Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 29

31.07.2010 (17:30) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3368×

Liza:

„Kdo jste?“ vyštěkla jsem na toho muže.
Naslouchala jsem svému kouzelnému hlasu a sledovala svoje ruce. Držela jsem jednu napnutou před sebou a naznačovala tomu cizinci, aby už se ke mně nepřibližoval.
 Zrak mi padl na jemnou kůži. Kde je ta rána, kterou prořízl včera k večeru kuchyňský nůž? Moje pokožka vypadá jako z alabastru.
 Údiv mě pohltil a zaplavil až po kořínky vlasů. Vlasů, co se lesky jako stříbro.
„To je překvapení, viď?“ zazněl pobaveně cizí muž.
Vzal do rukou cínový talíř a nastavil jeho vyleštěné dno pro moji tvář.
„Ne!“ zakřičela jsem, když mi záblesk světla protnul oči.
Byl o tolik silnější, o tolik jasnější. Čekala jsem bolest, ale žádná nepřišla.
„Neboj se. Už neexistuje nic, čeho by ses měla bát.“
Podívala jsem se do talíře. Uviděla jsem tam svoji tvář, ale úplně jinou. Celá jsem zkrásněla.
„Co to je?“ zeptala jsem a klepla do talíře.
„To jsi ty,“ zašeptal.
Postavil se za mě a odsunul mi z ucha vlasy. Zmámeně jsem sledovala svoji podobiznu.
„Vidíš se? Nikdo ti teď neodolá…“
Políbil mě na ušní lalůček. Přivřela jsem oči a slastně si skousla ret.
„Nikdo...,“ opakovala jsem.
„Nikdo…“
Vtom mi ale hlavou probleskl Elien.
Ucítila jsem ruku na podbřišku. Během vteřiny jsem stála na druhé straně stanu.
„Kdo jste?“
Muž se potutelně ušklíbl.
„Jsem Tarren.“ Hluboce se uklonil.
„Díky mě jste teď tím, čím jste. Doufám, že si za to zasloužím váš vděk.“
Jako bych v hlavě vylovila dávnou vzpomínku, chytila jsem se za záda a viděla místnost plnou lidí, cítila jsem studenou zem na kolenou a viděla okolí jen jako v mlze.
„Tys mě bodl,“ vmetla jsem Tarrenovi vztekle do tváře.
„Ale, ale… Já tě zachránil.“
Zapřemýšlela jsem.
„Ne!“
„Ale ano…“
„Ne…“ zašeptala jsem.
V hlavě jsem neměla nic srovnané. Všechno se slinulo v jedno a do toho moje smysly vnímaly o polovinu víc věcí, než dřív, a já jsem tak ani nedostala šanci si myšlenky srovnat.
 Ale něco jiného upoutalo mojí pozornost. V krku mi zahořel oheň, ucítila jsem zvláštní vůni a dřív, než jsem stačila zkontrolovat svoje tělo, stála jsem před hradbami a očima propalovala hradní zeď.
„Chci to!“ zavrčela jsem.
Ucítila jsem kolem sebe pevné sevření paže.
„Ne,“ zuřila jsem.
„Copak, copak ti tak voní?“ ptal se Tarren pobaveně a snažil se mě udržet na místě.
„Pusť mě!“ křičela jsem.
Za tou zdí něco omamně vonělo, tak omamně, že Tarren měl co dělat, aby mě udržel. Sama jsem cítila, jak se moje tělo napíná a snaží dostat se za ty kameny a vzít si to, co ho tak volá. Byla jsem přesvědčená, že tu zeď přeskočím. Vždyť ta vůně by mě nalákala kamkoli.
„Jestli pak tušíš, co to je,“ šeptal Tarren.
Zuřivě jsem zavrtěla hlavou.
„Tam za hradbami jsou lidé. Jejich srdce jsou teplá a ženou krev. Rudou, trpkou krev…“
Zatmělo se mi před očima, slyšela jsem ty srdce. Chtěla jsem tu krev, chtěla jsem tu krev.
Chtěla jsem tu krev?!
Tělo se mi zaťalo a ztvrdlo.
„Už víš?“ zeptal se tiše Tarren.
„Co to znamená?“ ptala jsem se vyděšeně.
„Co myslíš?“
„Ale ty nejsou…“
„Takže ty nejsi? Tohle se ti jenom zdá? Zdá se ti ta vůně krve jenom jako sen?“
Nemůžu přece být něco… takového. Nevěřím tomu.
„To nejde!“ otočila jsem se prudce k Tarrenovi.
„Jde…“
„Ne, odejdu zpátky na hrad. Nechej mě!“
Vykročila jsem rázně vpřed.
„Nemůžeš tam jít,“ volal na mě Tarren.
„Proč bych nemohla?“
„Zabiješ je,“ zněla jeho odpověď naprosto klidně.
Zastavila jsem se v kroku.
„To bych nedokázala.“
Tarren se usmál a pomalu ke mně došel. Zoufale jsme ho pozorovala, ať mi řekne, že žertuje.
 Sehnul se a zdvihl kámen. Kulatý, oblý kámen.
„Kam bys šla,kdybys ho chtěla rozpůlit?“
„Ke kameníkovi.“
„Ale toho ty nepotřebuješ.“
Vložil mi kámen do dlaně a tiše zavelel.
„Zatlač.“
Semknula jsem prsty k sobě a zatlačila, chvíli se nic nedělo, ale potom kámen povolil. Ten zpropadený kus kamene se mi v rukou rozpadl na větší a menší kousíčky a prach z něj se vmísil do větru, aby mi tak ukázal, že jsem ztratila možnost žít jako člověk.
„Čeká tě život věčný,“ promlouval Tarren, ale já jsem ho přestávala poslouchat.
Všichni lidé kolem mě se ocitli v nebezpečí, byla jsem vrah, přesně takový, jak se o něm psalo. Nikdy jsem neměla moc přátel, neměla jsem o koho se bát, ale mít na krku lidský život bylo moc.
 Klesla jsem na kolena a spadla do prachu cesty. Necítila jsem nic, nic mě nebodlo, nepíchalo. Zrazeně jsem pozorovala zbytky kamene v ruce.
„Budeš mít krásu a nebudeš omezená časem. Budeš žít v noci i ve dne, neschopná se unavit, nezranitelná,“ šeptal Tarren a hladil mě po vlasech.
„Vrať to zpátky,“ zašeptala jsem tlumeně.
„Nemůžu, už to nejde.“
Zmáčkla jsem prsty ještě víc a rozdrtila poslední zbytky kamene. Prach se vznesl do vzduchu a ztrácel se vysoko nad námi. Viděla jsem v něm sebe jako člověka.

Anna:

Will ležel na polštáři a spinkal. Pomalu oddechoval, kůži smetanovou, vlasy černé jako havran. Nikdy jsem neviděla krásnější dítě. Nikdy jsem se necítila líp. Elien vedle něj ležel a zálibně ho pozoroval. Překvapoval mě, to mě dřív nenapadlo, že bude až tak vroucný. Měla jsem z toho strach, ale Elien se od nás dvou nevzdaloval. Když někam musel, tak se rychle vrátil a Willa se nemohl nabažit. Chodili se na nás dívat i ostatní, a Alice i Rose s Esme a Jasperem mi pobaveně popisovali, jak Elien o Willovi neustále mluví a je pořád veselý. A taky nervózní, když za námi nemůže delší dobu přijít.
  „Spinkej,“ uklidňovala jsem Willa a snažila se aby usnul.

Ale on pořád plakal. Už přes hodinu nepřestal křičet. Třeštila mi hlava, ale musela jsem ho ukonejšit. Už nejméně po sté jsem mu zpívala a kolébala ho, ale on nic. Jakoby o tom ani nevěděl.

„Jdi spát, pohlídám ho,“ vešla do komnaty Esme a vzala si Willa do náruče.

Esme si našla každou příležitost, aby mohla být s ním. Viděla jsme na ní, jak ji trápí, že nemůže mít děti. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, jaké by to bylo, kdybych nemohla na svět přivést nováčka. Ale teď vím, o co všechno bych přišla.

 Na nádvoří hořely ohně a jejich stíny poskakovaly na kamenných stěnách věže a hradeb. Lidé se veselili. Kejklíři a muzikanti hráli písně a do hudby jim tančily ženy. Otáčely se a točily boky v rytmu bubnů. Hradní stráž seděla u žejdlíků piva a usmívala se na děvečky. Někteří z nich už svoje děvečky měli, tak jsem je raději nechala v soukromí.

 Pomalu jsem usedla na postel, ale rána z porodu už se mi zhojila. Tedy ne úplně, ale už jsem mohla chodit a hýbat se. Dostávala jsem pořád nějaké bylinky, přímo na ránu i do pití.

„Spíš?“ ozvalo se ode dveří.

Stál v nich Elien a usmíval se na mě.

„Malého má Esme. Ten opravdu umí vřeštět,“ řekl pobaveně a zavíral dveře.

„Neztratí se,“ usmála jsem se.

Elien ke mně pomalu došel a sedl si na postel.

„Jak se cítíš?“ ptal se.

„Už je mi dobře, nemohla bych se jít proběhnout, ale jinak už mi nic nevadí.“

Zvenčí se ozval hlas muzikantů. Slyšela jsem jen loutnu a píšťalu. Zpívali latinskou píseň o dálce a pocestných, kteří se ztrácí za kopci a už se nevrací. Hlasy se nadnášely nad nádvořím.

Ucítila jsem Elienovu ruku na své tváři.

Otočila jsem se k němu a usmála se, dlouhé vlasy jsem mu zastrčila za ucho.

„Jsi překrásná,“ zašeptal a políbil mě na čelo.

Svoji ruku položil na můj bok.

Uvnitř mě to zašimralo a stáhly se mi svaly v břiše. Uvědomila jsem si, jak dlouho jsme se nemilovali. Než se narodil Will, tak to nešlo. Zatoužila jsem po něm.

 Chytila jsem jeho ruku a zmáčkla ji, nadzvedla jsem tvář a políbila ho. Elien okamžitě zpevnil stisk ruky. Za chvíli jsem ucítila, jak si hraje s mým lalůčkem a potom, jak mi líbá krk.

 Zmámeně jsem se pomalu položila na polštář a Elien si lehce lehl na mě.

Nechala jsem se hýčkat a jen Eliena pevně držela za ramena. Zapomněla jsem, jaké to je se s ním milovat. Hořela jsem pod ním a strašně ho chtěla. Přes všechno to, co se v posledních dnech dělo jsem nepomyslela na to, jak dlouho jsme si už nebyli takhle blízko.

„Lásko,“ zašeptal udýchaně a hladil mě po stehně.

Sundal si kabát a byl v košili.

„Ano?“ zeptala jsem se.

Nechali jsme tu otázku viset ve vzduchu. Elien mě pohladil a sedl si. Vzal mou nohu za lýtko a políbil mé koleno. Pozorovala jsem, jak pomalu posouvá své prsty nahoru a zhluboka dýchala.

Zvenku se ozval burácivý smích. To si asi nějaký šašek stoupl na špičku boty.

Pokusila jsem se zažertovat, ale moc se mi to nepovedlo, protože mi vzrušení ucpalo krk a změnilo můj tón, aby vypadal jinak, než jsem chtěla.

„Nesmějí se nám?“

Elien mne líbal na kraji dekoltu.

„Nesmějí,“ pochopil, „ kdyby nás viděli, záviděli by nám.“

Posunul se k mé tváři a pomalu na mě dolehl. Přivřela jsem oči a nechala se políbit. Elien odsunul poslední kousek lněné košile.

„Budu opatrný,“ zašeptal a zatnul své prsty do mých vlasů.

Už jsem jenom zavřela oči.

Tarren:

Liza si pomalu zvykala a na svůj nový život. Když jsem jí oznámil, že její páni byli celou dobu tím, čím ona je teď, nevěřila mi. Ale potom jí všechny kusy skládanky zapadly do sebe.

„Tak proto jsou tak krásný, a všichni takový… bílý. Ale vždycky pili a jedli.“

„To se tak dělá, oni se nechtějí prozradit,“ řekl jsem a zvedl oči na znamení posměchu.

„Takže takovou dobu jsem žila v nebezpečí...,“ zašeptala si pro sebe Liza.

„Ne, pozor. Oni se neživí lidskou krví.“

Liza se na mě podívala a kouzelně zvedla jedno obočí.

„A čim?“

„Čím, Lizo. Mluv jako dáma.“

Liza zvedla oči v sloup.

„Pijí zvířecí krev.“

„To můžou?“

„Ano, to mohou,“ zdůraznil jsem poslední slovo.

„My nemusíme zabíjet?“ zeptala se Liza okamžitě.

Švihl jsem k ní pohledem.

„My musíme zabíjet!“ zvedl jsem se.

„Ale proč? Když to není nutný…“

„Ale ono to je nutné. Dobře mě poslouchej!“ zdvihl jsem ukazováček a pomalu šel k ní.

Liza mě postrašeně sledovala.

„Jestli chceš mít tu moc, tu neodolatelnou nadvládu nad světem, jestli nechceš skončit jako každý jiný, pak musíš pít lidskou krev. Strach je náš nejlepší přítel, rozumíš?!“

Liza to odkývala, ale tiše poznamenala: „Ale strašit je můžeme, nemusej vědět, že nepijeme lidskou krev. Můžeme jim lhát a nepít lidskou krev…“

„Tak tohle už nikdy neříkej!“ zakřičel jsem.

Liza si stoupnula a začala couvat. Horentně vrtěla hlavou.

Zastavil jsem se usmál se na ni.

„Připravila by ses totiž o hodně, holčičko. Navíc, musíš občas někoho zabít, aby ses pojistila.“

Liza se trošku zklidnila a lehce kývla na souhlas.

 Učil jsem jí, jak se ovládat, spíš, jak se sebou pracovat. Ale nechtěla pít lidskou krev, příčilo se jí to. Nechal jsem to být, však ono to časem přijde.

Pak jsem ale narazil na větší problém. Seznal jsem, že Liza myslí na Eliena a snad má v plánu snažit se o jeho přízeň, když je teď také upírka. Co s tím mám dělat? V mém plánu to není. Liza je tu pro mě, i když to zatím neví. Nevšímal jsem si toho.

 Liza byla sice upírkou teprve dva dny, ale dost se ptala a nezakrývala to, co chtěla nebo to, na co myslela. O Elienovi jsem se tedy dozvídal dost pracně, ale nakonec mi ona sama přiznala, že se jí líbí.

„On není pro tebe,“ řekl jsem jí jen a pak ji nechal o samotě.

Zamumlala strašnou urážku na moji osobu, ale raději jsem dělal, že jsem to neslyšel.

 Ale moc dobře jsem věděl, že Liza není hloupá, to se mi na ní líbilo. Poznal jsem ji, v tom byla má síla, poznávat podstatu lidí. To, jací jsou. Liza byla schopná mít zlé myšlenky. Tedy zlé. Carlisle by je tak určitě nazval, ale já?

 Kromě toho jsem si ale byl vědom, že Liza je sice schopná takovou myšlenku zplodit, ale uskutečnit ji, to už jsem si nebyl tak jistý, jestli by dokázala. Měla určité zásady, ale byla pořád tvárná. Chce to jenom čas, abych ji přesvědčil.

 Ale nepředbíhal jsem.

Když se přehoupl další den a chystalo se k večeru uznal jsem, že Liza musí zjistit, proč jsem jí udělal tím, čím je.

 Pomalu jsem k ní přišel a položil jí ruku na rameno a potom na klíční kost. Stála ke mně zády. Ucítil jsem, jak ztuhla.

Políbil jsem ji na krk.

 Trhla sebou a vysmekla se mi z pod ruky. Dívala se na mě z druhé strany stanu.

„Co to děláš?“ zeptala se potichu.

„To, co je správné.“

„To já ale nechci,“ řekla rozhodně.

„A copak bys chtěla?“

Liza se narovnala a nadechla se, aniž by vzduch potřebovala.

„To ty víš.“

„Eliena?“ zeptal jsem se pobaveně.

„Ale no tak, copak myslíš, že ti za to stojí?“

Liza se zamračila.

„Nechce tě, místo tebe má tu svoji Annu.“

Liza se zatvářila zarputile.

„Mlč!“

„Odmítl tě, a proto bys ho měla spíš nenávidět, než se snažit, aby se do tebe zamiloval. Takové ponížení!“

Vrhla se na mě, chtěla mě bouchnout, ale chytil jsem její ruku a otočil ji. Pevně jsem ji sevřel.

„Pust mě!“ syčela.

„Opravdu? Tak moc chceš za tím, kdo s tebou tak zacházel?“

„Nikdy mi nic neudělal!“ vykřikla.

„Ale nechce tě! Tak vykašli se na něj… Já tě chci a můžu ti dát všechno to, co by ti dal on. Možná ještě víc,“ šeptal jsem a pohladil jí po hlavě.

„Ne!“

„Tak mám tě pustit? Chceš radši zůstat sama na pospas životu? Nezapomeň, že jsi zatím nováček. Takový samotný nováček to nemá moc jednoduché…“

„Ne,“ vzlykla Liza.

„No tak. U mě budeš v bezpečí, já tě chci,“ šeptal jsem jí dál.

Cítil jsem, jak její odpor polevuje. Přestala se cukat a nešťastně stála v mém náručí.

„Usměj se. Já tě rozveselím.“

Otočil jsem ji a políbil ji. Nejdříve uhýbala, ale potom přestala. Nebránila se, nechala mě, abych si ji vzal.

Andreas:

Už je to týden a Tarren se svojí tlupou pořád okupují okolí Carlisleova hradu. Včera večer přišel posel s dopisem, v němž se Carlisle tázal, jestli už je na hradě bezpečno. Musel jsem mu okamžitě napsat, že ještě ani náhodou.

 Raději jsem se nestaral o to, kolik lidí přišlo v posledních dnech o život v okolních lesích. Tolik upírů se muselo nějak živit. Někteří z mých přátel museli také odejít lovit. Nejraději bych je přitloukl ke zdi, ale šli se mnou proti nepříteli a nemohl jsem rozhodovat za ně. Jestli by se měli změnit, musejí z vlastní vůle. Ale další přátelé, ač pili lidskou krev zůstali na hradě a ztvrdili tak ještě víc svůj cvik.

 Proč Tarrenova družina neodchází? Nechápal jsem, co je tady drží. Neslyšel jsem moc hlasů, když jsem chtěl opravdu něco zaslechnout, musel jsem vyjít na hradby. Odtud jsem poprvé uviděl novou Lizu. Stala se z ní krásná žena, ale litoval jsem ji. Slyšel jsem, jak Tarrenovi odporuje, potom jak přestává a nakonec, jak se s ním sžívá. Přesto ale nekypěla spokojeností.

 Jenže už byla v pořádku, její nový život započal, tak proč tu ještě otravují povětří?

Elien:

„Kdy pojedeme domů?“ zeptala se mě Anna a chytila mne za ruku.

„Chybí ti tady něco?“

„Ne, jenom… Stýská se mi.“

Vynořili se ve mně dva pocity. Prvním bylo štěstí, Anna náš hrad považovala za svůj domov a dokonce se jí po něm zastesklo. Druhým byl vztek z toho, že jsem jí nemohl říct, kdy se vrátíme.

„Včera přišla zpráva od Andrease. Tarren stále okupuje náš hrad.“

„Co ještě chce?“ zeptala se naštvaně.

Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil temeno její hlavy.

„To zjistíme, ale dokud tam bude, vy tam nepřijdete. Neboj.“

„Ale já už tam chci,“ povzdychla si.

„Vydrž to.“

Vadilo mi, že se trápí. Ale posledních pár dní jsme se měli moc dobře. Will byl spokojený, zdravý a veselý. Pořád jsem byl u něj. Pořád. Našel jsem na něm jednu pihu, přímo na zádíčkách mezi lopatkami. Každý den tmavla trošku se zvětšila, ale stále byla malinká. Takovou pihu jsem měl i já a potom mi přestala růst. Vyprávěla mi o ní maminka. A nejenom ta piha, i pohled a grimasy, pořád víc mi připomínal mě. A Annu? Tu jsem viděl v jeho ústech, když se usmál, v malých chodidlech. Neustále jsem ho prohlížel, abych viděl všechno, co se na jeho těle mění. Dělal jsem to z lásky, chtěl jsem si pamatovat každou jeho změnu.

 Dělal to i Carlisle, z lásky jako správný děda. A potom ještě kvůli jedné věci. A nebo ne? Pořád to byla láska?

 Potřebovali jsme vědět, co bude s Willem dál. Byl to první člověk, který se narodil z lidského těla a jeho otec byl upír. Carlisle to dělal pro něj, chtěl, aby byl zdravý, ale i ho trochu fascinoval. Měl jsem takový strach, že mu to přinese něco zlého. I Anna se Carlislea ptala pokaždé, když vyšel od Willa z komnaty, nebo když ho dala Carlisleovi do rukou.

 Ale Will pořád ukazoval všechny známky člověka. Byl teplý, srdce mu pravidelně tlouklo, měl hlad a rostl stejně jako ostatní lidské děti. Měl jenom tvrdší pokožku a, a to mi nepřipadalo jenom proto, že jsem byl nejšťastnější otec, a byl roztomilý. Nebo krásný? Měl výrazné rysy, ale ne přehnaně. Žíhané oči se neztrácely, rostly s ním a dávaly mu neuvěřitelně zajímavý pohled.

 My dva s Annou jsme byli buď s Willem nebo sami se sebou. Anna objevila svůj nový koníček. Začala kreslit, pomáhal jsem jí. Taky se Anně  zahojila rána, což mě uklidnilo, protože jsem měl strach, že už nikdy nebude moc normálně chodit. Ale ven z hradu jsme nešli, bál jsem se toho.

 V neposlední řadě jsme se milovali. Neříkám to proto, že bych byl závislý nebo, nebo neznal na světě nic jiného, ale Anna byla tak nádherná, že když večer přišla do komnaty, nemohl jsem se dívat nikam jinam. Milovali jsme se bouřlivě, ale nikdy jsme nesklouzli jen k tomu požitku. Vždycky jsem věděl, že se miluji s ní, vždycky jsem se jí dotýkal, čichal k jejím vlasům, líbal ji a mluvil na ni, aby mi odpověděla. Nechtěl jsem jenom její tělo, aby mě přivedla k vrcholu požitku a potom jsem na ni mohl zapomenout. Chtěl jsem jí, miloval jsem se s ní, abych jí byl blízko, abych mohl jí celou, jí cítit a mít všude.

Ležela tam se mnou se svým tělem i se svojí duší.

 Strávili jsme na hradě Andrease druhý týden. Začínal jsme být nervózní, počítali jsme, že touhle dobou už bude Tarren dávno pryč.

Tarren:

Leželi jsme vedle sebe s Lizou přikrytí červenou dekou ve stanu. Liza nehnutě ležela na zádech a se skloněnou hlavou pozorovala nějaký kout stanu. Slyšeli jsme zvenčí halekání ostatních. Někdo prošel kolem stanu.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

Liza chvíli mlčela a potom si povzdychla.

„Proč jsme stále tady?“

Neměl jsem na to odpověď. Sám jsem přemýšlel, jak dlouho tu ještě budeme. Chtěl jsem počkat na Carlislea, protože odjet ve chvíli, kdy on tu není a je se svojí rodinou v bezpečí mi připadalo málo… efektivní. Neuškodí, když je trochu poškádlíme. Neměl si se mnou začínat.

„Dokud nepřijede Carlisle, ještě bych s ním rád mluvil.“

Liza to jen odkývala a dál pozorovala stan.

„Je to všechno?“

Otočila se, ale dívala se jen a své tělo pod dekou.

„Když Anna otěhotněla s Elienem, můžu mít já dítě?“

Pochod myšlenek se mi zastavil. O tomhle vážně nic nevím. Já bych jí dítě mohl dát, ale co její tělo?

„To nevím.“

Nenapadlo mě, že jí bude chybět zrovna tohle. Nejsem si jistý, jestli by její tělo dalo dítěti to, co by potřebovalo.

„Myslím, že ne.“

Liza to tiše odkývala.

Na tohle jsem nepomyslel. Bude mě teď nenávidět za to, že jsem jí vzal možnost být matkou?

„Nechápu, čím je Anna tak vzácná, že jí osud tolik přeje,“ řekla smutně a zahořkle.

Svitlo mi na lepší časy.

„Není vzácná o nic víc, než ty.“

„Ale má větší štěstí!“ vyhrkla a opřela se o lokty.

„Copak tvoje krása a nezranitelnost je ti málo?“

„Ale ona má někoho, kdo ji miluje a má toho malého!“

Zpropadený chlap, ten posel, co přinesl Andreasovi zprávu o narození dítěte. Liza se o tom neměla dozvědět.¨

„I ty máš někoho, kdo tě miluje,“ řekl jsem a pohladil ji.

„Stýská se mi po rodičích,“ řekla.

„Pojedeme za nimi.“

„Chtěla bych jim také ukázat svoje dítě,“ chvíli byla tiše, „ale já žádné nemám a nikdy mít nebudu!“ praštila pěstí do polštáře.

Pochopil jsem, že budu muset nějaké sehnat. Kdekoli, kdekoli… Ale kde?

„Je prý moc hezký,“ téměř zavrčela.

„Kdo?“ zeptal jsem se.

„Will, přece.“

V tom mi problesklo v hlavě.

„Takové dítě by sis přála?“ zeptal jsem se.

Liza znovu zakývala hlavou.

„Ale zbytečně.“

Usmál jsem se.

„To se uvidí,“ řekl jsem.

Liza ke mně zvedla tvář.

„Co to znamená?“

Zahlédla můj úsměv.

„To nemůžeš!“

„Můžu.“

Dívala se na mě a pozorně mě sledovala.

„Neměli bychom brát dítě od rodiny…“

Položil jsem jí ruku na ústa.

„Ale my mu dámě rodinu.“

Liza zavrtěla hlavou.

„Bude to tvoje dítě, tvůj drobeček a ty budeš jeho matka.“

Liza se na mě znovu podívala. Uviděl jsem jí na očích, že vidina dítěte ji přemohla.

Teď už jen zbývá, jak dostat Willa pryč od jeho rodiny.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 29: