Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 32 - Konec

21.10.2010 (08:45) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3102×

Elien:

„Neee!“ zakřičel jsem, ale už jsem nestihl nic udělat.

Našli jsme Annu na dně příkopu v bezvědomí. Srdce jí tlouklo ale myšlenky byly zticha. Otočil jsem se a spatřil záda Lizy. Byl bych ji roztrhl, zničil ji až do posledního kousku jejího těla, jenže držela v náručí mého syna! Díval se na mě vyděšeným pohledem.

Nevěděl jsem, kam se vydat dřív, moje žena, moje světlo leželo v hloubce pod mostem a potřebovalo mě. A můj syn, můj malý chlapec, kterého jsem se zapřísahal chránit, mě potřeboval úplně stejně.

Někdy se ale věci vyřeší dřív, než najdete řešení vy. V zatáčce příjezdové cesty se objevil Andreas na koni.

„Chyť ji!“ zakřičel jsem.

Andreas seskočil z koně, Liza zabočila do lesa.

„Pomož Anně. Běžím za Lizou,“ řekl rychle Jasper a v mžiku byl pryč.

Seskočil jsem k mé ženě do příkopu.

„Anno, moje malá Anno. Slyšíš mě?“

Nic. Žádná odpověď.

„Anno,“ zvýšil jsem hlas.

Už byl u nás Carlisle.

„No!“

Začínal jsem cítit vztek, proč mi neodpovídá?

„Anno!“ křičel jsem na ni zběsile.

„Polož ji,“ poručil mi tvrdě Carlisle.

Zmoženě jsem se na něj podíval.

„Polož ji! Může mít zranění!“

Rychle jsem Annu něžně položil na zem a nechal Carlislea dělat jeho práci. Sledoval jsem její klidné tělo, srdce jsem stále slyšel.

„Dýchá, ale přerývavě…,“ Carlisle Anně roztrhl látku šatů, „myslím, že má zlomenou kost.“

„Co to znamená?“

„Že kdyby jen to, mohlo by se to spravit.“

Nikdy mi svět nepřipadal tak moc velký a děsivý jako teď.

„Má jinak nohu,“ ukázal jsem.

Carlisle se na ni podíval, potom se ji snažil narovnat. Narovnal ji.

„Je v pořádku.“

Chvíli bylo ticho.

„Musí do tepla,“ řekl, „okamžitě.“

Na mostě stály Alice, Esme a Rose. Za ní Emmett. Emmett měl bojovný výraz, Rose se tvářila jako kamenná socha, takhle vždycky prožívala bolest. Alice se bolest nebála ukázat. Stejně jako Esme.

Vzal jsem bezvládné Annino tělo do náručí, jako blesk jsem vyletěl z příkopu, věnoval poslední pohled kraji lesa, kde zmizel můj syn, a utíkal do hradu. Věřil jsem Jasperovi.

Annu jsme položili do postele a pořádně přiložili do ohně.

„Nesmí se hýbat,“ řekl Carlisle.

„Vždyť se nehýbe!“ řekl jsem drsně.

Carlisle se na mě jen podíval a znovu se sklonil k mé ženě.

Oheň praskal, zvenčí jsem slyšel vítr a cítil studený vzduch. Život tam venku šel dál, ale tady u nás se zastavil. Jestli se Anna probudí, už nikdy si nebudu stěžovat na svůj život. Než jsem ji poznal, nevěděl jsem ani pořádně, jestli chci na tomhle světě být. Teď ji znám a nechci odsud pryč.

„Vypadá jako v božím spánku.“

Carlisle vynesl rozsudek, všichni jsme byli zticha.

„Cože?“ zeptal jsem se nakonec.

„Stává se to lidem po úrazech nebo nehodách. Tak zvláštně usnou, zatím víc o tom nevím.“

Když tomu nerozumí Carlisle, jak tomu mám rozumět já?

„A co bude dál?“

Carlisle se narovnal.

„Já nevím.“

„Nevíš? Ty nemůžeš nevědět!“ křičel jsem.

„Musíme jí dát čas…“

„Ne! Musíme ji vyléčit.“

„Já nejsem Bůh!“ zakřičel na mě Carlisle.

V tom do komnaty vpadnul Jasper s Willem v náručí. Will se k němu tisknul a vyděšenýma očima prohledával místnost. Když mě spatřil, vytrhl se Jasperovi z náručí a vrhl se ke mně.

„Bože, děkuju,“ zašeptal jsem a málem Willa udusil.

„Kde je?“ zavrčel jsem k Jasperovi.

„Před soudem,“ řekl tiše.

„Děkuju.“

Jasper jen kývnul hlavou. Pořádně jsem k sobě přimknul Willa.

Will se na mě podíval a přitom pohledu se mi stáhly všechny vnitřnosti. Bylo v něm něco, co se těžko popisuje. Jako by si se mnou povídal o životě, o tom, co se děje lidem, kteří nikomu nic neudělali, co se děje jemu, který se ještě nestihl proti nikomu provinit. Proč před nás život staví takové věci, ve kterých nevidíme smysl. Nebo ho mají a my ho jen nemůžeme najít?

Anna ležela klidně na posteli, její srdce bilo a chovalo se, jako by ho v téhle místnosti nikdo nesledoval. A hodiny ubíhaly, ubíhaly, ubíhaly…

Zima odchází někam do neznáma a za kopci se objevuje jaro. Veselé, oslavované, voňavé, životodárné jaro. Všichni na něho čekali jako na smilování. Kdo přežil do jara, dožije se dalšího podzimu, říká se.

Anna už leží měsíc na loži, jen občas se jí zachvějí víčka, tváře má propadlé, její bílé prsty se mi ztrácejí před očima. Venku zhaslo slunce, poslední paprsky osvěcují nebe v dálce. Carlisle stojí nad jejím tichým tělem.

„Ještě pár dní a…“

Zvedl jsem k němu oči a chtěl jsem mu ta slova vyčíst! Ale už jsem na to neměl sílu. Přece jsem věděl, že má pravdu. Jak dlouho může ještě Annino tělo vydržet bez jídla? Už pár dní počítám hodiny, které je tu ještě se mnou. A s malým Willem. Pořád si říkám, že přece nemůže opustit svět, když tu má syna. Will za ní chodí každý den. Často se mě ptá, kdy se probudí. Nemůžeme ho tu nechávat moc dlouho, nemám rád, když se trápí. Pak ale vždycky pláče, když zjistí, že já jsem u ní pořád a on k ní nesmí. Vím, že by ho tu Anna chtěla, ale kvůli němu mu to nemůžu dovolit. Chtěl by s ní být i v noci, ale musí spát. Jenom večer od ní odcházím, abych dal Willovi dobrou noc. Vidím ji v něm, je stejně přemýšlivý jako ona. Možná je to ale v téhle situaci spíš přítěž.

Když Will usne, vracím se k ní. Pořád tam jenom leží, stejně, jako když jsem odešel. Musím jí často obrátit na bok, Carlisle říká, že viděl lidi, kteří leželi kratší dobu a udělaly se jim na kůžy takové boláky. Prý když se o Annu budeme takhle starat, tak se jí neudělají. Zatím žádné nemá.

„Eliene, nikdy se mi nic neříkalo hůř.“

„Já vím. Mně nikdy nebylo hůř.“

„Vůbec nevím, co to znamená. Jenom podle toho, jak dlouho nejedla, myslím, že…“

V tom do komnaty vešla Alice.

„Je tu král,“ řekla jasně.

Podíval jsem se na Carlislea. Jak mi teď byl nějaký král ukradený.

Carlisle položil Anninu ruku, na které jí měřil tep, a odešel s Alicí.

„Přijdu za vámi,“ řekl jsem jim.

Zaklaply za nimi dveře.

Podíval jsem se na Annu a pohladil jí čelo.

„Udělal bych všechno proto, abys tu se mnou zůstala, ale nic mě nenapadá. Nemůžu tě udělat jednou z nás, moje malá. Vzpomínáš, co jsi mi jednou řekla? Řekla si, že mě miluješ až za svůj hrob, ale kdyby sis mohla vybrat, čím bys chtěla být, musela bys moc váhat nad tím, jestli by sis zvolila život, jako mám já. Nepřemýšlel jsem nad tím, ale ani nevíš, jak moc bych teď od tebe potřeboval slyšet, jak bys to chtěla. Tváří tvář smrti, co by sis vybrala?“

Položil jsem si čelo na měkkou podestýlku lože a pevně svíral její dlaň.

„Mám tě nechat odejít, nebo ti zachránit život?“ zašeptal jsem utlumeně do látky. „Ta volba by byla tak lehká, kdybys mi tehdy nesvěřila svoji pochybnost.“

Jenže tehdy jsi neměla syna, dnes by ses možná rozhodla pro náš život. Tahle myšlenka mi zahlodala v hlavě a rozsvětlila mi temný večer. Zvedl jsem hlavu a podíval se na svou ženu. Postavil jsem se a poodešel od jejího lože.

Udělám to, má tu Willa, bude ji potřebovat a ona by od něj nechtěla odejít. Navíc tenkrát, když mi to říkala, ani si pořádně nepředstavovala, že by si musela vybírat. Bude u toho, jak jí vyrůstá syn, to by chtěla.

Přišel jsem k ní a políbil ji na čelo.

„Pár hodin, než se Slunce znovu objeví na východě. Než se nebe alespoň trochu prosvětlí, jestli se do té doby nevzbudíš, udělám to.“

Otočil jsem se a odešel pryč. Anna zůstala v komnatě sama. Vyšel jsem na chodbu a hned na rohu jsem spatřil Rose.

„Děje se něco?“ ptal jsem se jí.

„Král se po tobě ptá, jen na chvíli. Já u Anny mezitím počkám.“

„Dobře,“ řekl jsem jí vděčně, „kdyby její srdce zesláblo, nebo cokoli jiného, tak mě hned zavolej.“

Rose mi to odkývala.

Carlisle:

„Vítám vás, pane,“ poklonil jsem se.

„Carlisle, proč jste mi nic neřekl?!“ zeptal se mě prudce král.

„O čem to mluvíte?“

„O tom obléhání, doneslo se mi to až z druhé ruky. Proč o tom nevím?“

„Pane, moc se omlouvám , ale bylo to tak horečné, musel jsem hned jednat.“

Lekl jsem se, že do toho všeho budeme mít problémy ještě s králem. Nemůžu mu odporovat. Mám mu říct, že jsem ho nemohl zavolat, protože by se dostal do společnosti skupiny upírů?

„Ale neomlouvejte se, sakra!“ Při jeho slovech se jeden muž z jeho družiny pokřižoval. „Chtěl jsem vám pomoci.“

Usmál jsem se.

„Králi, nevím, jestli si zasloužíme tolik přízně.“

Král mocensky mávl rukou.

„Moji přízeň má tolik lidí, co si ji nezaslouží, že vy byste se v tom ztratil.“

Zavedl jsem krále i s jeho doprovodem do sálu, služebnictvo vyplašeně nosilo na stůl jídlo a pití.

Král si sedl do čela a opřel se o vysoké křeslo.

„Ale snad jste, pane, nepřijel jenom kvůli tomu, co se odehrálo tak dávno.“

Král se jen usmál.

„Měl jsem cestu kolem, říkal jsem si, jak dlouho už jsem vás neviděl.“

Král byl evidentně poveselený, oči mu hravě poskakovaly.

„Snad vám nevadí, že jsem se tu objevil neohlášen,“ řekl majestátně nadneseně a vzal si kuřecí stehno.

„Ne, jak by nám mohla vadit návštěva krále,“ řekla Esme něžně a postavila před krále mísu s chlebem.

Vděčně jsem se na svoji ženu podíval, ona to s muži uměla, přesně věděla, kdy má zasáhnout. Král se na ni zálibně podíval a ulomil si kus z bochníku.

Všichni bychom byli úplně jiní společníci, kdyby se nedělo to, co se dělo. V myšlenkách jsem byl stále u Anny a všichni přítomní, kromě krále a jeho družiny, u ní byli také.

Král se ptal Emmetta a Jaspera, jak se mají. Alice se na krále usmívala a evidentně zaměstnávala jeho myšlenkové pochody.

„A kde je Elien?“ rozhlédl se král po sále.

„Hned přijde,“ zvedla se Rose, „přivedu ho.“

„Nechtěl se podívat na svého krále?“ zeptal se král, když Rose zmizela za dveřmi.

„Ano, jen má teď velké starosti.“

Král položil číši vína a podíval se na mě.

„Co se děje?“

Rozhlédl jsem se po své rodině. Jasper mi slabým kývnutím hlavy naznačil, že mám králi odpovědět a napil se.

„Jeho žena, Anna, je nemocná.“

Král mě chvíli sledoval a potom se podíval po všech okolo.

„Anna? Je to vážné?“

Znovu jsem se podíval na Jaspera.

„Už měsíc leží bez hnutí, nereaguje, jenom jí svlažujeme rty a kapeme do úst vodu, ale celou tu dobu nejedla.“

„To ale znamená…“ nedořekl král.

Jen jsem to tiše odkýval.

„A jak se to stalo?“

Králova opojená mysl se na chvíli probrala. Sledoval mě a poslouchal.
„Spadla z padacího mostu do příkopu. Byla to nehoda,“ řekl náhle Jasper za mne.

„Tak pozveme ty nejlepší mastičkáře, uvidíme, co se dá dělat.“

Mlčel jsem a jen se napil.

Vtom se objevil ve dveřích Elien.

„Králi,“ poklonil se a přišel k nám ke stolu.

„Slyšel jsem o vaší ženě a rozhodl se pozvat ty nejlepší mastičkáře široko daleko. Souhlasíte?“

„Myslím, že to už nebude potřeba,“ odpověděl Elien.

Všichni se na něj zděšeně podívali.

„Už se jí daří lépe,“ dodal Elien rychle.

Myslím, že jsme se netvářili o nic lépe. Alici se objevil na tváři chvilkový zmatený úsměv. Od té doby, co je Anna mimo sebe, ji Alice nevidí, nedokáže nám nic říct. Jasper se ale upřeně díval na Eliena.

„No výborně!“ zavolal král a pozvedl číši.

Seděli jsme s králem u hostiny několik hodin, ale všichni jsme si přáli vzít Eliena za límec košile, dovléknout ho někam z dosahu krále a donutit ho, aby nám vysvětlil, co tím myslel. Tak jak je Anně? Rose je přece u ní. To je divné.

Král během dvou hodin nevěděl, kde tráví dnešní večer. Jeho družině to sice trvalo déle, ale nakonec vypadala úplně stejně. Donutili jsme služebnictvo, aby kolem páté ranní, těsně před rozbřeskem, odvlékli naše hosty do komnat. O krále jsem se postaral já s Jasperem, Elien nám zrovna otvíral dveře naší nejlepší komnaty, abychom tam krále uložili, když se objevila Rose.

Přiběhla na roh chodby a uspěchaně nás poháněla.

„Rychle! Eliene, děje se něco divného!“

Elien okamžitě pustil dveře a běžel k Rose.

„Její srdce?“

„Ne,“ vyhrkla Rose, „stojí u okna.“

Všichni jsme zatuhli na místě. Elien během vteřiny vyrazil. Rychle jsme s Jasperem uložili krále a běželi za nimi.

Už jsme byli skoro u komnaty.

Elien:

Těsně před komnatou jsem měl pocit, že polykám vlastní srdce, vrazil jsem dovnitř a v tu samou chvíli se zastavil. Anna stála u zatemněného okna zády k nám.

„Anno,“ vyhrkl jsem.

Ale ona nic.

„Anno,“ opakoval jsem znovu.

Stále nic.

„Ani mně nic neřekla,“ zašeptala Rose.

Najednou se za námi objevila Alice, Esme a Emmett.

„Vidím ji, už…“ Alice náhle přestala mluvit a sledovala Anninu postavu.

„Anno? Slyšíš mě?“ zeptal jsem se a šel pomalu k ní.

Anna stála jako nehybná socha. Držela se za kamennou stěnu a dívala se zabedněným oknem, jakoby bylo vidět ven.

Pomalu jsem se k ní přibližoval, a když už stačilo natáhnout ruku, abych se jí dotknul, promluvil jsem znovu.

„Anno…“

Pomalu zvedla levou ruku a dala ji do strany, jakoby odháněla neviditelnou, malou mušku, ale ztratila rovnováhu a rychle se rukou podepřela o kamennou zeď.

Přišel jsem k ní, abych ji chytil, ale bál jsem se jí dotknout, aby se nevyděsila. Vyrovnala rovnováhu sama a dál sledovala zaslepené okno. Stoupl jsem si vedle ní a podíval se jí do tváře. Měla prázdné oči, jakoby ani nebyla tady s námi, dívaly se někam, kam jsem já nedohlédl. Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy mi seděla na klíně a povídali jsem si o lásce. Tenkrát se taky takhle zadívala do dálky, ale tohle bylo jiné. Nic na ní nenasvědčovalo, že ví o tom, že svět je taky tady.

„Anno,“ zlomil se mi hlas.

Začínal jsem cítit, že není se mnou.

„Anno,“ zašeptal jsem a pomalu se dotknul jejích vlasů.

Celá rodina nás pozorovala ode dveří, nikdo ani nedutal.

Anna neudělala nic, ani se neotočila, neošila, nemrkla. Jen sledovala to temné okno.

„Anno, to jsem já, Elien,“ řekl jsem a přiblížil se rty k jejímu čelu.

Jak uslyšela mé jméno, podívala se na mě, zapálil se ve mně ohýnek naděje. Ty oči na chvíli byly jiné. Reagovala na moje jméno.

„Poznáváš mě?“

Anna se na mě dívala, ale neřekla nic.

Ukázal jsem jí prsten na své ruce.

Anna se zamračila a naklonila hlavu na stranu.

„Víš, co to je?“

Chvíli mlčela, ale potom se nadechla a vztyčila svou ruku, kde byl prsten ode mě.

„Ano, to je on,“ řekl jsem.

Anna si je oba prohlédla, pak složila svou ruku zpátky k tělu a otočila se zpět k oknu. Ale podlomila se jí kolena a zavrávorala, rychle jsem ji chytil. Carlisle k nám přišel.

„Polož ji na postel.“

Uložil jsem ji, zmateně se na nás dívala.

„Musí se najíst,“ řekl.

Esme okamžitě vyrazila do kuchyně.

„Ona vůbec neví, kdo jsme,“ zašeptal jsem ke Carlisleovi.

Carlisle se na mě jenom podmračeně podíval.

Esme za chvíli přinesla tác plný jídla. Položili jsme ho před Annu. Carlisle řekl, že by tu teď s ní mělo zůstat co nejméně lidí, aby nebyla tak zmatená. Všichni, vyburcovaní na nejvyšší otáčky, pochopili a vzdálili se. Zůstali jsme s ní v komnatě jen já a Carlisle.

Anna ležela na posteli a střídavě nás sledovala.

„Nejdřív chleba,“ řekl Carlisle, ulomil malý kousek a podal mi ho do ruky.

„Zkus to.“

Nervózně jsem vzal chléb a podíval se na Annu. Sledovala mě.

„Anno?“

Nic, jen mě pozorovala a potom se podívala na chléb.

„Musí se posadit,“ zašeptal jsem.

„Vrať mi ten chleba a posaď ji. Ale všechno pomalu a v klidu.“

Podal jsem Carlisleovi chleba a usmál se na Annu.

„Musíš se posadit.“

Anna se ani nepohnula.

Stoupnul jsem si a chtěl ji chytit za ruku, ale ucukla. Sevřelo se mi hrdlo.

„Pomalu,“ říkal Carlisle s úsměvem, „zkus se posadit vedle ní.“

Podíval jsem se na něj.

„No,“ pobídl mě.

Pomalu jsem si sedl vedle ní na postel.

„Na,“ Carlisle mi podal chléb, „kousni si.“

Anna mě celou dobu sledovala v leže. Vzal jsem si chleba a snědl ho. Potom jsem další kousek nabídl jí. Podívala se na mě, potom na Carlislea a nakonec si pomalu sedla a vzala si ode mě chleba. Kousla si.

Další den ráno byla Anna stejná, v noci spala jako dítě, byl jsem celou dobu s ní, ale ani ráno mě nepoznala. Seděla na posteli a dívala se do krbu. Oči zase někde jinde, než v tomhle světě.

„Co tam asi vidíš?“ zeptal jsem se jednou.

Anna jen dala hlavu na stranu.

Will se dozvěděl, že je jeho matka vzhůru a chtěl ji vidět, bránili jsme mu, ale jak dlouho to šlo? Za tři dny se k ní vysloveně produpal, probrečel a prorval. Zatrnulo mi v kostech, když se dostal až k její posteli a vyskočil k ní.

„Wille, ne…“

Anna se na něj překvapeně podívala, ale Will si ani nestačil všimnout jejího výrazu a skočil jí kolem krku.

„Maminko, stýskalo se mi!“

Anna měla ruce roztažené do stran a viditelně nevěděla, co má dělat. Přesně toho jsem se bál. Ale najednou se něco změnilo. Will se na ni přitiskl ještě víc, ještě jednou na ni promluvil. Anna si čuchla k jeho vlasům a náhle ho rychle objala, sevřela ho v náručí a zavřela oči. Vyrazilo mi to dech.

„Wwwwwill,“ zašeptala a houpala se s ním ze strany na stranu.

Jsem přesvědčený, že ho poznala.

Will jí vyprávěl všechno, co se dělo, když spala. Nevím, jestli ho poslouchala, ale byla s ním, tím jsem si stoprocentně jistý.

Čekali jsme, jestli se její stav nezmění, ale nic se nedělo. Anna nás nepoznávala, i když chvílemi jsem si nebyl až tak jistý. Ze začátku se na nás na všechny dívala stejně, ale potom už jsem poznával, že ví, s kým mluví, že ví, kde je. Ale stále se její oči ztrácely v neznámu.

Král brzy odjel, spatřil Annu, snažil se s ní navázat rozhovor, ale nepovedlo se. Vysvětlili jsme mu, co za tím stojí. Podíval se na ni a popřál nám štěstí, poděkoval a řekl, že je mu líto, co se stalo.

O Tarrenovi už jsme neslyšeli, přestal jsem mít chuť ho pronásledovat, Liza byla na pravdě Boží a on se nejspíš musel stáhnout, chtěla nám vzít dítě a byla tu sama, nemohl to být plán Tarrena. Už se nedozvíme, jak to bylo, ale myslím si, že Liza Tarrena neposlechla. Když odnášela Willa, z očí jí žhnula tak nekonečná touha a radost z ukořistění. Tak moc chtěla dítě, její myšlenky to křičely. Tak moc ho chtěla, že neslyšela Tarrenovy rady. Díky Bohu za to.

Jednoho dne mě napadlo, co by se stalo, kdybych udělal Anně to, co jsem chtěl předtím, teď.

„Kdybys ji proměnil?“ zeptal se Carlisle.

„Samozřejmě…,“ odpověděl jsem.

„Já nevím, někoho, jako je Anna, vidím poprvé, takže vůbec nevím, co by se stalo.“

„Snad to nemůže být horší, nebo ano?“ zeptal jsem se.

„To ne, ale zároveň ztratíš šanci na to, že se to zlepší. Když ji proměníš, zakonzervuješ ji, bude už navždycky taková, jaká je teď. Jestli má teď ještě šanci vrátit se zpátky, pak už ji mít nebude.“

Tím jsem skončil, když mi tohle Carlisle řekl, zavrhl jsem to. Byla to podobná situace, jako když spala a já se rozhodoval, jestli ji nechám umřít, nebo ji přeměním, ale tady to bylo jiné. Tady opravdu mohla mít šanci a já bych jí mohl strašně moc vzít.

S Willem Anna komunikovala nejvíc, dokonce jsem jednou slyšel, jak s ním potichu, jednoduše mluví. Will mi říkal, že ví, že je teď maminka trochu jiná, ale že mu to vůbec nevadí. Hlavně, že už nespí. Usmál jsem se na něj. Kdykoli ho Anna viděla, usmívala se, poznávala ho.

Byl jsem šťastný, že je tu s námi, ale měl jsem k ní daleko.

Až postupem času se to zlepšovalo, už se také usmívala i na mě, jedla dobře, její tělo se vrátilo do života. Začala chodit, pomalu, ale setrvala a za dva měsíce už chodila sama. A za tři měsíce za mnou přiběhla ve tváři se zvědavým výrazem.

„Kam mě táhneš, Anno?“ ptal jsem se vesele.

Ale ona se jen usmívala a tahala mě za ruku, až se zapírala o zem. Povolil jsem a nechal se vést. Za chvíli jsem poznal, že mě vede do Carlisleovy knihovny. Byly otevřené dveře, asi se sem dostala. Nechala mě stát u dveří a ukázala na knihy.

„Copak?“ zeptal jsem se.

„Čtení,“ řekla mi.

„Chceš si něco přečíst?“

Horlivě to odkývala.

„A co?“

Podívala se na knihovnu, chvíli bylo ticho.

Přišel jsem ke knihám a vzal do ruky jednu, o které vím, že ji měla ráda. Podal jsem jí ji.

„Ne,“ řekla mi a ukázala na mě.

„Ty,“ řekla a rozevřela knihu.

Chtěla, abych jí četl já.

„Dobrá,“ řekl jsem a sedl si na křeslo.

„Ne,“ řekla znovu a vzala mě za ruku.

„Kam mě zase vedeš?“

„Pšššt,“ řekla jen a šla.

Dovedla mě k místu, kde bylo malé okénko a vstup na most. Posadila mě na připravenou židli.

„Počkej,“ řekla jenom a zmizela.

Nemohl jsem jí číst myšlenky od doby, kdy se probudila, takže jsem tam jen vyčkával. Ale pak mě zamrazilo. Byly jsme na tom místě, kde jsem jí před roky četl, tady jsme spolu mluvili o nesmrtelnosti, nekončícím životě. Tady jsem jí četl rozhovor z knihy mezi Jackem a Dorotkou.

Anna se za chvíli objevila na rohu zabalená v dece. Jako tenkrát. Posadila se naproti mně na další židli a čekala.

Byl jsem ohromený a zticha.

Tázavě zvedla obočí.

„Počkej,“ řekl jsem a usmál se.

„Počkej tady, hned se vrátím.“

Anna se na mě překvapeně podívala, ale zůstala sedět.

Tohle nebyla ta kniha, kterou Anna chtěla, vrátil jsem se ke Carlisleovi do komnaty a vzal tu správnou. Vrátil jsem se zpátky za Annou, pořád tam čekala a usmívala se.

Sedl jsem si a rozevřel knihu. Četl jsem…

„Vyprávěl jsem malé Dorotce o nesmrtelnosti. Svítila jí očíčka a hlavou honila se jí představa života věčného. Býti na věky, řekl jsem jí, není věru snadná věc. Překvapeně tázala se mě, pročpak? Odpověděl jsem: Věčnost šťastná jest, jen když věčně žijí s tebou ti, které miluješ. Je-li tomu jinak, pak věčnost pozbývá štěstí. Dorotka čelo svraštila a zamhouřila se. Líbilo by se mi věčně žít, řekla mi…“

Náhle jsem zaregistroval pohyb. Anna se zvedla a pomalu došla ke mně. Zvedl jsem k ní oči.

„Copak?“

Zavrtěla hlavou a nadzvedla jednu mou ruku, podvlíkla se pod ni a sedla si ke mně na klín. Ztuhnul jsem. Když jsem dál nečetl, ukázala mi na stránku. Usmál jsem se, nadechl jsem se její vůně a měl pocit, že se roztaju. Začal jsem číst a Anna si položila hlavu na mé rameno.

Její oči se stále někde toulají, stále mám pocit, že tady není s námi, ale když se na mě podívá, vidím ji tam. Jakoby byla schovaná někde hluboko ve svém těle, ale v těch očích vidím ji. Když se na mě podívá, vím, že je tam. Je tady se mnou. A vidí mě.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 32 - Konec: