Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 14

12.05.2010 (07:15) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2535×

Elien:

Dneska jsem celý den strávil s Lily, která na mě moc okatě dorážela a snažila se upoutat moji pozornost. Chvílemi jsem měl velkou chuť zmizet, ale vždycky se mi před očima zjevila Annina báseň a usmál jsem se na Lily. Co jsem si myslel? Že se mi uleví? Venku je šero, z východu přichází noc, na západě se s námi loučí den a já se cítím jako špinavý, zkažený. Snášel jsem dotyky Lily, její pohledy a volající smích. Ale je mi jenom hůř. A teď je to ještě horší, čekám, až se setmí a dojdu pro Annu do komnaty. Jsem na rohu chodby a ještě chvíli čekám, Anna pláče. Slyším vzlyky a přerývavý dech. Vůbec nevím, co se děje. Nerozumím jí. Zaposlouchal jsem se do jejích myšlenek.

Jak to mohl udělat? Ale čemu se divím, můžu si za to sama. Musím hlavně přestat brečet, nedovolím, aby mě tady takhle našel. Mám na něj takový vztek a nevím, jak ho pustit ven.

Uslyšel jsem ránu, asi praštila do polštáře, pak se zhluboka nadechla a ustaly vzlyky. Rázným krokem jsem vyšel vpřed. Upřímně mi její myšlenky moc neprozradily, ale na chvíli si moje bolavá duše troufla myslet, že jsem ji zradil já. Ale to by musel být ten list pro mě a v tom snu bych taky musel být já. Znovu jsem si vybavil Brada skloněného nad Annou a  hlavně její slastně zavřené oči. Prudce jsem zaklepal na dveře.

„Ano,“ ozvalo se zevnitř.

Anna otevřela dveře, nevěnovala mi ani pohled. Její tvář ztvrdla, ale mokré řasy a zarudlé oči jsem nemohl přehlédnout. Jen jsem jí nastavil rámě a dovedl ji do síně. Všichni tu seděli jako obvykle. A celá večeře proběhla jako obvykle, jen jedna věc byla jiná, dosti podstatná věc byla teď horší, než včera. Brad po Anně pokukoval už beze strachu, Anna si toho všimla a vždycky rychle sklonila hlavu. To se mi snad zdá!

„Ano, velmi jsem se dnes bavila.“

Uslyšel jsem najednou hlas Lily, mluvila s Andrewem a právě se otáčela ke mně.

„Že, pane? I vy jste se bavil,“ dodala.

Anně se rozeběhlo srdce, dívala se jen do talíře. Podíval jsem se na Brada, který ji pozoroval jako zjevení. Znovu to ze mě vyvěralo na povrch. Chytil jsem Lily ruku a stejně jako předtím ji políbil. Když Anna takhle, já taky. Myslíte si teď, že jsem hloupý. A máte pravdu. Tohle jsem opravdu přehnal, taková zuřivá reakce bez rozmyslu. Pohár přetekl, měly mě varovat Anniny myšlenky, ale žárlivost mě připoutala k horlivosti. Žárlivost je horlivá.

Anna prudce vstala, tentokrát se ani nepoklonila a utekla ze sálu. Carlisle se na mě se zlostí podíval. Nevíš, otče, o kom se jí zdává. Esme mě vyděšeně sledovala a Rose upřela pohled na Andrewa. Počkat, proč na něj? Jsem stále zmatenější…

Rosalie:

Anna utekla a nedivím se jí. To, co udělal Elien je ostudné, ale taky tak trochu vím, proč to dělá. Jenže začínám mít tušení, asi jako jediná z přítomných, že Anna je v tom nevinně. Do půl hodiny se zvedl Brad, omluvil se a odešel, Lily se přehnaně výrazně smála, její projevy vřelosti vůči Elienovi mi začínaly vadit. Mnohem víc jsem se ale soustředila na svoji myšlenku, ve které značně figuroval Andrew. Za tu dobu, co jsme tu, jsem si Annu dost oblíbila a vadilo mi sledovat, jak se manželství Eliena a jí bortí.

Zvedla jsem se od stolu a omluvila se. Počkala jsem za dveřmi sálu stejně jako nedávno.

Andrew se za chvíli zvedl, čekala jsem to správně. Co by tam dělal, když mu odešla všechna zábava?

„Přiznej se!“  vybafla jsem na něj.

Andrew se pobaveně otočil a kroutil hlavou.

„Zdá se, že je tohle tvé oblíbené místo.“

„Pojď za mnou,“ řekl mi po chvíli ticha.

Následovala jsem ho, vedl mne na zahradu, pak podél zdí hradu a nakonec zastavil pod okny hlavního paláce. Proč tady? Tady nás zrovna uslyší všichni.

„Tak k čemu se mám přiznat?“

Pohlédla jsem na něj a změřila si ho pohledem.

„Víš, já nejsem hloupá. Něco se děje,“ poznamenala jsem.

„To přece vím. Nedovolil bych si tvrdit opak.“

Protočila jsem očima a popošla ke straně.

„Poslední dobou jsem dost přemýšlela.“

„Copak?“ uchechtl se protivně.

„Jsem tu sám za sebe,“ opakovala jsem jeho slova, „pomstíš se. Na kom by ses mohl nejlépe pomstít? Jak by ses nejlépe pomstil? Kdo z nás je teď nejslabší?“

Andrew mlčel. Pokračovala jsem.

„Anna. Můžeš za to, co se děje mezi ní a Elienem. Jen nevím, jak to děláš.“

Andrew se zatvářil sebejistě.

„Ale nepřekvapil jsi mě. Myslel sis, že to nebudu čekat? Že na to nepřijdu?“

Přistoupila jsem k němu.

„Přestaň s tím!“

„A s čím?“ ptal se pobaveně.

Odfrkla jsem si a otočila se k němu zády.

„Proč Anna? Nevidím v tom smysl.“

Andrew mlčel.

„Nevím o čem mluvíš,“ řekl kysele.

„Sleduješ Brada a Annu, pobaveně pozoruješ, jak Elien líbá ruku Lily. Viděla jsem tě na zahradě, když se Elien s Lily procházeli. Mohl ses alespoň snažit netvářit se tak nadšeně.“

Andrew se mračil a díval se do země.

Otočila jsem se k němu čelem.

„Prohráls, vím o tom. Nemá cenu v tom pokračovat. Tohle je tvoje pomsta.“

Andrew se napřímil.

„Pořád nevím, o co se snažíš,“ zašeptal.

„Víš. Víš to líp, než bys chtěl.“

Andrew přetekl. Jeho hněv se mu linul z celého těla, nejvíce sršel z očí a z úst.

„Nenávidím tě, nenávidím vás všechny! Ptala jsi se proč Anna? Ona byla jenom začátek. Pak měli přijít Esme a Carlisle a nakonec bych si poradil i s tebou. Rozeštval bych vás, zničil bych vaše pouto, úplně zbořil to, čemu vy říkáte „rodina“! Rozdělil bych vás.“

Třásl se a zlostně na mě hleděl.

„Ale co by jsi tím získal?“

„Co bych tím získal? Každý by zůstal sám. Jako já. Dostal bych vás tam, kam jste vy dostali mě. Ale víš co? Ještě byste mi měli děkovat, vás by nikdo nemučil!“

Strnule jsem se mu dívala do tváře a nevěděla, co říct. Čekala jsem, že to je on, ale tolik zloby mě zaskočilo. Tak jsme mu ublížili, on tak ublížil mě, teď chtěl ublížit nám.

Kde mám najít viníka? Kdyby tohle byla kniha, všichni bychom se spojili a svým společným nepřítelem stanovili Tarrena. Jenže tohle nebyla fantazie, ale opravdový život.

„Řekni mi,“ přistoupila jsem k němu blíž, „Tarren tě nutil? Jak tě přesvědčil, aby si u nás hledal ty spisy?“

Andrew se na mě bolestně podíval.

„Jak?!“ vyprskl, „tak, jak to umí nejlépe.“

Andrew se pomstil na těch, kteří mu ublížili. Já jsem věděla, že to nejsme my, kdo mu ublížil. Kdyby to tenkrát řekl! Ale mohla jsem po Andrewovi chtít, aby to taky tak viděl on? Tarren ho zahnal do kouta, ze kterého bylo východisko jedině přes nás, ale my jsme ho přes nás nepustili. Vrátil se potom k Tarrenovi a kvůli nám dostal co proto. Proč nám to neřekl?

Mlčeli jsme a dívali se na sebe. Andrew nikdy nebyl s někým, nikdy neměl kolem sebe někoho, komu by něm záleželo. Vsadím se, že Tarren mu slíbil, že bude konečně někam patřit. Znovu mě napadlo, že kdybychom to věděli, mohl patřit k nám.

„Jak?“ zeptala jsem se jen.

Andrew sklonil hlavu a únavně vydechl.

„Umím vstupovat do snů.“

Jeho slova mi kolovala v hlavě. Cože? Jak to, že jsme o tom nevěděli? Dokázal to utajit před Elienem?

„Naučil jsem se hlídat si myšlenky.“

Poznal, na co myslím.

„Navíc kolikrát Eliena napadlo mi je přečíst? Myslím, že moc často ne.“

Dívala jsem se na něj s němým úžasem.

„Lidé jsou ve svých snech opravdu dobře ovlivnitelní. Dokážu v nich získat moc nad jejich myšlenkami a city. Ale s duší je to těžší. Některé duše se brání míň, některé víc. Ta Annina se bránila. Anna se vždycky probudila, nesouhlasila s tím, co jsem jí pouštěl do hlavy. Ale když nic jiného, vnuknul jsem jí myšlenku. Nechápala, proč ji ve snu přitahuje Brad a přitom opravdu v ní nic nevyvolává. Nikdy Brada nezačala milovat, nikdy jsem její duši nedostal tam , kam bych chtěl. Ale každý časem trochu podlehne, nezvyklé sny vnímá jako svoje podvědomí a začne je přijímat. I Anna podlehla. Ale už to ani nebylo třeba.“

Poslouchala jsem ho a pomalu mi docházelo, o co se snažil.

„Věděl jsem, že Elien neodolá a až spatří vzdychající Annu, podívá se jí do mysli. Spatřil tam Brada.“

Vzpomněla jsem si, jak mi Elien vyprávěl, že Anna touží po tom prostopášníkovi. Viděla jsem, jak ho to zasáhlo.

„Pak už si pomohli sami,“ dokončil svůj proslov.

Zvedla jsem k němu hlavu s otazníky v očích. Náhle jsme ze shora uslyšeli hrozivé vrčení. Vycházelo z komnaty Anny a Eliena. Podívala jsem se na Andrewa. Škodolibě se smál.

„Vždyť to říkám. Jako domino.“

Na nic jsem nečekala a běžela do hradu.

Anna:

Vstala jsem od večeře a utekla ze sálu. Už jsem se nemohla dívat, jak se jí dotýká, jak se na ní usmívá a ona se nestydí! Seděla jsem v komnatě a stírala slzy rukávem šatů. Chci pryč, daleko od něj, daleko ode všeho. V hlavě mám zmatek, zdají se mi divné sny, krajina za oknem je temná a jediné společnice jsou v téhle chvíli hvězdy zářící nad zalesněnými temnými kopci.

Ťuk, ťuk.

Celou místností se pronesl zvuk klepání. Nadskočila jsem na židli a otočila se ke dveřím. Kdo by za mnou teď chodil? Myslela jsem na Rose nebo Eliena. Ale kdyby to byl vážně on, co bych mu řekla?

Ťuk, ťuk, ťuk.

Znovu. Slzy jsem si pořádně utřela do rukávu a odhodlaně vstala. Pomalu jsem došla ke dveřím. Vzala jsem za kliku a otevřela. Za nimi stál Brad. Zamrkala jsem a zastavil se mi dech.

„Omlouvám se, ruším vás?“

Nevěděla jsem, jak se rozhýbá jazyk.

„Ne,“ řekla jsem pak rychle.

„Chtěl jsem s vámi mluvit.“

Zakývala jsem na souhlas a naznačila, aby vešel dál.

„Nevadí vám, že jsem tu? Nehodí se, aby byl cizí muž v komnatě vdané ženy.“

Vzpomněla jsem si na Eliena, zapálily mě oči a sevřelo se mi hrdlo, ale všechno jsem zamaskovala. Pak se mi vybavil pohled na Lily a naplnilo mě odhodlání.

„Nevadí, jsem ráda,“ řekla jsem tak rychle, až jsem se sama zarazila.

Podezřívavě se na mě podíval a mlčel. V komnatě byla absolutní tma a svítilo na nás jen měsíční světlo.

„Jste krásná,“ řekl náhle Brad.

Vystřelila jsem k němu pohledem a přemýšlela, co mám říct. Začal se ke mně přibližovat, couvala jsem před ním. Natáhl ke mně ruku a pohladil mě po tváři, ucukla jsem.

„Nebojte se.“

„Nebojím se,“ zašeptala jsem.

Jenom nechci být nevěrná. Ale pak se mi před očima zjevil obraz Lily, na jejíž tvář pokládá Elien své rty. Zastavila jsem se a čekala až Brad přijde blíž. Pomalu se ke mně sklonil a políbil mě. Nebylo to nádherné, nic jsem necítila, ale vydržela jsem to. V hlavě mi šeptal hlásek zklamání : Zaslouží si to!

Vtom se za námi rozletěli dveře a v nich stál Elien. Odskočila jsem od Brada a vyděšeně Eliena pozorovala. Měl semknuté rty a oči zúžené do štěrbin. Pomalu vykročil k Bradovi. Bála jsem se, že mu něco udělá, že se neovládne.

„Ne…,“ řekla jsem.

Ale Elien k Bradovi přiskočila a chytil ho za límec kabátu.

„Máte moc krásnou ženu na to, abyste zahazoval čas s tou běhnou,“ zasyčel Brad do obličeje Elienovi.

Pozorovala jsem to divadlo jako omámená. Elien divoce zavrčel, otočil se, vystrkal Brada ven a zabouchl za ním dveře. Otočil se a podíval se na mě. Na jeho tvář svítilo jen světlo měsíce.

„Co to děláte…,“ šeptal a šel ke mně.

Bála jsem se ho, ustupovala jsem a sledovala ho, očekávala jsem, co se bude dít.

„Jste má žena,“ řekl.

„A vy jste můj muž!“ rozkřikla jsem se.

Hned jsem se stáhla, ale bylo pozdě.

„Cože?“

„Měl byste být se mnou a ne s Lily,“ zašeptala jsem a dívala se do země.

„Měla byste snít o mě a ne o Bradovi,“ řekl tiše.

Zděšeně jsem se na něj podívala. Otevírala jsem pusu, když se za Elienovými zády zjevila Rosalie.

„Rose, teď ne,“ řekl Elien.

„Eliene, počkej!“ křikla na něj Rose.

„To ne Anna. Andrew může vstupovat do snů!“

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 14: