Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Přes šikanu k lásce - 25. kapitola

20.07.2012 (10:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 6610×

25.

POHODA

  Vzdychla jsem, založila si ruce na prsou a naštvaně se opřela o kuchyňskou linku. Nechtěla jsem se s rodiči znovu hádat, ale celé tohle vyslýchání mi neskutečně lezlo na nervy… a o to víc, když jsem věděla, že v mém pokoji čeká Edward – v celé své božské kráse, s hříšným tělem, pokřiveným úsměvem a něžnými, láskyplnými slůvky…

  „Jak že se ten film jmenoval?“

  „Cesta do minulosti,“ odpověděla jsem Charliemu otráveně; na tuhle otázku už se ptal třikrát. Měla jsem podezření, že snad ví, kdo je v mém pokoji, a schválně mě trápí, když zdržuje… Jenže to bylo nemožné. Kdyby se tam táta nebo máma šli podívat, Edward by se stihl schovat, tudíž jsem tuto možnost mohla s určitostí vyloučit.

  Charlie se nespokojeně zamračil. „Bylo to vůbec přístupné?“

  Vykulila jsem na něj zděšeně oči. „Tati!“ vyhrkla jsem. „Je mi sedmnáct! Zanedlouho budu plnoletá – filmy s věkovým omezením – „

  „By měly být to poslední, oč bych se měl starat?“ dokončil za mě táta větu zadýchaně a trochu vylekaně. Zírala jsem na něj nevěřícně a skepticky a snažila se odhadnout, co se mu poslední dobou honí v hlavě. Tohle jsem přece vůbec říct nechtěla!

  „Ne,“ promluvila jsem pomalu a rychle kmitla očima k mámě, abych jí věnovala prosebný pohled – měla plno práce s utíráním stolu od večeře. „Chtěla jsem říct, že filmy s věkovým omezením už se mě netýkají. Moc filmů, na které se smí až do osmnácti, není.“

  Charlie se stále mračil a zamyšleně špulil pusu, jak se snažil přijít na další téma výslechu. Pokusila jsem se o únik.

  „No, už jsem unavená. Jdu si lehnout.“

  „Ty jdeš spát?“ zeptal se ironicky táta.

  Zdvihla jsem obočí a snažila se, aby můj tón nezněl stejně jako jeho – protože potom bych schytala obvinění, že jsem neskutečně drzá. „Ehm, jo. Teď jsem to řekla.“

  Tentokrát se do rozhovoru přidala i Renée. Rozložila utěrku na kuchyňskou linku a podívala se na mě.

  „V půl osmé?“

  Sakra. To mi trochu nedošlo.

  „No…jo.“ Můj hlas zněl nejistě, ale doufala jsem, že to rodiče nepoznají. Otočila jsem k odchodu, a zrovna jsem zašla za roh, když jsem zaslechla Renéein hlas. Myslela jsem si, že mluví ještě na mě, a tak jsem automaticky zpomalila.

  „Má pravdu, Charlie. Bude jí osmnáct – je načase, abychom se k ní přestali chovat jako k malému dítěti.“

  Povzdychla jsem si. Konečně! Cítila jsem se zvláštně a byla jsem zmatená, protože mě znovu pohltil ten pocit, že se chovám jako praštěná puberťačka.

  „Já vím, ale… vždyť je to pořád moje malá holčička.“ Charlieho hlas byl smutný. Měla bych se vrátit a pořádně ho obejmout, uvažovala jsem, ale nakonec tak neučinila, protože jsem zaslechla tichý smích, který vycházel z kuchyně, a slova: „Charlie, počkej, vždyť nás uslyší“, a bylo mi jasné, kam to směřuje. Tiše jsem vyběhla schody a zapadla do svého pokoje. Jakmile jsem zavřela dveře, objaly mě dvě ledové paže.

  „Už jsem si myslel, že si pro tebe dojdu,“ zašeptal mi Edward do ucha a začal mě něžně líbat na krku, jak jsem stála čelem ke dveřím. Otočila jsem k němu a usmála se.

  „Byla jsem podrobena výslechu,“ zamumlala jsem mezi polibky. Pomalu jsme se přesouvali k posteli. Edward se posadil na postel a já si mu sedla na klín. Ani mi nedocházelo, že už jsme možná dávno za jeho pomyslnou hranicí sebeovládání, dokud se odtáhl.

  Nespokojeně jsem zamručela a on si opřel svoje čelo o mé.

  „Nemůžu se dočkat, až budu jako ty,“ řekla jsem bezmyšlenkovitě. „Sebeovládání už nám nebude stát v cestě…“

  Edward vydechl a mě ovál jeho voňavý dech. Zamrkala jsem omámeně očima.

  „Už o tom dnes nebudeme mluvit, ano?“

  „Jak myslíš,“ připustila jsem mírně rozezleně. Chtěla jsem to vyřešit, ale vypadal tak zklamaně, když jsme na toto téma začali mluvit, že jsem se raději stáhla zpátky.

  „No, dojdu se vysprchovat a asi bych měla rodičům dokázat, že se nechystám tajně utéct ven, když jdu spát tak brzy, ale předpokládám, že jsou mírně zaneprázdnění, co?“

  Edward se tiše zasmál. „Ano, jsou zaneprázdnění.“

  „Promiň,“ omluvila jsem se.

  „Za co se omlouváš?“ zeptal se překvapeně.

  „Že je musíš poslouchat,“ zašeptala jsem a sklopila hlavu, aby neviděl, jak mi zčervenaly tváře.

  Chytil mě za bradu a zvedl mi hlavu zpátky do vzpřímené polohy, aby se mi podíval do očí. „Ani to nevnímám. Myslím totiž jen a jen na tebe. A mezitím, co budeš pryč, si zatím přečtu… tady… Větrnou hůrku.“ Natáhl se pro knihu na mém nočním stolku a s úsměvem ukázal na obal.

  Vstala jsem z postele, vzala si to nejlepší pyžamo, co jsem vlastnila, hygienu a vydala se do koupelny se slovy „budu hned zpátky“. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na Edwarda. Přestože jsem ho opravdu znala jen málo dní, věděla jsem, že on je ten pravý. Samotnou mě udivilo, jak rychle jsme se dokázali zamilovat, ale neřešila jsem to.

  Když jsem si smývala vlasy a přivírala přitom oči, aby mi tam jahodový šampón nenatekl, viděla jsem ho pod víčky. Najednou, jako by někdo zmáčknul nějaké tlačítko v mé hlavě, jsem viděla sebe. Sebe jako upírku po boku Edwarda a Cullenových. Nemohla jsem tomu zabránit a ani jsem nechtěla. Já chci a potřebuju být součástí té dokonalé rodiny. Příliš mi na nich záleží a příliš je miluju, abych dokázala říct sbohem a žít nějaký normální lidský život.

  Vlasy jsem si stočila do turbanu a navlékla si světle šedivé tílko s tmavě šedými kalhotami. Zastavila jsem se před zrcadlem, abych zhodnotila svůj vzhled – modřina od Mika už nebyla skoro vidět.  Nebyla jsem spokojená a asi nikdy nebudu… dokud budu člověk. Nikdy se nemůžu Edwardovi vzhledově rovnat, když on vypadá tak dokonale a já jako obyčejná šmudla. Věděla jsem, jaký na tohle má názor, ale moje myšlení se tím nezměnilo.

  Se zamumláním „lepší už to nebude“ jsem vyšla z koupelny. Ještě jednou jsem zaváhala a naslouchala zvukům dole, jestli neuslyším nějaké známky toho, že jsou moji rodiče v obývacím pokoji v nějaké normální poloze, ale brzy jsem to vzdala.

  Otevřela jsem dveře do mého pokoje a první, co mi přišlo na mysl, byla myšlenka: proč mám otevřené okno? Zděšeně jsem se podívala na postel.

  Byla prázdná!

  Kniha Na větrné hůrce ležela na mém nočním stolku zavřená. Snažila jsem se potlačit paniku, která se mě zmocňovala, a pomalu jsem se plížila k oknu. Edwardovi se přece nic stát nemohlo, vždyť je to upír… jenže kde je? přemítala jsem.

  Uklidila jsem oblečení do skříně a vrátila se zpátky k oknu, odhodlaná čekat na něj. Sedla jsem si do houpacího křesla a hypnotizovala okno. Prostě si jen skočil domů, přemlouvala jsem se. Sklopila jsem oči a nervózně si pohrávala s prsty, když se mi nadzvedly vlasy a ovál mě ledový vítr. Ihned jsem pochopila, oč jde, a nasupeně se automaticky otočila k posteli.

  S jiskřičkami v očích a nohami plandajícími přes pelest ležel můj osobní bůh a ochránce na posteli s otevřenou náručí. Zavřela jsem okno.

  „Mohl jsi mě varovat, že tu nebudeš,“ kárala jsem ho, když jsem se choulila v jeho náruči.

  „Promiň,“ řekl a obmotával kolem mě přikrývku, abych při jeho studeném těle nezmrzla. „Myslel jsem, že to stihnu.“ Měl na sobě tmavě hnědé triko s krátkým rukávem a obyčejné džíny.

  „Alice?“

  Edward se zasmál a líbnul mě do vlasů. „Ano. Snažil jsem se jí vysvětlit, že budu pouze ležet v posteli, na což samozřejmě reagoval Emmett, ale ona si nedala říct. Tak jsem si musel vzít alespoň triko podle jejího výběru. Jarní kabát, jak to nazvala, visí na stromě kousek od domu.“

  Zasmála jsem se také a zaklonila k němu hlavu. Samozřejmě že poznal, co chci říct, a tak mě rovnou varoval: „Dnes už končím s debatami o tvé přeměně.“

  Rezignovaně jsem vzdychla. „Já vím, už jsi to říkal.“

  „A ty to stále neakceptuješ,“ opáčil se šibalským úsměvem.

  Vyplázla jsem na něj jazyk jako pětileté dítě a Edwardovy hbité prsty mě začaly lochtat na břiše.

  „Ne!“ vyjekla jsem hlasitě a automaticky se podívala ke dveřím; Edward přestal. Co když mě rodiče uslyší a přijdou mě zkontrolovat? Jak bych asi vysvětlila, že se tu směju, jak pominutá a křičím, ať mě Edward přestane lochtat? Úplně jsem se slyšela…

  No, on tu před chvílí byl. Normálně sem vskočil oknem… To on tak dělá, protože je upír. Mimochodem, bude tu se mnou celou noc, tak doufám, že vám to nevadí. A nebojte se, že bychom snad dělali něco nevhodného, Edward je… stará škola – víte, narodil se v roce 1901.

  Otřásla jsem se a naštvaně se podívala na Edwarda.

  V očích měl stále jiskřičky a zrovna ve chvíli, kdy jsem chtěla říct: „opovaž se“, se jeho prsty znovu rozeběhly po mém břiše.

  „Ne…přest-aň, vždyť ná-s usly… uslyší,“ prosila jsem mezi smíchem – ignorovala jsem ten zvláštní pocit, co se mi rozlil po těle, když jsem si uvědomila, že přesně tato slova před chvílí pronesla Renée. Snažila jsem se smát co nejtišeji, ale moc to nešlo. Než jsem se nadála, byla jsem uvězněná pod Edwardovým tělem – jednou rukou chytil mé paže a držel mi je pevně za hlavou, druhou mi přejížděl prstem po boku, až to šimralo.

  „Přestaň mě lochtat,“ řekla jsem a zkoušela vážný tón – bezúspěšně. „Hm, stejně nejsem lochtivá.“

  Nevěřícně zamrkal a jeho úsměv se ještě víc rozšířil. „Že ne? Tak to mě před chvíli asi šálil zrak a špatně jsem slyšel.“

  Krátce jsem se zamyslela a pak mu s šibalským úsměvem řekla: „Možná… Vždyť už je ti téměř 111!“ Předstírala jsem zděšení.

  Edward přimhouřil oči. „Ty jedna!“ Naklonil se ke mně blíž.

  „Počkej!“ zarazila jsem ho.

  Vykulil oči. „Co se děje?“

  „Musíme na tebe pomalu. Aby ses z toho nesesypal, stařečku.“

  „Stařeček, jo?“

  „M-hm,“ zamumlala jsem, pozorujíc jeho rty.

  Přiblížil se ještě víc k mému obličeji. „A umí stařečci vůbec líbat?“

  Chtěla jsem se s ním ještě chvíli škádlit, ale jeho dech mě ovál, omámil a já měla zase vygumováno. A tak jsem místo uštěpačné poznámky, co jsem chtěla původce říct, prohlásila: „Můžeme to zkusit…“ A už jsme se líbali.

  „Měla bys už spát, zítra je škola,“ prohlásil Edward nejméně po desáté, ale já si ho nevšímala, protože jsem měla plno práce u pusinkování jeho krku, čelisti a líbání se s ním…

  „Jojo,“ zamumlala jsem.

  Tiše se zasmál, chytil mě za paže jako bych byla batole a položil na postel vedle sebe. Zamračila jsem se na něj; ležet na jeho hrudi sice nebylo moc pohodlné, ale zato milejší.

  „Myslím to vážně.“

  Nevinně jsem se usmála. „Já taky.“ A vrhla jsem se na něj zpátky.

  „Ne, Bello.“ Přitiskl si mě těsně k boku. „Za několik minut bude čtvrt na dvanáct, opravdu bys měla spát.“

  Vzdychla jsem. „Když musím…“

  Vtiskl mi polibek do vlasů a začal mi pobrukovat mou ukolébavku.

  „Dobrou noc, Bello, lásko mé existence.“

  Zavřela jsem oči, pousmála se a v mžiku usnula.

  „Vstávej, Bello!“ ozval se mi u ucha hlas, který se vůbec nepodobal tomu, který jsem slyšela naposledy. Tento nebyl sametový, nebyl upíří… nebyl Edwardův.

  Zamračila jsem se, a jak jsem byla rozespalá a naštvaná, že mě nebudí právě on, omylem jsem se zeptala: „Kde je Edward?“ Když mi došlo, co jsem vypustila z úst, otevřela jsem rychle oči a podívala se na mámin překvapený obličej, jak se nade mnou naklání.

  „No… to nevím. Pravděpodobně u sebe doma,“ odvětila zaraženě. „Co jsi čekala? Že tě vzbudí on?“

  Ano, ano! „Ne, jen jsem byla ještě mimo z toho snu,“ zalhala jsem rychle; byla jsem si jistá, že dnešní noc byla bezesná.

  „Jo ze snu.“ Renée na mě spiklenecky mrkla. Obrátila jsem oči v sloup. „Dole máš připravenou snídani. My už musíme jet.“ Dala mi pusu do vlasů a odešla z pokoje.

  Vzdychla jsem a rozhlédla se kolem. Zajímalo by mě, jak dlouho už tu není. Pravděpodobně se vypařil krátce předtím, než Renée vešla do mého pokoje. Nezanechal tu po sobě žádné stopy… jen vůni. Nasála jsem ji a vyběhla z postele, protože jsem se nemohla dočkat, až ho znovu spatřím.

  Sprcha, zuby, obléknutá, nasnídaná… No, zjevně jsem na nic nezapomněla, mumlala jsem si v duchu o půl hodiny později, když jsem se podívala na hodiny. Už by tu měli být…

  V tu chvíli zatroubil klakson a moje rty se roztáhly do širokého úsměvu. Neváhala jsem ani vteřinu a vyběhla ven jako zmámená. Překvapilo mě, když jsem spatřila pouze Volvo s jednočlennou posádkou. Alicino Porsche nebo jiné z aut Cullenových nikde nebylo.

  „Dobré ráno,“ pozdravil mě Edward, když jsem naskočila do auta a on se rozjel ke škole.

  „Dobré,“ odpověděla jsem s úsměvem a natáhla se pro pusu. Bylo to tak automatické, že jsem už ani neváhala. Už jsem necítila pochyby o tom, že by třeba Edward o můj polibek nestál. Už ne. Vůbec jsem netušila, co tu změnu zapříčilo, ale byla jsem ráda, že je tomu tak. Sebevědomí už mi asi nikdy nic nezvýší po základní a střední škole, ale třeba to půjde časem líp.

  „Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se po chvíli, co jsem naslouchala melodii linoucí se z rádia – poznala jsem Clair de Lune od Debussyho a s nepřítomným úsměvem se houpala ze strany na stranu.

  Edward nonšalantně pokrčil rameny. „Čekají u školy.“

  Neptala jsem se na důvod jejich rozhodnutí a ani mě to nijak netrápilo. Co jsem čekala? Že mě budou celý život hlídat, aby mě někdo příležitostně nepodrazil?

  Edwardova zběsilá jízda se dala lehce ignorovat, když jsem pozorovala jeho obličej. Věděl, že na něj koukám a usmíval se. „Jaký byl budíček?“

  Přimhouřila jsem oči. „Úplně bych zapomněla se tě na to zeptat. Myslela jsem, že mě vzbudíš ty a že Renée s Charliem už budou dávno v práci.“

  „No, tvoje maminka se rozhodla, že tě chce probudit sama. Ale byla jsi roztomilá – mluvila jsi zase ze spaní.“ Zjihle se na mě usmál.

  „Vážně?“ ověřovala jsem si překvapeně. „Mně se dnes žádný sen nezdál.“

  Ukázal mi můj oblíbený pokřivený úsměv. „Jestli se ti něco zdálo, to nevím, ale moje jméno jsi říkala dost zřetelně.“ Zaparkoval, zatáhl ruční brzdu, odpoutal se a naklonil se ke mně, abych mě mohl dlouze, dlouze políbit. Vychutnávala jsem si jeho vůni a dech, a když jsem začala bojovat s nedostatkem kyslíku, hravě se přesunul na mou čelist, kterou zasypal milionem motýlích polibků.

  „Ta skla asi nejsou kouřová, viď?“ zamumlala jsem, při čemž jsem zhluboka dýchala.

  Záporně zabručel a dál se věnoval své činnosti. „Sakra,“ zaklel a odtáhl se. „Ředitel nás… ehm, viděl.“

  „Co že nás?“ vyjekla jsem.

  „Vylez z auta a dělej jako by nic,“ radil mi, ale já jsem byla příliš vyjevená, abych vnímala jeho rady. Teprve, když sám vylezl z Volva a otevřel mi dveře, jsem si uvědomila, co se děje. Společně jsme se rozešli k ostatním Cullenovým. Rozhlédla jsem se po parkovišti, ignorujíc přitom zvědavé pohledy.

  „A kde je ten ředitel?“

  „Viděl nás jen přes sklo a chtěl sem jít, protože jsme budili rozruch… Rozmyslel si to, když nás viděl, jak vylézáme z auta.“

  Pozdravila jsem se s jeho rodinou, a protože do začátku vyučování zbývalo ještě asi deset patnáct minut, omluvila jsem se, že si skočím do automatu koupit žvýkačky. Prodejní automaty jsou venku pod stříškou, takže jsem byla za chvíli u nich. Vhodila jsem tam několik mincí a počkala, až mi vypadne požadované.

  Jakmile jsem dostala, co jsem chtěla, strčila jsem si žvýkačku do úst a otočila se k odchodu. Náhle na školní parkoviště přifrčelo luxusní, drahé auto a já na moment zauvažovala, jestli náhodou nepatří Carlisleovi nebo Esmé a jestli nám třeba nepřijeli něco vyřídit, ale hned jsem to zavrhla – kdyby něco chtěli, buď by zavolali, nebo by to Alice viděla, a taky… co by asi potřebovali tak důležitého?

  Z auta vylezla dívka, která mohla být stejně stará jako Rosalie nebo Alice nebo já. Měla tmavě hnědé vlasy, které jí sahaly až do pasu, a s nimi kontrastující bledou pokožku. Byla nadpřirozeně krásná a její pohyby byly tak ladné, že mohla být jedině upírka. Nikdo se tentokrát nedíval ani na mě, ani na Cullenovy, všichni zírali na tu neznámou dívku… která právě cíleně kráčela k mé budoucí rodině, která na ni zmateně zírala.

  Vykulila jsem oči, když se koketně usmála na Edwarda a dala mu ruku kolem pasu. V tu chvíli se pohledy všech upřely tentokrát do mého obličeje a každý očekával, co udělám. 

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Přes šikanu k lásce - 25. kapitola: