Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pro blaho Anglie jsi teď moje 1

19.04.2010 (16:00) • Puntik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4508×

Pršelo a kola kočáru se kodrcala v blátě, narážela na kameny a mě s každým nadskočením zabolela záda. Vzduch voněl studenou vláhou a od pusy mi šla pára, je podzim ale venku už mrzne jako v lednu. V  kočáře se mnou ještě seděla služebná, bez které jsem odmítla kamkoli odjet.  Balila se do dlouhého kabátce a znepokojeně se koukala ven, já jsem se tam radši ani nepodívala.

„Velmi prší, paní, ještě abyste nastydla.“

„To by bylo jen mé štěstí, možná bych se mohla vrátit domů,“ stáhla jsem nasupeně rty.

„Nebude to tak zlé,“ řekla služebná Marie a usmála se.

„Nebude to zlé? Ať to bude jaké chce, nebaví mě dělat otci loutku! Když je to tak důležitá a úžasná návštěva, jak sám tvrdil, měl odjet s námi.“

Služebná už raději mlčela, ale ve mně se vařila krev. Otec mě poslal takovou dálku od domova a sám si v něm zůstal.  V sousední zemi  žil jeho přítel, rádce a správce zdejšího krále , vlastnil kus země a pořádal slavnost, na které se zastaví i král, protože „ pojede kolem “. Otec ale kvůli politice a našemu králi musí zůstat doma a mě pošle jako útěchu a náhražku za svojí osobu. Štvalo mě to už jen proto, že mi byla taková zima.

„Už jsme tu, paní, pojďte.“

Kočí nám otevřel dvířka kočáru a já jsem vylezla ven za Marií. Pršelo pořád stejně. Stáli jsme na zabláceném dvoře, strážní za námi zrovna zavírali bránu a ta žalostně zasténala. Zahlédla jsem za ní potrhané, poškrábané a umouněné chudáky, prosili o almužnu, a nebo alespoň o kus jídla. Všichni dělali, jako když je nevidí.

„Vítám vás na hradě, pojďte za mnou, prosím.“

Ohlédla jsem se a uviděla malého plešatého muže, jedno oko měl zlověstně bílé a stáčelo se mu směrem ven z hlavy, napadlo mě, že vypadá jako oko hadí.

Rychle jsem mu ale přestala věnovat pozornost a snažila se usmát. Oko mrklo a dívalo se někam pryč, možná vidí něco, co já vidět neumím.

Ten muž nás vedl po kamenném mostku a pak mezi kamenné stěny hradu, všude svítili louče ale zima tu byla stejná jako venku. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že to tu dlouho nevydržím a že jsem tu jako ve vězení. Marie klopýtala za mnou neslyšně jako myška.

Vyšli jsme schody a zastavili se před velkými dubovými dveřmi.

„Pan Eduard už na vás čeká.“

Muž otevřel dveře a vešel jako první. V malém sálku bylo hodně světla, až mě zapálily oči, uprostřed stál stůl a okolo něj sedělo pár lidí, u stěn stáli zbrojnoši . Připadala jsem si směšně, všichni se na nás dívali a mě táhla k zemi sukně šatů zašpiněná blátem.

„Vítejte mi, milé dámy. Vítám Vás na Adalbertu, jsem Eduard. Doufám, že cesta  z Čech nebyla příliš dlouhá.“

V čele stolu seděl muž s delšími vlnitými černými vlasy, při našem příchodu se postavil a široce se usmál, vyzval nás, ať si přisedneme a najíme se. I Marie byla pozvána ke stolu.

„Tak ty jsi dcera mého českého přítele, slyšel jsem, že nemůže přijet, bylo mi to líto.“

„Ano, otec se sem těšil,“ řekla jsem jen a podívala se na Marii.

Byla celá nesvá, klepaly se jí ruce, snažila se soustředit jenom na cínový talíř, nebyla zvyklá jíst u stolu s pány.

„A jak se vám líbila Anglie, drahá Anno?“ zeptal se Eduard.

„Moc jsem z ní za deště neviděla.“

Ponechala jsem si, že jsem krajinu ani moc nesledovala.

„To napravíme,“ usmál se.

Když jsme dojedli, Eduard nám popřál dobrou noc. Marie rychle vstala od stolu a shodila číši s vínem.

Střelila pohledem k Eduardovi a pak se podívala do země. Chudinka se třásla po celém těle a třela si prsty. Eduard taktně její nehodu přešel a políbil mi ruku.

Sloužící nám ukázali, kde budeme spát. V mojí komnatě hořel oheň v krbu a malé okénko bylo zatlučené dřevem a ucpané mechem, aby se sem nevetřel studený vítr. Zavolala jsem si k sobě Marii, protože jsem se necítila dobře. Seděla se mnou, mluvila stále o tom rozlitém víně a opakovala, že jestli ji ještě jednou pozvou ke stolu, uteče. Za jejího povídání jsem usnula, ale nespalo se mi dobře.

Druhý den ráno vysvitlo slunce, díky mechu v okénku mi na peřině stáli malí, záříci pavoučci. Marie už mi brzy klepala na dveře, že mě potřebuje učesat a upravit. Ospale jsem ji pustila dovnitř a nechala se jako hadrová panenka obléci. Ranní procházka hradními chodbami byla hlavně osvěžující, chladné zdi byli potažené jinovatkou. V sále u snídaně seděl jen Eduard s Anabel. To pro mě byla dobrá zpráva.

„Dobré ráno, jak jste se vyspala?“ zeptala se mě Anabel.

„Dobře, děkuji.“

„Nechcete se projet po našem panství? Alespoň uvidíte něco málo, než se připraví večerní hostina,“ řekla mi Anabel a Eduard ji pohladil po vlasech.

„Ráda,“ řekla jsem a dál se věnovala jenom jídlu.

Neřekla bych, že nechci jet, i kdybych opravdu nechtěla, nedovolila bych si to.

Anabel se mnou po snídani nasedla do kočáru a projela celá veselá část části země, kterou spravovali. Ukazovala mi lesy, rybníky a malé vísky. Celou cestu vyprávěla a z očí jí čišela láska do celého toho mokrého kraje. Neprojely jsme panství celé, ale viděla jsem toho moc.

Na cestě zpátky přišel čas vyptávání, Anabel chtěla vědět, co mám ráda, jestli ráda tančím a nakonec přišla řeč i na muže.

„Nemiluji žádného muže.“

Anabel se usmála: „To je škoda, je to krása.“

Musela jsem se taky usmát, ale nic dalšího mě nenapadlo.

„Večer přijede i náš král. Myslím, že mu tě chce Eduard představit.“

Zamrzl mi úsměv, měla jsem představu o dnešním večeru : až se společnost začne hodně bavit, zmizím. Tahle malá změna mě k sálu upoutá na celou noc.

„Proč mě?“

„Protože  řekl, že mu představí tvého otce. Ten ale nepřijel, tak jsi na řadě ty. Neboj se, všechno zařídíme.“

Jen jsem to odkývala a udělalo se mi zle od žaludku. Měla jsem trochu potuchy, jak se chovat v přítomnosti krále, učili mě to. Ale nikdy jsem si to nevyzkoušela na vlastní kůži.

Celý zbytek dne jsem seděla v komnatě a pozorovala Marii, která vybírala šaty. Myslím, že když jsem jí řekla, že se setkám s králem, byla stejně vyděšená jako já.

„Marie sedni si na chvíli,“ řekla jsem jí, když zase běžela k truhle.

„Paní, máte tu šaty na hostinu, ale nevím, jestli jsou vhodné pro krále.“

„Mám dobré šaty,“ řekla jsem jen a koukala do ohně.

Marie mě oblékla, a když se začalo stmívat, pročesala mi vlasy. Před večerem nás navštívila Anabel. Pěla chválu na celou mojí osobu a nemohla se dočkat, až předstoupím před hosty. Bylo mi ještě hůř, než předtím.

Nakonec nadešel čas, abych přišla do sálu, poklonila se králi a přitom nepokazila naší pověst. Marie šla za mnou ale zastavila se přede dveřmi.

„Hodně štěstí paní,“ řekla a usmála se.

Nesměla dál. Přede dveřmi ke mně přišla Anabel.

„Král je uvnitř, ty jediná jsi mu nebyla představená, Eduard už čeká, usmívej se,“ nadiktovala mi a sama roztáhla rty. Snažila jsem se jí napodobit, ale určitě mi to nešlo jako jí.

Otevřely se dveře, dolétla ke mně vůně jídel a vína.Těžký vzduch se tu přeléval nad opilými hlavami rytířů. Snažila jsem se nevnímat toho muže, co se v rohu muckal s děvečkou a každou vhodnou chvíli jí strčil nos do výstřihu.

U stolu sedělo spoustu lidí, ale nevnímala jsem je, někteří se na mě dívali, jiní mi nevěnovali pozornost. Mě upoutal muž sedící v čele stolu, nebyl to Eduard. Tenhle měl světlé vlasy a na hlavě jednoduchou korunu z nažloutlého kovu, usmíval se zrovna na Eduarda, přes halas ostatních jsem neslyšela, co si říkali. Byl to urostlý typ se širšími rameny, rozhodně měl respekt, to jsem poznala už jenom proto, že se mi třásly nohy.

Anabel mě pevně držela za loket a vedla mě podél stolu ke králi, chtěla jsem se otočit a utéct.

„Tady je!“ zvolal Eduard a vstal, v ten moment vstal i král a celá společnost si postupně stoupla taky.

„Králi, tohle je dcera mého přítele z Čech, jak jsem ti o něm říkal, nemohl přijet, a tak místo sebe poslal Annu,“ Eduard dokončil a mě hučelo v uších.

Uklonila jsem se, jak mě doma učili, a pak jsem zapomněla všechno, co bych měla udělat. Nepodívala jsem se králi ani do očí, abych náhodou něco nezkazila.

„Rád tě poznávám, Anno. Je krásná Eduarde, měl jsi pravdu,“ řekl král.

Měl hlubší hlas než Eduard, ale byl celkem příjemný. Pořád jsem se dívala do země.

Teď najednou byli všichni tiše, když jsem potřebovala, aby si mě nikdo nevšímal.

„Bojíš se mě?“ zeptal se král a Anabelin prst mě lehce rýpnul do ruky.

Podívala jsem se nahoru rudá jako rajče, král se usmíval.

„Ne, pane,“ řekla jsem.

„Už mám hlad Eduarde, kde je večeře?“ řekl náhle král a mě spadl kámen ze srdce.

„Najíš se s námi, že?“ obrátil se na mne hned.

„Ano,“ řekla jsem a sedla si vedle Anabel.

Nejedlo se mi dobře, Anabel si povídala s králem a Eduardem a chvílemi i se mnou, posílala mi soucitné pohledy. Eduard se občas usmál a jinak se věnoval okolí. Kdo mě ale znervózňoval byl král. Když dojedl, seděl opřený o dřevěné křeslo a pozorně mě sledoval. Podívala jsem se na něj jen jednou, ale pak už jsem si to nedovolila, jeho pohled jsem na sobě ale cítila.

Po dlouhém jídle a pití vstal, šel celkem rovně na to, kolik toho vypil, asi byl zvyklý.

Vstali jsme všichni a pozorovali ho. Král požádal Eduarda, aby šel s ním. Otočil se na Anabel a políbil jí ruku. Pak ji políbil i mně, znovu jsem zrudla. Všichni se mu jemně poklonili a když odešel, sedli si zpátky na svá místa a pokračovali v zábavě. Někteří už měli opravdu dost upito.

Zeptala jsem se Anabel, jestli už také můžu jít. Zašeptala, že jsem to zvládla skvěle a odkývala mi to.

Cestou do komnaty jsem už šla sama, Marie možná spala. Procházela jsem okolo malého sálku, kde jsem přes zavřené dveře uslyšela Eduardův hlas.

„Králi, máme ji nutit? Nevím, jak to přijme její otec.“

Zastavila jsem se a poslouchala.

„Je to pro blaho Anglie, kraj bude ucelený, otec dostane odměnu a mé veliké díky. Zítra mu pošleme dopis,“ řekl král a pak jsem slyšela kroky. Schovala jsem se za rohem a styděla se, že jsem poslouchala něco, co mi nepatřilo. Král vyšel ze sálu a vydal se směrem zpět do síně, kde se konala hostina, Eduard zůstal uvnitř. Odešla jsem raději k sobě.

V komnatě na mě čekala Marie, seděla na židličce a pochrupovala. To, co jsem slyšela, jsem pustila z hlavy, byla jsem tak unavená, že jsem se k tomu nemohla vracet.

Autor: Puntik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pro blaho Anglie jsi teď moje 1: