala. Zatím,“ řekla tím svým posměšným tónem a já zaťala ruce v pěst.

„Hned tam budu,“ řekla jsem a dokončila svoji práci s ložním prádlem. Postel teď byla stejně úhledně ustlaná jako ta její.

„Tak už pojď,“ zaúpěla.

„Vždyť jo,“ povzdechla jsem si a následovala ji onou chodbičkou. „Tady je koupelna. A tady mámina ložnice a šatna,“ vysvětlovala a ukazovala mi přitom na dotyčné dveře.

Znovu jsme se ocitly v hale. Vedla mě do téže části domu, ve které předtím zmizela. Tam se nacházel obývák, který byl spojený s kuchyní a oddělený pouze menším výstupkem v podlaze.

Už teď mi bylo naprosto jasné, že se na něm jednoho krásného dne rozplácnu. Snad to nebude dnes, protože už jsem dobitá až až.

Obývák byl malý a zařízený do béžova. Většinu nábytku jsem poznávala ještě z našeho starého domu. Nový byl pouze rozkládací gauč na němž bude zřejmě nocovat Charlie.

„Á, tady jste. Pojďte si sednout. Phill se zdrží v práci. Vrátí se asi až v noci. Takže se teď navečeříme jen my,“ vysvětlovala máma s telefonem v ruce. Byla trochu zaražená, ale vzápětí zase nahodila ten svůj vřelý úsměv. „Tak ke stolu. Mám pro vás něco super.“ Poslechla jsem ji a zasedla k malému kulatému stolečku vedle Charlieho.

„Už teď se bojím,“ zabrblal.

Chápala jsem ho. Máminy kuchařské experimenty byly známé tím, že se většinou nedaly pozřít. V následujících dnech bude lepší, když se kuchyně ujmu já. Doufám, že ten týden uběhne jako voda a já se zase ocitnu u Edwarda…

„Zase myslíš na Edwarda?“ zeptal se Charlie.

„Prosím?“ Vykulila jsem zmateně oči.

„Zase máš ten svůj výraz.“ Zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Jaký výraz?“ zeptala jsem se zmateně. Jen mávnul rukou, abych to raději nechala plavat.

„Takže Bella má kluka?“ chytila se toho Abygail.

Charlie přikývl.

Po tom mém údajném zběsilém útěku k mámě Edwardovi příliš nedůvěřoval. Ale byl rád, že jsem s ním šťastná. Navíc byl z dobré rodiny a Charlie byl jedním z těch, co se Cullenových zastávali před těmi, co na ně měli řeči a že jich v našem městečku bylo dost. Většina jim ale prostě jen záviděla. Neznali pravdu tak jako já…

„Ach ano. Edwarda. Jsou tak zamilovaní. Jak se vlastně má?“ zeptala se a postavila na stůl mísu zapečených brambor. Voněly po sýru a šunce.

„Hm. Tak to si nechám líbit,“ řekl Charlie a začal si nandávat.

„Ehm, má se dobře,“ řekla jsem a snažila se nemyslet na jeho podivné chování v posledních dnech.

„Jakej je?“ zeptala se Aby s mírným zájmem a napichovala na vidličku bramboru.

„Je to moc sympatický kluk a je tak… wow,“ líčila mamka.

„Mami,“ ohradila jsem se a zrudla, aby se rozesmála mým rozpakům a já ji zase vraždila pohledem.

„A co tvůj názor? Prošel přísnou kontrolou?“ zeptala se Charlieho, ale ten se jen ušklíbl a pustil se do jídla s ještě větší vervou.

Její obočí vyjelo překvapeně vzhůru. Nevím, zda to bylo tím, že ji jen tak odbyl či tím, že nespustil obvyklé kázání na téma: pro mé holky není nikdo dost dobrý, na který byla zvyklá z našeho dětství.

Jak už jsem říkala. Neznala Charlieho tak dobře jako já. Navíc díky tomu, že jsem tu jeho povahu zdědila také, jsem mu na rozdíl od ní rozuměla o něco více. No a pak taky chodím s čtenářem myšlenek, kterému sem tam něco uklouzne.

„Co budeme dělat?“ zeptala se máma.

„No, mohli bychom si třeba něco společně zahrát. Co aktivity?“ navrhla Aby.

„Jasně,“ nadchla se máma a začaly si spolu nadšeně štěbetat.

Skousla jsem si spodní ret a zachmuřila se na své ruce. Když jsem však vzhlédla, spatřila jsem tentýž výraz na Charlieho tváři. Zřejmě z toho také nebyl příliš nadšený.

„Co kluci v Paříži?“ rýpla jsem si, abych odvedla pozornost od té hry. Abygail umlkla a se zájmem v očích na mě pohlédla. Studovala můj výraz.

„No?“ povzbuzovala jsem ji.

„Normálka,“ odbyla mě a pohodila rameny jako by ji dané téma nezaujalo.

Hustý, pomyslela jsem si, protože dříve byla v jednom kuse na drátě s nějakýma kámoškama a jiné téma než kluci ji nezajímalo. Co na tom mohla Paříž změnit?

 

 

Pokračování příště…


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí ztráty paměti 1. kapitola:

 1
19.03.2014 [14:40]

ahoj belo si moc pekna a tesim se na tvuj fim

10.03.2014 [19:26]

BellinaTomHonem další díl !!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.03.2014 [22:20]

mokasinaSem zvědavá na další kapitolu. Moc se mi to líbílo a námět je velmi zajímavý určo pokračuj. Zaručeně si přečtu další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. kiki125
03.03.2014 [16:41]

Hezký těším se co tam bude příště,doufám že další kapča bude už brzy Emoticon Emoticon

03.03.2014 [16:33]

Emoticon Emoticon

2. Janík
02.03.2014 [15:00]

rychle další prosím Emoticon už se nemůžu dočkat!!! Emoticon Krásná povídka Emoticon

01.03.2014 [22:18]

Wow! Rýchlo pokračuj Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!