Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ Smrti - Pátý vládce 16. kapitola

23.01.2013 (19:00) • looca • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1157×

XVI. Nepovedený útěk

Probudil jsem se v pokoji a nemohl hýbat pravou rukou, podíval jsem se na ni a uviděl pěknou sádru.

„Teda ty nám dáváš zabrat,“ uslyšel jsem Edwarda.

„Co se mi stalo?“ zeptal jsem se.

„Omdlel jsi a spadnul ze schodů, máš naštípnuté zápěstí,“ odpověděl mi.

„To se může stát jenom mně,“ zabrblal jsem.

„S tím musím souhlasit,“ přikývl.

„A žádný otřes mozku nebo něco takového nemám?“

„Je to zvláštní, ale nemáš,“ řekl mi zamyšleně.

„Takhle se fakt rychle stanu upírem.“ Zaťukal jsem na sádru.

„Stárneš nebo ne?“ zeptal se mě zvědavě.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „jsem pořád nesmrtelný.“

„Kolikrát se ti tohle stalo?“ ptal se dál.

„Po deseti incidentech jsem to přestal počítat,“ odpověděl jsem mu, zasmál se.

„Proč se z tebe vlastně stal člověk?“

„Při ohnivém souboji jsme lidé a pokud naše energie klesne pod určitou hranici, zůstaneme lidmi, dokud nenačerpáme dostatek energie, abychom se mohli přeměnit zpátky,“ vysvětlil jsem mu.

„A ty jsi kde pod tou hranicí?“ zajímal se.

„Hodně dole,“ protočil jsem oči.

„Štve tě, že jsi člověk?“

„Ani nevíš, jak moc,“ přikývl jsem.

„Mě by to asi také naštvalo,“ přitakal. „Co se stalo mezi tebou a Alicí?“

„Nechci o tom mluvit,“ odpověděl jsem mu a potlačoval své vzpomínky. Ucítil jsem v hlavě své strážce, kteří se nijak neprojevovali, jen poslouchali. Edward frustrovaně zavrčel, zmateně jsem se na něj podíval.

„Neslyším tvé myšlenky,“ vysvětlil mi, když si všimnul mého pohledu. Za to budu muset Leah a Sethovi poděkovat.

„Hledal jsi ji?“ zeptal se po chvilce.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „něco velkého nás od sebe oddělilo a já v sobě potlačil lásku k ní. Vytvořil jsem si blok, kterým jsem se chránil.“

„Takže ty jsi k ní nic necítil, když jste se viděli poprvé po dlouhé době?“ podivil se.

„Ne,“ opět jsem zavrtěl hlavou, „ten blok mi to nedovolil.“

„A co teď?“ ptal se dál.

„Když jsem omdlel po tom souboji, objevil jsem se na nějakém místě mezi životem a smrtí, ten blok mi nedovoloval jít odtamtud pryč,“ řekl jsem tiše.

„Takže jsi ho zrušil,“ přikývl.

„Bylo to hodně těžké, ten blok vytvořila bolest, kterou jsem cítil,“ vysvětlil jsem mu.

„Miluješ ji ještě?“ Zkoumavě se na mě podíval.

„Ano,“ přikývl jsem, „snad ještě víc než předtím, ale bojím se dát své city najevo, bojím se znovu té bolesti.“

„Nechápu tu bolest,“ řekl mi.

„Když jsme se vydali na ten boj s Rumuny, nevím toho moc, ale ona se Stefanem-“ nedokázal jsem to doříct, ta bolest mě znovu zachvátila a z očí tekly slzy.

„Chápu,“ přikývl. „Řekla ti, proč to udělala?“

„Chtěla mě tím prý ochránit,“ zašeptal jsem.

„Teď důvod tvého bloku chápu,“ řekl mi upřímně. „Ale znám zase Alici déle než ty a vím, že by nikdy neudělala nic takového, pokud by k tomu neměla vážný důvod.“

„Já už jí to odpustil, ale bojím se,“ řekl jsem.

„Měli byste si spolu promluvit,“ přikývl, „ale ne teď, mohl bys zase omdlít.“

„Nejsem na tom zas tak špatně,“ zabrblal jsem, zasmál se. Pomalu jsem si sednul a pak vstal. Edward mě celou dobu pozoroval, kdybych se náhodou odporoučel zase k zemi. Otevřel jsem dveře a vešel do šatny, našel jsem tam nějaké jeansy, tričko s krátkým rukávem a košili, kterou jsem přehodil přes tričko.

„Pojď se najíst,“ řekl mi a vyšel ze dveří.

„To teď budu pod neustálým dohledem?“ zeptal jsem se ho.

„Nechceme tě mít na svědomí,“ přikývl.

„Kdybych byl v La Push, tam by se mnou nemusel nikdo být, protože mám své strážce, kteří mi vidí do hlavy,“ podotkl jsem.

„Nesnaž se, stejně tě nikam nepustíme,“ řekl mi.

„To mám opravdu radost,“ řekl jsem s ironií v hlase, Edward se jen zasmál.

„Za chvíli zas bude rodinná hra,“ oznámil mi, když mě nechával v kuchyni s Esme. Chtěl jsem ještě něco namítnout, ale už byl pryč.

„A prej kdo je tady na zabití,“ zabrblal jsem tiše, Esme se jen zasmála a postavila přede mě talíř zapečených těstovin. Ochutnal jsem, bylo to výborné.

„Je to výborné, Esme,“ řekl jsem, usmála se na mě a odešla do obývacího pokoje. Snědl jsem jídlo a chtěl umýt talíř, ale jen jsem ho vzal, někdo mi ho vytrhnul z ruky a umyl ho.

Byl strašně rychlý, ale i v té rychlosti jsem poznal Esme. Vešel jsem do obývacího pokoje, kde všichni seděli na zemi v kroužku a něco hráli. Edward si mě všimnul a ukázal mi, že mám jít vedle něj, kde bylo ještě místo. Zavrtěl jsem hlavou a on se na mě podíval stylem „koukej sem přijít, nebo si pro tebe dojdu“. Povzdechl jsem si a plácnul sebou vedle něj.

„Hrajeme flašku, znáš to?“ zeptal se mě tiše, přikývnul jsem. Bylo to už hodně dlouho, co jsem ji hrál naposledy, ale znal jsem to.

„Na úkoly nebo otázky?“ zeptal jsem se ho.

„Obojí, můžeš si vybrat,“ odpověděl mi a roztočil flašku, která začala pomalu zpomalovat a zastavovat u mě. Trochu jsem přimhouřil oči a ona se zastavila na Edwardově ženě, která si vybrala úkol. Edward řekl, že si jí ho řekne později, což vyvolalo salvu smíchu. Láhev se opět roztočila a ukázala na mě.

„Chci otázku,“ vybral jsem si.

„Fajn, tak třeba kolik máš sourozenců?“ zeptala se mě Edwardova žena.

„Jednoho, sestru, ale jejího manžela beru jako svého bratra,“ odpověděl jsem jí a roztočil lahev, která se zastavila víčkem k jednomu z mužů z Denali. Zmateně jsem se podíval na Edwarda, který za mě dal úkol.

„Proč nám nedal něco on?“ zeptala se Tanya, která úkol také plnila.

„Nezná vás,“ odpověděl jí Edward a dal přede mě ochrannou ruku.

„Nechápu, proč ho tak chráníte,“ řekla.

„Je to manžel mé sestry,“ řekl jen a muž roztočil láhev.

„Edwarde, vidíš, že tu nejsem vítaný, půjdu do pokoje,“ řekl jsem tiše, jen zavrtěl hlavou, že nikam nepůjdu, a podstrčil mi nenápadně zapalovač. Zmateně jsem se na něj podíval, on mi jen tiše řekl: „Když tak se braň, nikdo ti to vyčítat nebude.“

Jen jsem přikývl a sledoval, jak hra ubíhá. Občas to padlo i na mě, vždy jsem si vybral otázku. Všichni se teoreticky ptali tak, aby mě lépe poznali a já byl k nim upřímný.

„Emmette, ani na to nemysli,“ řekl Edward.

„Proč?“ odsekl. „Je to má věc, co jí dám za úkol.“

„Prostě jí ho nedávej,“ zavrčel na něj a pohlédl na Alici, která byla velice nervózní, asi viděla, co jí chce dát za úkol.

„Můžu,“ řekl prostě. „Fajn, Alice, políbíš Jaspera a budete se líbat minutu.“

Alice nasucho polkla a s úskokem se podívala na mě, v očích měla vepsaný strach. Edward na Emmetta hrozivě zavrčel, Alice se pomalu zvedla a já také, přešli jsme doprostřed kolečka. Položil jsem jí ruku na zátylek a pomalu jí nadzvedl hlavu.

Dívala se mi do očí, sklonil jsem se k ní a opatrně ji políbil. Opětovala mi polibek, přesunul jsem ruku z jejího zátylku na pas a druhou jsem jí trochu přizvedl její ruku. Objala mě kolem krku a trochu víc se ke mně přitiskla. V tom polibku byla láska, kterou jsme oba v sobě celou dobu potlačovali.

„Fajn, stačí,“ uslyšel jsem Emmetta, lekl se a odtrhnul se od Alice. Pustil jsem ji a vrátil se na své místo, což udělala i ona.

„Já bych se ani nedivila, kdyby to byl teprve váš druhý polibek,“ řekla Rosalie, která si lakovala nehty. Trochu jsem přimhouřil oči a lahvička s lakem na jejím klíně praskla. Rosalie byla celá od laku, Edward se začal smát.

„Ty prašivej Volturi,“ zavrčela na mě.

„Jak víš, že jsem to byl já?“ zeptal jsem se jí klidně.

„Kdo jiný má takovou moc,“ odpověděla mi.

„Jsem jenom člověk, dokázal bych to, kdybych byl upír, ale teď ne,“ setřel jsem ji, Rosalie na mě zavrčela, zvedla se a uraženě odkráčela. Edward se vedle mě pořád smál a Alice se na mě podívala s díky v očích. Pousmál jsem se na ni a ona roztočila láhev.

Můj mobil mi začal v kapse vyzvánět, podíval jsem se na něj, volala mi Lily.

„Omluvte mě,“ řekl jsem a odešel z pokoje.

„Ahoj, sestřičko,“ zvedl jsem to.

„No konečně ses nám ozval,“ zahudrovala. „Kde jsi?“

„Jsem u Cullenových,“ odpověděl jsem jí.

„Co tam děláš?“ podivila se.

„Bojoval jsem s Vyvržencem, byli jsme v La Push a potkali je,“ vysvětlil jsem jí.

„Ty jsi člověk?“ zeptala se mě.

„Ano,“ přikývl jsem, „byl jsem tři měsíce v bezvědomí.“

„To tě nepustí do La Push?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Takže na Vánoce asi nepřiletíš?“ zeptala se smutně.

„Asi ne, promiň, sestřičko,“ řekl jsem smutně.

„Stýská se mi po tobě, bráško,“ řekla mi.

„To mě také, Lil, pozdravuj všechny,“ přitakal jsem s bolestí v hlase.

„Jasně, tak se měj,“ rozloučila se.

„Ty taky,“ zavěsil jsem a zaklapnul mobil.

Vešel jsem do obývacího pokoje, kde bylo hrobové ticho, mohlo mě napadnout, že budou poslouchat můj hovor.

„Půjdu si lehnout,“ oznámil jsem jim a odešel do pokoje. Lehnul jsem si do postele a s myšlenkou na mou rodinu usnul.

*****

Probudil mě někdo, jak se mnou cloumal, ohnal jsem se po něm a narazil sádrou do něčeho tvrdého. Otevřel jsem oči a uviděl Edwarda.

„Máš už vstávat, jedeme nakupovat,“ řekl mi nešťastně.

„Vidím, že se ti opravdu chce,“ řekl jsem mu.

„Vážně?“ poznamenal ironicky, zasmál jsem se a vstal. Zalezl jsem do koupelny a umyl se. Převléknul jsem se z věcí na spaní a vzal si jeansy, tričko s krátkým rukávem a mikinu. Sešel jsem dolů do kuchyně, kde na mě čekala snídaně, kterou mi přichystala Esme.

Po snídani jsme se všichni sešli dole v garáži, nasedl jsem do Edwardova Volva, ve kterém jel také on s jeho ženou a Alicí, která seděla vedle mě vzadu.

„Jaspere, máš nějaké peníze?“ zeptal se mě Edward, přikývl jsem.

„Vždyť nemáš u sebe peněženku,“ řekla mi jeho žena, povzdechl jsem si, vyndal z kapsy mobil, oddělal jeho kryt a ukázal jí kreditku.

„Co ty všechno nemáš u sebe,“ zasmál se Edward.

„Nouzová karta se vždy hodí,“ pokrčil jsem rameny a mobil mi zavibroval v dlani. Podíval jsem se na něj a uviděl zprávu od Lily.

Leah nám volala, že jedete do Seattlu nakupovat, přeneseme se tam s Lucasem, chceme tě vidět. L., stálo tam, usmál jsem se. Dnešní den nabral jiných barev.

„Co se děje?“ zeptal se mě Edward.

„To je jedno,“ mávl jsem nad tím rukou a uložil kreditku na své místo. Zaparkovali jsme v podzemním parkovišti, vystoupili jsme a já už byl natěšený, že uvidím sestřičku.

„Znáš to tady?“ zeptal se mě Edward, když jsme jeli výtahem do centra, přikývl jsem.

„Takže za tři hodiny v restauraci nahoře,“ oznámil mi a odešel se svou ženou. Zůstal jsem s Alicí u výtahu, podíval jsem se okolo a uviděl Lily, která zašla právě do jednoho obchodu.

„Půjdu se na něco podívat,“ řekl jsem jí a rozběhl se do toho obchodu, Lily na mě čekala úplně vzadu. Jakmile si mě všimla, rozběhla se ke mně a objala mě.

„Měla jsem o tebe takový strach, když ses nám neozýval,“ zašeptala.

„Promiň,“ Pohladil jsem ji po vlasech.

„Tohle mi už nesmíš udělat,“ podívala se mi do očí.

„Pokusím se,“ usmál jsem se na ni.

„Ahoj, brácho,“ uslyšel jsem za sebou Lucase, otočil jsem se na něj a pustil Lily. Ihned mě objímal.

„Teda, tys nám dal,“ usmál se na mě.

„Jako bys mě neznal,“ zasmál jsem se.

„Co se ti stalo?“ zeptala se mě Lily a zaťukala na sádru.

„Omdlel jsem a spadnul ze schodů,“ odpověděl jsem jí s úšklebkem.

„Ty jsi snad horší než já s tou šikovností,“ zakroutila nade mnou hlavou, zasmál jsem se.

„Za dva týdny jsou Vánoce, musím ještě něco koupit,“ řekl jsem.

„Pomůžeme ti s výběrem,“ nabídla se Lily, přikývl jsem a společně jsme šli nakupovat. Vybírali jsme něco pro rodiče a ostatní členy Volturiových. Koupil jsem něco každému z Armády a Lucas mi slíbil, že jim to doručí místo mě. Byl jsem za to rád, nerad bych je zanedbával.

„Doprovodíme tě k té restauraci,“ řekl mi Lucas.

„Nemyslím, že to je dobrý nápad,“ namítl jsem.

„Ne, dobrý nápad by nebyl, kdybychom tě nechali jít, protože nás už dvě a půl hodiny sledují dvě upírky,“ řekl mi tiše, přikývl jsem a nechal se od nich doprovodit kousek k restauraci. Objal jsem je oba a oni odešli. Vešel jsem do restaurace, kde byla polovina Cullenových.

„Kde jsi byl?“ zeptal se mě Edward.

„Nakupovat,“ odpověděl jsem mu a ukázal jednu tašku, kterou mi Lucas nechal.

„A také s dvěma Volturiovými,“ uslyšel jsem za sebou Tanyu, Edward se na mě podíval s otázkou v očích.

„Má sestra mě pouze chtěla vidět,“ řekl jsem a posadil se vedle Edwarda.

„Bavili se o nějaké armádě,“ bonzovala dál. „Určitě chce na nás zaútočit.“

„Pouze jsem pro tu, jak ty říkáš armádu, kupoval dárky,“ dodal jsem.

„Kecá, já vím, co jsem slyšela,“ odporovala dál.

„Já už toho mám dost,“ zvedl jsem se a odešel z restaurace.

„Jaspere, kam jdete?“ zastavil mě Carlisle.

„Jedu do Itálie,“ oznámil jsem mu a znovu se rozešel. Chtěl jsem vytočit číslo Demetriho, ale někdo mi vzal telefon z ruky. Otočil jsem se a uviděl Edwarda a ostatní z restaurace.

„Vrať mi ten telefon,“ řekl jsem, zavrtěl hlavou. Rozhlédl jsem se kolem sebe, nikdo kolem nás nebyl. Natáhl jsem ruku a telefon mi přistál v ruce. Všichni zalapali po dechu, využil jsem toho a skočil do výtahu, který se zrovna zavíral. Dostal jsem se z centra, stopnul jsem si taxi a vyjel na letiště, kde jsem měl ještě jedno auto. Teď jsem nebyl ve stavu, abych mohl letět letadlem nebo se přenášet, ale mohl jsem se schovat v La Push, kam oni nemohli.

Dostal jsem se k parkovišti, zašel jsem na správu a vyzvednul si klíčky od auta. Zašel jsem k němu a odemknul ho.

„Napadlo mě, že tě tu najdu,“ uslyšel jsem za sebou Alici.

„Jak jsi to poznala?“ zeptal jsem se jí.

„Znám tě lépe než ostatní z mé rodiny, dalo se to předvídat,“ pokrčila rameny. „Kam jsi měl vlastně namířeno?“

„Do La Push, tam ostatní nemohou,“ odpověděl jsem jí.

„To byl dobrý nápad,“ přikývla uznale.

„Pořád je,“ řekl jsem a opřel se o auto.

„Nemyslím si,“ vytáhla můj zapalovač z kapsy. „A na to, abys mě telekinezí odhodil, nemáš dost síly, takže mi dej ty klíčky.“

Poraženě jsem vzdychl a hodil jí klíčky. Chytila je a sedla si na místo řidiče.

„Neodhodil bych tě,“ řekl jsem jí, když jsem nasedal. Zvláštně se na mě podívala a vyjela z parkoviště.

„Kde jsi vlastně vzal hotové peníze?“ zeptala se mě po chvilce ticha.

„Ne nadarmo mi je vnutili,“ odpověděl jsem jí.

„Jak se to vlastně dozvěděli?“ ptala se dál.

„Mám strážce, kteří mi čtou myšlenky,“ řekl jsem jen.

„Od včerejška jsi jiný,“ řekla mi.

„Ty máš co říkat.“ Podíval jsem se na ni, pevně stiskla rty k sobě a věnovala se řízení. Zbytek cesty uběhl v tichosti, zaparkovala v garáži.

„Já toho polibku nelituju,“ řekl jsem jí, když jsem vystupoval. Ztuhla a s úskokem se na mě podívala. Zavřel jsem dveře od auta a odešel do pokoje.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ Smrti - Pátý vládce 16. kapitola: