Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 30

NMstills3


Pro blaho Anglie jsi teď moje 30Chraňte Willa, Anno a Eliene.
A je to tady. Dlouhé čekání, já vím. Ale děkuji moc za komentáře... Pomalu se blížíme ke konci.A omluvte mojí pomalou práci. :)

Andreas:

 

„Odjíždíme,“ ozvalo se jednou po ránu hluboko pod hradbami.

Vyskočil jsem na nohy a doběhl na hradby. Pohledem jsem zavadil o muže na koni. Vedle něj stála žena a lstivě se usmívala.

„Nebo máme ještě využít vašeho pohostinství?“ zahalekal Tarren znovu.

„Myslím, že to už nebude třeba,“ zavolal jsem dolů nazpátek.

Tarren bodl koně do slabin a vyřítil se směrem k lesu. Liza za ním a za ní celá jeho tlupa. Všichni zmizeli za hustými stromy, před branou po nich nezbyla ani stopa. Jenom udusaná tráva dávala znát, že na ní někdo přebýval.

„Dáme jim hodinu, potom se za nimi vydáme. Nevěřím mu ani nos mezi očima,“ řekl jsem svému příteli a otočil se zpátky k hradu.

Tarrenovi se ještě včera večer evidentně nechtělo opustit Carlisleův hrad a teď najednou jen tak odjede? Nevěřím tomu, že by Carlislea opustil, aniž by ho ještě podusil.

Hodina uběhla, nad hradem pálilo slunce, jakoby nás všechny chtělo sežehnout. Zavelel jsem k odjezdu a vzal sebou jen pár mužů. Jeli jsme lesem a sledovali Tarrenovu stopu, pořád mířila po cestě. Vedla hlubokými lesy, potom mezi poli, znovu zapadla do lesa. Stále jsme jeli po cestě, které na sobě měla otisknuty desítky kopyt. Vedly dál a dál až nás dovedly k městu. Byli jsme na cestě už jeden den, zdálo se, že Tarren opravdu odtáhnul snad až do horoucích pekel.

„Tak co?“ zastavil jsem před městem a obrátil se na spolujezdce.

„Vypadá to, že zmizel,“ odpověděl jeden.

„Kéž by do pekla,“ zašeptal jsem.

„Už to nemá cenu,“ ozvalo se ze zadu.

Jeden z koňů zařehtal a přítel mu přidržel otěže. Kůň poposkočil.

„Měli bychom se vrátit,“ řekl nakonec.

Obrátil jsem hlavu k městu.

„Asi máte pravdu,“ otočil jsem koně, „doufám, že pod ním Lucifer pořádně zatopí!“

Popohnal jsem zvíře pod sebou a vydali jsme se zpět.

 

Carlisle:

 

„Pane,“ objevila se ve dveřích služebná, „omlouvám se, ale přišel vám dopis,“ kuňkla.

„Ano? Ukaž mi ho.“

Usmál jsem se na ni.

Rozklepanou rukou mi dopis podala a zmizela za dveřmi.

Na pečeti byl Andreasův prsten.

 

Milý Carlisle,

 

před čtyřmi dny Tarren Tvůj hrad opustil. Já a pár mých přátel jsme ho ještě sledovali, ale jeli jsme celý den a Tarrenova stopa stále směřovala pryč od hradu. Od té doby se neukázal.

Považoval jsem za důležité, dát Ti o tom vědět. Zvaž ale, prosím, zda-li se vrátíte tak brzy. Tarren se sice ani po čtyřech neukázal, ale nevěřím mu.

Dej mi vědět, jak jste se rozhodli.

 

 

Andreas

 

Zvedl jsem od dopisu hlavu a zadíval se z malého okna ven. Barevné listí šustilo a lesklo se na slunci. Proč Tarren odjel? Samozřejmě to byla dobrá zpráva, ale zároveň mi něco říkalo, že to není dobře. Začínal jsem být přesvědčený, že budu muset vyrazit na svůj hrad vstříc Tarrenovi sám, než tam pojede má rodina. Nevěřil jsem tomu, že by odjel, aniž by ke mně neměl alespoň peprný proslov.

„Eliene,“ zavolal jsem do chodby hradu.

Během pár vteřin tu stál. Usmíval se a čišel energií. Zřejmě byl u svého syna a své ženy.

„Ještě Jasper,“ řekl jsem tiše.

„Jsem celou dobu ve vedlejší komnatě,“ ozvalo se za kamennou zdí.

Za chvíli byl Jasper s námi, sedl si na křeslo a pozorně mě sledoval.

„Přišel mi dopis,“ řekl jsem a podal jim ho.

Vzali si ho a četli ho oba najednou.

„No,“ prolomil Elien ticho.

„No přesně,“ doplnil ho Jasper, „něco chystá.“

Kdyby ta situace nebyla tak žalostná, skoro bych se usmál, tušili jsme to všichni. Odkýval jsem to.

„Tarren je tak průhledný. Nevíme, co a jak udělá, ale všichni víme, že mu ta jeho ďábelská podlost nedá spát.“

„No, to nedá, i kdyby spát mohl,“ dokončil Jasper kysele.

„Měli bychom si o tom promluvit se ženami.“

„Anně to říkat nebudeme. Jakmile by se to dozvěděla, hned by chtěla jet.“

„Stýská se jí?“ zeptal jsem se a sedl si za stůl.

„Už dlouho,“ odpověděl Elien.

„Já to vidím takhle,“ vpadnul do rozhovoru Jasper, „ještě pět dní. Potom pojedeme my napřed a ženy pojednou teprve, až jim pošleme zprávu. Těžké je na tom totiž to, že bychom mohli čekat tři dny, nebo taky měsíc, dva měsíce. Mně to nevadí, ale…“

„Ale Anna začíná být nešťastná,“ dořekl za Jaspera Elien.

Jasper zakýval na souhlas.

„Ale nemůžeme přivést všechny do nebezpečí,“ řekl jsem.

„Na druhou stranu, Tarren podle mého nebude plánovat žádné vraždy. Dívku si odvezl, bude si teď chtít upevnit respekt,“ zamyslel se Jasper.

„Dobře,“ zatvářil se Elien nešťastně, „nebudeme čekat pět dní, ale deset dní. Potom my pojedeme napřed.“

„Ano,“ řekl jsem a začal psát odpověď.

Jasper s Elienem odešli a zavřeli za sebou dveře.

Venku zafoukal vítr. Studený vzduch mě pohladil po ruce. Rok se stáčí ke svému konci stejně, jako ten minulý. Za chvíli na hradě zabední okna. Slunce už je nízko nad kopci.

 

 

Elien:

 

Pět dní uteklo, pak se přehoupl šestý, sedmý… Trávil jsem je s Annou a Willem a nevěděl, jestli si víc přeji, aby se čas zastavil, nebo abychom to měli celé rychle za sebou a Anně se splnilo přání jet domů.

Devátý den večer jsem ležel vedle svojí ženy a pozoroval její rychle se zvedající hrudník. Will spal v druhé části komnaty oddělené záclonou.

Otočil jsem se zpět na bok a pohladil nahý hrudník přesně mezi Anninými ňadry. Zavřela oči a usmála se. Jel jsem prstem níž, pomalu jsem sjížděl po jejím horkém a ještě stále udýchaném těle, když jsem zastavil u pupíku, obkroužil ho a zapadl špičkou prstu dovnitř.

Zaťala svaly v břiše a vtáhla je dovnitř.

„Čím to je, že jsem se s tebou před chvílí miloval a už bych chtěl znovu?“ zeptal jsem se.

Anna měla stále zavřené oči, usmála se a odpověděla.

„To bude tou dnešní nocí. Slyšela jsem kartářku, jak vypráví zbrojnošům, že je obzvlášť vyzývavá.“

Políbil jsem ji a celou její bradu. Chytila mě za krk a upřeně se na mě podívala.

„Slib mi, že se ti nic nestane.“

Usmál jsem se a odkýval jí to.

Zbytek noci jsme strávili vedle sebe. Ráno jsem s těžkou duší vstával a později nasedal na koně.

Vyrazili jsme, Jasper a Carlisle vypadli úplně stejně jako já. Jeli jsme pomalu a rozvážně, cesta nám trvala půl druhého dne. Když jsme dorazili na hrad, uvítal nás Andreas. Už na příjezdové cestě jsem pochopil Annu. Co na příjezdové cestě, už pár hodin předtím, když jsem se v krajině začal cítit jako doma. Pochopil jsem, proč se jí tak stýská.

„Zdravím vás,“ rozkřičel se Andreas u brány, „Eliene, co malej?“ zavolal.

Zacukaly mi koutky.

„Je krásný. Celý po mě,“ zahalekal jsem.

Andreas se nahlas zasmál.

„Kdyby tu byla Anna, tak bys to neřekl, viď?“

„Nejsem blázen,“ zavolal jsem nazpět.

Odešli jsme do hradu a začal děkovací maratón. Všichni jsme se cítili Andreasovi a jeho přátelům tak zavázáni, že jsme nevěděli, čím mu to splatíme.

„Až budu mít problém, pomůžete mi. To je, myslím, docela velká opora a hlavně klid.“

Dál se o tom nehodlal bavit. Ale jak ho znám, a to myslím se vším přátelstvím, určutě ho něco malého později napadne. Andreas miluje lov a proto shání ty nejlepší zbraně. Kopí, určitě tu nějaké uvidí.

Myslím, že to ale pořád bude malý dárek.

Počkali jsme na hradě čtyři dny a Tarren se neukázal. Andreas byl s námi, všichni tu byli s námi. Poslali jsme zprávu na hrad našim ženám. Pojedou s nimi nějací muži od Andrease. Začínal jsem mít pocit, že bychom mu měli za jeho dobrodiní spíš přenechat celý hrad a ne jedno kopí.

 

 

Anna:

 

„Nemůžu najít ty malé šaty,“ zanaříkala jsem a vtrhla k Alici do komnaty.

„Anno,“ zabědovala a snažila se udržet klidnou tvář, „už jsem ti je dávno uklidila do truhly.“

Podívala jsem se na ni a potom omluvně stáhla obočí.

„Promiň, ale co kdybychom tu něco nechali?“

„Tak co?“ zeptala se Alice a dala si ruce v bok.

Vydechla jsem a dala hlavu na stranu.

„Tak nic.“

„Anno,“ přistoupila ke mně Alice a posadila se se mnou na postel, „neměla bys takhle lítat po hradě.“

„Už se mi rána zhojila,“ řekla jsem stroze.

„Já vím, ale pořád bys měla být v klidu.“

„Už chci být zase zpátky,“ postěžovala jsem si a v duchu uznala, že má Alice pravdu.

„To chceme všichni, ale nemůžeme se uhnat k smrti,“ odpověděla.

Vstala jsem z postele a namířila ke dveřím.

„Co dělá Will?“ zeptala se Alice zvědavě.

„Spí. Chvíli mě pozoroval, ale potom usnul.“

„Myslím,“ řekla Alice a usmála se, „že jsi ho tím svým kmitavým pohybem uspala.“

Zašklebila jsem se a vzala za kliku dveří.

Když jsem vyšla na chodbu, zavál na mě studený vzduch zvenčí. Nebude to trvat dlouho a z nebe se snesou první vločky. Při tom pomyšlení mě napadlo, jak dlouho už jsme spolu s Elienem. Vlastně to ještě tak dlouho není. Pro něj určitě ne. Ale pro mě je to dlouhá doba, doba, co ale utekla tolik rychle. A teď tu zase není, zase je pryč, aby mě a tentokrát i svého syna uchránil před Tarrenem. Až moc nám tenhle netvor kazí vzduch našeho života.

Vešla jsem k nám do komnaty a spatřila spícího Willa na posteli. Potichu jsem zavřela dveře a došla k němu. Ať už jsem prožila cokoli, za něj to stálo. On je na světě a to je štěstí, které jsem si ještě před rokem nedokázala představit.

Will je měsíční dítě, vypadá jako člověk a všechen jeho tělesný vývoj tomu nasvědčuje. I když má tatínka upíra.

Usmála jsem se a políbila Willa na čelíčko. Zavrtěl hlavičkou a nahnul ji na stranu k malé pěstičce. Škoda, že tu není Elien. Chtěla bych, vědět, co se mu zdá. Jestli se mu něco zdá…

 

„Alice?“ volala Rose do hradu.

„Našla jsem to!“ zahalekala Alice šťastně a za chvíli vybíhala s náhrdelníkem v ruce.

„No vidíš,“ řekla jsem poťouchle, „nejsem jediná, kdo tu nechce nic zapomenout.“

Rose se na mě otočila a s okouzlujícím úsměvem mě praštila za ucho. Skrčila jsem jejím směrem nos.

Vtom Will v kočáře zahalekal. Otočila jsem se k němu. Ukazoval na oblohu na kroužícího dravce, roztahoval křídla a hledal na zemi kořist. Will k němu natahoval prstíček.

„To je pták,“ řekla jsem mu a pohladila ho.

„To je zvláštní,“ řekla služebná, jedna z mála lidí na hradě, „měsíční dítě a už si všímá tolika věcí.“

Alice se na mě jenom usmála.

 

Cesta ubíhala pomalu, pomalu, pomalu… Will usnul a já už se nemohla dočkat, až budeme doma. Měli jsme jet dva dny. Při té představě se mi propadla nálada. Seděla jsem v kočáře, kamení a výmoly na cestě s námi houpaly ze strany na stranu, za kočárem i před ním jsem slyšela dusat kopyta koní a mužské hlasy. Náš doprovod.

Alice najednou promluvila.

„Myslím, že je pěkný.“

Nastalo ticho, Rose zúžila oči do štěrbinek a opřela se o opěradlo.

„No tak, Rose. Proč ne?“

Rose se podívala z okénka a mlčela. Nemusela jsem mít žádný dar, abych poznala, že ji něco trápí.

„Na co chceš čekat?“ zeptala se Esme naléhavě.

„Až si budu naprosto jistá,“ řekla Rose tiše.

„Ale to si nebudeš nikdy, dokud to nezkusíš.“

„Važ si ho zatím jen jako přítele, ale nezahazuj tu možnost rovnou. Poznej ho,“ řekla jsem jí.

Nemusela jsem ani mít zvláštní dar na to, abych poznala, že je řeč o Emmettovi.

Dál už jsme o tom nemluvili. Za delší dobu Alice taktně začala jiné téma a po chvíli se přidala i Rose. Will se vzbudil, měl hlad a chvíli koukal ven. Potom si s ním obě tety  a babička hrály až k večeru znovu usnul.

Další den ráno se na cestě objevil bílý poprašek. Byl to vlastně první sníh, který Will viděl. Tiše na něj koukal a bylo vidět, že si není úplně jistý, co si o tom má myslet.

„To studí,“ řekla jsem.

Will se otočil a podíval se na mě. Potom na vedle sedící Alici.

Alice obtočila své ruce kolem svých ramen a zatřásla se.

„Brrrr,“ ukázala mu a usmála se.

Will se zasmál nahlas. Nejspíš mu Alice připadala dost srandovní.

K večeru jsme najeli na jinou cestu a ze mě spadla nejistota a napětí. Za chvíli před námi z lesa vystoupila věž hradu.

„Pane,“ zahalekal někdo venku.

Vtom se záclonka v okénku kočáru rozhrnula.

„Baf!“

V okénku se objevil rozesmátý Elien. Jel vedle nás na koni.

Než jsem se stačila nadát, chytil mě za krk a políbil.

„Pozor,“ řekla jsem, když jsem zase mohla dýchat a jeho kůň venku klopýtnul.

Will se vzbudil a našel v okénku Eliena. Zavýskal a natáhl k němu ruce.

Elien ho chytl za ruku a takhle jsme dojeli až k hradní bráně. Už tam všichni čekali. Carlisle a Jasper s námi hned přivítali. Kočár zajel na nádvoří a stráž zavřela bránu.

Elien otevřel dvířka. První vystoupila Esme a za ní Alice a Rose.

Vzala jsem Willa do náručí.

„Tady jsme doma,“ zašeptala jsem mu a vyšla z kočáru.

Elien si ho hned vzal k sobě, pusinkoval mu asi stokrát tvářičky a zatočil se s ním. Will se nahlas chichotal.

Potom Elien došel k Andreasovi a hrdě pronesl.

„Tak tohle je můj syn.“

Andreas se usmál, vzal Willa do náruče a zvedl ho nahoru.

„Teda, ty budeš muž,“ řekl mu a usmál se.

Will ho chytil za nos a zakřenil se.

 

Odešli jsme do hlavní síně, přede všemi jsem Andreasovi poděkovala, ale oznámil mi, že už jsem asi pátá a že jestli mu ještě jednou někdo poděkuje, tak tu s námi zůstane bydlet.

Venku v černé noci se snášel na zem sníh. Louče na nádvoří prskaly. Okna hradu byla už zase zabedněná. Položila jsem Willa do postele v naší komnatě a lehla si k němu. Zase spal. Zanedlouho přišel Elien, lehl si vedle nás, políbil Willa na čelo a potom se podíval na mě.

„Děkuju,“ pronesl vážně.

Překvapeně jsem si sedla.

„Za co?“ zeptala jsem se.

„Za to, co všechno si pro mě udělala a co si mi dala.“

Usmála jsem se a zatahala ho za límec košile. Lehl si za mě a obtočil svoji ruku kolem mého pasu. Políbil mě na krk. Zavřela jsem oči a stiskla mu ruku. Strašně mi chyběl.

 

Liza:

 

„Proč on?“ zeptala jsem se Tarrena v kočáře.

„Myslel jsem, že ho chceš,“ zdvihl Tarren jedno obočí.

Jeli jsme v kočáře po hrbolaté cestě.

„To ano, ale…“

„Pořád se nemůžeš smířit s tím, že ho vezmeš rodině?“ skočil mi do řeči.

Mlčela jsem. Připadalo mi to už moc zlé.

Tarren mě pozoroval a potom si povzdychl.

„Tak dobrá, nemusíme to dělat, když nechceš…,“ naklonil se ke mně a zašeptal, „nechceš mít rodinu.“

Podívala jsem se na něj, divoce zavrčela a praštila pěstí do dvířek. Jejich deska zaskřípěla a dvířka by se otevřela, ale Tarren pohotově chytil kliku.

„Tak seženeme nějaké jiné dítě,“ zasyčela jsem.

„Ale to bude jen lidské,“ zasyčel.

„Je v tom nějaký problém?“

„Máš snad na lepší.“

„Jsi pokrytec a hlupák, ty jsi taky byl člověk.“

Tarren mě chytil za krk a zmáčkl ho. Přitáhl si mě k sobě tak blízko, že se naše nosy dotýkaly.

„Bohužel.“ Odstrčil mě.

Měla jsem chuť od něj utéct, ale kam bych šla? Co bych dělala?

„Je to dítě upíra a člověka, zřejmě ti ještě nedochází, co to znamená.“

„Co to znamená?“ zeptala jsem se.

„Je to unikát! Přesně to, co chceme.“

Zavrtěla jsem hlavu. Takže je to trofej.

„Vždyť nikdo neví, co se s ním bude dít dál. Nemusí ti přinést až takovou radost, jakou čekáš.“

„Nemusí, ale může.“

Kočár zastavil, Tarren otevřel dveře a vystoupil. Podal mi svou dlaň. Vyšli jsme na špinavou ulici plnou žebráků a chudáků. Cítila jsem hnilobu a močůvku.

„Co tady děláme?“

„Nech se překvapit,“ řekl Tarren tajemně.

Naše kroky zamířily ke krčmě. Tarren prudce otevřel dveře, z místnosti vystoupil dusný kouř, pach masa a ohně. U stolů seděli muži, někteří oblečeni jako sedláci, někteří jako páni. U těch nejusmolenějších stolů seděli ti, kteří měli sotva na žejdlík. Ve velkém krbu hořel oheň, tančili tu tanečnice a hráli hudebníci. Děvečky se občas zatočili do rytmu bubnu nebo do melodie dud a potom si zpátky sedly na klín nějakému muži a okatě mu vystavily svůj dekolt.

Tarren si toho ani nevšiml a vedl mě dál. Procházely jsme mezi stoly a každý se za námi otočil. Došli jsme až k šenkýřce.

„Kde je Jack?“ zeptal se Tarren.

„Přivedu ho,“ řekla šenkýřka poplašeně a poslušně odcupitala.

Tarren se na mě otočil.

„Už mě tu znají.“

Divoce mě políbil a potom pohladil palcem po tváři.

„Tarrene?“

Tarren se okamžitě otočil.

„Jacku, tak jsme tady, opět.“

„Čekal sem vás, pane,“ řekl Jack temně a neochotně se na mě podíval, „takže už?“

„Už,“ odpověděl Tarren.

Zmateně jsem sledovala, jak nás Jack vede do tmavé, studené chodby a potom zahýbá do malé místnosti spoře osvětlené svíčkami.

Jakmile jsem přistoupila blíž, poznala jsem zápach, který celou místnost zaplavoval. No tos nad ne!

Zastavila jsem se v kroku. Tarren se na mě otočil.

„Pojď.“

„Řekla jsem ti už několikrát, že to nikdy neudělám.“

Tarren mě propaloval očima.

„Tak já du,“ pronesl Jack a zmizel za dveřmi.

„Ale uděláš,“ zašeptal ke mně Tarren, jakmile klaply dveře.

„Proč bych měla?“

Tarren mě tvrdě chytil za zápěstí a dovlékl k obrovské dřevěné kádi.

„Říkal jsem mu, ať to nelije do tohohle. Dostane to pak takovou pachuť.“

S hrůzou jsem sledovala, jak noří svůj bílý prst do rudé tekutiny.

„Protože budeš chtít,“ zašeptal a zamával mi ukazováčkem od krve před nosem.

Zavál ke mně pach, za který bych vyměnila všechno na světě. Zděšená sama ze sebe jsem uskočila.

„Vidíš?“

„To není zvířecí k krev.“

„Ne, to opravdu není,“ přisvědčil Tarren.

„Kde proboha bere tolik krve?“ zakřičela jsem.

Tarren ke mně přiskočil a utišil mě rukou. Svým ukazovákem od krve mi při tom umazal tvář.

„Víš kolik lidí denně umírá? Nemoci, mor, hlad. Nezabiješ je svojí rukou, jen využiješ toho, co ti tady zanechali,“ šeptal horlivě.

Sledovala jsem jeho prst. Nemůžu, to přece nemůžu. Rozmazaná krev na tváři mi voněla. Ale byli to lidé, nebudu přece zrůda!

Tarren mi otřel zbytek krve o spodní ret.

„Jenom ji ochutnej,“ zašeptal.

Zavřela jsem oči a snažila se ho neposlouchat.

Políbil můj ušní lalůček.

„No,“ dotkl se prstem mých zubů.

Musela to být zbloudilá, proklatá kapka, která se mi prodrala mezi zuby a spadla na jazyk. Už jsem to nevydržela. Sklouzla jsem jazykem k jeho prstu a s rozkoší krev ochutnala.

Všechno ve mně se zatočilo, napadl mě poslední protest, ale potom už jsem nad sebou ztratila kontrolu. Chytla jsem Tarrenův prst a nenechala na něm ani kapičku.

„Ano,“ slyšela jsem Tarrenův pobavený smích, ale jenom z dálky.

Odstrčila jsem ho a vrhla se ke kádi. Nahnula jsem se k ní a ponořila hlavu pod hladinu. Polykala jsem, jakoby mě někdo od toho blaha chtěl odtrhnout. Definitivně jsem prohrála svůj boj.

Na chvíli jsem se vynořila, Tarren si sedl na židli vedle kádě a pozoroval mě.

„Jen se nenech rušit,“ řekl a usmál se.

 

 

Elien:

 

Už měsíc jsme doma, jsem tu se svojí rodinou, je mi nádherně. Will začíná pomalu, ale jistě mluvit. Jeho tělo vypadá jako tělo lidského dítěte, ale jeho mysl? My jí nebudeme sahat ani po kotníky, jednou, až bude dospělý.

Nemám žádnou starost, prožívám teď opravdové štěstí. Jenom jedna věc mi ho trochu kazí. Je mi stále divné, že Tarren odjel tak rychle a bez „rozloučení“. Každé ráno se mi přitíží, protože ho čekám. Čím je to delší, tím jsem ve větším rozpoložení. Přijde? Nebo nás už nechá? To mi k němu ale nesedí.

 

Liza:

Kodrcali jsme se kočárem směrem ke Carlisleovu hradu. Zbývala nám ještě tak hodina cesty. Vedle Tarrena se krčil mladý pohledný muž. Tarren si uměl vyžádat respekt.

„Je to jasné?“ zeptal se Tarren, když jsme si zopakovali náš plán.

„Samozřejmě,“ řekla jsem.

Neměla jsem z toho radost, ale začala jsem se na malého Willa těšit.

Nevěděla jsem, jak se mám s pocitem k Tarenovi vyrovnat. Nenávidět ho? Nebo mu být vděčná, jestli se mu opravdu povede pořídit mi rodinu? Jenndo je ale jisté, už jsem jiná. Kdybyste tenkrát byli u té kádě, určitě byste si nepomohli. A jestli ano, pak jsem zklamala. Stydím se za to, co jsem tam předvedla. Jako zvíře, jinak už si sama sebe nebudu nikdy pamatovat.

„Ještě tak půl hodiny,“ řekl Tarren, když se podíval z okénka.

Muži vedle něj zatřepotalo srdce.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 30:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!