Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prokletí nesmrtelných - část 2.

Prokletí nesmrtelných - část 2.Druhá kapitola. Doufám, že se vám bude líbit a že vás nezklame, ale spíš potěší. Nebojte se kritizovat :). Děkuji. Lareth

Vysoký, mohutný, bledý muž zahalený v dlouhém, černém hávu, na mě vrhal pronikavý pohled karmínově červených očí přes dlouhé řasy. Na tváři měl zvláštní výraz, který jsem moc dobře znala. Přesně z takového pohledu, člověka mrazí hluboko uvnitř těla. Viděl můj obličej, který vyzařoval strach, bolest a nevěřícnost. Ve své tváři měl stopy opovržení a nenávisti - k mé nové rodině a teď i ke mně. Určitě to nemůže být on. Všechno kolem mne zčernalo.

Probudila jsem se a okolo mě nebylo nic víc než zlověstná tma, která mi připomínala nejhorší den v životě, bylo to nedávno, před týdnem. Potkalo mě neštěstí a teď? Tíha nevědomí mě tížila u srdce. Chtělo se mi plakat. Potřebuji svého Edwarda. Moji hvězdu, nádhernou a zářivou. Potřebuji se k němu přitulit, políbit ho, ale on tu není. Chtělo se mi vykřičet, praštit do něčeho. Uhodit se do bezvědomí. Přestat existovat, ale na druhou stranu jsem nemohla přestat být, vždyť nežiji jen pro sebe. Uvnitř nosím nový život, který se jednoho dne kolem mě bude batolit, usmívat se, zamává mi, až poběží poprvé do školy, přiběhne ke mně s pláčem, když si odře koleno a obejme mě, když mu bude smutno.

Nevím, jestli jsem ležela či stála. Hlava se mi točila, žaludek jako na vodě a do očí se mi draly slzy. I když si moje oči přivykly na tmu, nebyla jsem schopna poznat tuto místnost. Stále sálala neproniknutelnou černí. Slyšela jsem tlumené kapání vody. Vzduch, který jsem potřebovala k životu, byl studený a vlhký. Špatně se vdechoval a ještě hůř vydechoval. Podivnou místnost naplňoval pach připomínající plíseň a zatuchlinu.

Když jsem se chtěla pohnout, uvědomila jsem si, že mi ruce poutají železná pouta. Nohy jsem měla také uvězněny v těžkých okovech. Snažila jsem se dostat do otupělosti, dále jsem nechtěla nic vnímat. Ovšem v tom jsem uslyšela vrznout těžké kovové dveře, kterými se dostal dovnitř pruh nepříjemného, ale blahodárného, zářivého světla.

Vystrašeně jsem se podívala ke dveřím, i přes to, že mě za nimi nejspíš čeká smrt. Dveře se otevřely dokořán a já jsem mohla bez problému rozpoznat místnost. Připomínalo mi to vězení, které jsem vídala jen ve starých filmech. Zdi byly z tmavého kamene. Místnost za světla působila klaustorfobicky a země byla pokryta starou slámou. Více, než prostředí, ve kterém jsem uvězněna, mě zajímal příchozí, který byl velice tichý.

Jeho hlas byl melodický a plný opovržení: „Opovaž se něco udělat nebo jen promluvit. Vezmi to tak, ty jsi jako krysa. Jsi parazit, malý, ale chutný. Stačí se pohnout a bude z tebe neživá mrtvola bez krve.“ Při těch slovech se zasmál a mně naskočila husí kůže. „Tak je to správně. Budeš mluvit, jen když se to po tobě bude chtít. Záležet na mně, už bys tu dávno nebyla. Můj pán s tebou chce mluvit. Budeš slušná nebo...“ V mžiku byl u mě a já cítila na svém rozechvělém krku jeho studený dech, který ve mně vzbuzoval ještě větší strach. Mít ostré zuby jako břitva skoro na svém těle. Otřásla jsem se a on se zasmál. „Tak je to dobře, měla by ses pořádně bát. Protože máš čeho.“ Místnost zaplnil jeho smích.

Sklonila jsem hlavu a už mi opět slzy tekly po tvářích. Do místnosti vešel někdo další. Kroky byly tiché. Za normálních okolností bych je přeslechla, ale v místnosti bylo úplné ticho, a při každém zvuku se ozývala ozvěna. Zvedla jsem hlavu a poznala jsem muže z nemocnice, který mě vyděsil a moje zděšení ani v téhle chvíli nepolevilo. Sevřely se mi vnitřnosti. I ty nepatrné zbytky krve, mi zmizely z už tak pobledlých tváří. Na čele mi vyrašil studený pot a ruce i nohy jsem najednou měla jako by byly vysekané z kusů ledu.

To není možné. Koukala jsem na něj, když umíral. Viděla jsem ho zemřít. Nemohla jsem s tím nic dělat. Jeho tělo bez života padalo metry hluboko do propasti jako by nikdy ani nežilo. Na okraji propasti jsem stála já s bolestným výrazem, zhroutila jsem se. Po mém boku stáli Cullenovi a jako naši protivníci - Denaliovi.

Oni byli šťastní.

Oni ho zabili. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Prokletí nesmrtelných - část 2.:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!