Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 30. kapitola

21.11.2012 (19:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 6789×

 30. KDO MŮŽE VYHRÁT?

Ráno jsem se vůbec nemusela přesvědčovat, že minulá noc byl sen. Nejenže jsem neměla takovou fantazii, ale když jsem se probudila, ležel vedle mě Edward a pozoroval mě. Byla jsem v jeho posteli u Cullenových doma.

„Dobré ráno,“ zašeptal a naklonil se ke mně, aby mě mohl krátce políbit. Díkybohu, že krátce – přestože jsem po jeho polibcích prahla, nic takového by se nemělo uskutečnit, dokud nebudu mít vyčištěné zuby.

Usmála jsem se. „Dobré.“ Kousla jsem se do rtu, jak na mě dolehly všechny chvíle ze včerejšího večera, a zároveň s tím jsem ucítila prudkou bolest hlavy – ach, tohle bude kocovina. Chytla jsem se za čelo a zhluboka se nadechla, majíc přivřené oči.

„Jsi v pořádku?“ optal se Edward hned starostlivě, opatrně mě chytil jako miminko a přendal si mě do náruče. Vsedě se se mnou kolíbal a zasypával mě polibky po celém obličeji, jako by mě neviděl věčnost.

Přikývla jsem. „Jen mě trochu bolí hlava.“

Podíval se na mě káravým pohledem, z kterého mi málem cukaly koutky. „Že ty sis včera na ten alkohol ničeho nezakousla, viď?“

Provinile jsem pokrčila rameny. „Edwarde, chci se ti omluvit. Vlastně všem z vás. Vydržíš chvíli, abych se umyla, a řeknu vám to všem dole, ano?“

„Pošlu sem Alici,“ oznámil mi ledabyle a postavil mě na nohy.

Zmateně jsem nakrčila čelo. „Proč Alici?“

„Myslíš, že tě nechám tady samotnou, když by se mohla každou chvíli vrátit ta odporná zmije?“ Teď vypadal vážně nebezpečně, hruď se mu mohutně zdvihala a pomalu přecházela do zuřivého vrčení, které zase utichalo.

„A co Renée a Charlie? Proboha, budou mít starost,“ vyděsila jsem se.

„Esmé jim volala, vše je v pořádku. Teď se, prosím, už rychle dojdi vysprchovat, ať tě mám zase rychle u sebe.“ Mírně pootočil hlavu ke dveřím zrovna ve chvíli, kdy se otevřely a vstoupila Alice v celé své kráse. V rukou samozřejmě měla nějaké oblečení pro mě.

Usmála jsem se a s radostí to od ní přijala. Už nikdy nebudu nadávat, když ze mě bude chtít dělat barbínu, zařekla jsem se a vzpomněla si, jak jsem včera horečnatě přemítala, co si vezmu na sebe a právě tahle myšlenka mě napadla.

Vlezla jsem dovnitř a činila se rychlostí blesku. I já jsem chtěla být brzy u Edwarda.

Když jsem byla hotová, přidala jsem se k Alici, která na mě šťastně a zároveň starostlivě hleděla. Jakmile jsem sešla dolů, první, čeho jsem si všimla, byla Cullenova rodina, která byla různě rozmístěná po obývacím pokoji. Na stolku byl talíř s výtečně vonící omeletou od Esmé. Sbíhaly se mi sliny, samozřejmě, ale napřed jsem jim potřebovala něco říct.

„Chtěla bych s vámi mluvit,“ řekla jsem.

Všichni se na mě rázem otočili a já si uvědomila, že tohle se příliš podobá scenérii, kdy mi řekli, že nemůžu patřit k nim do rodiny. Edward se zničehonic objevil vedle mě a dovedl mě k sedačce, na kterou jsme se společně posadili. Propalovala jsem pohledem své prsty, neschopná zvednout zrak.

„Tak, Bello, oč jde?“ začal Carlisle a já se na něj podívala. Jeho přívětivé zlatavé oči mně dodaly sebevědomí a já se s hlubokým nádechem odhodlala.

„Víte, chtěla jsem se vám především omluvit,“ promluvila jsem pomalu, ale pak se to ve mně zlomilo, slzy mi tekly po tvářích a já mluvila rychleji, než myslela, a dosti koktala, jak jsem to potřebovala všechno ze sebe dostat. „Chtěla jsem se vám omluvit, že jsem vám nevěřila. Nevím, jestli by to něco změnilo, ale nechtěla jsem vás zklamat. Já vás mám strašně ráda, a když jste mi tehdy řekli, že nesmím být s vámi, hrozně mě to vzalo a v hlavě jsem měla jen jediné - a to, že pro vás prostě nejsem dost dobrá. Jenže včera, když měl Kevin hloupé narážky na to, že byste mi také začali ubližovat, jsem vás musela vehementně bránit, protože lepší lidi než vy zkrátka neexistují. Nechtěla jsem včera večer dělat takové blbosti, ale věřila jsem, že mi alkohol pomůže zapomenout. No, a-abych se dostala k věci… omlouvám se, že jsem vás zklamala tím, že jsem tak snadno uvěřila, že jsem pro vás byla jen hračka, omlouvám se, že jsem se včera opila, protože jsem vás tím uvedla do problémů a Lara vám teď bude chtít ublížit.“ Polila mě vlna klidu od Jaspera, ale moc mi to nepomohlo. Edward mě celou dobu hladil po zádech, zatímco jsem koukala do jejich lítostivých a překvapených obličejů.

Nikdo nepromluvil a já se nervózně ošila.

„Bello,“ začala Esmé. „Za nic z toho se nemusíš omlouvat. My tě také máme moc rádi a my bychom se spíš měli omluvit, že jsme tak snadno podlehli Lary vyhrožování, a místo, abychom za tebe bojovali a chránili tě, jsme udělali to, co chtěla ona, což rozhodně pro tvé dobro nebylo. Chceme tě do rodiny a také se jednou staneš úplnou členkou, přestože ti to uděláme s těžkým srdcem. Ale teď – teď už tě neopustíme, ať si Lara myslí, bůhvíjak je mocná.“ Natáhla se, aby mě pohladila po ruce, a já se usmála.

„No, no, no, to je velmi dojemné,“ ozval se nepříjemný hlas a já zděšeně vyjekla. Otočila jsem se za tím hlasem a objevila Laru, jak se nenuceně opírá o stěnu u vchodu do obývacího pokoje. Obličeje Cullenových prozrazovaly velké známky zděšení a já se bála toho, co nastane.

Nemohla jsem dopustit, aby jim něco udělala, ne, nemohla. Zaťala jsem zuby a postavila se. „Nech je být, Laro,“ řekla jsem jí tvrdým tónem, až mě samotnou překvapilo, kde se ve mně bere tolik sebedůvěry, když mluvím s nebezpečným upírem.

„Aha, síla jedince – no, uvidíme. Ale prozatím…,“ prohlásila a namířila svůj pronikavý pohled na Cullenovy. Ti se v příští vteřině seskupili u zadní stěny, ležíc na zemi, v tváři velmi bolestný výraz.

„Co to je? To je… tvůj dar?“ vyhrkla jsem vyděšeně.

„Přesně tak,“ zamumlala.

Strachy plně jsem je pozorovala a užuž se chtěla k nim rozeběhnout, když se přede mnou Lara objevila.

Strach o Cullenovy - a všechny ty pocity, které jsem cítila, když jsem spatřila jejich bolestí zkřivené tváře, především u Edwarda, kterého jsem milovala, a Esmé, která byla tak křehká a mateřská, že každý, kdo jí ublíží, by měl jít sedět, mě to bolelo hodně – mě přiměl postavit se jí. Bojovně jsem vystrčila bradu. „Přestaň!“ vyhrkla jsem.

Její rty se vytáhly do ďábelského úsměvu. „Proč bych měla?“

Obešla jsem jí, ale než jsem stihla udělat byť jen krok, už znovu stála přede mnou. „Protože jim ubližuješ! Prosím, přestaň, udělám cokoliv!“

„Zapomeň na ně,“ navrhla.

Potlačila jsem slzy a vzlyky a horlivě přikývla.

„Nebo víš co? Mám mnohem lepší nápad – vždyť jsi koneckonců pouhý člověk, nic výjimečného, přestože tolik drásáš mými nervy.“ Než jsem stihla něco říct, držela mě v náruči.

Viděla jsem, jak Edward překonával bolest a pokoušel se přes ni postavit a pomoct mi, ale Lara neváhala a zase ho vrátila k zemi. Ve vteřině jsme vyběhly z domu a ona utíkala, jak žíznivá čára, pryč do lesa. Bránit se jí nemělo cenu, a tak jsem v hlavě vymýšlela, jak zachránit Cullenovy – jak dostat Laru pryč. Přesně jak před chvílí řekla – byla jsem pouhý člověk, neměla jsem tedy žádnou šanci, že mě skutečně poslechne, ale musela jsem zkusit všechno.

Byly jsme opravdu daleko, když začala zpomalovat, a mně došla ta skutečnost, že dar Lary má určitě nějaké omezení, takže teď už jsou pravděpodobně Cullenovy v pořádku.

Zastavila na malé louce a já si s hlubokou ironií uvědomila, že je to přesně ta, na kterou jsem se uchýlila po tom náročném dni ve škole. Přesně ta, kde mě našel Edward zlomenou a ponořenou ve spánku. A přesně ta, z které mě Edward odnesl k sobě domů. Evidentně to bude louka, která mi zpříjemnila život, protože mě dostala ke Cullenovým – nemohla jsem si být nikdy jistá, že by mě takhle vehementně bránili, když bychom se potkali až ve škole – a zároveň louka, která můj život ukončí. I kdyby se sem Cullenovi dostali včas, Lara je znehybní bolestí a skoncuje to se mnou.

Pohodila mě na louku, nedbajíc ohled na to, že nejsem tak nezdolná jako upíři. Tvrdě jsem si narazila ruku, ale zlomená určitě nebyla. Na moment jsem uvažovala, jestli bych neměla vstát, ale strach, který jsem pocítila, když mi došlo, že se mě opravdu chystá zabít, mi to nedovolil.

„Víš, že máš docela štěstí?“ zeptala se a já bůhvíproč nepochopila, že to je řečnická otázka.

„Mám?“ opáčila jsem nevěřícně. Upíří psychopatka mě vzala hluboko do lesa, kde se mě chystá zabít, zatímco mučí moji rodinu – jo, jsem přímo magnet na štěstí.

Střelila rychle očima do mého obličeje a pak se podívala pod sebe, při čemž přecházela tam a zpátky rychlejším krokem než je lidský, ale zase ne tak rychlým, takže jsem měla možnost vidět, jak udělala pět kroků tam a pět kroků zase ke mně.

„Jo, máš. Můj dar na tebe nefunguje,“ oznámila mi. Pak se na mě zkoumavě zadívala a já překvapeně vydechla, když jsem se ocitla ve vzduchu a poté se nohama postavila na zem.

„No, evidentně to platí jenom na jeden z mých darů.“ Na její tváři se zračil spokojený úsměv.

„T-ty jich máš víc?“

„Samozřejmě,“ odpověděla a mávla rukou, jako bychom byly staré přítelkyně, co jen tak tlachají o mužích. „Umím způsobit bolest, což už jsi jistě postřehla na tvé… rodině. Dále umím zvedat věci do vzduchu, což jsme si ukázaly na tobě, a pak jsem štít – což také jistě chápeš, vzhledem k tomu, že tvá schopnost je stejná, až na to, že je slabší.“

Ona se mnou může hýbat…

Setinu vteřiny na to jsem se octla ve vzduchu, tentokrát asi metr nad zemí. Lara ke mně byla otočená zády, a proto jsem byla ještě víc vyděšeně, když jsem najednou narazila do blízkého kmenu stromu a bolestně se sesunula k zemi.

„V noci jsem byla u Volturiových, byla jsem přesvědčená, že mě s mými dary neodmítnou, takže jsem měla v plánu, jakmile mě přijmou, už se sem nikdy nevrátit. Nechat tě ať si zničíš život a možnosti skupinou upírů. Jenže Aro Volturi mi řekl, že všechny mé dary už jejich garda obsahuje, takže jsem byla zamítnuta. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se vrátit k vám. Chci zkrátka někam patřit – a oni, Cullenovi, se zdáli jako vhodní kandidáti… kdyby ovšem neměli tebe.“

Překvapeně a zaujatě jsem jí pozorovala, neschopná slov. Proč poslední dobou zjišťuju, že všichni zlí v mém životě, jsou ve skrytu duše slabí a zničení lidé? Napřed Jessica, teď Lara. A já blbá jich obou ještě lituju.

„Volturiovy si nemůžu vzít násilím, ale je ano. A třeba je po čase přiměju, aby mě měli rádi.“

Zatímco tak uvažovala, pomalu jsem se k ní blížila. „Laro,“ oslovila jsem ji opatrně. „Existují přece jiná řešení. Jsem si naprosto jistá, že na světě je někdo, kdo by o tebe stál. Každý máme spřízněnou duši.“

„Co ty o tom víš?!“ vyprskla na mě a já znovu vletěla do stromu. Opravdu mě bolel pravý bok a určitě budu mít modřiny a odřeniny. Lara mě naštěstí vždy hodila nízko, takže jsem nepadala z moc velké výšky. „Jsem už tři století sama a myslíš, že mě to baví?! Ne, nebaví!“ Prudce zavrčela, jak byla rozzuřená, a mně došlo, že jsem to akorát vše zhoršila. Duhovky jí ztmavly a ona mě znovu mrskla na strom. Tedy, to jsem si alespoň myslela, dokud jsem nenarazila do tvrdého kamene, který se povaloval na kraji louky. Bolestně jsem zaskučela a už se nezvedla. Zůstala jsem ležet a snažila se popadnout dech. Cítila jsem na hlavě ostrou bolest a k mému citlivému čichu dolehl pach krve. Zvednul se mi žaludek, ale udržela jsem to v sobě.

„Páni, ty máš ale vůni,“ zamumlal nade mnou Lařin hlas, když se mi začaly zavírat oči.

Prudce jsem otevřela oči, když Lara nade mnou zmizela. Naklonila jsem hlavu na stranu a spatřila Emmetta a Jaspera, jak ji drží za ruce uprostřed louky a vzápětí škubou a… Do mého výhledu se postavil Edward a starostlivě si ke mně klekl. V další chvíli, kdy jsme slyšela kovové skřípění a další zvuky, které jsem si vyložila jako trhání upíra na kusy, se nade mnou skláněla Esmé, Alice a Carlisle, který nasadil profesionální výraz, v jeho očích byl ale nějaký cit – možná starost, možná bolest.

„Edwarde,“ zašeptala jsem, když jsem cítila, že temnota má zase navrch.

„Jsem tady, Bello, lásko,“ zamumlal Edward a něčí prsty mi otřely slzy z tváří.

„Já vás chtěla zachránit,“ zasípala jsem.

Edward zmučeně vydechl a přísahal bych, že neměl daleko k pláči. „Ty jsi nás zachránila. Lara už není.“

„Ale,“ vzdychla jsem, „ona byla jen osamělá. Volturiovi odmítli její dary, a tak si chtěla získat vás.“

„Bello, proč ji proboha bráníš?“ zeptala se Alice. „Chtěla tě zabít!“

Pokusila jsem se pokrčit rameny, ale místo toho jsem zaúpěla bolestí.

„Nehýbej se,“ radil mi Carlisle.

„Ach, zlatíčko, všechno bude v pořádku,“ slibovala Esmé.

„Já vím,“ zašeptala jsem a usmála. „Vždyť mám vás.“

A pak jsem upadla do tmy.

„Přestaň, Emmette, už takhle bude dost vynervovaná, ještě abys udělal tohle.“

„Víš, jak dlouho jsem ty čepičky sháněl? Bude jí slušet a vám ostatním také – pozvedne to atmosféru…“ Ozvala se tlumená rána. „No, dobře, schovám si to pro lepší příležitost, nemusíš mě hned mlátit.“

Ozval se mírný povzdech… vlastně, bylo jich víc, ale nebyla jsem si jistá. Cítila jsem se hrozně unaveně a nemohla jsem se na nic soustředit. Potřebovala jsem se ovšem ujistit, že se mi to nezdá, že ty hlasy nejsou pouhé výplody mé chabé fantazie, že nesním, že tu Cullenovi skutečně jsou.

Zamrkala jsem a otevřela oči. Před mou postelí skutečně stálo šest nádherných bytostí a jedna seděla vedle mě na židli a starostlivě mě pozorovala. Opřela jsem se o lokty a chtěla se pořádně posadit, ale vzápětí jsem padla zpět do peřin a zaskučela přitom bolestí – příšerně mě bolela ruka, hlava se mi točila a cítila jsem větší tlak na žebrech.

„Zůstaň ležet, Bello,“ poradil mi Edward a pohladila mě po vlasech

Zmateně jsem se na něj podívala a pak na ostatní, jež mi pohled opětovali svým lítostivým, starostlivým, ale zároveň klidným způsobem. „Co se stalo?“ Nakrčila jsem obočí, když jsem si vybavila vzpomínku na louku, kde ze mě Lara vybíjela život tím, že mě házela na stromy a nakonec i na kameny. „Kde… kde je Lara?“

„Pryč,“ oznámil mi Emmett ledabyle, jako by se nechumelilo.

„Vy jste… ji zabili?“

Alice našpulila rty a podívala se na mě stylem „a co jiného jsi čekala“. „A co sis myslela, že uděláme, potom, co se snažila rozbít naši rodinu a připravit jednoho člena o život?“

Já jsem byla ten člen?

„Ach,“ vydechla jsem. „No, děkuju a – „

„Neomlouvej se,“ varovala mě Rosalie.

Střelila jsem po ní pohledem.

„Neříkej, že jsi to nechtěla udělat?“ obvinila mě.

Rezignovaně jsem vzdychla. „No jo, asi chtěla.“ Kousla jsem se do rtu. Změnila jsem témě. „Proč tu jsem?“

Všichni se na mě nechápavě podívali a Carlisle se zeptal: „Co tím přesně máš na mysli?“

„Myslela jsem jako proč si ostatní myslí, že tu jsem. Co Renée a Charlie? Proboha, ti budou mít starost, musím se Renée omluvit, že jsem se jí neozvala!“

„Bello, Bello,“ uklidňovala mě Esmé, zatímco si Edward vzal mou ruku do svých dlaní a políbil mě na její hřbet, při čemž – a to bych přísahala – si k ní jemně přičichával. S Edwardem jsme se obešli beze slov, věděl, že ho miluju, a já věděla, že on miluje mě, takže nám stačila akorát vzájemná přítomnost a dotek – navíc jsem věděla, že se o mě Edward určitě bál, i já se bála o něj, tudíž jsme si teď užívali toho, že jsme oba naživu mlčky. Navíc, většina otázek stejně byla pro všechny.

„Oběma jsme zavolali,“ vysvětlila mi Esmé. „A řekli jsme, že jsi u nás přespala poté, co ses vrátila z večeře z Port Angeles. Ráno jsi zkrátka zakopla na schodu a spadla přímo na mou vázu. Nikdo nepojal podezření, protože jsme udělali přímé důkazy.“

Polkla jsem. „Nesnažíš se mi říct, že jsi musela rozbít nějakou svou vázu, že ne?“

Esmé uhnula pohledem a pak se mi zadívala znovu do očí. „Ano, Bello, přesně to se snažím říct,“ odvětila s úsměvem. „Ale neboj, vzala jsem jednu z těch méně oblíbených.“

„Je mi to líto,“ pošeptala jsem.

„Už je všechno v pořádku a teď už nám nic nebrání v tom být všichni spolu.“

Měla jsem chuť rozplakat se, začít se hystericky smát nebo obojí najednou, protože jsem byla neskutečně šťastná. A dotvrdil mi to i Jasper, který mi věnoval jemný úsměv, a v jeho očích se objevovala čirá radost.

Nějaký Mika si může jít trhnout nohou se svým No hope, no love, no glory – no happy ending.

EVER EVER AFTER

„Jsem si naprosto jistý, že si ty šaty určitě nevzala,“ namítal Edward, rukou netrpělivě poklepávajíc kapotu auta pod sebou. Měl pravdu, nevzala bych si je, kdybych nevěděla, že to udělá radost tolika lidem – konkrétně Alici a Edwardovi; jednomu proto, že to byl jeho návrh a ten model nestál prý zrovna málo a ještě k tomu doufal, že konečně odhadne, co odsouhlasím; druhému proto, že jsem prý v modré byla nejkrásnější.

Usmála jsem se na Rosalii vedle sebe, když zastavovala na parkovišti vedle Alicina Porsche. Dneska jsem jela s Rose, abych ty dva překvapila a evidentně se to povedlo vzhledem k Aliciným dalším slovům…

„Ta malá mrška se obalila štítem! No, je tohle možné?“ lamentovala a přitom si založila ruce na prsou a nabručeně vytáhla spodní ret – zkrátka srdceryvný výraz v podobě Alice Cullenové, mé sestry a zároveň švagrové.

Pobaveně jsem odfrkla a otevřela dveře. „Ta malá mrška tě slyší a rozhodně to není ona, kdo je tady malý,“ prohodila jsem a poukázala tak na Alicinu výšku.

Oči Al se rozzářily. „Ty sis je vzala!“ vypískla nadšeně.

Obrátila jsem oči v sloup. „Ještě aby ne.“

Edward mi věnoval jeden z těch svých černých, toužebných pohledů a já měla, co dělat, abych ho neodvlekla někam do lesa. Dnes to nešlo – byl první den školy. Vlastně, to byl můj asi čtvrtý první den střední školy, ale první den jako první den, na tom nezáleželo. Tentokrát jsme byli v Kanadě.

V dalším momentě na parkoviště přifrčelo černé Lamborghini a způsobilo ještě větší poprask než my čtyři dohromady. Emmett, který řídil, zastavil dlouhým smykem vedle nás a oba dva s Jasperem vylezli se suverénními výrazy v obličeji a s těmi slunečními brýlemi vypadali vážně komicky, i když to nebyl přesně ten výraz, který se často objevoval v šepotu studentů, co ještě byli na parkovišti, jež se spustil při příjezdu Emmetta a Jaspera.

Většina lidí byla toho názoru, že jsou sexy, což byla teda hlavně ta dívčí část. To si samozřejmě nenechala líbit Rose, takže další divadlo byla líbací scéna.

„Už můžeme?“ zeptal se rádoby otráveně Edward, připojil se ke mně a propletl si se mnou prsty.

A tak jsme se všichni vydali ke škole a já si to neužívala proto, že jsem byla středem pozornosti pro svoji krásu, ale proto, že jsem ke Cullenovým konečně patřila. Nejenom tím, že jsem hned po své první maturitě řekla své „ano“ Edwardovi a stala se paní Bella Cullenová – i když na každé střední musím být Haleová, Masenová, Plattová nebo Brandonová, aby nebyl můj vztah s Edwardem ještě divnější, než se ostatním zdá – ale i tím, že ze mě byla upírka. Nešlo o krásu, rychlost, sílu nebo mou lépe vyvinutou schopnost ukrýt před někým myšlenky, pocity či budoucnost, šlo o rodinu a ta byla v mém životě to nejdůležitější, co jsem si dokázala představit. Rodina Swanových bohužel nepokračovala, protože po smrti Charlieho před pěti lety, kdy jsem byla na pohřbu jen z dálky, protože než jsem se dostala přes své novorozenecké období, to mi trvalo sakra dlouho, už žádní jiní Swanovi nebyli. Ale rodina Cullenových stále byla a bude. Navždy. A kdyby se náhodou objevil někdo jako Lara Heelsová, budu to já, kdo je ochrání, protože teď už na to můžu jít zplna.

Nevím, jak skončila Jessica, Lauren a Mike, co se stalo s Kevinem, a přestože poslední rok na střední jsme se více spřátelili, kontakt už nikdy nenavážeme. Pravdou je, že když něco chceme, musíme se vzdát určitých věcí, abychom to získali, a já se vzdala lidství. Byla to velká oběť, ale kdo by to pro Edwarda Cullena a jeho rodinu nepodstoupil?!

Je neuvěřitelné, že přestože jsem neměla zrovna klidné mládí, našla jsem lásku. Věčnou lásku a to je ještě mnohem víc. Bylo to něco jako… šikana s láskou? Ne, přes šikanu k lásce.

THE END...

Doufám, že se vám povídka líbila a byli jste s ní po celou dobu spokojeni, i když občas to asi kazily ty delší pauzy mezi kapitolami. Věřte mi, že jsem to nedělala schválně. Každopádně, chtěla bych všem hrozně moc poděkovat - zejména těm, co komentovali, a těm, co pro mě i hlasovali v nej povídce měsíce. Chci ale poděkovat i těm, co povídku četli, i když nekomentovali. Nikdy mi nešlo o komentáře, přestože dokáží potěšit, já bych povídku psala i s nulovým počtem komentářů. Nejsem vyděrečka, takže nějaké dokud tu nebude x komentářů, nebude další kapitola se skutečně nekonalo a ani v mých dalších povídkách konat nebude. Povídky si píšu pro sebe a sem je dávám jen z toho důvodu, že si myslím, že by se možná někomu mohla zalíbit. 

Ale teď k PŠKL... Je konec, ačkoliv toho jsou si všichni vědomi, takže já si vezmu příklad z ostatních autorů a napíšu vám sem pár statistik: dohromady jste přečetli 76 892 slov, povídka se v měsíci prosinci umístila na 10. místě, v lednu znovu na desátém a v únoru vylezla až na 8. místo, což pro mě byl naprosto krásný pocit, vzhledem k tomu, že to byla moje první povídka. Upřímně, vůbec jsem nečekala takový úspěch. 

Takže, ještě jednou děkuju a doufám, že se s některými svými čtenáři shledám i u dalších povídek. :-) 

PS.: Zapomněla jsem na jeden podstatný důvod, proč musel být příchod Lary a to, co se stalo... Bella musela chvíli žít bez Cullenových, aby se dokázala odprostit od spolužáků. Protože musela vědět, že ji Jessica přestane šikanovat. Byla to nutnost.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 30. kapitola: