Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pride 1. kapitola

05.06.2012 (18:00) • Dantealighierry • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1723×

Rozhodl jsem se, že budu žít věčně, a umřu, jenom kdyby mi to nevyšlo!

 (Joseph Heller)

Už když jsem byla malá, menší než mimino a ještě v mámině bříšku, jsem měla ten sen! Sen stát se upírkou! Mnohem později, když se mě učitelka v mateřské školce zeptala, kam bych to chtěla dotáhnout, řekla jsem, že k nesmrtelnosti. Tento téměř nečitelný vzkaz na zmuchlaném papírku jsem uzavřela do kamínky polepené krabičky od sirek a schovala ho u hrobu mého prvního psíka. Někdy jsem si s ním hrávala u jeho hrobu a maminka si dělala starosti. Potom jednoho dne zmizel. Myslím, že se smířil se svým odchodem, nebo tak něco. Brečela jsem celé týdny.

V mých šesti letech se mi narodil bratříček. V noci, dlouho před tím, než přiletěl čáp, jsem zaslechla, jak se rodiče baví, že je výsledkem nehody, a dostala jsem strach, zda mu nechybí ručička nebo nožička. Zda není odřený a jestli je zdravý. Zeptala jsem se maminky a ta mi řekla, ať si nedělám starosti. Stejně jsem se bála a plánovala si, jak o malého Rileyho budu pečovat. Jakmile se maminka vrátila z nemocnice, miminko bylo v pořádku a mně srdce zaplesalo. Večer jsem si ho chovala v náručí a dívala se, zda nemá modřinky. V jeden neurčitý moment moje srdce ztuhlo a já vykřikla na maminku, že Riley není v pořádku. Vyhubovala mi a zavřela mě v mém pokojíčku. O měsíc později jsem seděla v kuchyni a sledovala, jak rodiče truchlí, a neubránila se škodolibému pomyšlení, že jsem jim to říkala. Podívala jsem se na Rileyho, jenž mi seděl na klínu, a tiše jsem mu výskala vlásky. Nepřekvapilo mě, že měsíc nato mě rodiče dali do péče doktora, který se mě ptal na samé hloupé otázky ještě dlouho po Rileyho pohřbu.

S nástupem na základní školu se mi hodně dětí smálo a já často nosila sluchátka v uších, abych nemusela poslouchat jejich uštěpačné poznámky. Pak se narodila Elis a maminka mě k ní nepouštěla.

O deset let později, 2012, Chicago

Pomalu jsem kladla jednu a hned poté druhou nohu před sebe. Snažila jsem se být neviditelná, jak jen to šlo. Dlouhá chodba naší školy pro mě znamenala každodenní utrpení. Obrazy na zdech sice byly mírumilovné, ale mí spolužáci nikoliv. Došla jsem ke své polepené skříňce a vyndala učebnici anglické literatury. Její poničený hřbet mi vypadl z ruky na ošoupané lino a já se pro něj rychle sehnula.

„Jsi v pořádku, Lis?“ ozvalo se za mnou. Lis byla jen zkrácenina mého prvého jména Alisson. Když jsem zvedla oči, nade mnou se skláněla má jediná kamarádka Dakota. Její zářivě modré vlasy jí jako vždy trčely do všech stran. Usmála jsem se.

„Jo, jsem v poho, co Charlie?“ Charlie byl její starší bratr. Včera byl na operaci s kolenem. Jo, abych nezapomněla, byl to můj kluk, než zjistil, že moje šílenství mu na popularitě nepřidá. Stejně mi na něm ale záleželo, a tak jsem doufala, že dnes stihnu autobus do nemocnice na Green Square.

„Zatím nevíme.“ Na chvíli posmutněla, ale pak do mě dloubla vyhublým loktem. „Jak to dnes oslavíme?“

„Řekla bych, že jízdou do gotického klubu Bite me?“

„Nedělej si srandu, myslím to vážně!“

Povzdechla jsem si. „Večer můžem kouknout u mě na film. Hm?“

„To děláme každý večer! Nechceš přeci své sedmnáctky strávit doma jako trubka Lory!“ ukázala dlouhým ukazováčkem na osobu na konci dlouhé chodby s šestnácti dioptriemi. Nebylo na ní poznat ani to, zda se jedná o děvče či kluka.

Znechuceně jsem se zamračila a stáhla si kapuci šedé mikiny níže do čela.

„No ták!“ prosebně se na mě zadívala.

„Uvidím, zda mi máma schválí to víkendové řidičovské oprávnění! Dohodneme se po škole. Pa.“ A už jsem pelášila do své třídy. Radši.

Usedla jsem do své zadní lavice u okna a nasadila si pod kapucí sluchátka. Hudba se nesla mou myslí, dokud do třídy nevešla profesorka Fortenberiová. Dívala jsem se nepřítomně jejím směrem. Třída byla prostorná a každý žák seděl v lavici sám, přesto tu nebylo mnoho věcí, na něž by vás bavilo se dívat déle jak deset vteřin.

Vídat mrtvé mi přišlo srandovní, ovšem lidem okolo mě ne. Většinou se mě stranili, nebo po mně házeli kdejaké věci či jídlo. Tedy krom Dakoty. Ta skrze mě občas mluvila se svým přítelem. Zabil se na motorce a už tomu byly dvě léta. Peat byl do strojů blázen a i teď po smrti většinu času trávil v garáži, i když opravdu netuším, co tam dělá. Je přeci nehmotný. 

Na tělocviku jsem se vymluvila na své dny, abych nemusela do bazénu plného vody a oslizlých mrtvolek, a zamířila jsem si to do školní jídelny. Bylo zde ticho a klid. Nikdo tu nebyl. Stáhla jsem si z vlasů kapuci a nechala je chvíli volně dýchat. Jejich barva byla bělostně blonďatá a při správném nasvětlení až do stříbrna.

V jídelně byl bufet, místo, kam se nosily odpadky, a spousty stolů, na jejichž deskách majestátně postávaly pepř a sůl. Jedna celá stěna byla prosklená a zdejším studentům to přinášelo mírumilovný pohled do letní zahrady, kam jsme někdy chodili povinně makat. Teď v létě tam vše kvetlo.

„Dlouho jsi své vlasy nevyndala. Ne ve škole.“

„Ahoj! Že by ses vymluvila též na premenstruační bolesti?“

„Ne, to by mi na hodině biologie neprošlo, prostě jsem vyfičela, ale dík za tipa!“

Zasmála jsem se.

„Je tu Peat?“ zeptala se mě opatrně.

„Ne, dnes se ještě neukázal.“

Zamračila se a její vždy veselá tvář posmutněla. „Už je to dlouho, myslíš, že… že odejde?“

„To nevím,“ přiznala jsem a hned jsem zalitovala, když se Dakotě začala třást ramena. Pomalu jsem ji objala a převzala její strach na sebe.

„Nesnáším, když tohle děláš,“ vyjekla.

„Co?“

„Okrádáš mě o emoce!“

Nic jsem nenamítla a dál jsem tiše seděla se sklopenou hlavou. Zavřela jsem víčka a snažila se vstřebat všechnu tu bolest a zoufalý strach. Tiše se rozplýval v mém krevním řečišti a mizel.

„Promiň,“ špitla jsem, když jsem si byla jistá, že se můj hlas nebude třást. Jako pokaždé na mě přišlo nutkání zvracet.

„Večer vyrazíme do města!“ ozvala se zničehonic a já podle toho usoudila, že mi bylo odpuštěno.

„Jak? Nechci ti brát iluze, ale bydlím hodinu a půl od nejbližšího okraje města.“

„Auto?“

„Nemám oprávnění a ani řidičák a pochybuji, že máma bude dost střízlivá na to, aby mi něco podepsala,“ podotkla jsem skepticky.

„Myslím svoje!“ vyprskla smíchy.

„Nu… Když se stihnu vrátit od Charlieho. Musím vyvenčit Artemis a tak.“

Na ulici pršelo. Čekala jsem na zastávce a lidé zalézali do svých obydlí. Charlie celou mou návštěvu prospal. Zdály se mu jistě hezké sny. Vypadal spokojeně. Tak jsem ho jen líbla na čelo a tiše odešla. V mém srdci měl a bude mít vždy své místo. Už nikdy více jako má láska, ale byl to stále můj přítel a kamarád.

Sedla jsem si na lavičku a snažila se neusnout. Déšť mě vždy konejšil a uspával. Mráz mi přeběhl přes záda zcela nečekaně. Po druhé straně ulice šel mladík s ležérně rozcuchanými vlasy. Jeho výška byla až komická vůči jeho šlachovitému, štíhlému tělu. Chvíli to vypadalo, jako by větřil svou kořist, ale pak šel dál.

Přede mnou se zastavil autobus a já byla nucena nastoupit. Když jsem se zadívala na ulici z polstrovaného zeleného sedadla, už tam nebyl. Zaposlouchala jsem se do veselého koncertu deště a usnula. Na konečné zastávce blízko našeho domku na kraji lesa jsem se zvedla a postavila se ke dveřím. Ve skleněných tabulkách se moje tvář zdála popelavá a strhaná.

Po travnaté cestě jsem to domů měla patnáct minut, a tak jsem se zrychlila, abych příliš nepromokla. Náš dům byl poměrně velký, ale starý a v bídném stavu. Táta začal pít a všechny naše peníze propil. Nakonec zemřel. Máma si občas domů vodila muže, když jsme byly s Elis ve škole. Myslím, že jim dělala matračku. Většinou poté končila na hodiny ve sprše a to, co vydělala, nám stejně sebrala spotřeba vody.

Před vchodem už postávala Dakota a zběsile na mě mávala. Přidala jsem do kroku.

„Kde jsi proboha? Můj účes skonal!“

Tomu jsem nemohla oponovat. Vlasy se jí lepily k tvářím a ať předtím měly jakýkoliv tvar, nyní neměly žádný.

„Proč jsi nepočkala v autě?“

Neodpovídala. Jen se mračila a to mě rozesmálo.

„Pojď, něco s tím provedeme.“

Odemknula jsem a zavolala na Elis, že jsem doma. Nedočkala jsem se odpovědi, jen tichého, všudypřítomného bzučení jejího starého počítače, a tak jsem z předsíně zalezla do kuchyně. V kuchyni jsem nám do oprýskaných misek nasypala Upíří pochoutku mistra Dracolliho a obě jsme mlčky usedly ke stolu. Moje gotická černá sukně se mi lepila na stehna jako žvýkačka a já se tiše modlila, aby tenhle výlet do deště přežila.

„Kde máš mámu?“

„Nejspíš se někde nalejvá.“

„Třeba ji při našem zátahu potkáme.“

„Nejspíš ne.“

Pokrčila rameny a odevzdaně hltala jediné jídlo, které jsme zde měli, krom shnilého ovoce. Poté, u mě v pokojíčku, jsem se rozmýšlela, co si vezmu na sebe, a Dakota si zbožně kulmovala vlasy do úhledných lokýnek. Natáhla jsem na sebe volné seprané džíny a černé tílko. Vlasy jsem si stáhla do culíku a posadila se na rozviklanou postel. Celý můj pokoj byl načichlý kouřem z cigaret. Být závislou byla jedna věc. Já bez toho nedokázala přežít. Ostatně celý můj pokojíček naznačoval, že nejsem až tak docela v pořádku. Na stěnách jsem měla vylepené postery všelijakých zrůdiček. V rohu u prokopnutých dveří mi stála sto let uschlá kytka a na zemi se válely nedopalky a popel. Koberec byl na několika místech flekatý a jinde propálený. Růžové závěsy přímo byly do očí s oranžovou barvou stěn tohoto malého pokoje. Venku jsem nasedla do auta své kamarádky s nemalou touhou utéct. Nakonec jsem svůj strach překonala a pevně se připoutala. Její staré rodinné Volvo tiše zamručelo a já mu neslyšně přiznala, jak moc pohodlné je.

„Nepřeháněj,“ rozzlobila se na mě a já se zavrtala hlouběji do sedačky, dokud nepustila rádio. Zrovna hráli Wake me up when the september ends.

S Dakotou jsme se znaly, co si pamatuji. Nikdy jsme neprošly fází sbližování, jelikož jsme k sobě prostě neodmyslitelně patřily. Dost často jako malé jsme se praly o autíčka a jednou jsem jí dokonce zlomila ruku a ona mně nos. Byla to nehoda, ale vysvětlujte to naštvaným rodičům!

„Všechno nejlepší k narozkám, Lis,“ vyhrkla.

„Jo, dík.“

„Chtěla jsem ti dát něco extra!“ Volnou rukou otevřela přihrádku u spolujezdce. Vypadl z ní všelijaký bordel a stříbrný řetízek na krk s přívěškem, jenž znázorňoval malou vílu Zvoněnku z Petra Pana. Rychle jsem ho sevřela v dlani, než spadnul na podlahu auta.

„Je to nádherné.“ Studenými prsty jsem si zapnula řetízek na krku. Byl lehký a studil mě na holé kůži.

„Jo, to doufám.“ Potěšeně se dívala před sebe. „Ted už jen pořádně to zapít! U Macka koupíme peach vodku.“

Pokrčila jsem rameny a doufala, že to pochopí jako souhlas. Cesta utekla velmi rychle. Smály jsme se a nepřemýšlely o ničem, co by nás mohlo trápit. Někde v půli cesty jsem si připálila cigaretku a zadumaně se dívala ven.

„Charlie to teď táhne s Angel?“

„Jo. Myslím, že má falešný kozy, ale ptát se jí nebudu! Brácha je blb, že tě nechal!“

„Viděla jsem ji, když jsem odcházela z nemocnice.“

„To mě mrzí, fakt.“

Po pár locích lahodné peach vodky jsme byly obě dostatečně naložené. Posedávaly jsme na zanedbaných schodech vedoucí do temné uličky. Byly vysoko a my měly dostatečný rozhled. Město bylo nádherné. Byla už tma a všude zářilo různobarevné osvětlení. Kupodivu nekápla ani kapka, přestože předtím pršelo, za což jsem tiše děkovala bohu.

Několik hodin nato jsme se již proplétaly rušnými uličkami a tančily a zpívaly. Lidé se na nás dívali buď s opovržením, nebo se zájmem. Nevím, co mi vadilo více.

Bylo mi chladno a přitom mě stravoval věčný oheň. Zabočily jsme na opuštěnou ulici, v níž stálo obrovské lešení, a chytily se za ruku. Tak jsme to dělávaly vždy jako malé. Něco mě šimralo na zátylku, ale tak nějak mi to bylo jedno, přestože jsem cítila strach. Moje mysl byla otupělá a jediné, co mě zajímalo, byla má nutkavá touha na záchod. Za námi na betonové ulici vrzaly podrážky bot.

„Musím si odskočit,“ pípla jsem a zaběhla za nejbližší roh. Při cestě nazpět jsem viděla Dakotu v náručí krásného mladíka. Stáli pod lešením na pravé straně ulice. Lehce jsem se pousmála a zpomalila. Rušit? To bychom nechtěli, že? Líbal ji na krku a já zčervenala. Nikdy mě nikdo takto nelíbal. Pak najednou, než jsem se nadála, ležela na zemi.

„Au revoir, Kitty!“ řekl sladký mužský hlas za mnou. 

Shrnutí -> ZDE!

Autor: Dantealighierry (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pride 1. kapitola: