Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Příval štěstí, nebo smutku? - 11. kapitola

Let the time decide


Příval štěstí, nebo smutku? - 11. kapitolaV tomto díle (musím Vás zklamat) se Bella stane upírkou. Ale to bych nebyla já, kdyby se tam někdo neobjevil. A ten někdo bude... Nechte se překvapit! :) Omlouvám se, že je to krátké, ale mám teď hodně práce se školou a mým blogem. :)

11. kapitola - Upírka

11. kapitola - Upírka

Edward:

„Musím ji zachránit. Musím ji zachránit," mumlal jsem si tiše pro sebe, když jsem vcházel do hradu ve Volteře.

„Edwarde! Co ty tady chceš?" vrhla se na mě Jane.

„Jdu za Bellou. Jako by jsi to nevěděla," odsekl jsem. „Kde je?" Jane se usmála.

„Edwarde! Co tady děláš?" ozval se znoviný hlas za mnou. Nechápavě jsem se otočil. Ne, ne to nemůže být pravda! „Ty si mě nepamatuješ?" zeptala se mile blondýnka.

„Ne, nepamatuju," zalhal jsem.

„Musí na to skočit!" Blondýnka se zamyslela. „Skočil na to! Doufám..."

„Vím, že jsi to ty, Scarlett. Nejsi moc originální," poškleboval jsem se. „Převtělit se do Michelle? Dobrý nápad, ale ne perfektní, protože na něco jsi nepomyslela. Na mé oči."

„Co máš s očima?" zeptala se Mich... Scarlett.

„On myslí jeho čtení myšlenek, huso!" zasyčela Jane.

Bella:

Proč všechno není jako v pohádkách? Proč všechno neskončí happy endem? Jaký by byl můj happy end?

„Ahoj," ozvalo se za mnou. Překvapením jsem se otočila. Na místě, kde včera stála lampa seděl on. „Neruším?"

„Ne. Co potřebuješ?" Byla jsem ledově klidná.

„Bello, já vím, že se chceš stát upírkou. Proč?" Byla tak zoufalý.

„Edward, já... Já vím, že je to nezodpovědné.Ale já chci. Chci na tebe zapomenout, že jsi existoval. Začít nový život," mumlala jsem.

„Bello," zašeptal Edward zlomeně. „Dobře. Budu respektovat vé rozhodnutí. Odjíždím. Bello, ale já se ještě vrátím. Tohle ještě není konec!"

„Pro mě ano," pomyslela jsem si. „Pozdravuj Alice," řekla jsem. Bude mi chybět. Alice.

Edward odešel. Ulevilo se mi. Miluji ho, ale on je součástí příliš mnoha tajemství. I když já budu brzy taky.

Brzo jsem zjistili, že upírka mě naplní jen touhou po krvi a nenávistí. Nenávistí. K čemu? K lidem. Ale proč? Žádný člověk mi nikdy neublížil. Když nemyslím tátu. A mámu.

Ještě si to můžu rozmyslet! Takže. Nebudu moci vycházet na slunce, mít děti, i když po dětech jsem nikdy netoužila. Má tento život nějaké výhody? Myslím, že ano.

Půjdu říct Jane, ať mě promění. Teď hned.

O pár dnů později:

„Vítáme tě v našem světě, Isabello. Doufáme, že tu s námi zůstaneš?" uvítal mě Aro, když jsem se po třech dnech smrtelných bolestí konečně postavila na nohy.

„Promiňte, Aro, ale ne. Ráda bych zůstala, ale chci žít vlastní život. Děkuji, za všechno," odpověděla jsem zvonivě.

„Isabello!" vydechla Jane, když jsem vyběhla ze dveří. Otočila jsem se a spatřila ji, jak za mnou běží. „Počkej!"

„Jane, co tu děláš?" zeptala jsem se překvapeně.

„Asi jsi zapoměla, ale slíbily jsme si, že spolu utečeme, ne?" usmála se Jane.

„Jane," zasmála jsem se. „Ty jsi ve Volteře šťastná. Já bych nebyla! Každá jsme jiná, ale děkuji za tvou podporu. Budeš mi chybět."

„Ty mě také," objala mě. „Dovol, abych ti předala svůj dar." Podala mi broušené zrcadlo, větší než ona sama.

„Alice by se líbilo," vyhrkla jsem bez přemýšlení. „Děkuji." Ohlédla jsem se, ale Jane už tam nebyla. Pohlédla jsem do zrcadla a úžasem vydechla. Uviděla jsem nádhernou ženu, s čokoládovými vlasy a úžasnou postavou. Zahleděla jsem se do svého obličeje a hluboce povzdychla. Hluboké, karmínové oči mě děsily.

„Bello!" ozval se za mnou zuřivý hlas. Otočila jsem a uviděla...

„Alice!" zavřískla jsem. „Co tady děláš?"

„Přišla jsem pozdě! Jak jsi mi to mohla udělat?" Kdyby Alice mohla, plakala by.

„Je to moje rozhodnutí a nic s tím neuděláš!" zaječela jsem. „Co tady vůbec děláš?"

„Viděla jsem tě ve své vizi. Ale bylo už příliš pozdě. Byla jsem tak naštvaná, že jsem se neovládla!" Alice si sundala černé brýle a já pohlédla do jejích červených očí.

„Promiň! Zabila jsi člověka, kvůli mě. Pane bože! Zavinila jsem vraždu!" uvědomila jsem si.

„To je dobré. Mám nápad. Budeme žít spolu. Jen my dvě." Alice se široce usmála. „To je nádherné zrcadlo!"11. kapitola - Upírk

Edward:

„Musím ji zachránit. Musím ji zachránit," mumlal jsem si tiše pro sebe, když jsem vcházel do hradu ve Volteře.

„Edwarde! Co ty tady chceš?" vrhla se na mě Jane.

„Jdu za Bellou. Jako by jsi to nevěděla," odsekl jsem. „Kde je?" Jane se usmála.

„Edwarde! Co tady děláš?" ozval se znoviný hlas za mnou. Nechápavě jsem se otočil. Ne, ne to nemůže být pravda!

„Ty si mě nepamatuješ?" zeptala se mile blondýnka.

„Ne, nepamatuju," zalhal jsem.

„Musí na to skočit!" Blondýnka se zamyslela. „Skočil na to! Doufám..."

„Vím, že jsi to ty, Scarlett. Nejsi moc originální," poškleboval jsem se. „Převtělit se do Michelle? Dobrý nápad, ale ne perfektní, protože na něco jsi nepomyslela. Na mé oči."

„Co máš s očima?" zeptala se Mich... Scarlett.

„On myslí jeho čtení myšlenek, huso!" zasyčela Jane.

Bella:

Proč všechno není jako v pohádkách? Proč všechno neskončí happy endem? Jaký by byl můj happy end?

„Ahoj," ozvalo se za mnou. Překvapením jsem se otočila. Na místě, kde včera stála lampa, seděl on. „Neruším?"

„Ne. Co potřebuješ?" Byla jsem ledově klidná.

„Bello, já vím, že se chceš stát upírkou. Proč?" Byl tak zoufalý.

„Edwarde, já... Já vím, že je to nezodpovědné. Ale já chci. Chci na tebe zapomenout, že jsi existoval. Začít nový život," mumlala jsem.

„Bello," zašeptal Edward zlomeně. „Dobře. Budu respektovat tvé rozhodnutí. Odjíždím. Bello, ale já se ještě vrátím. Tohle ještě není konec!"

„Pro mě ano," pomyslela jsem si. „Pozdravuj Alice," řekla jsem. Bude mi chybět. Alice.

Edward odešel. Ulevilo se mi. Miluji ho, ale on je součástí příliš mnoha tajemství. I když já budu brzy taky.

Brzo jsem zjistila, že upírka mě naplní jen touhou po krvi a nenávistí. Nenávistí. K čemu? K lidem. Ale proč? Žádný člověk mi nikdy neublížil. Když nemyslím tátu. A mámu.

Ještě si to můžu rozmyslet! Takže. Nebudu moci vycházet na slunce, mít děti, i když po dětech jsem nikdy netoužila. Má tento život nějaké výhody? Myslím, že ano.

Půjdu říct Jane, ať mě promění. Teď hned.

O pár dnů později:

„Vítáme tě v našem světě, Isabello. Doufáme, že tu s námi zůstaneš?" uvítal mě Aro, když jsem se po třech dnech smrtelných bolestí konečně postavila na nohy.

„Promiňte, Aro, ale ne. Ráda bych zůstala, ale chci žít vlastní život. Děkuji, za všechno," odpověděla jsem zvonivě.

„Isabello!" vydechla Jane, když jsem vyběhla ze dveří. Otočila jsem se a spatřila ji, jak za mnou běží. „Počkej!"

„Jane, co tu děláš?" zeptala jsem se překvapeně.

„Asi jsi zapoměla, ale slíbily jsme si, že spolu utečeme, ne?" usmála se Jane.

„Jane," zasmála jsem se. „Ty jsi ve Volteře šťastná. Já bych nebyla! Každá jsme jiná, ale děkuji za tvou podporu. Budeš mi chybět."

„Ty mě také," objala mě. „Dovol, abych ti předala svůj dar." Podala mi broušené zrcadlo, větší než ona sama.

„Alice by se líbilo," vyhrkla jsem bez přemýšlení. „Děkuji." Ohlédla jsem se, ale Jane už tam nebyla. Pohlédla jsem do zrcadla a úžasem vydechla. Uviděla jsem nádhernou ženu s čokoládovými vlasy a úžasnou postavou. Zahleděla jsem se do svého obličeje a hluboce povzdychla. Hluboké, karmínové oči mě děsily.

„Bello!" ozval se za mnou zuřivý hlas. Otočila jsem a uviděla...

„Alice!" zavřískla jsem. „Co tady děláš?"

„Přišla jsem pozdě! Jak jsi mi to mohla udělat?" Kdyby Alice mohla, plakala by.

„Je to moje rozhodnutí a nic s tím neuděláš!" zaječela jsem. „Co tady vůbec děláš?"

„Viděla jsem tě ve své vizi. Ale bylo už příliš pozdě. Byla jsem tak naštvaná, že jsem se neovládla!" Alice si sundala černé brýle a já pohlédla do jejích červených očí.

„Promiň! Zabila jsi člověka, kvůli mně. Pane bože! Zavinila jsem vraždu!" uvědomila jsem si.

„To je dobré. Mám nápad. Budeme žít spolu. Jen my dvě." Alice se široce usmála. „To je nádherné zrcadlo!"


Tak. Jak to bude dál? Víme, že Bella a Alice budou žít spolu. Budou se živit lidskou, nebo zvířecí krví? Nechte se překvapit, už Vás čeká jen pár kapitolek. :)

Věnováno Amicale, protože mě její komentáře ke kapitolám vždy potěší a nakopnou mě, abych napsala další kapitolku. Děkuji, Amicale!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Příval štěstí, nebo smutku? - 11. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!