Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 15

13.05.2010 (07:00) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2776×

Stála jsem jako přikovaná a sledovala Rosalii, těkala očima ze mě na Eliena a zase zpátky. Elien stočil oči k zemi a pomalu se otočil.

„Všechno udělal právě proto, aby vás rozdělil. Chtěl, aby to takhle dopadlo.“

Mrkala jsem na ni a snažila se vstřebat, co povídala.

„Cože?“ promluvil první Elien.

„Je to tak.“

„To je nesmysl,“ zasyčel Elien, „veděl bych o tom.“

„Nevěděl,“ řekla mu Rose.

„Kdy jsi mu naposledy četl myšlenky? Naučil si je hlídat už, když žil s námi.“

„A proč by to dělal?“ zeptal se úsečně Elien.

„Protože nás chtěl všechny rozdělit. První jste byli vy, pak Carlisle a Esme. Všichni bychom zůstali sami.“

Elien se na Rose ušklíbl a zakroutil hlavou.

„Nevěříš mi? Tak uvažuj! Bože, je to přesně tak, jak si usmyslil. Žárlivost ti úplně otupila mozek!“ vykřikla Rosalie na Eliena.

„Kdo z nás je nejslabší? Jenom Anna, jenom ona může snít. První na řadě byla ona... A ty s ní.“

Elien se na mě otočil a z podmračeného obočí se mi podíval do očí. Polilo mne horko a musela jsem stočit zrak k zemi.

„A co ta báseň?“ zvýšil na jednou Elien hlas.

Vztyčila jsem k němu zrak.

„Nebylo na ní nic špatného,“ zašeptala jsem.

„Vždy budete, mi malí, podléhat svému chtíči a vaše tělo půjde tam, i když duše se mu vzpříčí,“ zarecitoval Elien kousek mojí básně.

Copak si musel zapamatovat jen tenhle kus?

„To není celé,“ šeptala jsem.

„Dál jsem si to raději nepřečetl,“ řekl ostře.

Zabolelo mě srdce a sevřela jsem k sobě víčka.

„Ano, je pravda, že se mi zdálo o Bradovi, ale sama jsem tomu nerozuměla. V těch snech jsem po něm toužila, ale doopravdy to tak nebylo! Chtěla jsem někoho jiného…“

Sklopila jsem hlavu.

„A proto jsem vás tady našel v jeho náručí?“

Vztek mi stoupl do hlavy a vystoupal až na okraj.

„Našel jste mě tady tak, protože já vás viděla s Lily. Líbal jste ji na tvář,“ zakřičela jsem a po tváři mi stekla slza.

Elien jen otevřel ústa a pak je zaklapl.

„Ta báseň pokračovala dál,“ šeptala jsem.

Elien se otočil, položil si ruku na čelo a odcházel stranou.

„Co tam bylo dál napsané?“ zeptala se tiše Rosalie a zakroutila očima směrem k Elienovi.

„Však za vaší duší, vaše tělo půjde kamkoli. Zdravé jako řípa či nemocné a o holi. To je krása milování, takový je pro vás můj dar,“ odpověděla jsem jí tiše a ona se kouzelně usmála.

„Můj bratr je někdy trochu nechápavý, ale musíš mu dát čas,“ řekla a otočila se na něj.

Podívala jsem se k němu, protože jsem celou dobu visela očima na Rose a na něj se styděla podívat. Elien k nám byl otočený a posílal ke mně pohled, jaký jsem u něj ještě neviděla.

„Hm, počkám venku,“ řekla Rose a odešla.

Zaklaply za ní dveře a rozhostilo se ticho.

„Toužila jste po Bradovi,“ ozval se z kouta Elien.

„Ano, ale… Nevím proč. Přísahám, že to tak ve skutečnosti není.“

Elien ke mně pomalu přišel.

„Jsem vážně tupec. Rosalie má pravdu,“ řekl a vzal mojí ruku do dlaní.

„A Lily?“ ptala jsem se.

„Viděl jsem váš sen,“ řekl mi.

„Viděl?“

Jak to myslí? Musela jsem něco říct, jak to mohl vidět?

„Nevyděsíte se?“ zeptal se.

Zakroutila jsem hlavou a pozorně ho sledovala.

„Čtu myšlenky. Jenom když chci,“ řekl.

Zamotala se mi hlava a cítila jsem, jak se mi podlomila kolena. Chytila jsem se Elienovy ruky.

„Jste v pořádku?“ ptal se mě rychle a posadil se se mnou na postel.

„Ano, jenom jsem asi unavená,“ řekla jsem.

Nastala chvíle ticha, Elien mě pozoroval a pořád mě držel za ruku.

„Proto jste utekl?“ zeptala jsem se.

„Ano. Omlouvám se, že jsem vám vlezl do hlavy, ale nemohl jsem si pomoct. Myslel jsem… Že tam budu já a ne on.“

Podívala jsem se k němu a usmála se.

„Smějete se mi?“ ptal se naoko uraženě.

„Ne,“ řekla jsem a zakroutila hlavou.

Chvíli jsme tak tiše seděli, nikdo se nepohnul. Pak se Elien usmál.

„Co se děje?“ ptala jsem se.

Otočil se ke mně a zadíval se pevně do mých očí.

„Chce se mi smát.“

Nechápavě jsem zkroutila obočí. Elien zvedl ruku a dlouhým prstem pohladil můj spodní ret. Svaly se mi napjaly, nadskočila jsem a ucítila husí kůži. Nakláněl se ke mně, i takhle byl vyšší, jeho vlasy mě šimraly u očí, když si položil bradu na moje čelo. Zavřela jsem oči a pevně mu stiskla předloktí. Takhle v bezpečí jsem se už dlouho necítila.

Jenže vtom se rozletěly dveře a v nich stál vyděšený Carlisle s Esme.

„Co se stalo?“ vyhrkl a díval se na nás.

„Omlouvám se, nešli zadržet,“ usmála se za nimi Rose.

„Co by se mělo dít?“ culil se Elien.

„To není k smíchu, Eliene!“ zvýšil Carlisle hlas.

„Před chvíli vletěl Brad do jídelního sálu jako velká voda, že prý jsi ho zpráskal jako prašivého psa!“ vyhrkl Carlisle a stoupl si před nás dva.

Elien se usmíval jako sluníčko a jeho úsměv mě i stejně hřál. Sledovala jsem ho jako omámená a tiskla jeho předloktí.

„Co bych ho nespráskal, když jsem ho našel v naší komnatě u mé ženy,“ řekl Elien.

Přivřela jsem oči a přehrávala si, co řekl. Znělo tak krásně, když říkal, že jsem jeho.

Carlisle se podíval na mě a nechápavě zvedl obočí. Esme ho přímo předběhla a postavila se ještě blíž k nám.

„Ničemu nerozumím, co má znamenat, že Brad byl tady s tebou, Anno?“

Došlo mi, co tím Esme myslí a chtěla jsem jí rychle její myšlenku vyvrátit, jenže Rosalie mě předběhla.

„Za to všechno může Andrew!“ vyhrkla a postavila se vedle naší postele.

Esme se podívala na nás dva a nechápavě se zamračila.

„Andrew?“ ozval se za ní Carlisle.

„Ano,“ stoupla jsem si.

„On umí vstupovat… do … snů,“ otočila jsem se zaraženě na Rosalii.

Tak proto se mi zdálo o Bradovi, až teď mi to všechno plně došlo. Uvědomila jsem si, jak moc může lidi ovlivnit.

„Ano,“ přitakala Rose, „je to tak. Řekl mi to dnes večer. Teď před chvílí mi pověděl, proč to dělal. To byla ta jeho pomsta, měl nás všechny rozdělit a začal u nich dvou.“

Carlisle se otočil na Eliena.

„Brad byl tady… No, protože se mu Anna od začátku líbí. A Anna se mi vlastně mstila,“ řekl Elien.

Carlisle vypadal ještě zmateněji, než před chvílí. Esme se na mě tázavě podívala.

„Viděla jsem ho s Lily.“

Teď se Esme otočila k Elienovi a káravě se na něj podívala.

„Už je všechno v pořádku,“ řekl Elien a pak se otočil ke mně, „tedy doufám.“

Usmála jsem se a podívala se do země, aby neviděl, jak se červenám.

„Mohli na tom být ještě lépe, kdybyste mě poslechli,“ protnula ticho náhle Rose a já se na ní překvapeně otočila.

„Rose!“ okřikl ji Carlisle a Esme se lišácky usmála.

Nepochopila jsem ji, zrovna od ní bych to nečekala.

„Ale co ten Andrew?“ zeptal se Carlisle najednou.

Ucítila jsem, jak se Elien napjal.

„Kde je?“ pronesl.

„Teď už určitě bude někde daleko odsud,“ zašeptala Rose.

Cítila jsem z ní ten smutek, nikdy jsem si ho nevšimla. Možná proto, že mi ho dřív neukazovala.

„Sakra!“ zaklel Elien a zprudka si stoupl.

Nadskočila jsem na posteli a podívala se po něm.

„To není dobré, měli jsme to s ním vyřídit hned!“

„A jak bys to vyřešil? Teď už o něm víme, příště už se mu to nepovede,“ řekla Esme a pohladila Eliena po vlasech.

„Hned ráno odjedeme. Tady už nemáme co pohledávat,“ řekl Carlisle.

Náhle venku zahřmělo a pak se ozvalo šumění deště. Byl čas jet zpátky.

K ránu mě Elien probudil pohlazením po klíční kosti, otřásla jsem se a usmála. Včera večer vedle mě ležel a čekal než usnu, držel mě za ruku a pozoroval mě. Nejdříve mi to vadilo, ale potom jsem zavřela oči a nechala se unést spánkem.

Oblékla jsem se a šla po boku Eliena na snídani. Brad tu vůbec nebyl, vlastně mi ho bylo líto. Neměl si dovolovat na vdanou ženu, ale jinak v tom byl také nevinně. Matthew se na nás chvíli pobouřeně díval a šeptal si, že bít jeho bratra teda nikdo nebude. Nesnažil se moc šeptat, protože jsem to slyšela i já. Nakonec se na nás ale úlisně usmál a nechal si ten výraz ve tváři i na naše loučení.

„Žij šťastně,“ popřál mu Carlisle a nastoupil za Esme do kočáru.

Teď už jsem seděla s Elienem v kočáře sama, opírala jsem mu hlavu o rameno a cítila se spokojeně a v klidu. Elien mě líbal na čele a popisoval mi, jak se cítil, když mě našel s Bradem. Mělo by mi být líto, že se kvůli mně trápil, ale neskrytě lidsky mě to potěšilo.

„Víš, ta tvoje báseň byla nádherná. Nevěděl jsem, že skládáš verše,“ řekl mi, když jsme projížděli lesem za kočárem, v němž seděla Rose s Carlislem a Esme.

„Byla to jenom myšlenka. Občas mě něco takhle napadne.“

Nadskočili jsme na kameni nebo na něčem podobném, sledovala jsem zeleň okolo, bylo znovu pod mrakem a na cestě se válel mokrý sníh. Asi se oteplilo, ale upřímně jsem vůbec nic nepoznala.

„Doufám, že se nebudeš zlobit, ale něco jsem tam na začátek připsal.“

Otočila jsem se k němu a upřela na něj oči.

„Tak pověz,“ vyzvala jsem ho a čekala.

Elien se usmál, vlasy se mu houpaly okolo obličeje.

„Její oči jsou jako studničky všech mých horoucích vět. Také musel pradávno, když ještě nebyl svět. On v mlžné dálce na černém nebi uvidět.“

Polkla jsem a rychle se podívala ven. Do tváří se mi nahrnula červeň a zapálila mě jako pochodeň.

„Nelíbí?“ zeptal se Elien.

Otočila jsem se na něj celá rudá a spatřila, jak se škodolibě usmívá.

„Abys věděl, tak ne!“

Elien zahnal smích a podíval se z okénka.

„Dobře, složím jinou.“

Zbytek cesty jsme nepromluvili, ležela jsem na Elienově rameni a zhluboka dýchala, nenápadně jsem se otočila a trochu přimáčkla svůj nos k jeho kabátu, ale myslím, že si toho stejně všiml. K obědu jsme už byli doma. Doma? Ano, vlastně to tak je. Cestou domů jsem měla dost času na přemýšlení, čas strávený u Matthewa a Brada mi vlastně dal neuvěřitelně moc. Začala jsem mluvit s Rosalií a troufám si říct, že mě přijala do rodiny a to hlavní byl Elien. Když jsem sem odjížděla, byla jsem ráda, že mě nepřiškrcuje. Dobrá, přeháním. Jenže každý by mi potvrdil, že to nebylo příjemné soužití. A teď? Doufám, že se nic nepokazí, ale jsem šťastná, moc bych si přála říct o tom otci.

Jak myslíte, že bylo, když jsme dorazili na Carlisleův hrad? Samozřejmě, že sněžilo a zima zalézala až pod nehty! Tedy alespoň mě. Ale mě se to vůbec netýkalo, dokonce jsem se na nádvoří usmála a cítila se tam poprvé jako na místě, kam patřím. Elien mě po očku pozoroval a jednou jsem ho přistihla, jak neuvěřitelně zvedl koutky úst do úsměvu, ale dělala jsem, že to nevidím.

„Už nebudeš jíst?“ zeptal se Elien, když jsem odsunula talíř u oběda.

Služebnictvo asi vypotilo několik litrů potu, když  nás spatřilo u brány hladové a chtivé jídla. Tedy alespoň jsme to tak hráli, někteří z nás… Vlastně jediná opravdu chtivá jídla jsem byla já.

„Ne, už jsem snědla druhou porci,“ zakroutila jsem zuřivě hlavou.

„Tedy řeknu vám, že kdyby tohle divadlo nebylo nutné,“ zašeptala Rose a ukázala na stůl s jídlem, „řekla bych těm chudáčkům, ať se s ničím nedělají. Byli opravdu vyděšení, když nás viděli přijet tak brzy. Za tohle by si něco zasloužili.“

Uznale jsem se na ní podívala a uvnitř sebe bořila základy domnění, že Rosalie málokdy myslí na někoho jiného než na sebe. Měla jsem je zbořit už dávno, po prvních pár dnech strávených u Matthewa a jeho bratra. Podívala jsem se po Elienovi, protože jsem právě teď nechtěla, aby mi četl myšlenky a viděl v nich Brada. To už tu přeci jednou bylo. V posledních dnech se mi totiž v hlavě proházela … no myšlenka? Nápad? Touha? Stydím se nad tím i přemýšlet, zvláštní, protože nikdy jsem se nestyděla. Ale když jde o Eliena, jsem rudá až za ušima. Ta myšlenka mi ladně korzovala po myšlenkových chodníčcích, poťouchle se dívala okolo a občas do mě šťouchla. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to už nenapadlo dřív. Ale nenapadlo mě to hned. Copak bych si mohla na tohle myslet s někým, koho se bojím? Ale teď už z Eliena nemám strach.

Myslím, že vy přesně tušíte okolo čeho tu já chodím jako okolo horké kaše. Mluvím o milování. Dlouhém, velmi příjemném, silném a citlivém milování prodchnutém láskou. Takhle bych chtěla, aby to vypadalo. Jenomže já vlastně nevím, jak to má vypadat. Ano, dobře, nesmějte se. Ještě jsem nestrávila noc s mužem. Když jsem se naposledy svěřila, jak si to představuji, Marie se hurónsky zasmála a pohladila mě po tváři.

„Holčičko, takhle si to muži nepředstavují,“ řekla mi.

Celou noc potom jsem probrečela, protože mi ještě pověděla, že muži se většinou citlivostí zrovna v těchto chvílích nevyjadřují. Nevěděla jsem, jak si mám její  slova vyložit a dostala jsem z mužů strach. Pak mě ale Marie uklidnila, když mě ráno našla s opuchlýma očima. Řekla mi, že není vědma a nemůže nic předpovědět, ale já můžu najít muže, který bude právě takový, jako jsem si ho představovala. A i o milování bude smýšlet stejně. Uklidnila jsem se, ale ještě dlouho potom mi to vrtalo hlavou.

„Anno, chtěla bych ti něco ukázat, můžeš mi věnovat chvíli dnes po obědě?“ zeptala se mě Rose a usmála se.

„Ano,“ řekla jsem překvapeně.

Elien se usmál a významně se podíval na Carlislea. Carlisle mrknul. Co se tady děje?

Elien:

„Carlisle, můžu dál?“ vstoupil jsem do otcovy pracovny.

U okna stála Esme a významně se na mě podívala.

„Carlisle…“ povzdechl jsem si jen a zavřel oči.

„Odpust mi, ale chtěla to vědět, má tě moc ráda na to, aby dělala, že to nevidí.“

Esme ke mně přišla a starostlivě se podívala :  „Jsi si jistý?“

Zalapal jsem po dechu a protřel si prsty oči.

„Tak právě tomuhle jsem se chtěl vyhnout,“ řekl jsem Esme a prosebně se na ni podíval.

„Ale Eliene, jenom nechci, abys byl zklamaný. Víš, co to znamená? Já přece nechci…“

„Já přece nechci,“ skočil jsem jí do řeči, „abys bral spojení dvou lidí jen jako tělesnou zábavu. Musí to vycházet z duše a dívku, kterou k sobě pustíš takhle blízko musíš opravdu milovat.“

Esme se na mě jenom usmála a zakroutila hlavou.

„Je zvláštní, že mi to pořád říkáš. Myslel jsem, že tohle se vysvětluje dětem a ne dospělým.“

„Nikdy toho nevíš dost, to si pamatuj,“ řekla a vrátila se zpět k oknu.

„Teď ale vážně,“ otočila se na mě, „miluješ ji?“

Nevěřícně jsem se otočil na Carlislea.

„Samozřejmě, že ano. Myslel jsem, že už jste to pochopili.“

„Pochopili, ale chci si být jenom jistá,“ řekla Esme.

„Esme,“ napomenul ji smířlivě Carlisle.

„Dobře, omlouvám se. Mám Annu ráda, ale záleží mi na tobě.“

Usmál jsem se na ni. Anna už teď někde seděla s Rose, byl čas si promluvit s Carlislem.

Nastalo trapné ticho, nechtěl jsem tenhle problém probírat před Esme, ale copak můžu vyhodit vlastní matku z otcovy pracovny? Znovu jsem vrhl prosebný pohled ke Carlisleovi.

„Esme, lásko, prosím tě, Elien chce probírat citlivé věci. A, jak bych to řekl, jsou to mužské citlivé věci.“

Esme okamžitě pochopila, zakroutila očima, ale protože se mě nechtěla dotknout, rychle se rozešla ke dveřím, usmála se, ale stejně prohodila: „Děláte, jakoby ty vaše problémy byly tak utajené…“

„Esme,“ řekl znovu Carlisle.

„Omlouvám se, ale… Ne, vážně, Eliene, přeju ti, aby to dopadlo tak, jak si představuješ. Hodně štěstí,“

řekla mi a odešla.

„Carlisle, ty víš, na co se ptám.“

„Eliene, je ti jistě úplně jasné, že to nebude stejné, jako když se milují dva lidé. Ano, můžeš jí ublížit, ale jestli ji opravdu miluješ a tolik po ní toužíš, udělej to. Dávej pozor, neztrácej kontrolu a mysli stále na to, že je pod tebou křehká žena, kterou miluješ a pro kterou, jak jsem už dávno pochopil, bys udělal všechno na světě, stačilo jen, aby ti řekla…

Anna:

„Rosalie, ty šperky jsou vážně nádherné a všechny ty knihy… Ani jsem nevěděla,kolik jich máš. Ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že to není jen tak, co se děje?“

Rosalie se jen usmála a dělala, že mě neslyší.

„Rose, něco mi tajíš…“

„Ne, to by mě ani nenapadlo!“

Vtom někdo zaťukal na dveře.

„Dále,“ řekla Rose.

Do místnosti vstoupila Esme, usmála se a přisedla k nám.

„Tak dámy, doufám, že neruším. Co už jste všechno probraly?“

„Spoustu věcí, měla jsi tu být mnohem dříve…“

Probíraly jsem úplně všechno ještě jednou, vyslechly jsme si i názor Esme a přidaly i nové věci. Zjistila jsem, že Esme opravdu hodně ráda čte a přečetla toho tolik, že by se jí málokdo, koho znám mohl rovnat. Taky jsem získala pocit, že mě opravdu přijala, chtěla toho o mě dost vědět a vážně ji to zajímalo. S přibývajícím časem jsem se ale přestala soustředit a rozmýšlela, co se to na mě chystá.

Nad večerem někdo znovu zaťukal. Byl to Carlisle a oznámil nám, že už je večeře.

Navečeřeli jsme se a Esme s Carlislem se odebrali k sobě do komnaty. Rose se také brzo zvedla a my jsme s Elienem zůstali sami.

„Mám pocit, že se něco chystá. Nebo jsem paranoidní?“

Elien se uculil, zvedl se, políbil mě na čelo a nastavil mi rámě. Omámeně jsem se zvedla a chytila se ho.

Celou cestu jsme mlčeli a Elien se usmíval, dovedl mě před dveře komnaty a postavil se přede mě.

„Počkej tady,“ řekl mi.

Stála jsem jako opařená před dveřmi a čekala, co se bude dít. Za chvíli vyšel Elien a v ruce držel černý šátek.

„Zavři oči.“

Koukala jsem se na něj a zamrkala.

„Cože?“

„Věříš mi?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla jsem.

„Tak zavři oči.“

Nechala jsem si oči obvázat a Elien mě zavedl do komnaty. Slyšela jsem jak za námi zaklaply dveře.

„Předem ti řeknu, že v pokoji není nic nového, nic upraveného. Všechno je, jako když jsi odsud odešla. Měl jsem jenom pocit, že pro to, co se chystám udělat  je tohle…lepší.“

„Co se chystáš udělat?“ ptala jsem se zvědavě a stála v naprosté temnotě.

Najednou jsem ucítila Elienovy rty na mých ústech, trhla jsem sebou, ale pak se ve mně probudila Anna, kterou jsem ještě nepoznala. Chytila jsem se Eliena. Cítila jsem jen jeho rty a látku pod svými prsty. Už chápu, proč mi zakryl oči, je to jako když se celé vaše vnímání soustředí jen na jedno místo, já jsem vnímala jen jeho rty a špičku nosu.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 15: