Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 9.

23.02.2009 (11:38) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4306×

Cítila jsem se lehká jako vánek, který mi pokaždé rozfoukával vlasy. Okolo mě bylo bílo jako v zimě, když napadne sníh a studí mě na tvářích. Ale tady bylo příjemné teplo, při kterém se tak krásně usíná.Tohle nemohlo být nebe, muselo to být něco mezi. V nebi na mě musí čekat můj Edward. Moje tělo jako by naráz ztěžklo a do očí mě pálilo to ostré světlo, které se čím dál více přibližovalo. Ztěžka jsem oddechovala, bolelo mě celé tělo. Hlava se mi málem rozskočila. Na bříško jako by mi někdo tlačil vší silou a nohy jsem sotva cítila. Na nebe je tu moc bolesti. Neměla jsem jen poklidně odejít s mojí láskou po boku? Tohle byl očistec nebo hůř, tohle bylo peklo. Otevřela jsem doteď zaslepené oči a nad mojí hlavou se pohybovalo několik rozmazaných stínů připomínající lidské bytosti. Míhaly se rychle jako upíři, ale moje uši z ničeho nic naplňoval hluk, který mi ještě více drtil hlavu. Zrak se mi zaostřoval. Začala jsem lapat po dechu. Měla jsem nedostatek kyslíku. Ti lidé mi přiložili něco k ústům a já opět upadla do bílého prostoru, kde jsem byla sama.
Z bílé nejistoty jsem se přesunula do mě známého lesa, který byl teď až moc zlověstný. Temnota dopadala na každou částečku mého těla a kolem mě nebylo nic jiného než stromy, avšak ty mi připomínaly stále se blížící osoby. Za ruku jsem držela dvě děti. Malá holčička s hnědozlatými kudrnatými vlásky a dětsky krásným obličejíkem mě držela pevně za pravou ruku. O něco větší chlapec s tmavými vlásky se krčil u mé levé nohy a křečovitě svíral tutéž ruku. Děvčátko stále šeptalo „Mami, já se bojím.“ Chlapec se jen obezřetně rozhlížel okolo nás. I já se začala otáčet a ze všech koutů lesa na mě zíraly karmínově rudé zlé oči, které nemrkaly a s každým mým chraptivým nádechem se přibližovaly. Klekla jsem si k dětem a kryla je vlastním tělem. Jedny rudé oči k sobě našly i zbytek těla, které kráčelo tichým rychlým krokem k nám. Naposledy jsem se zhluboka nadechla a pozorovala jsem sněhově bílou ruku, jak se po mně natahuje. Pevně jsem semknula oči a snažila se, co nejvíc uchránit nejdůležitější poklad schovávajíc pod slabým tělem. Chladná ruka spočinula na mém rozechvělém krku, i jeho hlava se přibližovala, až jsem ucítila studený dech útočníka. Tlak ostrých zubů na moji sametovou kůži působilo jako nabroušený nůž na maso. Propadala jsem se do nevědomí.

S šokem jsem otevřela oči. Rukou jsem zabloudila na bříško, které bylo stále na svém místě, ale při doteku s napjatou kůží jsem cítila bolest prostupující každý sval v mém těle. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka, ale něco těžkého na noze mi to nedovolilo. A jak jsem se snažila, podívat se, co mi v pohybu bránilo, hlava jako by se mi rozpoltila na několik ještě více bolících částí. Někdo vstoupil do místnosti. S pocitem klidu jsem zjistila, že je to sestra.
„Hlavně se moc nehýbejte, ano?“
Nedopověděla jsem. Hlas by mi nejspíše selhal. V krku jsem měla sucho.
„Váš manžel leží jen s pár lehkými poraněními hned vedle a dítě je asi také v pořádku.“
Asi? Co tím myslela?
„Pro-prosím…můžete zavolat panu doktorovi Cullenovi, že chci aby pro nás přijel?“
„Váš převoz není možný, paní Cullenová.“
„Já tady být nechci. Zavolejte mu, prosím.“
Sestra s přikývnutím odešla.
Po chvíli se vrátila. „Pan doktor je na cestě. Prý přijede s celou rodinou.“ 
Představa, že přijede úplně celá rodina, která mě odveze domů, pro mě byla vysvobozující.
Ležela jsem bez hnutí a pozorovala nemocniční strop. Na dlouhou dobu jsem zavřela oči, ale nespala jsem.
Ode dveří se ozvaly kroky a pisklavý zvuk. Až když se osoby přiblížili ke mně, jsem poznala zdravotní sestru, která na vozíku vezla Edwarda. Výraz měl tak bolestný, že jsem se na něj musela povzbudivě pousmát. Úsměv vypadal spíše jako úšklebek.
Sestra mezitím odešla a Edward přijel těsně ke mně. Chytl mě za ruku a svou hlavu položil na postel vedle mě. 
„Edwarde…,“ promluvila jsem nakřáplým hlasem. Pravou rukou, kterou jsem neměla uvězněnou v sádře, jsem pohladila Edwarda po vlasech.
„Jak je ti? Jsi v pořádku?“ Tyto dvě otázky jsem pokládala obezřetně, ale starostlivě.
Edward zvedl hlavu a vpíjel se mi svýma hlubokýma zelenýma očima do mých. Jeho výraz byl nasupený. „T-ty se ptáš mě? Jestli jsem v pořádku? Po tom, co jsem vás málem zabil? Samozřejmě, že nejsem v pořádku. Cítím se hrozně. Jak jsem mohl být tak nezodpovědný? Už podruhé moje řízení selhalo a ty se ptáš jestli jsem v pořádku.“  
„Vždyť se nám nic nestalo.“ Jestli byl doteď naštvaný, v dalším okamžiku byl téměř rozzuřený.
„Bello, koukni se na sebe. Jsi samý šrám. Tvoje ruka a noha. Museli ti dávat uměle kyslík. Slyšel jsem tě naříkat -“ hlas se mu zlomil. Obličej měl zkroucený bolestí, kterou jsem tak nerada viděla. Měla jsem pocit, že bych ho měla utěšit.
„Edwarde, nemůžeš za to.“ Nyní zuřil jako lev. Vstal z vozíku a začal přecházet rozlíceně po pokoji.
Začínal mě značně znervózňovat. Potřebovala jsem se posadit, ale Edward byl v mžiku u mě a zatlačoval mě zpátky do postele.
„Zůstaň ležet, prosím. Nechci, aby se ti ještě stalo něco víc.“ 
Do místnosti vběhli všichni. Esme byla vyděšená k smrti. Běžela ke mně, objala mě, tak silně až to bolelo. Unikl mi tichý nářek. „Zlato, promiň. Hrozně jsem se o tebe bála. T-tak hrozně mě to vyděsilo. Jste v pořádku?“
Rosalie, Emmett, Jasper a Alice stáli váhavě u dveří. Nejspíš se báli krve, před kterou by se nedokázali ovládnout. Carlisle v místnosti nebyl. Okamžitě mě napadlo, že nejspíš vyjednával s doktorem o to, aby mě pustil do domácího léčení.
„Jak je možné, že se v jeden měsíc octnete v nemocnici hned dvakrát?“
Nikdo na její otázku odpovědět nechtěl, takže místnost zůstala tichá. Edward se mezitím posadil zpátky na vozík a hlavu si složil na postel. Chytil mě za ruku. Jemně mi přejížděl palcem od kořenů prstů až po loketní jamku. Ticho v místnosti porušil Carlisle, který chvatně vešel a mířil přímo ke mně. Vzal do ruky mojí kartu a zkoumavě jí přejížděl očima. Kontroloval výpis z přístroje na měření ozev mého srdce. Zdál se klidný, když dlouhý papír pustil a zadíval se na mě.
„Doktor říkal, že můžeš domů. Odvezeme tě ještě dnes.“
Carlisle opět odběhl zařídit potřebné a v místnosti zavládlo hrobové ticho rušené pouze pípáním přístrojů. Zavřela jsem oči, abych zahnala myšlenky na sen, který se mi zdál po tom zvláštním bílém prostoru. Nechtěla jsem usnout, ale dohnala mě únava, která mě nechtěla opustit. Pomalu jsem se ponořovala do bezesného nevědomí.

Přes zavřená víčka jsem cítila teplé nepříjemné světlo, nejspíš slunce, které se po dlouhé době dostalo skrz zataženou oblohu. Obezřetně jsem zvedala těžká víčka. Rozhlížela jsem se po místnosti. Něco mi v ní chybělo. Ležela jsem na té samé posteli jako v nemocnici. Byla umístěna v obývacím pokoji, hned za pohovkou, naproti televizi. Chtěla jsem se pohnout, ale stále mi bránila sádra na levé noze. Pravou ruku jsem také měla uvězněnou. Mrňousek v bříšku se opět protahoval. Jemně mi nakopl žebro, ale tentokrát to bylo slaboučké šťouchnutí, které mě zalechtalo. Hlasitě jsem se zasmála a do místnosti připlula Rosalie. Pátravě se podívala po důvodu mého veselí, ale nic kloudného ji nejspíš nenapadlo, tak se pouze tvářila nechápavě.
„Promiň, jestli jsem tě vyrušila, ale dostala jsem šťouchanec do žebra.“ Nechápavost na tváři vystřídala nevěřícnost. „Tomu jsi se smála? Mně to k smíchu nepřijde.“ Mračila se na mě.
„Když ono to lechtalo,“ uchechtla jsem se. S nechápavým vrtěním hlavy se šla posadit na pohovku, kde si z konferenčního stolku vzala módní časopis a začala si číst. Po chvilce zvedla hlavu. „Vidíš, ani jsem se tě nezeptala, jestli něco nepotřebuješ. Třeba něco k jídlu? Nemáš žízeň? Edward spí nahoře a ostatní se vydali na lov. Tedy kromě Carlislea, který je ve své pracovně.“
„Proč jsi nejela s nimi?“ Prohlížela jsem si celkem silné fialové stíny pod jejíma tmavýma očima.
„Chtěla jsem tu zůstat s tebou. Snad si nemyslíš, že bychom tady nechali samotné tři lidi na místě známém jako upíří doupě.“ Tomu jsem se zasmála a hlasitě mi zakručelo v břiše. Rosalie se rychle přemístila do kuchyně a hlasitě připravovala něco k snědku. Po krátké chvíli přišla s talířem plným dobře vypadajícího jídla. S vděčností jsem se do něho pustila. Když jsem dojedla, Rose ode mě převzala talíř, který odnesla zpět do kuchyně.
„Rose?“ Ani jsem nestihla zavřít ústa a byla u mě.
„Hm? Potřebuješ něco?“
„Nemohla bych se projít? Potřebuji se protáhnout. Prosím. Budu opatrná.“
„No já nevím...“
„Rose, prosím. Alespoň na malou procházku. Vždyť mi nic není. Jenom zlomení noha a ruka. Jinak v pořádku. Ani kapačku už nemám.“
„Tak dobře.“ Nejdříve jsem se opatrně posadila, přesunula jsem obě nohy na kraj postele a spustila jsem je dolu. Rose mě podepřela a pomohla mi na zem. Opatrně jsem dělala malé krůčky jako dítě, které se učí chodit. Kulhala jsem a celkově jsem působila nemotorně. Po deseti minutách chůze mě Rose dovedla na pohovku. Rázně jsem odmítla návrat do postele.
„Rose, nemohla by jsi mi prosím přinést oblečení? Už nechci mít tohle pyžamo.“ Na sobě jsem měla opět jen lehkou nemocniční košili. Rosalie přikývla a nadpřirozenou rychlostí mi zmizela z dohledu. Vrátila se s hromádkou oblečení, které mi položila na pohovku a odešla. Byla to dlouhá džínová sukně s natahovacím pasem a těhotenské triko s dlouhým rukávem. Zasmála jsem se. Někdo byl nakupovat. Cítila jsem se pohodlněji. Zdravou ruku jsem si položila na bříško. Noha v sádře mě hrozně svědila a ruka jakbysmet. Rose po pár minutách přišla a znova se zahloubala do časopisu. Já se natáhla pro ovladač k televizi. Podezíravě zvedla zrak od čtení a měřila si mě.
„Jen si chci pustit televizi.“ Odpověděla jsem jí na nevyřčenou otázku. Přikývla, ale chvilku trvalo, než znovu sklopila oči k časopisu. Nepřítomně jsem přepínala kanály. Zastavila jsem se na programu s dětskými pohádkami. Chvíli jsem se dívala. Občas se něčemu zasmála, ale vtipné to nejspíš nebylo, protože když Rose opět zvedla hlavu jen se uchechtla a četla dál. Miminku se pohádky také líbily. Spokojeně se vrtělo. Pro mě to moc příjemné nebylo, ale bylo znát, že má radost. A já chtěla, aby bylo šťastné. Občas jsem sebou bolestivě trhla při jeho větším pohybu a Rose se na mě pokaždé starostlivě podívala. 
Rosalie vyměnila časopis, který už prohlédla, za jiný. Chvíli jím listovala, ale po pár stránkách zvedla hlavu.
Viděla v mých očích slzy. Nevím, proč jsem v tu chvíli plakala. Měla jsem pocit, že chci být Roseina kamarádka, ale pořád ode mě byla odcizená. 
„Bello, copak je? Proč brečíš?“ Zničehonic jsem Rose objala. Byla mým gestem překvapená, ale nakonec mě objala taky. Rozvzlykala jsem se nahlas. Myslím, že nás ta chvíle hodně sblížila. Jen tak jsme seděli, já plakala, ona vzlykala a kdyby mohla, slzy by jí také tekly proudem. To byl ten rozhodující krok, jak zavřít dveře věčnému nepřátelství. Náš usmiřovací dýchánek by určitě trval déle, kdyby do místnosti nepřiběhl nadpřirozenou rychlostí upír. Nevěřícně jsem vykulila svoje čokoládové oči a brada mi údivem skoro spadla na zem.
Přímo přede mnou stál Edward. Jeho oči barvy roztaveného karamelu se mi překvapivě šťastně vpíjely do mých. Stále neschopná slova, jsem zavřela ústa. Znovu jsem je otevřela, abych něco řekla, ale neměla jsem slov. Srdce se mi divoce rozbušilo. Krev se mi nahrnula do spánků. Rose vedle mě ztuhla, stejně překvapená jako já. Také ona seděla mlčky a jen na něj zírala. Edwardovy oči se stále neodtrhly od mých. Čekal, co řeknu.
„C-co to…jak?“ Když odpovídal, nespouštěl zrak z mé tváře. Všimla jsem si, že mu dává zabrat ovládnout se. Jeho žízeň byla neuvěřitelně silná. Snažila se ho ovládnout.
„Spal jsem. Najednou jsem se cítil jako by mě někdo násilím ze spánku vyhnal. Jako když dostáváš z injekce tekutinu. Také nemá na vybranou. Cítím se jako kdybych byl celou dobu v transu. Nechápu to.“ 
„Ale jsi šťastný.“ Tváře se mi zapálily divokou červení. Byla jsem rozzuřená. Co mě na to tak rozzuřilo?
„Ano, ale proto, že je všechno jako dřív…“ Poprvé od jeho příchodu odtrhl zrak od mé tváře a zabloudil jím na moje bříško. A dodal, „tedy skoro všechno.“
„Všechno jako dřív. To je super. Ty zase budeš zatvrzelý jako býk. Kvůli mé proměně. Jsem za tebe vdaná. Takže, co mi teď zbývá? Bude ze mě stařena, protože mi nechceš zničit duši.“
Slova vzteku ze mě vypadly úplně samy. Edwarda to zabolelo. Přimhouřil oči a koutky úst mu poklesly, jak se mu na tváři objevila smutná grimasa. Nechtěla jsem mu ublížit. Ale stejně bych ta slova zpátky nevzala. Řekla jsem mu čistou pravdu. Dusná atmosféra mezi námi trvala značnou chvíli. Pootočila jsem hlavu, abych zjistila, že Rosalie už není na svém místě. Nechala nás, abychom si všechno vyříkali. Tentokrát jsem nechtěla být první, kdo promluví. Dala jsem mu čas na rozmyšlenou. Byl na ředě on. Zamračeně jsem se dívala do jeho ublíženého obličeje. Měla jsem co dělat, abych k němu nerozběhla a neobjala ho. Byl zdrcený. Jeho žal byl mým žalem. Po tvářích mi opět stékaly trpké slzy, které jsem nemohla zastavit. Edwardovo koutky vylétly rychle nahoru. Ten zmučený Edward byl ten tam. Tvář mu zněžněla. Vypadal jako by mu někdo řekl něco krásného. 
„Neplač Bello. Také je to bolí. Nenávidí, když jsi smutná.“
Tím mě zaskočil ještě víc. „Cože? Jak. Jak to víš?“
„Slyším je. Říkají, že jsou šťastní. Milují tě.“ Něžně jsem pohladila velké bříško neschopná slova.
„Mají rádi tvůj hlas a také když je hladíš.“ Vykulila jsem oči, když jsem si uvědomila, že mluví v množné čísle.
„Po-počkej, oni? Dvojčátka?“ Edward jen přikývl. Já jsem zrušila vzdálenost mezi námi a radostně ho objala. Dvojčátka jako z mého snu. Krásné děvčátko a roztomilý chlapec. Vzpomněla jsem si na ten sen. Všichni čtyři sedící na trávě na naší loučce. Hrající si děti. Šťastná rodinka. Rozeštkala jsem se nahlas. Hlas se mi třásl.
„Co ještě říkají?“
„Nemáš jíst kyselé okurky.“ Přes slzy jsem se rozesmála. Edward se ke mně uvolněně přidal. Něžně mě políbil na ústa. Ponořila jsem se do našeho nádherného polibku vnímajíc jen jeho. Cítila jsem jeho vůni. Rukama jsem mu zajela do bronzových vlasů. On mi láskyplně přejížděl jednou rukou po zádech a druhou mi položil na bříško.
Když jsem nemohla dýchat s úsměvem se odtáhl. Úsměv mu na tváři zmrznul. 
„Edwarde, co-,“ přerušil mě zvednutím ruky. Byl zaposlouchaný do zvuků v místnosti. Hned mi bylo jasné, že poslouchá myšlenky našich drobečků.
Ve tváři se mu odráželo mnoho emocí – nevěřícnost, zadumanost, porozumění a hrdost.
„Už tomu rozumím,“ mumlal si spíše pro sebe.
„Zato já ti nerozumím vůbec nic,“ dodala jsem zmateně, dívajíc se do jeho hlubokých okrových očí. Dnes se snad něco vyjasní. Dozvím se to. Nevzdám se.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 9.: