Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ Smrti - Nedotknutelní 2. kapitola

13.05.2013 (18:00) • looca • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2234×

Edit: Článek neprošel korekcí.

 II. Návrat

Jsem tu už přes rok, pomalu si zvykám, ale nikdy si úplně nezvyknul, protože mi tu chybí jedna osoba, má láska, má Alice.

Seděl jsem u jezírka a pozoroval klidnou hladinu. Ucítil jsem na rameni něčí dotyk. Podíval jsem se na dotyčného a uviděl, že za mnou stojí Ashley.

„Už zase na ni myslíš?“ zeptala se mě.

„Nedokážu si představit, jak to tam beze mě zvládá,“ zašeptal jsem. Ashley se ke mně posadila a chytila mě za ruku.

„Možná je způsob, jak by ses mohl za ní vrátit,“ řekla mi.

„Nechci se vrátit jako Vyvrženec,“ zavrtěl jsem hlavou, „o tom už jsme mluvili.“

„Nemyslela jsem tohle, Damien zrovna vyjednává s ostatními Princi Smrti a Altairem, zda tě mohou poslat zpátky jako Nedotknutelného,“ vysvětlila mi.

„Nedotknutelní mohou být jen jednou, tu možnost vyčerpal už Altair s Darimem,“ podotknul jsem.

„Ano, oni byli Nedotknutelní, ale ty bys byl jiný, oni se nepočítají, protože oni nezemřeli a pak se stali Nedotknutelnými,“ řekla mi.

„Tak to prošlo,“ přišel k nám Damien, „bráško, sbal se, jedeš za rodinou.“

„A co vy?“ zeptal jsem se.

„My tu zůstaneme, jsme tu doma,“ odpověděla mi Ashley.

„Nechci vás znovu ztratit,“ řekl jsem.

„Jasper, neztratíš, jsme tady,“ položila mi ruku na srdce.

„Proč jsi tohle nevyužil ty?“ zeptal jsem se Damiena.

„Šetřil jsem to pro tebe, tušil jsem, co se může stát,“ odpověděl mi, „a nejsi sobec, když přijímáš nabídku.“

Věděl, co jsem chtěl říct, znal mě až moc dobře. Přešel ke mně a objal mě.

„Bráško, nevyčítej si nic, ano?“ řekl mi, přikývnul jsem. Mé děti ke mně přišly a objali mě.

„Jaspere, budeš nový druh Nedotknutelného, ale také se objeví nový druh Vyvrženců, dej si pozor,“ řekl mi Damien, „tihle Vyvrženci umí ovládat mysl lidí, nemají své upíří dary a jejich kousnutí může zabít upíra. Ty budeš umět také ovládat mysl lidí a tvá krev bude léčit kousnutí.“

„Nebudu potřebovat kámen života?“ zeptal jsem se.

„Tady,“ podal mi prsten s daným kamenem, podíval jsem se pozorně na kov, ze kterého byl prsten tvořen, poznal jsem kov, který jsem sám vyrobil.

„Dokáže vést sílu kamene, takže nepotřebuješ si ho dávat do těla,“ vysvětlil mi, „pokud budeš chtít vytvářet další šperky, stačí pomyslet na šperk a danou osobu. Šperk se sám před tebou objeví.“

Přikývnul jsem, nandal jsem si prsten a přede mnou se objevil oblouk. Vešel jsem do něj a objevil se na nějakém hřbitově. Rozhlédnul jsem se a uviděl Alici s dětmi. Zrovna se otáčela, když jsem zašeptal její jméno.

Okamžitě se otočila zpět, uviděla mě a zakryla si šokovaně ústa. Přešel jsem k ní a objal ji. Tolik mi chyběla, Alice byla šokovaná, že se ani nehýbala.

„Jazzi,“ zašeptala po chvilce, odtáhnul jsem se od ní a vzal její obličej do dlaní. Z očí jí tekly slzy proudem.

„Jsem to já,“ hladil jsem jí palci tváře.

„Táta,“ zašeptaly ty děti, Alice se na ně podívala a něžně řekla: „Ano, Janie, Johny, je tu tatínek.“

Pustil jsem Alici a kleknul si. Děti si mě prohlížely, Johny mi byl hodně podobný. Ne, on byl má kopie a Janie byla zase podobná Alici, ale také jsem v ní viděl své rysy.

„Táta,“ vykřikli oba a skočili mi do náruče. Přitisknul jsem se k sobě, nedokázal jsem si představit, jak to Alice zvládala sama. Postavil jsem se, Alice si vzala ode mě Johnyho, volnou rukou jsem je k sobě přitisknul. Tohle byla nyní má rodina.

„Alice, co se-“ přiběhli mí rodiče se sourozenci, Lily držela v náruči asi šestiměsíčního chlapečka, který byl podobný jí i Lucasovi. Když mě uviděli, nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Mamka si šokovaně přikryla ústa a z očí jí tekly slzy proudem. Pak se ale probrala z šoku, přiběhla ke mně a objala mě i s mou dcerou, kterou jsem držel v náruči.

„Babi, táta,“ řekla Janie zvonivým hláskem, který se trochu podobal hlasu Alice.

„Ano, broučku, tatínek je tu,“ řekla mamka a vzala si ode mě malou, protože mě hned na to objímala má sestra. Přitisknul jsem ji k sobě, cítil jsem z ní obrovskou radost.

Po Lily mě objal ještě táta s Lucasem, který mi pak podal do náruče svého syna.

„To je tvůj synovec Alex,“ řekl mi, když mi malého podával. Alex si mě prohlížel smaragdovýma očima, které zdědil po své mamince. Pak se na mě usmál a ukázal mi tak dva zoubky, které mu vyrostly do té doby.

„Měli bychom jet domů,“ řekla Alice, když jsem vrátil Alexe jeho matce. Přikývnul jsem a podíval se na ni, pořád držela Johnyho ve své náruči. Johny ucítil, že se na něj dívám, podíval se na mě a natáhnul ruce, chtěl ke mně. Vzal jsem si ho od Alice a on se ke mně přitulil. Alice si vzala Janie od mamky, objal jsem ji kolem pasu a společně jsme vyrazili pryč z tohoto smutného místa.

Alice mě dovedla k autu, které jsem jí dal kdysi k Vánocům. Když si to tak uvědomí, dnes je Štědrý večer. Nasedli jsme do auta, Alice mě pustila na místo řidiče. Nastartoval jsem a vyjel. Znal jsem cestu, takže jsem mohl řídit, aniž by mi musela radit.

Alice se v jednu chvíli podrbala na levém zápěstí a já uviděl znamení Prince Smrti. Všimla si, kam se dívám, a já se podíval na své levé zápěstí, pořád jsem ho tam měl.

„Objevilo se mi krátce po… boji,“ řekla mi tiše, „jako bych tě nahradila. Armáda začala poslouchat mě, ale teď cítím, jak ta nějaká pouta, které je ke mně vázala, mizí. Nejsou zcela pryč, ale jsou slabší.“

To bylo pochopitelné, vrátil jsem se, což znamená, že se mi vrací i mé postavení Prince Smrti. Podíval jsem se do zadního zrcátka a uviděl, že děti už spí. Alice také vypadala unaveně, ale cítil jsem z ní, že nechce spát.

Pustil jsem jednou rukou volant a chytil ji za ruku. Podívala se na mě a stiskla mi ruku.

„Asi bys měl vědět, že Leah a Seth se otiskli,“ řekla mi Alice, když jsem odbočoval na příjezdovou cestu k Sídlu.

„Do koho?“ zeptal jsem se, Alice se podívala na naše děti a já pochopil. Přikývnul jsem.

„Nevadí ti to?“ zeptala se mě.

„Kvůli mně vždy riskovali život, jejich vlastní soukromý život zahodili kvůli mně,“ řekl jsem, „zaslouží si být šťastní.“

„Hodně mi pomáhali,“ zašeptala a sklopila hlavu, abych neviděl, jak se jí do očí hrnou slzy. Pustil jsem její ruku a vzal ji za bradu. Donutil jsem ji, aby se na mě podívala.

„Nestyď se za tohle, Alice, já také trpěl, když jsem nemohl být s tebou,“ řekl jsem jí, pustil jsem její bradu a položil jí ruku na tvář. Jen okrajově jsem vnímal cestu, protože jsme už přijížděli k bráně od Sídla.

Zajel jsem do garáže a zaparkoval vedle svého starého auta, které vypadalo, jako by ho dlouhou dobu nikdo nepoužíval. Do garáže vešla vlčata zrovna, když jsme s Alicí vyndávali spící děti.

V polovině pohybu se zasekli a dívali se na mě jako na ducha. Pak se ale probrali a oba mě objali. Podal jsem Leah Johnyho, Leah se na mě šokovaně podívala.

„Jak?“ zeptala se mě.

„Řekla jsem mu to,“ odpověděla místo mě Alice, která podávala Janie Sethovi.

„Nevadí ti to?“ zeptal se mě Seth.

„Jste šťastní?“ zeptal jsem se jich, přikývli a já dodal: „Tak mi to nevadí.“

„Měli bychom oznámit Armádě, že jsi zpátky, aby pak nevyváděli, že mají vidiny,“ řekla mi Alice, když Leah se Sethem odešli. Chtěla se rozejít, ale já ji chytil kolem pasu a opřel ji o auto za ní. Dal jsem kolem ní ruce a řekl: „Počkej, času na to je dost.“

V očích se jí objevilo pochopení, objala mě kolem krku a přitáhla k sobě. Políbil jsem ji, bylo to jako droga po dlouhé době. Byl to velice něžný polibek, připomněl mi matně náš úplně první polibek.

Po hodně dlouhé době jsme se od sebe odtáhli, naposledy jsem ji políbil na rty a odtáhnul se od ní úplně.

„Teď už bychom vážně měli jít,“ řekla mi, přikývnul jsem. Vyhoupnul jsem si ji do náruče a zatočil se. Zasmála se, cítil jsem z ní, že je šťastná. Vyšel jsem z garáže, prošel hlavním křídlem na zadní nádvoří, kde bylo mrtvo. Položil jsem Alici na zem, strčil si dva prsty do úst a hvízdnul.

Najednou jako by se všechno probralo a všichni členové Armády přiběhli na zadní nádvoří. Zasekli se, když mě uviděli, s otevřenými ústy mě pozorovali a zkoumali, jestli to jsem opravdu já.

„Tak mě nezdravte,“ rýpnul jsem si do nich, první se z šoku probral Danny. Ihned byl u mě a objímal mě. Armáda propukla v jásot, že jsem zpátky. Putoval jsem z objetí do objetí, s každým jsem se objal. Až teď jsem si uvědomil, jak mi všichni chyběli.

„Jazzi,“ přišla ke mně Alison s asi devítiměsíčním chlapcem.

„To je náš syn Chris,“ oznámila mi šťastně a podala mi ho.

„Já myslel, že jen s pomocí můžeš otěhotnět,“ řekl jsem.

„To všichni, ale my jsme podobní tobě, protože jsi nás proměnil, asi to na nás neplatilo. Prostě jednoho dne jsem se přeměnila v poloupírku a Danny zjistil, že jsem těhotná,“ vysvětlila mi. Usmál jsem se a prohlédnul si Chrise, který byl hodně podobný Dannymu, ale světle zelené oči měl po Alison a také zdědil její černé vlasy, protože Danny měl tmavě hnědé vlasy.

„Povedl se vám,“ řekl jsem Dannymu a Alison, kteří se jen zasmáli. Podal jsem Chrise Dannymu.

„My už půjdeme, myslím, že budete chtít být s Alicí a dětmi sami jako rodina,“ řekla nám Alison, Armáda se začala rozcházet.

Alice mě vzala za ruku a společně jsme šli do hlavního křídla. Vyšli jsme do patra, kde byla ložnice i můj pokoj a také asi pokoje nebo pokoj dětí. Přešel jsem ke svému pokoji, natáhnul jsem ruku ke klice. Dodával jsem si odvahu, bylo to už hodně dlouho, co jsem tam byl naposledy, nevěděl jsem, jak to tam bude vypadat.

Alice vycítila, čeho se bojím, a řekla mi: „Nikdo tam od té doby nebyl.“

Otevřel jsem tedy dveře a uviděl svůj pokoj netknutý jako mé auto. Všude byly nánosy prachu, jak sem nikdo nechodil uklízet. Přešel jsem ke svému stolu, kde jsem měl rozkreslenou naši rodinu. Přejel jsem pro kresbě prstem a před očima se mi mihla má poslední vzpomínka na tuhle kresbu.

Podíval jsem se na Alici, která stála mezi dveřmi a prohlížela si pokoj.

„Chceš si promluvit?“ zeptal jsem se jí.

„Dnes ne,“ zavrtěla hlavou a přešla ke mně. Objal jsem ji, opřela se čelem o mou hruď. Až teď jsem si všimnul, že snubní prsten jí visí na řetízku na krku. Když si to tak uvědomím, svůj snubní prsten také nemám, protože jsem ho měl v době, kdy jsem zemřel. Nyní jsem měl asi nové tělo nebo já nevím, jak to chodí, ale prostě jsem ho neměl. A navíc jsme s Alicí už nebyli manželé, zemřel jsem, což znamenalo, že se náš sňatek zrušil.

„Dnes jsou Vánoce, viď?“ zeptal jsem se jí po chvilce, přikývla a podívala se na mě: „Já už ten nejlepší dárek dostala, myslím, že ho dostali všichni.“

„Mám okolo sebe ovázat stuhu?“ navrhnul jsem, Alice se pousmála a zavrtěla hlavou: „Ne, jen mě už nikdy neopouštěj, tentokrát bych to už nepřežila.“

„A bude ti vadit, když si zajedu do Londýna?“ zeptal jsem se jí.

„Proč?“ podívala se na mě, v očích jsem jí viděl strach, že ji znovu opustím.

„Jen si chci něco zařídit, neboj se, do dvou hodin jsem zpátky, a kdybych se náhodou zdržel, můžeš mě nějak potrestat,“ řekl jsem jí. Dívala se mi do očí a pak přikývla. Pustil jsem ji, sáhnul do šuplíku pro klíčky od svého auta. Vzal jsem Alicin obličej do dlaní a políbil ji krátce.

Odešel jsem zpátky do garáže, nasednul do svého auta a chtěl vyjet, když jsem uviděl Johnyho, jak přiběhnul do garáže. Vystoupil jsem a Johny přišel ke mně.

„S tátou,“ řekl mi a natáhnul ke mně ruce. Vzal jsem ho do náruče a zeptal se ho: „Ví maminka, kde jsi?“

„Ne, Leah,“ odpověděl mi s andělským úsměvem, musel jsem se pousmát.

„No, dobře,“ řekl jsem. Vzal jsem z Alicina auta sedačku a dal ji do svého. Posadil jsem tam Johnyho, sám nasednul do auta a vyjel z garáže. Během čtvrthodiny jsme byli v Londýně, zajel jsem do podzemních garáží. Sáhnul do přihrádky a vyndal peněženku, kde jsem měl docela velkou hotovost, takže jsem se nemusel bát, že nebudu mít peníze.

Vyndal jsem Johnyho z auta a s ním v náruči se rozešel do zlatnictví. Docela jsem se divil, kolik tu bylo lidí, ale pak mi došlo, že shánějí dárky opravdu na poslední chvíli.

„Mohu vám pomoci?“ zeptala se mě až moc ochotná prodavačka.

„Sháním zásnubní prsten,“ odpověděl jsem jí, „mohla byste mi nějaký ukázat?“

Povadl jí usměv, ale pak se znovu usmála a vyndala nějakou paletu s prsteny. Prohlížel jsem si je, mezitím položil Johnyho na zem.

„Táta,“ zatahal mě za nohavici, podíval jsem se na něj.

„Koukej,“ ukázal na jednu ze skleněných skříní, uviděl jsem tam krásný prsten.

„Mohla byste mi ukázat ten prsten?“ zeptal jsem se a ukázal na něj. Prodavačka přikývla a vyndala prsten ze skříně. Podala mi ho, byl tak akorát na Alicinu drobnou ručku.

„Vezmu si ho,“ řekl jsem, prodavačka přikývla, zabalila mi prsten a já zaplatil. Vzal jsem krabičku s prstýnkem, dal si ji do kapsy. Johnyho jsem si vyhoupnul do náruče a vyrazili jsme zpátky do garáží.

Domů jsme dojeli docela brzy, nebyli jsme pryč ani hodinu. Vyndal jsem Johnyho z autosedačky a vyrazil s ním hlavního křídla.

Našel jsem všechny v kuchyni, jak čekali na večeři od mamky.

„Co vaříš dobrého?“ zeptal jsem se mamky a položil Johnyho na zem.

„Kapra,“ odpověděla mi a odstoupila od plotny. Uviděl jsem, jak se tam smaží jmenovaná ryba. Usmál jsem se, mamka dělala úžasného kapra. Posadil jsem se vedle Alice, která si povídala s Lily a Leah.

„Jaspere, co jsi vlastně teď zač?“ zeptal se mě táta.

„Johne,“ plácla mamka tátu utěrkou, „dneska se ho na nic neptej, sotva se nám vrátil.“

„Jsem Nedotknutelný, tati,“ odpověděl jsem mu, „ale jiný druh, než byl Altair, pokud ti to pro teď stačí.“

„Stačí,“ přikývnul táta.

„Tak a je to,“ řekla mamka a postavila přede mě kapra s bramborami.

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ Smrti - Nedotknutelní 2. kapitola: