Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Princ Smrti - Fantom Prolog + 1. kapitola

08.06.2012 (15:00) • looca • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1463×

Prolog

Jasper

Když ztratíte rodinu, je to hodně těžké, ale když ztratíte lásku svého života, nevíte co dělat. Já tohle zažil, naštěstí jsem měl něco, kvůli čemu jsem chtěl žít. Byla to naše malá dcerka.

Ale pak jsem ji našel, nepamatovala si mě ani naši dcerku, přesto jsme byli znovu spolu. Neřekl jsem jí nic o její minulosti ani o naší dceři, která si to nepřála, a já její přání akceptoval.

Teď si vzpomněla a my jsme znovu rodina, ale na jak dlouho, když se blíží nebezpečí, a já se musím vrátit ke své minulosti.

Alice

Můj život byl donedávna plný otázek, ale po té hádce jsem si vzpomněla na něj i na naši dcerku. Musela jsem jet za nimi, nevydržela bych to.

Jsme znovu rodina, ale bojím se, že nás zase něco oddělí, a také oddělilo. Objevil se znovu Fantom a zabil ho. Mě zajal a já se do něj zamilovala, ach bože, co mám dělat.

I.    Hádka

Jasper

Maloval jsem si na papír přede mnou, má mysl se točila kolem toho obrázku, uklidňovalo mě to. Před pár dny jsem se úplně přestěhoval do své studovny se vším všudy, protože jsme se s Alicí pohádali a ona mi řekla, ať jí dám pokoj, poslechnul jsem ji.

Náhle jsem ucítil něčí bolest, která mě vytrhla ze soustředění. Zaměřil jsem se na ni a uvědomil si, že to je více osob, z druhu bolesti jsem poznal Emmetta, Rosalii a Esme.

Věděl jsem, proč Rosalie a Esme, ale nevěděl jsem důvod Emmettovy bolesti. Vyšel jsem tiše ze svého pokoje a sešel dolů, kde seděli Emmett, Alice, Rose a Esme a povídali si.

„A tak jsem přišel o rodinu,“ dovyprávěl jim Emmett, teď jsem pochopil, co ho tolik bolí. Sám jsem zažil to samé před sto lety a pořád mě to bolí.

„Emmette, není to tvá vina,“ řekla mu Esme a pohladila ho po vlasech jako pravá matka. Bolestivě mě bodlo u mého mrtvého srdce, když jsem si vzpomněl na svou vlastní mamku.

„Je, Esme,“ zavrtěl hlavou a složil si ji do dlaní, nikdy jsem ho neviděl takhle zničeného.

Alice

Emmett nám vyprávěl příběh, který jsme o něm ještě nevěděli. Bylo to hodně smutné a bylo na něm vidět, že ho to bolí ještě teď.

„Emmette, teď už je to minulost,“ uslyšela jsem Jaspera, podívala jsem se za směrem, odkud přicházel jeho hlas, a uviděla ho, jak se opírá o zábradlí a dívá se na nás. Od té naší hádky jsem ho neviděla dole, takže mě hodně překvapilo, že je tu.

„Ano, možná to je minulost, ale pořád mě to bolí,“ řekl mu Emmett.

„Vím, jaké to je, když přijdeš o rodinu,“ zašeptal se zvláštním leskem v očích.

„Jak to můžeš vědět, ty jsi svou rodinu ztratil o mnoho let víc,“ řekla mu Rose trochu naštvaně.

„To si jen myslíš,“ odsekl jí, v jeho očích se objevila obrovská bolest.

„Ty nevíš vůbec nic, můj manžel tady má opravdovou bolest u srdce a ty mu to ještě ztěžuješ,“ řvala na něj, „nevíš, jaké to je ztratit rodinu, a vsadím se, že nevíš, jaké to je těšit se na dítě nebo ho ztratit nebo ztratit opravdovou lásku!“

Jasper

Rosalie na mě začala řvát a mě zachvátila taková bolest, že jsem to sotva ustál, do očí se mi hrnuly slzy, které jsem naštěstí zastavil.

„Nevíš vůbec nic,“ zakřičel jsem na ni a rozběhnul se pryč.

„Jaspere!“ uslyšel jsem za sebou, nedbal jsem na to. Chtěl jsem z toho domu pryč, ta bolest byla tak velká. Oni nic nevěděli, nemohl jsem jim nic zazlívat, ale tohle jsem si, myslím, nezasloužil.

Nechal jsem své nohy, aby mě nesly, kam chtěly. V očích jsem měl slzy, skoro jsem neviděl na cestu, ale bylo mi to jedno.

Zastavil jsem se až před rodným domem, nečekal jsem, že se tu objevím. Dveře se otevřely a z nich vyběhla má dcerka.

„Tati,“ přiběhla ke mně a objala mě. Přitiskl jsem ji k sobě, tolik mi chyběla, že jsem si to ani neuvědomoval. Po chvilce se ode mě odtáhla a setřela mi slzy.

„Co se stalo?“ zeptala se mě.

„Pohádal jsem se s Rosalií,“ zašeptal jsem, „křičela na mě a připomněla mi mou bolest.“

Ucítil jsem z ní pochopení a já se trochu cítil lépe. Pohladila mě po tváři, aby její dar na mě fungoval lépe, měla polovinu mého daru, dokázala ovlivňovat emoce.

Alice

„Jaspere!“ zavolala jsem na něj, neotočil se, utíkal dál. Rozběhla jsem se za ním, ale byl strašně rychlý, takže jsem se ho snažila vystopovat, ale jeho stopa mizela hned za domem a ani jeho budoucnost jsem neviděla. Zachvátil mě strašný strach, rozběhla jsem se domů a přirazila Rosalii ke zdi.

„Proč jsi na něj tak vyjela?“ zavrčela jsem na ni.

„Vždyť se snažil Emmettovi přitížit,“ odpověděla mi.

„Nechtěl mu ublížit, ty jsi neviděla jeho oči, když mluvil o rodině,“ zavrtěla jsem hlavou, „on o rodinu skutečně přišel.“

„Jak to můžeš vědět, nikdy nám neřekl svůj příběh,“ odsekla mi.

„Možná, že ho to pořád bolí stejně jako Emmetta,“ zavrčela jsem a pustila ji. Vyběhla jsem do jeho studovny, která posledních pár dní byla i jeho pokojem. Vytáhla jsem mobil a vytočila jeho číslo. Mobil vyzváněl, ale nebral mi to. Měla jsem o něj šílený strach.

„Alice,“ uslyšela jsem Esme, vyšla jsem z pokoje a postavila se před ni.

„Tak co?“ zeptala se mě.

„Nedohnala jsem ho, nevidím jeho budoucnost ani ho nemohu vystopovat,“ odpověděla jsem zoufale, Esme zklamaně sklopila hlavu.

„Chtěla jsem se ho zastat, ale on utekl dřív, než jsem mohla něco říct,“ zašeptala a podívala se na mě se skleněnýma očima.

„Teď už nám to nepomůže,“ povzdechla jsem si, „musím ho najít.“

„Musíme,“ opravila mě něžně a pohladila po vlasech. Objala jsem ji a zašeptala: „Mám o něj strašný strach, mami.“

„Bude v pořádku, zlatíčko, uvidíš,“ utěšovala mě a hladila po vlasech.

Jasper

„Budeš tu teď chvilku se mnou?“ zeptala se mě Lizz.

„Pokud ti tu nebudu vadit,“ pousmál jsem se na ni.

„No, chvilku to snad vydržím,“ zasmála se, chytila za ruku a táhla na verandu. Posadili jsme se na houpací sedačku, tedy já se posadil, Lizz si lehla a položila mi hlavu do klína. Začal jsem ji hladit po jejích černých vlasech, které zdědila po Alici akorát, že je měla dlouhé do půl zad.

Začal jsem nás trochu houpat, společně jsme sledovali západ slunce. V kapse mi začal vibrovat mobil, ani jsem si neuvědomil, že ho mám s sebou. Vytáhl jsem ho a podíval se na něj, volala mi Alice, nechal jsem ho vyzvánět.

„Kdo ti volá?“ zeptala se mě Lizz.

„Máma,“ odpověděl jsem jí tiše a ucítil z ní bolest. Nikdy svou matku nepoznala, oddělili nás od ní hned po porodu a pak na nás zapomněla. Znala ji jen z mého vyprávění, ale teď to bylo jiné, bylo to, jako bych se celou dobu snažil proniknout do Alicina světa, ale nedařilo se mi to. Jako bychom žili oba každý jiný život, ale já si to nechtěl přiznat.

„Tati?“ vytrhla mě z přemýšlení Lizz, podíval jsem se na ni.

„Podívej, padá hvězda,“ ukázala mi.

„A přála sis něco?“ zeptal jsem se jí, přikývla: „Abychom mohli být s mamkou znovu rodina, má jediná vzpomínka na ni je, že ji odnáší nějaký upír a nás někdo přenáší.“

Alice

Jasper už je skoro dva dny pryč a stále se nevrátil, nezvedá mi telefon, ani nemohu zachytit jeho budoucnost. Všichni jsme se pustili do pátrání, kde by mohl být. Carlisle jel k Denaliovým s Esme, Rose a Emmett jeli do Kanady, jestli není tam.

Listovala jsem jedním albem, které si sám nakreslil. Viděla jsem tam nějaké osoby, které jsem nikdy neviděla, přesto mi to album přišlo povědomé.

Otočila jsem na další stránku a uviděla něco neuvěřitelného. Na obrázku jsem byla já, ale ne jako upírka, byla jsem tam člověk. Mé modré oči se s láskou dívaly na Jaspera, který mě držel v náruči a zbožně sledoval.

Pak se něco stalo…

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Princ Smrti - Fantom Prolog + 1. kapitola: