Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přetvářka - 2. kapitola

22.02.2012 (14:00) • forewertwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 997×

„Crrr," zazvonil zvonek u dveří, lekla jsem se, až jsem nadskočila. Odešla jsem se podívat, kdo to je, ale nikoho z těch dvou lidí, co tam stáli, jsem neznala.

„Přejete si?“ zeptala jsem jich. Na prahu u mých dveří stála krásná žena s hnědými vlasy a zářivýma zlatýma očima. Mile se na mě usmála a ten muž vedle ní také. Oba měli stejné oči a měli stejně bílou pokožku. Byli tak krásní, až jsem z nich musela zatajit dech.

„Dobrý den, jenom jsme chtěli pozdravit naše nové sousedy,“ řekla milým hlasem. „A tady je taková malá pozornost.“ Podala mi tác a na něm voňavý jablečný koláč.

„Děkuju,“ usmála jsem se a pokynula jim, aby šli dál.

„Děkujeme,“ ujal se slova ten muž a dal přednost té paní, aby vstoupila jako první.

„To vy jste se přestěhovali do toho domu vedle?“ zeptala jsem se a odnesla koláč do kuchyně.

„Ano, máme ho koupený už dlouho, ale potřebovali jsme počkat, až bude všechno zařízeno.“ Oba měli opravdu milý hlas a usmívali se na mě.

„Nedáte si něco k pití?“ Moc se mi jim nechtělo nic nabízet, ale tak co. Oni mi přenesli koláč, který až odejdou, sním a navíc mě to nezabije.

„Ne, děkuji,“ poděkovali jednohlasně. Krátce jsme se tomu zasmáli. Nakonec jsem se posadla do křesla naproti gauči, abych na ně viděla.

Možná bych i řekla, že to jsou sourozenci, protože měli spoustu společného ve tváři. Nevím, jak to popsat, ale jeden vypadal jako druhý. V duchu jsem se tomu usmála, když jsem si vzpomněla, jak jsem byla podobná svému bráškovi.

Ne, Bello! Teď na Masona nemysli! Není to správné, když tady máš hosty. Navíc, bezdůvodně se rozplakat taky není nic extra. Rychle jsem zamrkala, abych rozehnala slzy a znovu se na ty dva usmála. Celou dobu mě bedlivě pozorovali a usmívali se. Doufám, že jim to nezůstane.

„Přestěhovali jste se jenom vy dva?“ zeptala jsem se mile. Byla to asi nezvyklá otázka, protože se nejdřív ten muž zamračil, ale potom znovu nasadil svůj úsměv.

„Ne, přestěhovali jsme se sem se svými dvěma syny a dvěma dcerami.“ Wow, početná rodina. Doufám, že to jsou opravdu pěkní kluci.

„Aha,“ řekla jsem. Neměla jsem absolutně tušení, co bych jiného mohla říct. Početná rodina do tak malého domku? Znám sice menší baráky, ale tenhle by se asi pro sedmičlennou rodinu nehodil. Sebrala jsem odvahu a zeptala se. „To vás šest bydlí v tak malém domě?“ možná to bylo drzé, ale kdyby jim to tak připadalo, tak by se zatvářili jinak. Tvářili se pořád stejně a vůbec je ta otázka nezaskočila. Nejspíš něco takového čekali.

„Ne, tady budeme bydlet jenom my dva, ostatní bydlí za městem v jejich vlastním domě.“

„To jsou všechno vaše děti?“ Nestačila jsem spolknout tuhle otázku a ani jsem se nad ní nerozmýšlela, prostě jsem ji vypustila z pusy. Začala jsem toho litovat a rychle se omluvila. „Omlouvám se, nevím, co mě to napadlo.“

„To je v pořádku. Vlastně ani jeden z nich není náš vlastní.“ Vykulila jsem oči, protože jsme neznala nikoho, kdo by si k sobě vzal pět dětí. Nejspíš to museli být děti po jejich příbuzných, kteří třeba zahynuli nebo něco jiného.

„A to se o ně nebojíte? Na konci města to bývá v noci občas nebezpečné. Většinou tam choděj do toho lesa feťáci a občas je tam jejich sraz.“ Můj otec to říkal, že se tam občas sjíždějí feťáci, aby „ochutnali nový zboží“. Zakazoval mi tamtudy jezdit, když byla tma, aby mi náhodou nějakej z nich neskočil pod auto.

„Ne, oni bydlí na druhé straně. Tam nic není, jenom les,“ usmál se na mě ten muž. Divím se, že si nepřipadal jako u výslechu, protože jsem pokládala otázky jenom já.

Na druhé straně? „Myslíte tam, jak je jenom ta obrovská vila a jinak všude les?“ Žena pokývala hlavou. To si teda moc nepomohli, pomyslela jsem si.

„A ty tady žiješ sama?“ zeptal se mě ten muž.

„Bohužel ne. Žiju tady s mámou a tátou, ale oba jsou často pryč. Máma je manažerka v Seattlu a domů jezdí jenom o víkendu, jinak zůstává v hotelech a táta je místní šerif, takže je většinu času v práci.“ Nikdy jsem se prací mých rodičů nechlubila, protože jsem je oba nesnášela. Nikdy si mě nevšímali. Zase začínám uvažovat o starých ránách, které se asi nikdy nezahojí.

„Nechceme tě zdržovat, vidíme, že ses zrovna někam chystala, když jsme sem vpadli.“ Podívala jsem se na sebe. Za ten rozhovor jsem zapomněla na Ang i na nakupování.

„Ne, to je v pořádku, jenom jsem čekala na kamarádku, aby mě vyzvedla.“ Stoupli jsme si a já je šla vyprovodit.

„Moc rádi jsme tě poznali,“ řekla a podala mi ruku. „Jejda, vidíš to, jsi tak milý, že jsem se zapomněla představit. Jsem Esmé Cullenová a tohle je můj manžel Carlisle.“

„Těší mě, já jsem Isabella Swanová, ale radši mi říkejte Bello.“ Potřásli jsme si rukama a oni odešli. Zavřela jsem dveře a sbalila si do peněženky asi sto eur. Cullenovi? Neslyšela jsem to někde už to příjmení?

Otevřela jsme dveře a spatřila Angelu, která na mě čekala ve svém novém Fordu Golk, který měl krásnou modrou barvu. Malinko jsem jí ho záviděla, protože já jsem měla auto v opravně. Minulý týden jsem krátce nabourala do stromu, když mi přes cestu přeběhla liška.

„Ahoj,“ pozdravila jsme ji a posadila se na místo spolujezdce.

„Nazdárek, kdopak to u tebe byl?“ zeptala se.

„Nevím, nějací Cullenovi. Hele, nemáme ve škole nějaký Cullenovy? Jsem si jistá, že jsem to jméno už slyšela, ale nevím kde.“ Podívala se na mě a povytáhla obočí. „Co je?“

„Zrovna se divím, že to ty nevíš. Copak ti Jessica neříkala o těch novejch spolužácích, co přijdou v pondělí do školy?“ Začala jsem si vzpomínat, jak o tom mluvila a byla z toho celá pryč.

„I učitel se o tom zmiňoval, že ano?“ Podívala jsem se na ni.

Jenom pokývala hlavou, ale dál už nic neřekla. Vyjely jsme do Port Angeles, kde byl opravdu dobrý obchoďák Smikes. Ráda jsme tam chodila, protože tam byli kluci a nebylo tam lidí jako něco. Bonus navíc byl, že tam měli dobré obchody, v kterých se dobře nakupovalo.

***

„Co na ně říkáš?“ zeptala jsme se Angely, když jsme byly asi v pátém obchodě a ukázala na krásné džíny.

„Úžásný.“ Pokývala hlavou Angela a já začala hledat ve velikostech svoji velikost. Nešťastně jsem si povzdechla, když jsem ji nenašla.

„Nemají moji velikost.“ Ještě jednou jsem to prošla, ale nezmýlila jsem se. Nebyly tam. Dramaticky jsem si povzdechla a podívala se na Angelu. Ta mi ale nevěnovala pozornost a koukala někam do dálky. Všimla jsem si, že měla zatajený dech. „Co je?“ podívala jsem se směrem, kam koukala a potom je uviděla. Boží dva kluky, co si to razili směrem k nám.

Tohle by ty kalhoty mohlo nahradit, pomyslela jsem si. Dlouho jsem neměla sex a tak jsem začala být malinko nadržená.

„Čau, holky,“ pozdravil nás ten nejhezčí a ten druhý jenom nesměle pokýval hlavou. Všimla jsem si, že ten jeden, co nás pozdravil, se dívá jenom na mě a na Ang ani nepohlédl.

„Ahoj, kluci,“ pozdravila jsem je taky, ale nepřerušovala oční kontakt s tím hezčím.

„Jsem Jess a tohle je Brad.“ Krásná jména patří ke krásným klukům.

„Já jsem Bella a tohle Ang.“ Ukázala jsme na Angelu, která mi nevěnovala pozornost a pořád se dívala jenom na Brada. Vida, jak jsme si je pěkně rozdělily.

„Kam se chystáte?“ zeptala jsem se.

„Chtěli jsme jít nakupovat, ale když jsme vás uviděli, rozešli jsme se za váma,“ řekl Brad. Usmála jsem se na něj, ale věnovala pozornost Jessovi. Měl krásné hnědé vlasy, které se mu malinko kroutily a upnuté tričko, mu zvýrazňovalo svaly. Malinko se podobal Masonovi. Dost! Tohle je podruhé za hodinu, co jsem si na svému mrtvého bratra vzpomněla.

Najednou z ničeho nic mi už nepřipadal Jess tak sexy ani tak pěkný.

„Omluvte nás, ale my už musíme jít,“ řekla jsem a vzala Angelu za ruku, abych ji odtáhla pryč.

„Ale no tak,“ řekl Jess a chytil mě za zadek. Výhružně jsem se na něj podívala a zasyčela, aby mě pustil.

Nic neudělal a tak jsem pustila Ang ruku a tlačila ho dál od sebe.

„Ale no tak, kotě, užijeme si zábavu.“ Jeho hlas jsem začínala nesnášet a přišel mi odporný.

„Pusť mě, nebo začnu volat o pomoc,“ řekla jsem. Nemyslela jsem to vážně, ale chtěla jsem zkusit, jestli mě pustí.

Nepustil a naopak mě chytil za zadek ještě druhou rukou a přitáhl si mě k němu blíže.

„Pusť.“ Začala jsem mu bušit pěstmi do žeber, ale s ním to ani nehlo. Nejspíš to ani neucítil, protože já nemám vůbec žádnou sílu.

„Nech mě být,“ zakřičela jsem na celý obchod, až se na nás lidi začali otáčet.

„To nic, ona je jenom opilá, viď že jo?“ zeptal se mě úlisným hlasem a nikdo nám už nevěnoval pozornost.

„Angelo, dojdi pro někoho,“ zašeptala jsem své kamarádce, ale ta tam nebyla. Stáli jsme tady jenom já a Jess. Ona nejspíše někam odešla s Bradam.

„Pusť ji,“ ozval se za námi mužský hlas.

Díky bohu, pomyslela jsme si.

„Nebo co, krasavče?“ zasyčel Jess a mě odstrčil na zem takovou silou, až jsem spadla.

„Á,“ vykřikla jsem a bolestně spadla na zem. Podívala jsem se na svého zachránce. Měl krásné zlaté vlasy, bílou pleť a zlaté oči. Bezpochyby Cullen. Byl tak krásný a měl svalnaté paže, ale oproti Jessovi vypadal jako ubožák, teda jenom pokud se to svalů týká.

Nevěnoval mu pozornost a místo toho se zahleděl na mě. Malinko jsem zatajila dech a moje srdce začalo tlouct hrozně rychle. Natáhl ke mně ruku a pomohl mi vstát.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě. Z tak krásného hlasu se mi zatočila málem hlava.

„Ano, děkuju moc,“ poděkovala jsem mu. A rozzuřeně jsem se podívala na toho blba, co mě shodil na zem.

„Děvko,“ zašeptal.

„Debile,“ odpověděla jsem mu.

„Máš štěstí, že máš pořád u sebe toho pitomce, jinak bys viděla, zač je toho loket.“ Odešel pryč a víckrát se na nás neotočil.

„Děkuju moc,“ poděkovala jsem znovu svému zachránci. „Můžu tě někam pozvat?“

„Jistě,“ pokýval hlavou a usmál se.

Odešli jsme spolu do kavárny a mně mezitím přišla SMS od Angely.

Promiň, že jsem odešla a nechala tě tam. Šli jsme s Bradam na kávu a potom pojedu domů. Užij si to s Jessem, vypadá jako moc milej kluk.

Ach, Ang, kdybys jen věděla. Hlavně doufám, že se ti nic nestane. Nakonec jsem jí odepsala ok. Vešli jsme do kavárny a objednali si kávu.

„Sedneme si třeba támhle?“ zeptala jsem se a ukázala na volný stůl úplně v rohu.

„Klidně.“ Přikývl. Posadili jsme se a já se ujala konverzace jako první.

„Já jsem Bella Swanová.“

„Těší mě, Edward Cullen.“

Budou stačit takovéhle kapitoly, takhle dlouhý? Jinak doufám, že se vám to líbilo a já uvidím spoustu komentářů.

Autor: forewertwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přetvářka - 2. kapitola: