Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Proč zrovna moje rodina, proč zrovna já - 4. kapitola

Proč zrovna moje rodina, proč zrovna já - 4. kapitolaJá, vím, že jsem vám říkala, že nestihnu další kapitolku, ale chtěla jsem to zkusit a povedlo se. Taky jsem dostala vynadání za to, že nevíte, jak to dopadlo s Bellou, a proto tady máte díleček z jejího pohledu. Ale teď ke kapitolce, v tomto díle se Bella půjde podívat za svojí mámou. Užijte si to a zanechte komentář, prosím.

Setkání

Bella:

Ležela jsem v pokoji na nemocničním lůžku a čekala na sestru, až přijede s invalidním vozíkem, protože dnes jsem se měla jít podívat za mou mámou. Otevřely se dveře mého pokoje a v nich stála sestra a před sebou měla vozík, ale pak jsem si všimla, že za ní stál nějaký urostlý chlap. Sestra přijela s vozíkem až k posteli a ten chlap jí byl v patách. 

„Dobrý den,“ řekl ten chlap, než jsem mu stihla odpovědět, tak mě bral do náruče a dával do vozíku.

 

***

 

Sestra se se mnou zastavila u pokoje, který měl na dveřích pokoje napsáno č. 8. Otevřela dveře pokoje a mně se naskytl pohled na moji mámu jak leží se s smutkem ve tváři a uplakanýma očima. Asi si nevšimla, že jsme přišly, neboť se vůbec nepodívala ke dveřím, odvážila jsem se tedy promluvit.

„Ahoj mami,“ řekla jsem potichu, protože jsem se o ni velmi bála. Lekla se a svůj pohled otočila na mě.

„Bello, zlatíčko. Pojď sem,“ řekla. Už jsem chtěla chytit obruče, co byly na velkých kolečkách vozíku, ale sestra chytla vozík a zavezla mě až k mámině posteli.

„Promiňte, ale mohla byste nás nechat chvíli o samotě, prosím?“ říkala jsem a přitom se dívala na sestru.

„Jistě, ale jen na chvíli,“ řekla a odešla z pokoje. A já opět vzhlédla ke své matce. Nic neříkala, ale já jí rozuměla i beze slov, v jejích očích jsem viděla různé emoce – strach, zlost, pláč, lítost, lítost nade mnou, protože nemůžu chodit.

„Je mi to tak líto,“ říkala a přitom se jí lámal hlas a nakonec se rozbrečela.

„Mami, já budu chodit, vím to. A navíc doktoři mi neřekli, že nebudu, oni jen řekli, že mám ochrnuté nohy,“ říkala jsem trochu hystericky a snažila se ji uklidnit, ale spíše to vypadalo, že se snažím uklidnit samu sebe než ji. Za chvíli jsem ucítila v očích slzy, ale pokoušela jsem se je zahnat už jenom kvůli mé mámě, kterou jsem teď chytla za ruku. Máma se na mě podívala a stiska mi více ruku. Já se jen smutně usmála, nebo to spíš byl úšklebek. Najednou se na mě podívala a řekla:

„Vzpomínáš si jak se táta učil dělat palačinky?“ řekla a trpce se usmála.

„Jo, jo,“ zamumlala jsem a vzpomínala.

Bylo to jednoho dne, kdy táta řekl, že bude vařit on. Odůvodnil to tím, že prý se taky musí naučit vařit.

„Tak, dnes budu vařit já a máma si může sednout do křesla a odpočívat,“ řekl táta jednoho deštivého dne a šel do kuchyně.

„Tatí, vždyť to ani neumíš. Když jsi to zkoušel naposled, málem jsme vyhořeli,“ vysmál se mu do očí můj mladší bráška Daniel, který stál opodál.

„To je pravda,“ přikyvovala mamka.

„To už je ale dávno. Teď to bude jiné, uvidíte,“ bránil se taťka. Řekl, že udělá palačinky, tak dělal palačinky. Několikrát se spálil a připálil i několik palačinek.

„Tatí, vyhoď tu palačinku do vzduchu!“ zakřičel Daniel zrovna, když táta opatrně obracel palačinku.

„Danieli, ne, neříkej to,“ říkala jsem mu rozzlobeně, ale bylo pozdě, protože to už táta ji vyhazoval do vzduchu. Přikryla jsem si oči rukama, protože jsem se bála jak toto dopadne. Čekala jsem plesknutí na zem, které by mi oznámilo, že palačinka skončila na zemi, ale nic takového se nestalo. Že by táta tu palačinku nakonec chytil? To ne anebo snad jo? Pomalu jsem si odkrývala oči. Daniel se řehtal jak pominutý, máma si rukama zakrývala obličej. Podívala jsem se na tátu, ten koukal na strop na palačinku, která byla přilepená na stropě.

 

***

 

„Jo vzpomínám si,“ řekla jsem a tím jsem se vrátila zpátky do reality. Pak jsem ještě dál vzpomínaiy.

 

 

***

 

Najednou do pokoje přišla sestra s tím, že už je čas jít. Vůbec se mi od mámy nechtělo, ale musela jsem.

„Pá zítra, mami“, řekla jsem pak už jsem viděla jak se zavírají dveře od jejího pokoje.

 

 

 


 

Já, vím, že jsem vám říkala, že nestihnu, ale chtěla jsem to zkusit. No, já doufám, že se vám má kapitolka líbila. Ale další už bohužel nestihnu. Z jakého pohledu byste chtěli další kapitolu? Edward nebo Bella? Pište. A nakonec bych tuto kapitolu chtěla věnovat: martina946makulka za omluvu.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Proč zrovna moje rodina, proč zrovna já - 4. kapitola:

 1
8. Týna
14.07.2013 [19:52]

zajímaví námět, ale máš hrozně krátké kapitoly. Prosím piš je delší... Alespoň dvojnásobně dlouhé protože jinak to nemá cenu číst... Emoticon

13.07.2013 [10:50]

IloveRobertPattinsonDěkuji všem za komentáře. A počítala jsem i s kritikou. A upřímně jsem za ni ráda aspoň vím v čem se mám zlepšit. Takže děkuji, i za kritiku i za pochvalu.

6. AliceCullen2
13.07.2013 [8:07]

Velmi kratke. Skoro to nemalo dej. Inak fajn a co sa tyka pohladov tak Edwardov. Verim ze ho nespackas ako tuto kapitolu

5. Ace
13.07.2013 [0:29]

AceAhoj, o delší kapitolu asi přestanu vůbec prosit, co kdyby jste místo vymlouvání o začátku psaní radši kapitoly sloučili nebo rovnou napsaly delší? Ale jinak to ber v pohodě, pokud jsem byla příliš kritická, může za to pozdní noční hodina. Pokud bude Edwardův pohled nudný jako ten minulý, dej POHLED BELLY, z Edwardova pohledu jsme se nic nového nedozvěděli.

4. sam
12.07.2013 [22:51]

Hezké :-)

3. Pinka25
12.07.2013 [22:16]

Nádhera jen tak dál. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.07.2013 [22:00]

martina946Tak nejdřív díky za věnování Emoticon Emoticon Emoticon
Hele víš, že dáváš infarktově krátké kapitoly? No ale to je jedno Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Ach jo já jsem věděla, že to setkání Belly s její mamou bude smutné, ale zlato mi dělat nesmíš, já u toho vzpomínání bulela jako želva (Ciťa no) To bylo strašně smutný, ale je pravda, že se to tam hodilo, možná bys mohla dát takových vzpomínaček víc, abys nám přesto přiblížila jaký byl Charlie a její braška Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Mimochodem ani nevíš jak jsem ráda, žes to stihla opravit dříve než si odjela. Udělala si mi radost Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Mimochodem prosím pohled Belly ne že by pohled Edwarda nebyl dobrý, ale... Je pravda, že se toho u ní bude dít víc. Jako třeba převoz domu...Atd. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Jinak doufám, že Bella na tom vozíku nezustane už navždy, to bys jí snad neudělala, ne? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Jinak si užij dovču a hlavně si tam odpočiň Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.07.2013 [12:11]

WhiteTieČlánek ti musím bohužel, vrátit, máš v něm chyby:

+ přímá řeč (níže ti posílám její koncept),

Pokud za přímou řečí nenásleduje věta uvozovací (řekl, vykřikl, zeptal se, odpověděl, pozdravil, vyděsil se, souhlasil…), nesmí přímá řeč končit čárkou.
1) Po přímé řeči následuje činnost, kterou udělal někdo jiný:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ Otočil se a vyčkával.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ Jen přikývla.
2) Událost se stala až poté, co osoba domluvila, popř. popisuje své pocity:
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Popadla jsem kufr a vydala se vstříc novému životu.
„Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Chtělo se mi plakat, ale nedala jsem na sobě nic znát.

Pokud věta uvozovací následuje, nesmí přímá řeč končit tečkou. Zde je více možností.
1) Může končit vykřičníkem nebo otazníkem:
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je!“ vykřikla jsem.
2) V ostatních případech musí končit čárkou:
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně.

Pokud mezi jednu přímou řeč vložíme větu, může to být napsáno dvěma způsoby.
1) „Pojď,“ řekla, „uvařím ti kafe."
2) „Pojď,“ řekla. „Uvařím ti kafe."

+ čárky,

+ oslovení,

+ slovosled,

+ písmo má mít jeden a ten samý formát (text si celý označ a dej "odstranit formátování"),

+ i/y.

Pokud si s opravou nevíš rady, navštiv Pomoc autorům a popros některého z korektorů o opravu.
Až si článek opravíš, zaškrtni "článek je hotov". Děkuji.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!