Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Příběh upíra - 6. kapitola

03.03.2011 (09:30) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1093×

EDIT: ČLÁNEK NEPROŠEL KOREKCÍ.

Pozoroval jsem spící Bree a snažil se nemyslet na to, co se stane, až dostanu žízeň. V krku už mi konec konců hořelo tak jako tak. Věděl jsem, že jí nemohu ublížit, ale měl jsem co dělat, abych se ovládl. Vzpomínal jsem na všechno. Na matku, na dobu, kdy jsem byl zavřený v kleci jako zvíře… Ano, to bylo to nejhorší, co jsem kdy zažil.
Vidím to jako dnes.
S plátěnou taškou na rameni jsem utíkal táborem a přeskočil jsem vyhaslé ohniště. Jen pryč, pryč odsud… Potom mě někdo chytil za rameno. Samozřejmě, že to byl Javert. Co jsem si myslel? Že bude útěk tak lehký?
„Kampak jdeš tak rychle? Rozhodl ses utéct bez rozloučení? Bez poděkování za to, co jsem pro tebe udělal?“
Za to, co pro mne udělal? Za to, že mě zavíral v kleci, nelidsky mě bil, šlehal mě bičem přes tvář a přivazoval mě k mříži, abych se nemohl ani pohnout? Mnohdy jsem měl natržené svaly, jak moc mi roztahoval ruce a nohy! Může být rád, že mu za tohle neděkuji.
Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale on mě chytil pevněji a hodil mě na zem.
„Myslíš si, že jsi už muž, silný, a nezávislý. Ale to se pleteš. Jsi nevinný… Ale to se brzy změní,“ řekl a šlehnul mě bičem přes ruce.
Vykřikl jsem bolestí. Co ode mne sakra chce?
„Co mám dělat?“ špitl jsem vyděšeně.
Javert se pousmál, byl rád, že nade mnou má konečně moc. „Svlékni se a zbytek ti ukážu,“ řekl.
Bylo mi z toho na nic, ale udělal jsem, co mi řekl. Bál jsem se. Bál jsem se, že mi ublíží. Javert si rozepl pásek u kalhot a hodil ho na zem, kousek ode mne. Využil jsem jeho nepozornosti, když si sundaval kalhoty a vytáhl jsem z jeho opasku nůž. Schoval jsem ho do trávy, aby ho neviděl.
Javert už měl kalhoty na zemi, odhodil je stejně jako pásek. Z toho, jak vypadal , se mi chtělo zvracet, ale držel jsem to v sobě. Ve chvíli, kdy se mě pokusil dotknout, jsem ho řízl nožem do ruky.
„Ty malý spratku!“ zařval.
Rychle jsem se zvedl a podřízl jsem mu krk. Ustoupil jsem před padajícím tělem, rychle jsem se oblékl a utíkal s nožem i s taškou pryč, jen aby si mě někdo nevšiml…
Při té vzpomínce jsem se otřásl. Nenáviděl jsem Javerta, nenáviděl jsem cikány, nenáviděl jsem tu noc… Nenáviděl jsem sebe! Nenáviděl jsem svoji matku za to, že mě porodila.
Bree se sladce převrátila na bok a otevřela oči.
„Eriku…?“ zamumlala.
„Jsem tady,“ odpověděl jsem a usmál se.
Také se usmála a zvedla se. Zívla a objala mě. „Jdeme dál?“ zeptala se.
„Nebudeš snídat?“ podivil jsem se.
Zavrtěla hlavou. „Dnes ne. Nemám hlad,“ odpověděla.
Pokrčil jsem rameny a vzal jsem oba batohy – její i svůj. „Ty nechodíš na lov?“ zeptala se.
„Chodím… myslel jsem, že půjdu, zatímco budeš snídat.“
„Proměníš mě?“ pokračovala v otázkách.
„Já? Tebe? Ne, proč?“
„Protože chci.“
„Nechtěj.“
„Chci. Proměň mě.“
„Ne.“
„Proměň mě!“
Chystal jsem se na ní už opravdu vykřiknout, když se za mnou ozval zvonivý hlas.
„Ano,“ říkal.
S Bree jsme se polekaně otočili. Dívali jsme se na muže s černými vlasy, jež mu splývaly někam po ramena. Oči měl temně rudé, byl to evidentně také upír. Měl na sobě černý plášť a vypadal dost vznešeně.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se.
„Jmenuji se Aro Volturi. My, Volturiovi, určujeme zákony našeho světa. Říkal ti o tom někdo?“ odpověděl.
„Ne,“ řekl jsem popravdě.
Aro se pousmál tak hnusně, že mi to připomnělo Javerta. Ale tady tomu krk podříznout nemohu. „Jeden z tech zákonů je, že nikdo, kdo není jedním z nás, nesmí o naší existenci vědět. Takže je tvou povinností tu dívku proměnit,“ řekl.
Chtěl jsem mu jasně a naštvaně odpovědět, když po Bree vztáhl své bledé, kostnaté ruce. Zasáhl jsem příliš pozdě.
Lesem se rozlehl Breein výkřik, když jí Aro zabořil tesáky do krku. „Ty bys to neudělal,“ vysvětlil.
Bree… Celou tu dobu budu u tebe. Tři dny a mnohem víc.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh upíra - 6. kapitola: