Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí v krvi - 34. kapitola

16.11.2013 (07:15) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2397×

„Já si nemůžu pomoct, ale tohle je vážně výborné, Alice.“

„Slyšela jsem tě sice už poprvé, ale pokračuj, pokračuj,“ zasmála se rozčepýřená upírka, jež vypadala, že je sama se sebou mimořádně spokojená (a taky k tomu měla pádný důvod).

„Co ty fotky?“ změnila jsem téma a vrazila si do úst další vrchovatou vidličku jídla. „Nechceš začít?“

„Sam sis o to řekla,“ varovala mě rozpustile a vyskočila na nohy. „Jídlo ber s sebou a pojď.“

„Počkej, nemohla bys prostě přinést foťák… teda kameru?“

„A co bys z toho měla na tom malém displeji? Ne, uvidíš to pěkně na televizi, v HD a s metrovou úhlopříčkou.“

Alicina dobrá nálada byla vysoce nakažlivá a já o necelou minutu později seděla v obýváku na gauči s nohama nataženýma před sebe, chladnoucí kávou na zemi a talířem s míchanými vajíčky na klíně.

Musela jsem uznat, že Alice měla pravdu ve svém přesvědčení, že čím větší obraz i rozlišení, tím větší zážitek budu mít. Ostatně dívat se na cokoli v obýváku mi připadalo jako brilantní nápad. Na téměř historické atmosféře celé místnosti bylo něco podivně uklidňujícího a moderní LCD televize do interiéru podivuhodně zapadla. Z několika portrétů visících na stěnách – respektive z lidí na nich vyobrazených – jsem sice stále neměla dobrý pocit, ale dokud jsem je vyloženě nepozorovala, nějak mi to nevadilo.

„Takže, tohle je celá ta budova zvenku… normálně je to něco jako koncertní hala, ale nebyl nějaký problém je přesvědčit, aby nám to celé propůjčili na necelý týden. Ano, na přípravu na jeden večer chtěli šesti denní interval, prý aby se nic nezanedbalo. Madison je neměla to srdce pohánět a mě se zase dvakrát nechtělo uplácet je, takže jsme to nakonec dál neřešily...“

Fotografie míjely spolu s Alicinými komentáři a já se brzo přistihla, že si celou imaginární prohlídku užívám natolik, že zapomínám jíst a pít.

Obojí už bylo téměř studené, když se do místnosti vkradl Jasper a usadil se na opěrku gauče. Alice se na něj vřele usmála a hlavu si opřela o jeho stehno, zatímco on ji začal hladit po vlasech.

Celé to gesto mě přimělo s lehce rudými tvářemi odvrátit zrak a začít se jako o život ládovat.

O několik vteřin později se místností mihl Elijah, vrhl nečitelný pohled na spokojený pár, lehce otrávený na obrazovku a pobavený na mě, když viděl, že ze mě je nedobrovolný křen.

Aniž bych jej musela pobízet, sebral mi z rukou prázdný talíř s vidličkou a s tichým: „Měj se hezky.“ zamířil do kuchyně a poté z domu.

Alicin výklad to nějak nenarušilo, obrázky přepínala stále se stejným okouzleným zaujetím, mluvila stejně rychle a chvílemi se obracela na Jaspera, jenž se po nějaké době začal do líčení včerejší noci zapojovat vlastními poznatky.

„…vezmi si třeba tohle děvče. Je jí šestnáct a je z Jižní Korey, a neumíš si představit, jak byla z tohohle celého nadšená. To je úžasné na tom, když si můžeš dovolit vybírat. Ty tváře, které se tímhle živí, jsou pořád v reklamách, časopisech, filmech… okoukají se a ti lidé můžou být na začátku sebeskromnější, ale toto je prostě poznamená.“

„Mně přišlo pozoruhodné, že snědla tak polovinu toho, co sama váží,“ poznamenal Jasper a vysloužil si šťouchanec od Alice pod žebra.

„Jo, to tak někteří lidé mají,“ zašklebila jsem se. „Žerou a žerou – pardon za ten výraz – a pořád přes ně skoro jde vidět.“

„A ty, hádám, patříš do druhé skupiny těch nešťastníků, co se nemůžou s klidným svědomím ani napít vody, co?“ zajímala se Alice.

„Pochopitelně.“

„Člověk,“ zareagovala na to okamžitě s pobavením.

„Žena,“ přisadil si Jazz.

„Řekli upíři, kteří si nemusejí absolutně s ničím dělat starosti, nějaké kalorie jdou mimo ně a… Alice?“

Nezdálo se, že by mě ale, před chvílí ještě veselá upírka, slyšela. Rty se jí překvapeně pootevřely, zatímco oči dál strnule zíraly před sebe, ale nesoustředily se na nic v téhle místnosti. Dívala se, ale neviděla.

„Alice!“ vyjekla jsem znovu s počínající hysterií a jako v reakci na má slova jí ruka vystřelila k ústům ve zděšeném gestu. Ovladač spadl na gauč, odkud sklouzl na zem.

Nedokázala jsem se pohnout, abych jej zvedla. Nebyla jsem s to se natáhnout přes délku gauče, abych byla u ní pro případ, že bych mohla nějak pomoct. Jenom jsem seděla a bezmocně třeštila oči na scénu před sebou.

„Al, pokus se vrátit. Najdi zadní vrátka.“ Na rozdíl ode mě, Jasper nejenomže věděl, co se děje, ale mluvil naprosto klidně.

Alicin obličej vzápětí získal opět příčetný výraz a vytřeštěné tmavé oči se vyděšeně upřely do tváře blonďatého upíra nad ní.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se roztřeseně. Pohled na upíra v takovém stavu mě rozrušil – popíralo to všechno, co jsem o nich kdy slyšela. Toto se prostě nemohlo nikdy stát. Nesmělo. Bylo to vyloučeno.

„To bych se měla zeptat spíš já tebe,“ obrátila se na mě najednou Alice, téměř útočně.

Poklesla mi čelist. „Co se to, sakra, děje?“

Vzápětí jsem doslova cítila, jak se přese mě přelila vlna něčeho teplého a těžkého, co mě uklidnilo stejně, jako kdyby mi někdo přes ramena přehodil deku.

Nebyl důvod se rozčilovat. Všechno bylo v pořádku. Proč bych se zlobila?

Alicin výraz zjihl a utvrdil mě v tom, že na ni to působí taky.

Zpropadený Jasper.

„Vím, že to nemáš ráda, Sam, ale začínala jsi být hysterická. Vy obě.“

„Co se stalo?“ zopakovala jsem svou otázku nepřirozeně klidným hlasem. Nenáviděla jsem, když jsem se pod náporem emocí zajíkala a přeskakovala do sotva slyšitelného šepotu, ale toto mi bylo téměř stejně odporné.

Alice se na mě dívala přimhouřenýma očima. „Měla jsem vizi.“

Jako vysvětlení to stačilo, ale já se na ni dál dívala a čekala na něco více než nezbytný podmět s přísudkem a předmět. Bylo to poprvé, co jsem Alici viděla v takovém stavu a upřímně se zajímala, jestli to takhle vždy probíhá. Sice jsem viděla, že její dar není žádným výmyslem, ale představa superschopnosti mi stále připadala až moc fantastická na normální svět.

„Aha,“ hlesla jsem tupě a promnula si kořen nosu. „Jaspere, pořád ještě jsem hysterická?“

Zamračeně se na mě podíval. „Samozřejmě, že teď ne. Ale nejsem věštec… to nebyla žádná narážka, jen tak mimochodem.“  

„Vlastně si myslím, že to bude lepší s emocemi, Jazzi,“ vložila se do našeho rozhovoru Alice.

Pohled, který si od blondýna vysloužila, nebyl příliš hezký, ale v příštím okamžiku jsem cítila, jak se mi hlava opět pročistila a úzkost ve mně začala hlodat usilovněji než dřív.

„Takže…“ nadhodila jsem, nepřirozeně to jedno slovo protahujíc, abych se dočkala nějakého vysvětlení, které by mohlo objasnit, proč se na mě tak prudce utrhla. Ruce jsem si nechala spadnout do klína, ale tušila jsem, že pokud se rozhovor stočí špatným směrem, neudržím je v klidu.

A já si byla jistá, že se všechno ve zlé obrátí.

Vlastní mysl mě místo podpory shazovala pesimistickými scénáři a úvahami hloub a hloub a já se brzy přistihla, že s každou vteřinou mlčení sedím na gauči napjatěji a nervózněji.

Ticho nebylo nějak dlouhé, ale když se Alice ujala tónem, který snad poprvé připouštěl její skutečný věk, slova, měla jsem dojem, že jsme v nejistém hrobovém tichu strávili celá století.

„Jak se cítíš, Sam?“

Téměř jsem se zajíkla zděšením, když jsem si uvědomila, že moje nejtemnější představy byly až příliš blízko realitě – věděla jsem, kam se toto stáčí, a bylo mi jako zajíci chycenému v pasti.

„Fajn.“ Už jenom můj hlas prozrazoval, že mé rozpoložení by se dalo popsat jakkoli, jenom ne slovem „fajn“. Co muselo teprve říkat moje tělo, nad kterým jsem měla sotva kontrolu?

Lež. Lež! Samé lži!  

Nemusela jsem se dívat na ruce, abych zjistila, že se mi neovladatelně chvějí.

„Co se děje? Ty to víš, že?“ naléhala na mě Alice, sledujíc mé reakce, které pro ni byly dostatečnou odpovědí. „Řekni a my ti okamžitě seženeme tu nejlepší pomoc, než se to zhorší.“

Vidění se mi rozmazalo, jak mi do očí vstoupily slzy a přepadly přes okraj. Zavrtěla jsem hlavou a násilím polkla vzlyk, ačkoliv v ten okamžik jsem nechtěla nic než se hlasitě rozplakat a nemuset přestat. Dokud jsem ale měla publikum, nemohla jsem se jako dítě stočit do klubíčka a brečet, dokud neusnu únavou nebo nedojdu do stavu, kdy už nebudu mít energii dál se třást v záchvatech pláče.  

Za ramena mě popadly Aliciny hubené paže a zatřepaly se mnou, jako kdybych nebyla duchem přítomná. Její výraz byl směsí paniky a odhodlání dostat ze mě vše, co vím.

Jasper sedící na pohovce za ní měl napjatou čelist a díval se na mě se soucitem, ze kterého se mi dělalo špatně. Fyzicky i psychicky.

Nechtěla jsem, aby mě kdokoli litoval.

„Dej mi pokoj,“ zanaříkala jsem a pokusila se bezvýsledně vyprostit z jejího držení. Lepší šance bych měla, kdybych se snažila holýma rukama roztrhnout betonovou zeď.

„Zatraceně, Samantho! Co se s tebou děje?“

„Nechej mě.“

„Co se s tebou děje?“ opakovala mi svou otázku a snad si ani neuvědomovala, že mi tiskne ramena až moc silně.

„Alice…“

„Dobře,“ konstatovala a náhle mě pustila a vstala. „Dobře. Vezu tě do nejbližší nemocnice a trucuj si, jak chceš.“

K mé hrůze zmizela ve vedlejší místnosti, a když se opět objevila přede mnou, měla na sobě krátkou džínovou bundu, na rameni se jí pohupovala drobná kabelka a v rukou se jí leskl kov kroužku klíčků jejího sporťáku.

Popotáhla jsem a podívala se na ni uslzenýma očima. Nebyla jsem schopná přijít s ničím jiným než naivním: „To nemůžeš.“

K mému šoku Jasper vstal z gauče, přešel k o dvě hlavy menší upírce a položil jí dlaň na rameno. Ten rozdíl mezi jeho rukou a její byl téměř komický.

„Alice,“ zamumlal sotva slyšitelně, takže jsem si spíše domýšlela, co říká. Jeho tón ale dával najevo jednu věc – toto zbrklé řešení se mu nelíbilo o nic víc než mně.

Vlna sympatií, kterou jsem k němu ucítila, mi vehnala do očí novou várku slz.

Tonoucí se stébla chytá.

Nelíbilo se mi, jak se to rčení hodilo k celé situaci. Stéblo ještě nikoho nezachránilo a já pochybovala, že budu první. A Jasper byl sotva větší pomocí než kus trávy.

Alice mu něco neslyšně odpověděla, zatímco já se zády hluboce zabořila do sedačky.

„Já nikam nepůjdu,“ zašeptala jsem plačtivě.

Nemusela jsem vzhlédnout, aby mi bylo jasné, že mezi těma dvěma proběhla další tichá výměna. Pokud nemluvili, minimálně si vyměnili ten pohled. Veledůležitý oční kontakt, jejž budil dojem, že spolu komunikují skrze myšlenky, a kterého jsem si u nich všimla už v prvních dnech.   

„Je to zbytečné.“

„To nemůžeš vědět,“ namítl Jasper měkce a jeho tón mě přiměl křečovitě zavřít oči.

Zase ten pitomý soucit. Já o něj nestojím! Ať si jej ten zpropadený pan Všechno-vím strčí někam!

Polkla jsem. „Vím. Prostě vím.“

„Pleteš se.“

Znovu jsem otevřela oči a otřela si je hřbetem ruky.

Tak to jsem moc dlouho neudržela v autu, blesklo mi myslí ironicky, jsem nenapravitelný idiot, co věří na pohádky. Ale zkusila jsem to. A ten odklad stál za to.

Vybavilo se mi těch několik chvil idyly s Elijahem. Jo, to za to rozhodně stálo.

„Víte, že Valencia si vypracovává statistiky? Devadesát sedm procent vyvolených jsou ženy a dívky. Z těch, které chytnou, třetina nevydrží první tři týdny. A ten zbytek? Víte, kolika se dožijou?“

Oba dva se na mě dívali s výrazy, ze kterých jsem nebyla schopná určit, jestli chápou, kam tím mířím, nebo čekají na objasnění.

„Napovím vám – já jsem zasloužilá veteránka.“ Hlas mi u slova „zasloužilá“ přeskočil, ale dokázala jsem doříct větu.

„Bože,“ zamumlala Alice, jež u mě v mžiku byla a klečela přede mnou jako věřící před svým bohem. Ten pohyb jsem ani nezaznamenala, ale výraz v jejím obličeji se mi vryl do mozku až moc dobře.  

„Nic…“ zadrhla jsem se a musela se zhluboka nadechnout, než jsem zbytek dořekla špičkám svých bot, „nic není stoprocentní. Ani imunita proti upířímu jedu. Jedu.“         

Moc děkuji za komentáře u poslední kapitoly... vím, že jsem si je tak nějak vydupala, a tak mi nezbývá než doufat, že jsem tím nespáchala nějaký hrdelní zločin. :)

Co říkáte na tyto necelé dva tisíce slov?

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí v krvi - 34. kapitola: