Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princezna Volterry (4)

18.01.2011 (09:15) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1273×

Šla jsem po chodbě a zpívala jsem si, najednou se na chodbě objevil můj strýček Caius, přestala jsem si zpívat a usmála jsem se na něj.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, už jsem ho dlouhou dobu neviděla, nebo vždy, když jsem přišla někde, kde byl, tak okamžitě zmizel. Chtěla jsem se ho zeptat, jak se mu daří, ale on zmizel ve svém pokoji. Tak jsem šla dále a prozpěvovala jsem si.

„Ahoj, Bello,“ usmála se na mě Jane, dnes měla volno, Baset byla má kamarádka, a tak jsem ji nechala, ať si jde kam chce.

„Ahoj, Jane,“ usmála jsem se na ni a zastavila se.

„Jdeš na trénink?“ zeptala se mě.

„Jasně, jdeš taky?“

„Ne, nemám čas, ale pak se snad přijdu podívat, jak zase přepereš Felixe,“ usmála se na mě Jane.

„Dobře, tak ahoj,“ zavolala jsem na ni a už mizela za rohem.

„Ahoj, Alecu, je tu Felix?“ zeptala jsem se, když jsem vešla do místnosti, kde se trénovalo.

„Zatím tu ještě není, ale můžete na něj počkat, princezno,“ odpověděl Alec.

„Nebo se mezitím rozcvičit,“ řekla jsem a v ten moment byl Alec na zemi. Byla jsem dosti silná a moment překvapení také hrál v můj prospěch.

„Au,“ vypískl Alec. To mě rozesmálo. Nefungovala na mě jeho moc, takže se prakticky nemohl bránit.

Ovšem za chvíli jsem byla na zemi já.

„To je vážně hezké přivítání, Felixi!“ nazlobila jsem se a snažila se vstát, ale neměla jsem šanci.

„Viděl jsem příležitost, nemohl jsem si ji nechat ujít,“ usmál se na mě Felix a pak mě pustil, v tu ránu jsem byla na nohou a připravená na odvetu. Usmála jsem se a vycenila své ostré zuby.

„Mě nezastrašíte, princezno,“ řekl Felix a tak jsme kroužili kolem dokola. Stálé opakování kroků mě už nudilo a tak jsem pečlivě hledala nějakou Felixovu chybu, ale ta se nedostavila a tak jsem dávala pozor, ať nejsem já ten, kdož udělá chybu v této formaci. Přece jen byl Felix mým učitelem a byl velice dobrý a také mě velice dobře znal, to byly jeho výhody, ovšem já jsem se učila bojovat rychle, boj mě bavil a už jsem Felixe i párkrát porazila, ale to byla většinou jen náhoda.

Felix ovšem také vycenil zuby, ovšem já jsem se nebála, nemohla jsem, protože pak bych vyhrát nemohla.

„Mě také nezastrašíš,“ usmála jsem se na něj. Hlavou mi proplouvaly myšlenky.

„Ahoj, já jsem Felix,“ usmál se na mě svalnatý upír.

„Ahoj, já jsem Bella,“ pozdravila jsem ho, měla jsem z něj trochu strach, ale vedle mě stál Aro a tak jsem věděla, že jsem v bezpečí.

První shledání z Felixem, tato myšlenka byla velice zamlžená, protože to byla myšlenka lidská.

„Ahoj, Felixi,“ pozdravila jsem, když jsem vešla do temné místnosti, vzadu jsem viděla dva upíry, jak spolu bojují.

„Vítám vás, princezno,“ usmál se na mě Felix. Dva upíři přestali bojovat, když si všimli, kdo zde vešel, a oba se uklonili.

„Dobrý den, Isis,“ pozdravili.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ně, rozhodně jsem neměla chuť si hrát na nějakou vládkyni.

To bylo ze dne, když jsem prvně přišla na trénink a Felix mi řekl, že to on je nyní mým trenérem.

Když Felix ukázal zuby, vyděsil mě a to dost, udělala jsem chybu ve formaci a už jsem ležela na zemi.

„Nesmíš dostat strach, strach musí zmizet, jinak nikdy nebudeš umět bojovat,“ ušklíbl se na mě Felix a pomohl mi na nohy.

„Znovu,“ řekl Felix.

Trénink číslo jedna, to jsem byla ještě ustrašená upírka, i když jsem byla novorozená, nedokázala jsem svou sílu používat, vůbec jsem si neuvědomovala, že nějakou sílu mám, pořád jsem si připadala jako člověk. Tehdy to bylo jiné, teď jsem byla daleko lepší a uměla jsem svou sílu plně využít.

Felix udělal další krok a já pochopila jeho záměr, okamžitě jsem vymyslela plán jak ho dostat. Ovšem nedala jsem na sobě nic znát. Felix udělal další krok, bylo to taktické, ale já to prokoukla a v ten moment jsem zaútočila, Felix měl teď nevýhodu, bylo to moc rychlé, ovšem né rozmazané, ale pouze rychlé, zvládla jsem kousek odhodit Felixe, díky mému skvělému plánu to stačilo, aby narazil do stěny a tak málem upadl, to byl čas pro mě a pak už Felix ležel na zemi. Až teď jsem si všimla, že všichni trénující, se shromáždili u tohoto souboje a zaujatě nás pozorovali.

„Nemáte nic na práci?“ zeptal se jich Felix otráveně, dav se rozestoupil a pak jsem Felixe pustila a pomohla mu na nohy.

„Jsi dobrá,“ usmál se na mě.

„Dík.“

„Už tě nemám co učit,“ řekl Felix najednou, „ale samozřejmě budeš mít nadále tréninky, ale jen takové lehčí, stejně už vše potřebné umíš,“ usmál se na mě opět.

„Dobře, takže je dnešní lekce ukončena?“ zeptala jsem se ho.

„Jasně, můžeš jít.“

„Dík,“ řekla jsem jen a už jsem běžela do pokoje, konečně chvíle klidu.

V pokoji jsem si sedla na postel, ale najednou někdo zaklepal na dveře.

„Princezno?“

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princezna Volterry (4):