Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Příběh upíra - 3. kapitola

05.09.2010 (07:45) • BreeTanner • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1142×

Přemýšlel jsem, kam teď půjdu. Ani jsem nevěděl, jak vypadám. Lucas byl sice nadpozemsky krásný, ale kde mám jistotu, že je to tak, protože je upír? Kde mám jistotu, že já jsem krásný také? Sundal jsem si masku, kterou jsem si od své proměny nesundal a váhavě, opatrně jsem si sáhl na tvář. Mé prsty nahmataly jizvy. Sice to nebylo tak hrozné, jako když jsem byl ještě člověk, ale přeci jen ty jizvy byly. Povzdychl jsem si. Ani dokonalost není dokonalá. No nic. Opět jsem si masku nasadil. Zamířil jsem do lesa. Kam jinam bych šel? Stejně zemřu za úsvitu. Nebo ne? Všiml jsem si, že se má pleť zlehka třpytila. Slunce vycházelo. Ani jsem si nevšiml, jak je pozdě. Nebo spíš brzy. Slunce vystoupilo nad obzor, ale já necítil žádnou bolest, jen teplo. Příjemné teplo. Pozoroval jsem své ruce.  Pleť mi zářila, jako by to byly diamanty. Takže to, co o upírech vím, je lež? Slunce nás nespálí? Měl bych být rád, že žiji, ale já chtěl zemřít. Proč žiji? Christine si vybrala Raoula. Má rodina už není. Je na mě vydán zatykač. Můj nejepší přítel je mrtvý. Před týdnem mi nabízel, abych s ním odcestoval do Persie. Odmítl jsem. Kdybych šel, byl bych ještě člověk a on by žil. Teď jsem si to vyčítal, ale nemohl jsem přeci tušit, co se stane. Bylo to ještě před tou katastrofou… Ale já prostě neměl jinou možnost. Musel jsem ten lustr shodit… Abych odvedl Christinu. Věděl jsem, že Raoul půjde za ní. Zbývalo tak málo k tomu, abych ho zabil… Vzpomněl jsem si na Christininy oči. Smutné a vyděšené. 
„Anděli Hudby, proč?“ zpívala.
Byl jsem její Anděl Hudby. Usmál jsem se, když jsem vzpomínal na ni. V hrdle se mi opět rozpoutal oheň, ale koho mám asi tak ulovit ve dne? Z houští vyskočila liška a já si na něco vzpomněl. I zvířata přeci mají krev. Bleskurychle jsem se na lišku vrhl a zlomil jí krk. Prokousl jsem jí tepnu. Krev nebyla tak chutná jako lidská, ale žízeň jsem zahnal. O to mi šlo. Liška vyschla snad za pár vteřin. Uslyšel jsem podivný štěkot a hledal jsem místo, odkud to zní. Narazil jsem na liščí noru. Vytáhl jsem odtud dvě mláďata. Postupně jsem je zabil. Krev měla sladkou, ale ne tak, jako lidé. Oblízl jsem si rty. Byl jsem nasycen, takže myslím, že v nejbližší době mi upálení nehrozí.
„Blázne,“  ozvalo se za mnou.
„Nejsem blázen, ale řekl jsem ti snad, abys mě nechal být.“
„Omlouvám se ti.“
„Nestojím o omluvu.“
„Sám nepřežiješ.“
Lucas mi to zase řekl tím posměvačným tónem a to mě dopálilo.
„Vypadni!“ zařval jsem na něj.
Vypadalo to, že mu na mně vůbec nezáleží. Jen se na mě udiveně podíval, otočil se na patě a odešel. Bylo mi to jedno, byl jsem rád, že je pryč. Teď mám věčnost na cesty. Takže… kam? Do České republiky? Do Ameriky? Amerika vítězí. Tam se domluvím, ale v České republice ne. Začalo pršet, obloha se zatáhla a slunce zmizelo. Má pleť se třpytila už jen nepatrně. Toho si lidé nevšimnou. Vrátil jsem se do města a zamířil k ceduli, která hlásila, že v domě vedle je internetová kavárna. Vešel jsem dovnitř. Jeden muž sáhl po telefonu s úmyslem zavolat na 158, ale můj uhrančivý pohled ho zastavil. Zabil bych ho dřív, než by stačil říct ´u- u- upír´. Na pult jsem položil peníze a sedl si k počítači. Na internetu jsem si našel trasu do USA a obkreslil si ji na ubrousek. Vždy jsem byl nadaný kreslíř. Všiml jsem si asi šestnáctileté dívky, která mi koukala přes ruku.
„Co to kreslíte, pane?“ zeptala se.
„Mapu,“ odpověděl jsem a usmál se.
„Aha.“
Dívka mě pozorovala a přesto že to vypadalo, že ví, že Fantom Opery a já je jedna a tatáž osoba, nevypadala vyděšeně. Spíš fascinovaně. Dokreslil jsem mapu a vypnul počítač.
„Kam půjdete?“
„Do států.“
„Myslíte do Spojených států Amerických?“
„Ano,“ odpověděl jsem.
„Mohla bych jít s vámi?“ zeptala se.
„Proč?“
„Protože mi umřeli rodiče, nikoho nemám a hrozí mi dětský domov. Nechci tam.“
Chápavě jsem přikývl. Sice jsem v dětském domově nikdy nebyl, ale věděl jsem, k čemu slouží. Jsou tam děti, které nemají rodinu, nebo které byly nechtěné. Žádná láska, chci říct žádná mateřská láska. Žádná pusa na dobrou noc, po které každé dítě touží. Ani já ji nikdy nedostal…
„Můžeš jít se mnou,“ řekl jsem nakonec.
Sice bude problém s tím, že jsem upír, ale já to nějak vyřeším. A tu dívku nezabiji. Šťastně se na mě usmála.
„Jste moc milý,“ řekla, „mimochodem… jmenuji se Bree Tannerová.“
Také jsem se usmál. „Já jsem Erik Gauer,“ řekl jsem jí, i když své příjmení si už ani nepamatuji. Nějaké jsem si vymyslel, abych nevypadal jako pitomec, „Máš hezké jméno,“ dodal jsem.
„Vy máte hezčí,“ odpověděla.
„Ty zajímavější.“
Oba jsme se na sebe mlčky dívali.
„V sedm večer se sejdeme u hlavní brány. Sbal si,“ řekl jsem.
Bree přikývla. Odešli jsme z kavárny společně.

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Příběh upíra - 3. kapitola: