Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ Smrti - Pátý vládce 14. kapitola

05.01.2013 (09:30) • looca • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1168×

XIV. Vzpomínky 

Probral jsem se na nějaké louce, byl jsem dezorientovaný, ale nic mě nebolelo. Vstal jsem a uviděl nějaký most přes propast. Otočil jsem se a uviděl oblouk, který vířil všemi barvami. Celá louka byla rozkvetlá.

„Čekám na tebe už dlouho, Jaspere,“ uslyšel jsem za sebou někoho, otočil jsem se na něj a uviděl muže, který měl úplně stejné oči, jako já.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se.

„Jsem tvůj předchůdce,“ usmál se na mě. „Také jsem býval Princem Smrti a stejně jako ty jsem bojoval s Vyvržencem.“

„Kde to jsme?“ rozhlížel jsem se po louce.

„Jsi mezi životem a smrtí, máš na výběr, kam chceš jít,“ odpověděl mi.

„Tam dole mě už stejně nic nedrží,“ řekl jsem smutně.

„Ne?“ Povytáhl obočí. „A co tví rodiče, tvá sestra, Lucas, Princova Armáda, tví strážci a v neposlední řadě tvá žena?“

„Ta už ke mně nic necítí,“ zavrtěl jsem hlavou, on si povzdechl, mávl rukou a před námi se objevil nějaký obraz.

Uviděl jsem Alici, která si se slzami v očích přesouvala mou hlavu k sobě na klín.

„Neodcházej, bojuj,“ zašeptala a obraz se rozplynul.

„Musím za ní,“ řekl jsem.

„Ještě nemůžeš, máš v sobě nějaký blok, který ti nedovolí opustit toto místo,“ řekl mi.

„Jenže jak ho můžu zrušit?“ zeptal jsem se ho.

„Musíš si vzpomenout, proč ho vlastně máš,“ odpověděl mi.

„Jenže já si nemůžu skoro na nic vzpomenout,“ namítl jsem.

„Protože se tvá mysl brání, tvůj mozek se tím chrání, abys neumřel, proto ses dostal sem,“ vysvětlil mi. „Mně se to také stalo, ale tenkrát si nevšimli, že mé srdce slabě bije, proto mé tělo spálili a já tu zůstal uvězněný.“

„To nemůžeš jít třeba do světa mrtvých?“ podivil jsem se.

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „pořád něco dole je, ale já nevím co.“

„To mě mrzí,“ řekl jsem upřímně.

„Mně to nevadí,“ mávl nad tím rukou. „Občas se mohu setkat se svou ženou a dcerou, a to mi dává aspoň nějakou naději k žití tady. Ale ty takto na tom nemusíš být, tvá mysl se rozbila, musíš nechat své vzpomínky plynout a znovu se tak najít.“

„Jak to můžu udělat?“ zeptal jsem se.

„Vidíš ten oblouk?“ Kývl hlavou k němu, přikývl jsem.

„Musíš do něj vstoupit, tam najdeš důležité a záchytné vzpomínky, které tvou mysl dají dohromady, zruší blok a ty se budeš moct vrátit zpátky,“ vysvětlil mi. Společně jsme k němu přešli a zastavili se těsně před ním.

„Jakmile do něj vstoupíš, už není cesty zpět, budeš muset tu cestu dokončit, jakkoliv budou ty vzpomínky bolestivé,“ varoval mě.

„Musím to udělat,“ řekl jsem a vstoupil do oblouku.

„A tak spolu žili šťastně až do smrti,“ dočetla mamka pohádku.

„Mami, může se pohádka stát skutečnou?“ zeptal jsem se jí.

„Někdy ano,“ přikývla, „a u nás to může být pravda. Až jednou vyrosteš, budeš princ.“

„A také budu vládnout?“ podíval jsem se na ni.

„Ano,“ políbila mě do vlasů, „ale teď už spinkej, broučku, zítra nás čeká zase hodně těžký den.“

„Tatínek nás zase bude učit bojovat?“

„Ano,“ přikývla a sfoukla svíčku.

Něco mě z toho oblouku vyhodilo a já přistál před Orlandem.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se a ztěžka se zvedal.

„Tvůj mozek se jen brání,“ odpověděl mi. „Měl bys znovu pokračovat.“

Přikývl jsem a vešel znovu do oblouku.

„Maminko, kde je tatínek?“ ptal jsem se.

„Nevím, měl by tu už být,“ odpověděla mi a otočila se ke služebné, která jí pomáhala s vařením. Už několik týdnů tohle říkala, ale táta se nevracel. Všichni jsme měli o něj strach.

„Paní, pán se vrátil,“ přiběhla jiná služebná, mamka se ihned rozběhla pryč. Běžel jsem za ní.

„Johne,“ vykřikla mamka, když uviděla tátu. Vrhla se mu do náruče, táta ji pevně objal.

„Johne, ty jsi?“ zeptala se s obavami v očích, táta jen přikývl a podíval se na mě.

Znovu jsem vyletěl z oblouku, naštvaně jsem zavrčel.

„To naštve, co?“ ozval se Orlando, který se nenuceně opíral o oblouk.

„Ani nevíš, jak moc,“ odpověděl jsem mu. „To mě vyhodí pokaždé vzpomínce?“

„To nevím,“ pokrčil rameny. „Podle mě si tvůj mozek musí zvyknout na tvé vpády do tvých vzpomínek, než tě přestane vyhazovat, ale kdy to bude, to ti neřeknu. Měl bys ale stejně pokračovat.“

Přikývnul jsem a znovu vešel do oblouku.

„Tati, co je mamce?“ ptal jsem se, když jsem viděl, jak je mamka slabá.

„Budeš mít sourozence,“ odpověděla mi mamka a pohladila se po břiše. Až teď jsem si všiml, jak je obrovské. Tak to přede mnou tajili.

„Jane, doběhnu ti pro krev,“ řekl táta a odešel.

„Pro krev?“ podivil jsem se.

„To miminko nebude tak úplně normální,“ zašeptala mamka, „bude i po tatínkovi. Jaspere, prosím tě, podal bys mi trochu krve, zbytek je ve džbánu.“

Přikývl jsem a odběhl do spižírny, kde měl zásoby krve. Podíval jsem se do džbánu, nic tam nebylo, ale já chtěl pomoc mamce. Vyndal jsem nůž, který jsem nosil stále u sebe, a říznul se do ruky, kterou jsem dal pak nad hrnek, který jsem s sebou vzal. Krev mi tekla do hrnku, vzal jsem pak kousek látky a zavázal si ji. Odnesl jsem hrnek mamce a podal jí ho.

Mamka se napila, když táta přišel domů. Určitě cítil mou krev, podíval se na mě a na mamku, pak se zatvářil trochu šťastně.

„Tvé srdce bije hlasitěji,“ usmál se na mamku a políbil ji na čelo. Mně pokynul, abych ho následoval do kuchyně.

„Jaspere, kde jsi vzal tu krev?“ zeptal se mě. „A nelži mi.“

Ukázal jsem mu ruku, která byla ovázaná kusem látky.

„Ty jsi dal mamce vlastní krev?“ zalapal po dechu, přikývl jsem.

„Měla žízeň, ale ve spižírně už nebyla ani kapka krve,“ vysvětlil jsem mu.

„Tohle už nikdy nedělej.“ Položil mi ruce na ramena. „Sice to mamce pomohlo, ale nesmíme o tebe přijít.“

Znovu jsem se objevil na louce, Orlando se tam procházel.

„Kde už jsi?“ zeptal se mě.

„Pořád v lidském životě,“ odpověděl jsem mu a vstoupil do oblouku.

„Jaspere, běž pryč,“ řekl mi urychleně táta, mamka se zhroutila na zem a vyzvracela proud krve. Z jejího velkého břicha plného modřin začala téct krev. Nemohl jsem se ani hnout, mamka ležela na zemi a táta prokousl její břicho. Vyndal malé miminko a podal mi ho.

„Lilian,“ zašeptal jsem, táta přikývl a poslal mě pryč. Opatrně jsem ji odnesl do koupelny a začal ji omývat ve vodě připravené pro mě.

Dívala se na mě očima, které jsem měl i já, opatrně jsem jí umyl vlásky, které také měly stejnou barvu jako já. Celkově mi byla hodně podobná. Usmála se na mě, opatrně jsem ji vyndal z vody a položil na osušku, kterou jsem měl připravenou na stole.

Osušil jsem ji a i v osušce odnesl do svého pokoje. Položil jsem ji na postel a ona okamžitě usnula.

Sešel jsem dolů, kde táta seděl na podlaze a mamka nebyla nikde.

„Kde je?“ zeptal jsem se.

„Nevím, musel jsem odběhnout, a když jsem se vrátil, nebyla tu,“ odpověděl mi zničeně.  „Kde je Lily?“

„U mě v pokoji, spí,“ odpověděl jsem mu.

„Nikdy nesmíš na tyto věci zapomenout,“ uslyšel jsem něčí hlas, ale Orlandův nebyl. Bylo to zvláštní, pořád jsem byl v oblouku. Ponořil jsem se do další vzpomínky.

„Už si na nás vzpomínáš?“ uslyšel jsem za sebou povědomý hlas, otočil jsem se a uviděl nějakou ženu, která mi byla strašně podobná.

„Podívej se na tu dívku, není ti povědomá?“ zeptala se mě.

„Lily,“ uslyšel jsem výkřik, vtom se ve mně něco hnulo. Přehrada vzpomínek praskla.

„Mami, kde to jsem?“ zeptal jsem se té ženy.

„Jsi mrtvý, jak jsi asi pochopil, ale můžeš se vrátit,“ odpověděla mi a podala mi ruce. Uchopil jsem je a zavřel oči.

Vyletěl jsem z oblouku a dopadl tvrdě na zem.

„Byl jsi tam už déle,“ poznamenal Orlando.

„Prožil jsem dvě vzpomínky, už jsem se dostal až k období, kdy jsem se stal Princem Smrti,“ přikývl jsem a znovu vstoupil do oblouku.

„Chci, abyste byli mými strážci,“ řekl jsem Sethovi a Leah.

„To myslíš vážně?“ vykulili na mě oči, přikývl jsem.

„Rozmyslel sis to dobře?“ zeptala se mě Leah.

„Přemýšlím nad tím už půl roku,“ odpověděl jsem jí.

„Pro nás to bude ctí,“ řekli oba najednou, usmál jsem se a podal jim ruce, abych je mohl k sobě připoutat.

„Toto je také důležitá vzpomínka,“ slyšel jsem znovu ten hlas.

„Miluju tě,“ zašeptala Alice a přitiskla se ke mně více.

„Já tebe také a nikdy nepřestanu.“ Políbil jsem ji do vlasů a společně jsme sledovali západ slunce.

„Nikdy nesmíš zapomenout na ty, kteří tě milují,“ dodal ten hlas.

„Chtěla jsem tě tím ochránit,“ zašeptala Alice, „nikdy jsem ti nechtěla ublížit.“

Nechtěl jsem nic slyšet, ale ona byla neodbytná.

„Ani nevíš, jak moc to bolí,“ řekl jsem jí se slzami v očích.

„Jazzi, já tě miluju,“ řekla mi s bolestí v hlase.

„Neříkej to,“ zavrtěl jsem hlavou.

Vyletěl jsem oblouku a těžce to rozdýchával. Cítil jsem tu lásku k Alici, kterou jsem v sobě už dva roky potlačoval. Teď jsem chápal, že mě opravdu chtěla ochránit. Z lásky se dělá hodně věcí.

„Už jsi našel sám sebe,“ usmál se na mě Orlando. „Můžeš se vrátit domů.“

„A co bude s tebou?“ zeptal jsem se ho.

„Zůstanu tady,“ odpověděl mi, zavrtěl jsem hlavou a přešel k mostu. Přede mnou se objevil nějaký muž.

„Princi, vy jste naživu, tam nemůžete,“ řekl mi.

„Chci, abys pustil Orlanda na druhou stranu,“ řekl jsem mu.

„Nemohu, on je zlomený muž,“ zavrtěl hlavou.

„Můžeš udělat výjimku,“ přesvědčoval jsem ho, ale použil jsem tón vůdce.

„Dobře, Princi,“ poklonil se, vzal Orlanda za ruku a odváděl ho na druhou stranu.

„Děkuju,“ řekl mi, když procházel kolem mě.

„Buď tam šťastný,“ usmál jsem se na něj a prošel obloukem, který se přede mnou objevil.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ Smrti - Pátý vládce 14. kapitola: