Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 7.

11.02.2009 (23:00) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4257×

Běžela jsem lesem. Bříško jsem měla velké jako balon a sotva jsem ho nesla. Za mnou byly slyšet stále hlasitější temné kroky, které stále šly, zatímco já jsem běžela. Tyto vždy tiché kroky patřily upírovi. Srdce mi bušilo až v krku. Zakopla jsem a upadla na mokrou lesní zem. Upír se ke mně přibližoval a hladově na mě shlížel krvavě rudýma očima. Zavřela jsem oči a v ochranném gestu jsem si jednou rukou přikryla oči a druhou si objala bříško. Přikrčil se k útoku a chystal se skočit.

S trhnutím jsem vylétla do sedu. Uvědomila jsem si, že pláču. Rukou jsem si přejela po malinkém bříšku a někdo mě chytil za ruku. S vyjeknutím jsem vyskočila z postele. Hlasitě jsem oddechovala a srdce mi chtělo vyletět z hrudi.

„Bello, co se děje?“ zeptal se mě ten vyděšený rozespalý hlas.

„Já… Mně se něco zdálo,“ vyhrkla jsem zmateně. Zatočila se mi hlava, už jsem padala, ale Edward mě naštěstí zachytil. Reflexy má stále dobré, i když ne tak rychlé.

„Bello, co se děje?“ opakoval vyděšeně. Vzal mě do náruče a položil na postel. Hladil mě po ruce a já se pomalu vzpamatovávala.

„Už je to dobré. Jen je mi trochu špatně. Možná budu zvracet.“ Edward mi položil jednu dlaň na čelo, druhou mi přejížděl po tvářích a potichu pobrukoval moji ukolébavku. Nevolnost postupně odeznívala a já jsem začala znovu usínat. Byla jsem ráda, že jsem nezvracela. Už mám toho plné zuby. Žaludek jako na vodě a hlava věčně vnořená do záchodové mísy.

Probudila jsem se s tupou bolestí hlavy, která mi bránila v jakémkoli pohybu. Edward ležel vedle mě a unaveně si mě prohlížel. Řekla bych, že toho v noci kvůli mně moc nenaspal.

„Dobré ráno, jak ti je?"

„Jen mě bolí hlava,“ promluvila jsem skuhravě.

„Zajdu za Carlislem, jestli ti nemůže dát nějaký prášek.“ S ustaraným výrazem odešel z pokoje. Posadila jsem se a chvíli se zapřemýšlela. Po delší době byl zpátky s omluvou, „Carlisle říká, že by to nebylo zdravé pro dítě.“ Provrtával mě očima a snažil se rozluštit můj výraz. Po pravdě jsem se snažila soustředit na něco jiného, než na bolest. Myslela jsem na to, jak se asi má miminko. Jestli třeba nemá hlad. Edward odtušil moje myšlenky.

„Měla by jsi něco sníst. Chceš donést snídani do postele?“ dodal laškovně, aby mě vytáhl z transu.

„Ne, myslím, že půjdu raději dolů.“ Edward se zatvářil pochybovačně, ale nic neřekl. Seděl na posteli a já se pomalu zvedla, aby se mi všechna bolest nezačala soustředit na jedno místo. Ze šatníku jsem si vybrala světle modré triko s dlouhým rukávem a džíny s laclem. Podívala jsem se do zrcadla. Bříško, viditelné více než předtím, se rýsovalo pod džínovinou.

Vrátila jsem se k Edwardovi a usadila se na jeho nohách. Objal mne jednou rukou kolem ramen, druhou mi položil na bříško a já mu položila hlavu na hruď. Seděli bychom tam takhle asi hodně dlouho, kdyby se neozval můj po jídle volající žaludek, ale než stihl Edward sundat ruku z bříška, ucítila jsem další pohyb. Tentokrát to bylo trochu nepříjemné kopnutí do žeber.

„Uch…“ Snažila jsem se nevydat žádný zvuk, ale Edwarda jsem neoklamala. Zděšeně se na mě podíval a já se usmála, tedy spíše jsem přidala něco, co mělo jako úsměv vypadat.

„Bello, co se děje?" Tuhle větu jsem začínala nenávidět. Během dvou dnů jsem ji slyšela potřetí.

„Brouček se jenom protahuje a zavadil o žebro. Nic to není.“ Edward mi můj pohled vrátil, ale byl mnohem víc zuřivý.

„Bello, přestaň si hrát na hrdinku.“ Tato slova procedil skrz zuby a já se před jeho hněvem ještě více přikrčila.

„No dobře, trochu to bolí, ale koukni…“ Rukou jsem si přejela přes místo, kde jsem byla nakopnuta a tím jsem ho konečně přesvědčila, že to vůbec nic není.

Povzdechl si. „Tak pojď, čeká nás snídaně. Taky začínám mít hlad.“ Zasmála jsem se, bolest hlavy se ozvala a já měla co dělat, abych nezačala křičet.

V kuchyni nikdo nebyl. Už jsem měla nakročeno k lednici, ale Edward mě zastavil.

„Jdi se posadit, já něco připravím.“ Poslechla jsem jen napůl. Sice jsem ho nechala dělat jídlo, ale sednout jsem si nechtěla. Reagoval nesouhlasným zaúpěním, ale já dělala, že jsem si toho nevšimla. Posadili jsme se společně do jídelny k masivnímu starožitnému stolu a mlčky jsme snídali. Ozývalo se jenom cinkání příborů o porcelánové talíře.
Chvilku jsem nedávala pozor na myšlenky a nevědomě se rozutekly do dáli. Myslela jsem na Jacoba, naše jízdy na motorkách, polibek, který si vynutil a také na ten, o který jsem si řekla sama.

Proč se z něho muselo stát vraždící monstrum? Cinkání příborů ustalo. Zjistila jsem, že mi po tvářích stékají slzy. Nesmyslné slzy, které tomu zrádci nepatří. Už tenkrát jsem si slíbila, že kvůli němu neuroním už ani jednu slzu. Rychle jsem si je utřela rukávem a dál jsem se vrtala v jídle, ale myšlenkám jsem zakázala toulat se tímto směrem.

Edward sice neřekl nic, ale já věděla, že to v něm vzteky jenom vře, a že se hodně přemáhá, aby nevybuchl. Jeho sebeovládání utrpělo mnohem víc, než jsem si dokázala představit. Hlad mě přešel. Žaludkem mi projela silná křeč, která mi zkroutila obličej. Chytla jsem se za ústa a vyletěla jsem, nejrychleji jak jsem mohla, z jídelny. Proběhla jsem chodbou k nejbližšímu záchodu, kde jsem vytrvale zvracela. Kroky, které jsem slyšela, naprosto určitě patřily Edwardovi. Vzal za kliku, ale dveře nepovolily. Samozřejmě jsem nezapomněla na zamčení.

Po několika minutách jsem si byla jistá, že je tahle nevolnost u konce, jsem si šla opláchnout obličej studenou vodou. Bylo to příjemné. Teď si nutně potřebuji vyčistit zuby. Odemkla jsem dveře a za nimi jsem našla svého krásného rozzlobeného manžela, který vypadal, že každou chvíli vybuchne.

„Proč mi tohle děláš? Měl jsem strach.“

„Nemusíš mě pozorovat při zvracení a je to nedílná součást těhotenství. Tak si budeš asi muset zvyknout.“ Snažila jsem se o vyrovnaný tón, ale moc se mi nepodařil. Vzala jsem Edwarda za ruku a dotáhla ho do pokoje, kde jsem popadla kartáček na zuby a rychle si v naší koupelně zuby vyčistila. Edward stál stále na tom samém místě. Znovu jsem ho popadla za ruku a odtáhla jsem ho do obývacího pokoje k velké pohodlné sedačce, na kterou jsme si sedli a já jsem pustila ten samý film, který jsme si pouštěli na líbánkách. Edward mě objal, já si položila hlavu na jeho příjemně teplou hruď a ani jeden z nás si nevzpomněl na dnešní divné ráno.

Musela jsem usnout na dlouhou dobu, protože když jsem se probudila, pokoj byl ztemnělý a byla jsem v něm sama. Zůstala jsem ležet a slzy, které jsem tak dlouho zadržovala kvůli Edwardovi, jsem nechala dopadat na přikrývku, kterou jsem měla přitaženou až ke krku. Ani nevím, proč jsem plakala. Celkově to na mě dopadlo a moje rozbouřené hormony mi moc nepřidávají. Slyšela jsem tlumený smích Emmetta a Rose z jejich pokoje. Musela jsem se pousmát. Také bych potřebovala pořádnou dávku smíchu.

Pootočila jsem hlavu po podivném zvuku, který se ozýval z druhého konce ložnice. Ze tmy na mě zíraly dvě karmínově rudé oči plné hněvu a touhy. Touhy po pomstě. Rychle jsem se posadila, když v tom do místnosti vlétla Alice.

„Bello…“ Rozsvítila a zůstala zaraženě stát s rukou na vypínači. Z téhle noční návštěvy byla stejně překvapená jako já.

„To ne…,“ dodala a smích z Emmettovy a Roseiny ložnice ustal. Během pěti vteřin rozrazili dveře. Oba stáli na prahu a vyděšeně klouzali pohledem z návštěvníka na mě. Z Emmettovy hrudi se ozývalo temné vrčení. Rose měla ve tváři vepsané opovržení. Dveře se rozrazily naposledy, tentokrát ve mně opravdu hrklo. Stál tam Edward. Lidský Edward, který je schopný bít se za mě na život a na smrt. Ozval se ohlušující křik. K mému ještě většímu vyděšení jsem zjistila, že ten uši rvoucí křik se ozýval z mého hrdla. Urychleně jsem se chytla za levou stranu těla a za bříško na pravé straně. S pohledem na k smrti vyděšenou rodinu jsem omdlela.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 7.: