Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Třicátá sedmá

26.09.2014 (17:30) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2103×

Dívala jsem se do Luisových modrých očí, které se snažily uhnout před mým upřeným pohledem. Sice už byl dospělý, ale jeho tvář byla stále dětská stejně jako jeho výraz ve tváři, který se prostě nehodil k slovům, která mi řekl. Chtěl mě vydírat?

Nejprve jsem měla potřebu vysvětlit mu, že mladík, se kterým mě viděl se objímat, je můj syn, a ten, který mě jako jediný smí líbat, je můj manžel. Jenže Luis je jen můj student a já nejsem povinna mu sdělovat informace o svém soukromí.

Napjatou situaci mezi námi přetrhl svazek klíčů, který mu vypadl z ruky. Okamžitě jej zvedl a snažil se tvářit, jako by se nic nestalo.

Nemohla jsem si pomoct, ale na tváři se mi usadil spokojený úsměv.

Vždycky jsem znala své žáky a ráda se jim věnovala možná i víc, než bylo nutné, ale věci, které Luis navrhoval, byly, pochopitelně, bezpředmětné. Přesto mi bylo najednou jasné, kde se tenhle jeho hloupý nápad vzal. Vždy si byl sám sebou hodně nejistý. Kolikrát znal správné odpovědi při zkoušení, ale než se odhodlal vyslovit je nahlas, nevěděl, co s rukama. Nebylo ojedinělé, že z mého stolu nebo z nějaké stolu v první řadě shodil učebnici nebo si chtěl srovnat vlasy, které si místo toho rozcuchal a spadly mu do očí. Při testech mu nejednou vypadlo pero z ruky na zem a on ho pak hledal bůhví kde.

Jeho nejistota posílila mou jistotu, že tahle situace je absurdní a je to jen další zkouška mojí profesionality.

Trochu se ošil a roztřeseným hlasem se zeptal: „Takže se domluvíme?“

„Luisi, není třeba měnit dohody, které jsou již dané.“

„Cože?“ zvedl ke mně nechápavý pohled.

„Ty jsi můj student a já jako tvá učitelka jsem povinna tě kvalitně připravit k maturitě. Není třeba jiné cesty, než mi důvěřovat, a nemusíš se ničeho bát.“

„Jo, jasně,“ odfrkl si. „To říkáte teď, abych vám dal pokoj.“

„Znám tě. Jsi jeden z nejlepších studentů, a když se zbavíš nejistoty ve své znalosti, budeš mít z devadesáti procent vyhráno.“

„A co těch zbývajících deset?“

„Ty doženeš pílí a dalším studiem. Pokud o to budeš stát, můžeme se domluvit na doučování. Jsem si jistá, že to povede jedině k bezkonkurenčnímu výsledku.“

„Doučko? To jako jen tak?“ divil se, oči doširoka otevřené.

„Ano, jen tak. Každé úterý odpoledne se můžeš přidat ke svým spolužákům, kteří na ně taky chodí.“

V očích se mu mihlo pochopení a našpulené rty svědčily o lehkém rozladění.

Nebylo to ode mě hezké, ale připadala jsem si podivně vítězoslavně.

„Takže v úterý?“ zeptal se na půl úst.

„Ano, od čtyř hodin v téhle učebně.“

„No,“ poškrábal se za uchem. „Omlouvám se, co jsem vám prve řekl. Nechtěl jsem...“ Bylo mu evidentně trapně a mně ho začalo být líto.

„Ne všechno je stejné jako v televizi, co? Nic se neděje. Oba na to zapomeneme a budeme se soustředit na studium. Souhlasíš?“

Vděčně přikývl a rozpačitě se okolo sebe rozhlédl: „Zlobí vás promítačka?“

„Ten krám mě strašně štve.“

„Ukažte, pomůžu vám.“

„Díky, budu ráda.“ Už se otáčel k přístroji, když jsem ho zastavila. „Ještě moment.“ Vyděšeně se na mě podíval. „Vrátil bys mi, prosím, klíče?“ Nastavila jsem ruku.

„Jasně. Eh, promiňte.“

Spokojená sama se sebou jsem šla odemknout dveře. Taky umím být pánem situace, uvědomila jsem si potěšeně a otevřela dveře pro další příchozí.

Lekla jsem se, protože hned za nimi někdo stál.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se můj muž.

„Stojíš tu dlouho?“ zeptala jsem se a starostlivě se otočila za sebe, jako bych mohla Luise uchránit od Edwardova hněvu.

„Dost dlouho,“ řekl odměřeně a podíval se za mě.

Luis se snažil tvářit, že nic nevidí, nic neslyší a možná, že by nejraději sám někam zmizel. Přitom zároveň dělal něco s kabelem.

Edward se naklonil k mému uchu a zašeptal: „Nikdy jsem nepochyboval o tom, jak jsi úžasná.“ Zhluboka se nadechl. „Kdybych tě neznal, myslel bych si, žes změnila parfém.“

„Jak tě vůbec něco takového napadlo?“ zasmála jsem se.

„Musím jít,“ řekl a letmo mě políbil.

Spěchala jsem po práci domů, jak to šlo nejrychleji. Cestou jsem se stavila v obchodě, protože jsem chtěla našemu záhadnému synkovi uvařit jeho oblíbené jídlo.

Sotva jsem za sebou zabouchla domovní dveře, málem jsem se srazila s naším nadějným studentem.

„Hádej, co bude k večeři?“

„Kuře?“

„Neuhádl.“

„Pizza?“

„Kdepak, špagety.“

Náš rozhovor přerušil smích blížící se z obýváku: „Všechno se mění, ale tenhle váš rozhovor zůstává celé roky stejný.“

„Cože?“ ozvala jsem se já i můj syn unisono. Dívali jsme se na Edwarda, který nám věnoval pobavený pohled.

„Ale vlastně jednou to bylo jinak. Tenkrát, jak se Eda bál, že ho překvapíš indickou kuchyní.“

„Vzpomínám si,“ zasmála jsem se. „Myslel, že jsem si při hovoru s Anjali dělala poznámky. Ale copak jsem mohla? Díky tomu příšerně pálivému vindalu nechci indický jídlo už ani vidět.“

„Nevíš, co je dobrý,“ namítl náš student. „Mně to chutnalo.“

„Neříkej, tak proč jsi pak trávil celou noc na záchodě?“ ptala jsem se ho.

„Protože mi bylo sedmnáct,“ odsekl podrážděně Edward mladší a zamířil po schodech nahoru. Zase se šel skrýt do svého pokoje.

„Řekla jsem snad něco?“

Můj muž ke mně přistoupil, objal mě kolem ramen a společně jsme se dívali za mizícím synem: „Nechce se mi tomu ani věřit, ale už to opravdu nebude zas tak malý kluk.“

„Jak to s tím souvisí?“

„Za vším hledej ženu,“ zasmál se a pomohl mi s nákupem do kuchyně.

„Takže je to nešťastná láska?“ Byla jsem hrozně zvědavá, co se Edwardovi konečně podařilo najít v mysli našeho zasněného mladíka.

„To nevím. Jen ta zmínka o sedmnácti letech mu evokovala nějakou dívčí tvář.“

„Propána, že by ho obtěžovaly takhle mladý holky? Snad se nedostal do nějakého konfliktu se zákonem?“ začala jsem se plašit. Nebyl by to první případ, když se neukázněná teenagerka rozhodla zavařit nějakému vysokoškolákovi.

„Lásko, zachovej klid. Nevím, co se stalo, ale jsem si jistý, že náš syn by nic takového nedopustil.“

„Já vím, ale některé dívky umí být dost neodbytné,“ pronesla jsem zoufale a zabouchla za sebou ledničku.

„Chápu tvoje rozčilení. Dnes ráno sis zažila hodně pernou chvilku.“

„To ano, ale tys byl za dveřmi a čekal jsi na vhodnou chvíli, jak mě zachránit.“

„Jenže, tentokrát mé služby rytíře na bílém koni nebyly třeba,“ přitáhl si mě k sobě a já ho objala kolem krku.

„Jsem ráda, že ve svých letech nepotřebuji, aby mě pořád někdo hlídal. Ale děkuji ti, žes byl poblíž.“

„Vlastně jsem tam chtěl vtrhnout a roztrhnout toho kluka jako hada.“

„Myslela jsem si to.“ Dala jsem mu pusu. „A proč jsi to vlastně neudělal?“

Podíval se kamsi za mě: „Protože bych ho zabil.“ Skoro jsem se otřásla, když mi došel význam jeho slov. „Za ty roky jsem se však naučil, že se umíš postarat nejen o sebe, ale o všechny, kteří to potřebují.“

„Myslíš?“ ptala jsem se s dost velkými pochybami.

„Proč si pořád nevěříš?“

„Protože jestli mě rychle nepustíš, nestihnu se postarat o prázdný žaludek našeho syna.“

Před spaním se mi honily v hlavě vzpomínky na uběhlý den. Jakkoli byla zkušenost s Luisem nepříjemná, otevřelo mi to oči. Stále jsem se snažila tvářit, jak mi nevadí, že ostatní lidé se na mě a mého muže dívají divně. Bylo to díky našemu evidentnímu věkovému rozdílu a začali jsme působit nepatřičně. Nikdo cizí nemůže tušit, jak to ve skutečnosti je, že on je ten starší. Edward bude navždy vypadat jako sedmnáctiletý a já...

„Budeme muset změnit naše chování na veřejnosti,“ pronesla jsem rozhodně.

„Jak si to představuješ?“ ptal se mě můj muž se zájmem, zatímco mě hladil po boku. Ležela jsem mu na hrudi, tak jsem nejraději usínala.

„Nevím, ale lidé si nemůžou myslet, že chodím se svým studentem.“

„Jde ti o to, co si lidé myslí?“

„Přiznávám se, že mě to taky trochu trápí, ale to není hlavní důvod. Nemůžu dovolit, aby mě někdo nařkl z obtěžování studentů. To, co Luisa napadlo, co mi navrhoval...“ Málem se mi udělalo zle a to jsem jen chtěla zformulovat myšlenku. „Nemůžu dovolit, aby si někdo další udělal stejný závěr.“

„Já vím. Omlouvám se.“

Zvedla jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do očí: „Za co se omlouváš?“

„Za to, že se nemůžeme chovat jako normální obyčejný pár. Miluji tě nade všechno na světě, ale nejsem si jistý, že to omlouvá moji bezohlednost. Ukradl jsem tě lidskému normálnímu světu. V podstatě díky mě nemáš ani žádné stálé přátele, protože by si mě všimli, kdyby vaše přátelství trvalo delší dobu.“

„Nevadí mi to.“ Byla to pravda. Moje rodina mi naprosto stačila. Když jsem si potřebovala popovídat o holčičích věcech, mohla jsme kdykoli zavolat Alici nebo Esmé. Navíc, Sue byla skoro jako moje máma a vždycky tu je pro mě.

„Přesto je to neomluvitelné,“ pronesl sklíčeně a já se rozhodla naši debatu odložit na později, protože jsem nesnesla, že se trápí. I spánek počká...

Už od doby, kdy jsme se s Edwardem dali dohromady, mi vadila jedna věc. Štvalo mě to a nedalo se s tím vůbec nic dělat. V průběhu let jsem se s tím nikdy zcela nesmířila a ani to vlastně nešlo. Jenže jeden den v roce mě to trápilo ještě víc než kdy jindy.

Narozeniny. Jak já je nesnáším!

Už ve třiceti jsem navrhovala, že je přestaneme slavit. Jenže o rok později jsem pochopila, že ne všechny oslavy se dělají kvůli oslavenci. Nešlo o to, abych slavila já, ale o to, že moji blízcí chtějí oslavovat moji přítomnost v jejich životech.

S tímhle pojetím jsem se mohla smířit. Trvala jsem však na jedné důležité věci, nikdo nebude připomínat nebo jakkoli zmiňovat, kolik let mi je. Stačí, že si uvědomuji každý den, jak mé tělo stárne a postupně chátrá, zatímco Edward... Ach jo! Proč k tomu ještě přidávat, že je mi dnes čtyřicet čtyři?

„No tak, Bello, přestaň se takhle tvářit nebo ti nikdo neuvěří, že slavíme,“ napomenul mě Emmett, který seděl vedle mě na barové stoličce a zkoušel, kolik oliv se vejde na párátko.

„Víš, jak nesnáším oslavy? Snažím se hlavně kvůli vám, ale nějak se mi to dnes nedaří.“ Zkušenost, kterou mi uštědřil jeden z mých žáků před pár dny, ve mně stále zanechávala nepříjemnou pachuť. Kam se jen poděla moje radost z toho, jak jsem ho výborně zvládla?

„Ty se už ani nesnažíš šeptat. Vždyť oni tě slyší, že?“

„Jo, Sethe, a myslím, že je jim naprosto jasné, proč neoplývám stejným nadšením jako Alice." Ani jsem se na něj neotočila, protože už vedle mě nestál. Zase šel hledat jednu ze svých dcer. Jeho manželství s Dianou vydrželo pár let a přineslo mu bolavé srdce a dvojčata Jill a Jo, která si směl občas půjčit.

Rok po rozvodu se pokoušel zůstat blízko svých dcer, ale Diana se snažila všemožnými způsoby otrávit mu život, až se raději odstěhoval zpátky do La Push. Sue se ulevilo, že má syna zpátky, a Seth se vrátil k práci, která ho naplňovala. Myslím, že celé Forks si oddechlo, že má svého policejního ředitele zase zpátky. Svou práci dělal možná i lépe než Charlie.

Vzpomínám si, jak Charlie každé ráno scházel do kuchyně v policejní uniformě a vždycky se tvářil hrozně vážně. Myšlenkami už byl v práci a často si snídani bral s sebou, aby neztrácel čas. Až pozdě večer a nebo když měl volno, nosil džíny a flanelovou košili a dokázal se smát. Byl to skvělý otec a dědeček. Stejně jako Edward, i když bůhví, kdy ten bude dědou. Dědou v sedmnácti...

„Bello, posloucháš mě?“

„Promiň, Alice. Co jsi říkala?“ Až teď mi došlo, že už nějakou chvíli přede mnou stojí a cosi vykládá.

„Chápu, že máš starosti, ale zkus se chvíli soustředit na to, co se tu děje,“ zamračila se na mě a začala podupávat nohou.

„Omlouvám se,“ povzdychla jsem si. „Když mluvíš o těch starostech, co...“

„Ne,“ přerušila mě, naklonila hlavu na stranu a zašklebila se. „Neřeknu ti, co čeká Juniora.“

„Proč ne? Jsem jeho matka, mám právo to vědět.“

„Právě proto, že jsi jeho matka. Chtěla bys mu pomoct a tím bys změnila jeho budoucnost. A věř mi, to nechceš.“ Zatřepala hlavou a nasadila svůj výraz hlásící, že je čas na zábavu. „Máš narozeniny a, i když se ti to nelíbí, je důležité je oslavit.“ Tvářila se sice nadšeně, ale její hlas byl podivně vážný. Byl to tak nevyvážený kontrast.

„Alice, ale bude v pořádku?“ ptala jsem se s velkou úzkostí.

„Junior? Bude šťastný.“

„Holky spí?“

„Doufám. A jestli ne, tak budu žalovat jejich matku za navádění k týrání vlastního otce,“ vzdechnul Seth a sedl si vedle mě na lavičku na verandě. Večery už začaly být chladné, ale ve svetru bylo ještě příjemně.

„To není moc vtipný.“

„Máš pravdu. Od jistý doby se mi mé vtipnější já vyhýbá.“

Na to jsem neměla co říct. Byla jsem po celodenním shonu plném gratulací unavená. Bylo to hezké, opravdu byli všichni úžasní a já nakonec zapomněla na všechno kolem. Přesto jsem byla ráda, že můj syn už je dospělý a nemusím ho honit do postele jako Seth ty dvě cácory.

Bylo příjemné sedět hezky v klidu vedle dobrého přítele, zatímco ostatní uklízeli spoušť v domě a nebo mířili do svých domovů. Nakonec je výhoda být oslavenec, nemusím se o nic starat.

„Řekni mi,“ přerušil Seth najednou ticho. „Kdyby se dal čas vrátit zpět, změnila bys něco?“

„Ne,“ odpověděla jsem bez rozmyšlení.

„Vážně?“ ptal se ohromeně. „Vůbec nic?“

„Kdybych chtěla něco změnit, znamenalo by to, že něčeho lituji. Jsem sice unavená a otrávená z tajností kolem sebe, ale neměnila bych ani za nic svůj život za nějaký jiný.“ Zmínka o tajnostech zahrnovala jak podivné chování mého syna, tak i stálé utajování mého muže před vnějším světem. Mají své chyby, ale jinak jsou naprosto dokonalí. Oba.

Došlo mi, že Seth nic neříká, a začala jsem nad jeho slovy přemýšlet z jeho perspektivy: „Kdybys mohl něco změnit, nevzal by sis Dianu,“ konstatovala jsem

„A neměl bych ty dvě ulítaný příšerky? Ani náhodou.“ Zavrtěl hlavou.

„Tak co bys změnil?“

„Vždycky jsem tě obdivoval, jak si umíš stát za svým. Věděla jsi, do čeho jdeš, když sis brala Edwarda, a bylo ti naprosto jedno, že se to někomu nelíbí, že jo?“

„Nebylo mi to jedno. Ztratila jsem dobré přátele.“ Vzpomněla jsem si na Charlottu a Jacoba. A také na jejich maličkou holčičku. Kolik jen jí už bude let?

„Rodina pro mě vždycky byla nejdůležitější. Jenže... Dřív jsem si neuvědomil, že když ti někdo vstoupí do života, může se taky stát tvojí rodinou a budeš ho brát se vším všudy.“

„O čem to mluvíš, Sethe?“

„Věděla jsi, že jsem měl známost ještě před Dianou?“

„Vždycky sis stěžoval, že jsi nepotkal tu pravou.“

„Potkal a poslal ji pryč. Tedy, nejspíš.“ Pokrčil rameny. „Teď už je to jedno.“

„Blázníš? Jestli o ni pořád stojíš, tak jí zavolej. Nebo je zadaná? Vdala se?“ Neměl se k žádné odpovědi. Začala jsem přemýšlet, o jaké ženě je tu řeč, ale nic mě nenapadlo. „Sethe, kdo to je?“

„Nevím, kde bydlí a ani jestli někoho má. Nejspíš je sama... jako celá staletí.“

„Tanya?“ Konečně jsem si vzpomněla, jak mi kdosi vyprávěl o Sethově románku s Tanyou. On se s ní tenkrát rozešel a nebylo mi úplně jasné proč. Skoro jsem si říkala, jestli se spíš ona nerozešla s ním. Seznámili se na mé svatbě a vlastně ani nevím, jak dlouho se pak spolu vídali a jak moc to bylo vážné.

„Tak jí zavolej a vysvětli jí to.“

Prudce se ke mně otočil a rozhořčeně řekl: „Co jí mám říct? Že jsem byl srab a kvůli rodině ji nechal být? Nebo že je mi skoro padesát, začínám šedivět a mladá kočka by se mi docela líbila? Nebo, že už mi nevadí, že místo staeku si dá raději soba a ve slabších životních období nějakýho kluka?“

„Ale miluješ ji?“ zeptala jsem se jako opařená. Netušila jsem, že je v něm tolik hořkosti.

„Jo, sakra.“ odfrkl si a opřel se. „Jenže někdy to prostě nestačí.“

Vyšla jsem s koupelny a nemohla se zbavit myšlenek na Setha. Podívala jsem se na Edwarda, který ležel na posteli stále ještě v bílé košili a tmavých kalhotách. Viděla jsem jeho zářící oči a úsměv, kterým mě obdaroval vždycky, když mě uviděl.

Vím, kým kdysi býval, vrah zločinců. V době, kdy jsem se ještě nenarodila, neodolal volání lidské krve. Přesto jsem ho nemohla milovat méně. Nedovedla jsem pochopit, proč se lidé nechají tolik zmítat předsudky a dovolí tak štěstí, aby jim uteklo mezi prsty.

„Myslíš na Setha?“ zeptal se mě.

„Štít, který jsem dosud používala ve své hlavě, už asi přestává fungovat.“ Vlezla jsem k němu do postele a přitulila se.

„To bych asi dostal nejlepší dárek na světě, ale musím tě zklamat. Tvoje neuvěřitelné schopnosti odolávat mému daru, jsou neprůstřelné.“

„Vadí ti to?“

„Nikdy mi to doopravdy nevadilo. Spíš to byl nezvyk - setkat se s někým, v kom neumím číst, ale jak čas ukázal, nepotřebuji ti číst myšlenky. Všechno, na co myslíš, je ti totiž vidět na očích.“ Políbil mě do vlasů.

„Myslíš, že jsme vychovali Edwarda tak, aby nebyl předpojatý?“

„Bojíš se, že nechá jít tu pravou?“

„Ta dívka, jak si na ni vzpomněl, jak vypadala?“

„Lásko, nevím, jestli jsem se nezmýlil. Třeba to byla náhoda, že se mu vybavila.“

„Ale ty se nemýlíš.“

Lehce se zasmál: „Nebývá to sice často, ale i mně se to někdy stane. Vzpomeň si, jak jsem Thomasovi nevěřil, že se tě nedotkl.“

Neměla jsem ráda, když se k tomuhle období vracel. Thomas se odstěhoval do Bostonu, znovu se oženil a byl s Julií šťastný. Až na předčasné Donino těhotenství nic nerušilo jejich spokojený život a já se jen bála, aby se k Julii nikdy nedoneslo, co se kdysi mezi mnou a Tomem stalo. Sice nakonec k ničemu vážnému nedošlo, ale zlí jazykové by nemuseli věřit, podobně jako tehdy Edward. Navíc jsem nechtěla, aby další žena měla pocit, že její muž ji vnímá jako náhradu za mě. Tak se totiž viděla Charlotta a já se kvůli tomu cítila hrozně.

„Proč jsi musel vytáhnout zrovna tohle?“

„Nechtěl jsem tě tou vzpomínkou rozrušit, ale ukazuje nejlépe, co všechno způsobila špatná interpretace čtení něčí mysli.“

„Dobře. Tak jak vypadala?“

„Je zbytečné se tím zabývat.“

„Edwarde,“ napomenula jsem ho podobným tónem jako neposlušné žáky ve třídě.“

„Hnědooká tmavovláska.“

„A dál?“

„Co dál?

„Prý ve mně umíš číst. Takže teď si se mnou hraješ, nebo si opravdu myslíš, že to vzdám?“

Povzdechl si a konečně mi podal uspokojivou odpověď: „Je sympatická a myslím, že i hezká. Má snědší pleť a zřejmě bude i vysoká.“

„Indka?“ Vzpomněla jsem si na Anjali.

„To určitě ne.“

„No, jsem zvědavá, jaká exotická kráska ze mě udělá babičku.“ Zívla jsem.

„To už se těšíš na vnoučata?“

„Já vím, asi to bude složité, jak jim všechno vysvětlit. Navíc, nechci aby přišli o skvělého dědečka, takže se nejspíš další lidé dozvědí o existenci upírů. Bude to složité... Ale ano, těším se.“

„Taky se těším, až tě uvidím s dítětem v náručí.“

Malé píchnutí u srdce mě donutilo zavřít oči. Nikdy mi naše nenarozená dcera nepřestane chybět. Nemluvili jsme o tom, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že by byl Edward nadšený, kdybychom spolu měli další děti. To je pro změnu moje další nedokonalost, neplodnost. Jsem tak vděčná, že ho to neodradilo a pořád je se mnou.

Zatoužila jsem mu dát pocítit, jak moc jsem ráda, že jsme spolu.

Vyhoupla jsem se mu na klín a políbila ho. Pomalu jsem mu začala rozepínat košili a zasypávat jeho hruď polibky.

Nepatrné lechtání v nose mě vyrušilo ze soustředění. Snad jsem tam nenastydla?

Nechtěla jsem dát ruce z Edwardova těla, ale měla jsem pocit, že jestli s tím lechtáním něco neudělám asi kýchnu. Nic nezničí atmosféru víc než takové nepředvídané pčikání. Rozhodla jsem se pro, ne úplně nejférovější, variantu a lehce se otřela nosem o jeho prsa. Bylo příjemné vonět k jeho kůži, a tak jsem si to rozhodla užít i dál. Špičkou nosu jsem ho hladila až k břichu.

„Bello,“ vyhrkl najednou vyděšeně.

S otázkou v očích jsem k němu vzhlédla. Měl rozšířené oči a díval se na své tělo, na kterém bylo několik kapek krve...

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Třicátá sedmá: