Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Příval štěstí, nebo smutku? - 12. kapitola

08.10.2010 (11:30) • Bambulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1187×

12. kapitola - Tak jak?

Alice:

„Jaspere, musím nutně odjet," řekla jsem a netrpělivě očekávala jeho odpověď.

„Fajn. Jedu s tebou," oznámil s ledovým klidem. Přesně tohohle jsem se obávala.

„Ne, Jazzi. Musím zachránit Bellu, když se na ni Edward vykašlal. Budu za týden zpátky," lhala jsem s těžkým srdcem. „Jen mě, prosím, nehledej."

„Alice, já..." začal Jasper, ale já ho přerušila.

„Promiň." Bez rozloučení s ostatními jsem zmizela.

„Neviděla jste někde malé děvčátko v červených šatech?" zeptala se mě mladá slečna, téměř holka. Voněla tak lákavě.

„Ne," odpověděla jsem a nevědomky jsem se na dívku vrhla. Její zaječení jsem neslyšela. Dychtivně jsem jí vysála všechnu krev v těle. Až potom jsem si uvědomila, co jsem udělala. Tak ráda bych vrátila čas.

„Bello!" zařvala jsem o den později, když jsem uviděla Bellu před hradem Volturiových.

„Alice!" zavřískla Bella, když mě uviděla. Nikdy jsem ji neviděla takhle zuřit. „Co tady děláš?"

„Budeme žít spolu. Jen my dvě," navrhla jsem o chvilku později. A tak začal náš kočovný život plný zvířecí krve.

Bella:

Život se mi od základů změnil. S Alice jsme byly už pár neděl na cestách. Po domluvě jsme se živily jen krví zvířat. Alice už oči zase zezlátly, mé byly hnědé jako... jako světle hnědá.

„Chybí mi Jazz," kňučela Alice,

„Neměla jsi ho opouštět kvůli mně," řekla jsem.

„Vždycky jsem si slibovala, že dám přednost nejlepší kamarádce před svým klukem. To je vysvětlení. Potřebuji si něco dokázat. Poté, co jsem sama sebe zklamala," vysvětlovala Alice. Určitě narážela na svou ochutnávku lidské krve.

„Alice, já... Měla by ses vrátit! To bude nejlepší," seznámila jsem ji se svými myšlenkami.

„Ne, Bello. My bychom se měly vrátit. Všem strašně chybíš," pokračovala Alice ve svém přemlouvání.

„Edwardovi ne!" odporovala jsem. „Když jsem mu řekla, že na něj chci zapomenout normálně odešel!"

„To jsi přece chtěla, ne? Řekla jsi to, protože jsi chtěla, aby odešel!" zavrčela Alice.

„No... V tu chvíli ano. Jenže já jsem byla strašně naštvaná. Protože mi nic nevycházelo. Tebe by to nenaštvalo?" Můj tón byl stále hlasitější.

„V životě ne všechno vyjde tak, jak by sis přála," pravila moudře Alice. „Edward odešel, protože tě nade všechno miluje a nechce ti nijak ublížit."

„A proč mi to říkáš?" zaječela jsem nesmyslně. Alice nechápavě zavrtěla hlavou.

„Vadím ti? Fajn, já se tedy vrátím!“ zavřískla.

„Všechny pozdravuj,“ odsekla jsem.

„Budu!“ zaječela a zmizela.

Alice:

Jak mi to mohla udělat?

„Ahoj!“ zavolala jsem a vešla do dveří. Po pár dnech běhání se mi trochu motala hlava.

„Alice?" ozval se překvapený hlas. Edward. „Už jsme mysleli, že se nevrátíš."

„Vítej doma! Ehm, kde máš Bellu?" objala mě Esmé a začala se vyptávat. Edward zpozorněl.

„My jsme se pohádaly," řekla jsem velmi tiše, i když jsem si byla jistá, že Edward to slyšel. „Tak jsem utekla. Kde je Jasper?"

„Šel vás hledat," zívla Rosalie, aby naznačila, že ji toto téma už nudí.

Bella:

To je mrcha! Měla jsem ji za kamarádku, ale ona si zmizí, jakmile se něco zvrtne.

„Bello," zasyčel někdo. Prudce jsem se otočila.

„Kdo je tam?" Neměla bych se bát, jsem přeci upírka.

„Bello!" ozvalo se znovu zasyčení. Vycházelo z lesa. Nadlidskou rychlostí jsem se rozběhla.

„Kruci, tak vylez!" zaúpěla jsem. Nasála jsem vzduch.

„Jsem tady! Pojď sem. Nikdo mě nesmí vidět," zašeptal hlas nedaleko ode mě. Vydala jsem se tedy doprava a zanedlouho jsem na ni narazila.

„Rosalie? Co tady děláš?" vyprskla jsem.

„Zachraňuji tě!" vyštěkla. Pak už pokračovala milejším tónem. „Bello, bez tebe je náš dům jen... jen dům. Díky tobě jsme se zase všichni usmířili a já já nechci, abychom se zaše všichni rozhádali. Prosím, vrať se."

„Já nemůžu, Rosalie. Po tom, co jsem vám udělala? Nikdy!" odeskávala jsem každé slovo, jako by mi nerozuměla.

„Proč?" nechápala.

„Kvůli snu. Zjevila se mi Michelle. Rosalie, proč si ji zabila? Edward neudělal až tak hroznou věc!" vyzvídala jsem.

„Bello, něco ti řeknu. Ale nesmíš to nikomu říct," vzdychla. „Já jsem Michelle nezabila. Jen jsem ji proměnila. A poslala ji do Volterry." Zalapala jsem po dechu.

„Rosalie Haleová, ty jsi naprostý blázen!"

Rosalie Haleová. Zjistila, že ji Edward napálil a chce zabít Michelle. Ale pak dostane nápad...

„Michelle! Víš, co mě napadlo? Když chceš proměnit, zajdi do Volterry!" vykřikla jsem, jako by neexistoval lepší nápad. Michelle o Volteře nic nevěděla, takže jsem se nemusela bát, že mou lest prohlédne. Věděla jen, že ve Volteře žijí další "královští" upíři.

„Volterra? Hmm, to mě nenapadlo! Volturiovi by mě proměnili?" Byla nadšená.

„Jasně. Hned tě tam odvezu." Chytila jsem ji za ruku a dovlekla k autu.

Edward Cullen. Má pocit, že se něco stane. Vyčítá si, že poslal Rosalii pryč.

„Rosalie! Jak si mohla?" vykřikl Carlisle.

„Omlouvám se. Nebyla to má chyba. Ona tak voněla a já už dva týdny nejedla." Rosalie skrývala svou tvář. „Edwarde!" vyjekla, když mě spatřila. Nemusel jsem se na ni ani dívat. Věděl jsem, že Michelle je mrtvá. Ale... jak mohla?

Bella:

„Rosalie, to od tebe nebylo hezké! Měly bychom se pro Michelle vrátit a říct jí, jak to doopravdy bylo," přinutila jsem se říct, jakmile jsem ze sebe vymlátila všechne vztek.

„Dobře. Ale kdyby se něco stalo..." Rosalie se odmlčela. „Byl to tvůj nápad!" A vesele poskakovala směrem k východu.

Autor: Bambulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příval štěstí, nebo smutku? - 12. kapitola: