Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Příval štěstí, nebo smutku? - 4. kapitola

Příval štěstí, nebo smutku? - 4. kapitolaK tomuto dílu Vám nic nepovím. Musíte si ho přečíst. :) Pěkné počtení! Bambulka

 

4.Kapitola - Sama
Bella:
„Bello? Nezajdeš dneska s námi na pláž?" zeptala se Alice.
„Ehm... Bude bouřka a jsou dva stupnně pod nulou," informovala jsem ji. Chtělo se mi na pláž, ale v takové zimě?
„Pch! V televizi toho navymýšlejí!" odsekla Rosalie.
„To není z televize. Mám teploměr. A navíc už teď prší!" zavrčela jsem. I přes nové přátelství mezi Alice a Edwardem, Rose se chovala stejně nafoukaně jako předtím. Možná i víc.
„To je teda silný déšť!" smál se Edward. „Hele, Bello, Rosalie si nevšímej. Buď jako já."
„Edwarde? Nemáš něco v hlavě? Já jen... Tlačí ti to na mozek!" řekla Rosalie a zasmála se.
„Rose, zlato. Ty hodiny vtípků se ti vyplatily," řekl Emmett a zasmál se.
„Tys dával hodiny vtípků tady té?" zeptal se Jasper a ukázal na Rosalii.
„Mám jméno!" Rosalie teda uměla vrčet.
„Já vím. Zapamatovat si ho, by ale vyžadovalo dvě věci: Papír, tužku a umět psát!" řekl Jasper.
„Jaspere? To jsou tři věci! Tužku a papír ti seženu a psát umíš!" sjela ho Rosalie.
„Můžete toho nechat?" zeptala jsem se nevrle.
„Jo, vážně vás to tak baví se pořád jenom dohadovat?" papouškoval Jasper.
„Jaspere! Já to nechápu! Vy jste rodina, tak proč se jenom hádáte?" zavrčela jsem. Já jsem se nehádala.
„Jenže ty to nechápeš! Kdyby si věděla proč se hádáme pochopila by si to!" vyjel na mě Emmett.
„Tak mi to někdo řekněte!" zaječela jsem. Všichni se na mě podívali.
„Bello, já ti to řeknu. Později. Teď už pojď," ozval se Edwardův sametový hlas.
„Já nikam nejdu. Dokud mi to neřeknete tak ne," trvala jsem na svém.
„Bello, tebe se to netýká. Tak se do toho nemotej!" zavrčela Rosalie.
„Bello. Půjdeme, ano?" zeptal se Edward. Jenže já jsem ještě neskončila.
„Ne, nepůjdeme! Sice nechápu proč se hádáte, ale jedno vím. Všichni se chováte jako dvouleté děti, které nedostaly lízátko! Chcete abych to chápala. Já bych to pochopila, kdyby mi někdo řekl co mám chápat!" prskala jsem.
„Bello, v klidu. Všechno bude zase dobré. Věř mi," ozvala se Alice.
„Nemůžu ti věřit. Nikomu se nedá věřit. Nikomu," mumlala jsem. A najednou... Najednou jsem se probudila.
„Edwarde! Já jsem měla strašný sen. Já se bojím. Mám pocit, že kvůli mě se pohádáte. Víc než obvykle. Edwarde, proč se pořád tak hádáte?" Řekla jsem Edwardovi všechno, všechno co jsem měla na srdci.
„Kvůli Alice a Jasperovi. Měla by si něco vědět. My nejsme normální lidé," odpověděl mi Edward a dodal: „Neměl bych se s tebou stýkat. A nemůžu. Jenže chci a to je ten problém."
„Jasně. A co teda jste?" zeptala jsem se dychtivě.
„Pijeme krev, jsme nesmrtelní. Už víš?" Edward vzdychl a podíval se na mě.
„Upír?" zeptala jsem se. Teď už jsem se bála. Edward přikývl. Pane bože, on je upír!
„Ano, jsme upíři. Bello, už chápeš proč s tebou nemůžu být? Já tě zabiju, když se přestanu ovládat. A to se mi stává často. Bello, my odjíždíme. Tvůj život bude zase normální! Nemáš radost?" řekl Edward. Chtěla jsem mít radost. Vždyť to jsem si přála, ne? Nemít Edwarda ráda. Jenže když ho ztratím, ztratím i...
„Alice! Ne, Alice mě opustí. Ne, ne. Prosím. Vy mě nesmíte opustit," blekotala jsem. Už ji nikdy neuvidím. Nikdy.
„Budu ji pozdravovat. Měj se," řekl Edward a zmizel.
„Ahoj," zamumlala jsem. „Ne! Edwarde, prosím tě neopouštěj mě."
O pár týdnů později:
„Bello! Teď to možná řeknu zle, ale myslím to dobře. Chováš se jako smrtka! Už několik týdnů jsi nebyla venku. Vymýšlíš si výmluvy, jen aby si nemusela do školy. A ve škole se vůbec nesnažíš. Jen si pořád něco čmáráš do toho svého deníčku! Mám o tebe strach, Bello." Tohle jsem od Charlieho ještě neslyšela. Pořád jenom: „Bello. Jdi ven s Voo Doo." Ale já s Voo Doo ven chodila. Šla jsem s ní do parku, nechala ji volně pobíhat. Mezitím jsem si psala do deníčku.
„Chdím ven. S Voo Doo," odsekla jsem.
„Voo Doo je jenom pes!" vzdychl Charlie.
„Jo. Můj pes," odvětila jsem.
„Dobře. Bello, přišel ti dopis," řekl Charlie. Dopis? Mě? Poděkovala jsem a odešla do pokoje.
Milá Bello,
Edward mi zakázal abych Ti napsala. Jenže to mě neodradí. Je mi líto, Edward nechtěl abych se s Tebou rozloučila.
Bello, chybíš mi. Neboj já se vrátím. Očekávej mě zítra, kolem tří hodin odpoledne. Pokud se nebojevím... Nebuď zklamaná.
S láskou Tvá Alice
PS: Posílám Ti malý dárek.
K dopisu bylo něco přiložené. Deníček? Otevřel jsem ho. Deník patří Edwardu Cullenovi, stálo na první straně. Rychle jsem deník zavřela. Nemůžu mu přece číst jeho soukromou věc. No trochu bych mohla nahlédnout. Ne!
Udělal jsem to. Opustil jsem Bellu. Když si na ni vzpomenu, jak se na mě dívala, jak se bála, když jsem jí řekl co jsme. Bála se. Přesto neutekla. A já to udělal. Já jsem od ní utekl. Nenechal jsem Alice rozloučit se. Lhal jsem, že ji Bella nechce vidět. Zasloužím si smrt. Jenže žít pro mě bude horší trest než smrt. Žít bez Belly. Jak jednoduché pro každého, jak složité pro mě...
Já mu chybím.
Alice,
předem Ti musím vynadat. Proč se hrabeš Edwardovi ve věcech?
Pro Edwarda, dej mu to prosím přečíst:
Edwarde,
miluju Tě.
Edwarda, Alice a všechny Cullenovi zdraví Bella
Vzala jsem dopi, vložila ho do obálky a odeslala ho. Teď už stačí jen čekat.

edwardbella

4.Kapitola - Sama


Bella:

 

„Bello? Nezajdeš dneska s námi na pláž?" zeptala se Alice.

„Ehm... Bude bouřka a jsou dva stupně pod nulou," informovala jsem ji. Chtělo se mi na pláž, ale v takové zimě?

„Pch! V televizi toho navymýšlejí!" odsekla Rosalie.

„To není z televize. Mám teploměr. A navíc už teď prší!" zavrčela jsem. I přes nové přátelství mezi Alice a Edwardem, Rose se chovala stejně nafoukaně jako předtím. Možná i víc.

„To je teda silný déšť!" smál se Edward. „Hele, Bello, Rosalie si nevšímej. Buď jako já."

„Edwarde? Nemáš něco v hlavě? Já jen... Tlačí ti to na mozek!" řekla Rosalie a zasmála se.

„Rose, zlato. Ty hodiny vtípků se ti vyplatily," řekl Emmett a zasmál se.

„Tys dával hodiny vtípků tady té?" zeptal se Jasper a ukázal na Rosalii.

„Mám jméno!" Rosalie teda uměla vrčet.

„Já vím. Zapamatovat si ho, by ale vyžadovalo dvě věci: Papír, tužku a umět psát!" řekl Jasper.

„Jaspere? To jsou tři věci! Tužku a papír ti seženu a psát umíš!" sjela ho Rosalie.

„Můžete toho nechat?" zeptala jsem se nevrle.

„Jo, vážně vás to tak baví se pořád jenom dohadovat?" papouškova Jasper.

„Jaspere! Já to nechápu! Vy jste rodina, tak proč se jenom hádáte?" zavrčela jsem. Já jsem se nehádala.

„Jenže ty to nechápeš! Kdyby si věděla, proč se hádáme, pochopila bys to!" vyjel na mě Emmett.

„Tak mi to někdo řekněte!" zaječela jsem. Všichni se na mě podívali.

„Bello, já ti to řeknu. Později. Teď už pojď," ozval se Edwardův sametový hlas.

„Já nikam nejdu. Dokud mi to neřeknete, tak ne," trvala jsem na svém.

„Bello, tebe se to netýká. Tak se do toho nemotej!" zavrčela Rosalie.

„Bello. Půjdeme, ano?" zeptal se Edward. Jenže já jsem ještě neskončila.

„Ne, nepůjdeme! Sice nechápu, proč se hádáte, ale jedno vím. Všichni se chováte jako dvouleté děti, které nedostaly lízátko! Chcete, abych to chápala. Já bych to pochopila, kdyby mi někdo řekl, co mám chápat!" prskala jsem.

„Bello, v klidu. Všechno bude zase dobré. Věř mi," ozvala se Alice.

„Nemůžu ti věřit. Nikomu se nedá věřit. Nikomu," mumlala jsem. A najednou... Najednou jsem se probudila.

„Edwarde! Já jsem měla strašný sen. Já se bojím. Mám pocit, že kvůli mně se pohádáte. Víc, než obvykle. Edwarde, proč se pořád tak hádáte?" řekla jsem Edwardovi všechno, všechno co jsem měla na srdci.

„Kvůli Alice a Jasperovi. Měla by si něco vědět. My nejsme normální lidé," odpověděl mi Edward a dodal: „Neměl bych se s tebou stýkat. A nemůžu. Jenže chci a to je ten problém."

„Jasně. A co teda jste?" zeptala jsem se dychtivě.

„Pijeme krev, jsme nesmrtelní. Už víš?" Edward vzdychl a podíval se na mě.

„Upír?" zeptala jsem se. Teď už jsem se bála. Edward přikývl. Pane bože, on je upír!

„Ano, jsme upíři. Bello, už chápeš, proč s tebou nemůžu být? Já tě zabiju, když se přestanu ovládat. A to se mi stává často. Bello, my odjíždíme. Tvůj život bude zase normální! Nemáš radost?" řekl Edward. Chtěla jsem mít radost. Vždyť to jsem si přála, ne? Nemít Edwarda ráda. Jenže když ho ztratím, ztratím i...

„Alice! Ne, Alice mě opustí. Ne, ne. Prosím. Vy mě nesmíte opustit," blekotala jsem. Už ji nikdy neuvidím. Nikdy.

„Budu ji pozdravovat. Měj se," řekl Edward a zmizel.

„Ahoj," zamumlala jsem. „Ne! Edwarde, prosím tě neopouštěj mě."

 

O pár týdnů později:

 

„Bello! Teď to možná řeknu zle, ale myslím to dobře. Chováš se jako smrtka! Už několik týdnů jsi nebyla venku. Vymýšlíš si výmluvy, jen aby si nemusela do školy. A ve škole se vůbec nesnažíš. Jen si pořád něco čmáráš do toho svého deníčku! Mám o tebe strach, Bello." Tohle jsem od Charlieho ještě neslyšela. Pořád jenom: „Bello. Jdi ven s Voo Doo." Ale já s Voo Doo ven chodila. Šla jsem s ní do parku, nechala ji volně pobíhat. Mezitím jsem si psala do deníčku.

„Chodím ven. S Voo Doo," odsekla jsem.

„Voo Doo je jenom pes!" vzdychl Charlie.

„Jo. Můj pes," odvětila jsem.

„Dobře. Bello, přišel ti dopis," řekl Charlie. Dopis? Mě? Poděkovala jsem a odešla do pokoje.

Milá Bello,

Edward mi zakázal, abych Ti napsala. Jenže to mě neodradí. Je mi líto, Edward nechtěl, abych se s Tebou rozloučila.

Bello, chybíš mi. Neboj, já se vrátím. Očekávej mě zítra, kolem tří hodin odpoledne. Pokud se neobjevím... Nebuď zklamaná.

S láskou Tvá Alice

PS: Posílám Ti malý dárek.

K dopisu bylo něco přiložené. Deníček? Otevřel jsem ho. Deník patří Edwardu Cullenovi, stálo na první straně. Rychle jsem deník zavřela. Nemůžu mu přece číst jeho soukromou věc. No trochu bych mohla nahlédnout. Ne!

Udělal jsem to. Opustil jsem Bellu. Když si na ni vzpomenu, jak se na mě dívala, jak se bála, když jsem jí řekl, co jsme. Bála se. Přesto neutekla. A já to udělal. Já jsem od ní utekl. Nenechal jsem Alice rozloučit se. Lhal jsem, že ji Bella nechce vidět. Zasloužím si smrt. Jenže žít pro mě bude horší trest než smrt. Žít bez Belly. Jak jednoduché pro každého, jak složité pro mě...

Já mu chybím.

Alice,

předem Ti musím vynadat. Proč se hrabeš Edwardovi ve věcech?

Pro Edwarda, dej mu to prosím přečíst:

Edwarde,

miluju Tě.

Edwarda, Alice a všechny Cullenovi zdraví Bella

Vzala jsem dopis, vložila ho do obálky a odeslala ho. Teď už stačí jen čekat.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Příval štěstí, nebo smutku? - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!