Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Třicátá čtvrtá


Překážky - Třicátá čtvrtáPřízraky a stíny... 2/2

Co všechno se musí stát, aby si člověk připustil, že nezvládne všechno sám?

Florida, Jacksonville. Jeden z nejprosluněnějších států Ameriky a já tam musím na začátku léta. Nikdo z nás ani nepřipustil, že bychom nejeli společně, ale jak přibývalo horka, vzpomínky na slunečné dny, které jsem kdysi trávila s mámou ve Phoenixu, mi připomněly, proč byla Renée z Jacksonvillu nadšená. Vždycky milovala teplo, moře a slunce...

Nejspíš jsem měla Edwardovi říct, aby s námi neletěl, jenže jsem si nedovedla představit, že bych ztratila jeho oporu zrovna teď, když je máma v nemocnici. Nechtěla, abych věděla, že je nemocná, ale naštěstí její manžel sehnal moje číslo a dal mi vědět. Co na tom, že jsem zrovna neprožívala nejrůžovější období. Máma je máma a bez ohledu na to, jak se chovala ke mně nebo malému, musím být s ní, když umírá.

Nebyla jsem schopná řešit, jestli to byla náhoda nebo záměr mého muže, ale přiletěli jsme v noci. Náš statečný chlapeček usnul chvilku před tím, než letadlo začalo přistávat. Neměli jsme srdce ho vzbudit, a tak ho Edward nesl v náruči.

„Bello!“ zavolal na mě ženský hlas. Překvapeně jsem se otočila a spatřila blížící se Esmé.

„Poprosil jsem ji, aby přijela a pohlídala malého. Carlisle přijede hned, jak se bude moci uvolnit z práce,“ vysvětlil mi Edward. Vděčně jsem se usmála, tedy vlastně se o to jen pokusila. Byla jsem tolik vyčerpaná...

„Tak ráda vás vidím,“ přivítala nás moje tchýně. „Bello, ty jsi unavená. Pojďte, venku už čeká taxi a zaveze nás do hotelu.“ Úsměv, který jsem zprvu viděla na její tváři, vystřídala starost. Věděla jsem, že je ke mně až příliš laskavá, když můj vzhled přisoudila pouze únavě. Už pár týdnu jsem nebyla schopná pořádně jíst a od té doby, co jsme začali plánovat cestu do Texasu, jsem začala špatně spát. Dneska bych nejspíš spala konečně klidně, ale na to nebyl čas, protože Renée mě potřebuje.

„Díky, Esmé, ale nemůžu do hotelu. Vezměte tam malého. Já musím za mámou.“

„Je noc, jistě bude spát,“ namítal můj muž, ale já trvala na svém. Když pochopil, že mě nepřesvědčí, předal našeho malého spáče Esmé a podepřel mě, abych byla schopná dojít k cíli své cesty.

 

 

 

„Nemocnice Memorial patří k těm nejlepším ve městě,“ ujišťoval mě Edward a pokračoval chválou místního lékařského personálu. Neposlouchala jsem jeho slova, ale byla jsem vděčná, že mluví. Přišlo mi, že visím na jeho hlasu a jen díky tomu nepropadám... Zoufalství? Spánku? Apatii? Vyznat se ve vlastních pocitech chce jistou dávku odpočinku, a ten mi chyběl. Měla jsem pocit, že už se jen snažím dýchat a držet se jeho přítomností při vědomí, abych byla co nejdřív mámě na blízku.

Díky Philovu telefonátu mi došlo, proč mi na jaře volala. Chtěla mi říct o své nemoci, ale nakonec si to rozmyslela. Proboha proč? Mohla jsem přijet dřív a být s ní. Ano, měly jsme neshody, ale ty bychom určitě vyřešily. Vždyť nikdo neví, kolik času jí vlastně zbývá. Nechtěla jsem si ani dovolit pomyslet na to, že můžu přijít pozdě.

Čím víc jsme se blížili k nemocnici, tím víc stoupala moje nervozita.

Nevím, kde jsem vzala sílu, ale z taxíku jsem téměř vyběhla.

„Kde leží René Dwyerová?“ vyhrkla jsem na recepční bez pozdravu.

„Ehm, moment,“ starší žena na mě překvapeně zamrkala a pak začala hledat v počítači. „Deváté patro, pokoj třicet osm.“

„Děkujeme,“ slyšela jsem za sebou Edwardův hlas, zatímco jsem spěchala k výtahu.

 

 

 

„Počkejte, tam nemůžete,“ zatarasila mi cestu jakási sestra.

„Ale já ji musím vidět,“ trvala jsem si na svém a domáhala se dveří matčina pokoje.

„Vždyť je noc a navíc k pacientce můžu pustit jen nejbližší rodinu.“

„Jsem její dcera,“ podívala jsem se na ni rozzlobeně a očekávala, že mě konečně pustí dovnitř.

Místo toho mi věnovala skeptický pohled a zeptala se: „Vaše jméno?“

„Isabella Cullenová, rozená Swanová.“

„To jste tu špatně. Nikdo takového jména tady neleží,“ zamítla mě a snad očekávala, že odejdu.

„Ale já...“ Můj muž mě však přerušil.

„Promiňte, sestro. Moje žena se teprve před pár hodinami dozvěděla, že její matka René Dwyerová je ve vaší laskavé péči. Letěli jsme sem až z Texasu. Byla byste tak laskavá a pustila nás k ní?“

Jenže ani jeho zářivý úsměv na tuhle prošedivělou dozorkyni nestačil. Nezbylo nám nic jiného, než se posadit na chodbě a počkat, až ráno přijde Phil. Mělo mě to celé nejspíš připravit na další průběh mých zdejších návštěv.

 

 

 

Příchodem Phila mě Edward vzbudil. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale venku už byl dávno bílý den. Konečně jsem dostala svolení a mohla jsem za Renée do pokoje.

Ještě spala. Bylo to dobře, protože bych se musela stydět za svou reakci, když jsem ji poprvé uviděla. Byla vyhublá a bledá. Musela jsem se pohledem na přístroje ujistit, že opravdu dýchá a srdce jí buší, protože vypadala téměř jako bez života. Chyběly jí vlasy a typické líčení, díky čemuž mi přišla skoro jako někdo cizí. Na chvilku se mi udělalo nevolno. Jak mi vlastní matka může připadat cizí? Vždyť mě přeci vychovala a žila jsem s ní sedmnáct let svého života. Tenkrát jsem si myslela, že mi nikdy nikdo nebude tak blízký jako ona. Jenže v průběhu let a událostí se všechno tolik změnilo...

„Co tady děláš?“ zachroptěl téměř neslyšitelný hlas.

„Mami,“ vyhrkla jsem a chytila ji za ruku.

„Co tady děláš?“ zopakovala jasnějším, přesto stále slabým hlasem, a pak se podívala za mě. „Co tady dělá on?“ pronesla s viditelnou nechutí.

Otočila jsem se a spatřila Edwarda.

„Je tady se mnou. Měli jsme o tebe starost,“ usmála jsem se na ni a vědomě ignorovala její nevoli z naší přítomnosti.

„Ty máš o mě starost,“ odfrkla si. „Po všech těch letech, kdy jsem ti nestála ani za pořádné slovo, máš najednou o mě starost.“

„Mami, co to povídáš. Já...“ Nemohla jsem mluvit. Všechno se ve mně sevřelo a já se jen snažila potlačit slzy, které se mi draly do očí. Nebyla to pravda, to ona se odvrátila ode mě a od těch, které jsem milovala. Podle ní si jen kazím život a ona tomu nechce přihlížet. To byla přeci její slova, ne? Tak jak mi může říct, že se o ní nezajímám, když se se mnou sama nechtěla vídat.

„Ať jde pryč,“ sykla, věnovala Edwardovi ostrý pohled a otočila se k nám zády.

Můj muž mi zlehka stiskl rameno a zašeptal: „Počkám venku.“

Nestihla jsem ani odpovědět a byl pryč. Připadala jsem si, jako bych přišla o štít, který mě mohl ochránit od všeho zlého. Ale vždyť je to přeci absurdní. Jsme tu jen já a Renée, nic se mi přeci nemůže stát.

„Mami,“ oslovila jsem ji po chvilkovém váhání a opatrně se zeptala: „Proč jsi mi neřekla, že máš leukémii?“

Nastalo ticho narušované jen zvuky přístrojů, nasvědčující jejímu stabilizovanému stavu. Čekala jsem a bylo mi úzko. Vlastně jsem zjistila, že jsem vděčná absenci snídaně, protože by ji můj žaludek asi zase neudržel.

„Spíš?“ Nevydržela jsem déle tíživou atmosféru v místnosti.

„Ne,“ ozval se povzdech a konečně se na mě zase podívala. „Volala jsem ti a chtěla ti to říct, jenže... Tys hned začala o tom spratkovi a pořád jsi s tím klukem.“ Pohledem zavadila o dveře a pak mi věnovala úšklebek. „Nepotřebuješ v životě ještě další přítěž.“

„Jak jen něco takového můžeš říct? Vždyť to bylo tvoje rozhodnutí, že nechceš být se mnou v kontaktu.“

„Ale mohla jsi alespoň zavolat,“ vyčetla mi o poznání silnějším hlasem.

„Bála jsem se.“

„Prosím tě, čeho?“ zamumlala skepticky.

„Tebe,“ přiznala jsem. „Nechceš přijmout moji rodinu, pochybuješ o ní a vším, co říkáš, mě zraňuješ. Neznáš je, ani jednoho Edwarda neznáš, a odsuzuješ je. Nevím, proč jsi jim nemohla dát šanci, alespoň kvůli mně.“

„Nevím, proč jsi mě nemohla poslechnout a vdala ses, nebo proč jsi nešla na potrat.“

„Mami,“ napomenula jsem ji ostře a hned se za to zastyděla. Copak můžu zvyšovat hlas na tak vážně nemocnou?

„Asi bys měla jít,“ pronesla podrážděně a znovu se otočila zády.

„Ale já přijela za tebou. Chci tu být pro tebe.“

Neodpověděla.

Chvíli jsem zvažovala, že se nehnu, ale cosi mi napovídalo, že čeká na můj odchod, aby si odpočinula. Neochotně jsem se otočila ke dveřím.

„A pošli sem Phila,“ ozvalo se za mými zády.

 

 

 

Dny okolo mě míjely a byly plné bílé nemocniční barvy nebo nachového povlečení hotelového pokoje. Přišla jsem si tak bezmocná a zbytečná. Renée se mnou odmítala mluvit a jen jednou denně mi dovolila krátkou návštěvu. Přesto jsem trávila většinu času na chodbě před jejím pokojem, a jen když se Edward už nemohl dívat, jak se choulím, abych si zdřímla, nechala jsem se přesvědčit, že bude hotel příjemnější.

Čekala jsem a doufala. A i když se mnou nemluvila, vyprávěla jsem jí o našem maličkém, jaké má úspěchy ve škole, a taky o tom, jak si Edward hledal práci a jak ji díky náhodné návštěvě studentské akademie našel. Povídala jsem jí o našem společném šťastném rodinném životě. Chtěla jsem ji potěšit a nejspíš taky přesvědčit, že se mýlí, že nemůžu být nikdy šťastnější s nikým jiným než s Edwardem a že náš malý syn je naše velké štěstí.

Phil se jí snažil domluvit. Bylo na něm vidět, jak ho trápí nejen její nemoc, ale i postoj vůči mně a mé rodině. Nikdo nevěděl, kolik času jí ještě zbývá, a to celou situaci nijak nezlepšovalo.

Nechtěla jsem si to připustit, ale když Carlisle přijel nabídnout svou lékařskou odbornost, naplnila se má potlačovaná očekávání – odmítla. Myslím, že moje naléhání ji v jejím rozhodnutí ještě víc utvrdilo. Nechtěla mít nic společného s těmi, kdo mi, podle jejího názoru, ubližují nebo ublíží.

Uběhlo asi pár týdnů, kdy na mě konečně promluvila. Zrovna jsem dokončila popis všech těch bláznivých večírků, které jsme s Edwardem museli díky Dianě absolvovat, když se ozvala: „A o rozvodu jste ještě nemluvili?“

Zadrhl se mi dech a pak jsem se rozkašlala.

„Měla by sis o tom promluvit s právníkem, dřív než bude pozdě. Možná tě neopustí hned. Možná počká, až se projeví ten kluk.“

„Myslíš malého?“ Pokuckávala jsem mezi slovy. „Jak by se měl projevit?“

„Jako pravý syn svého otce. A neříkej mi zase ty hlouposti o adopci.“

Tentokrát jsem z jejího pokoje odešla bez vyzvání sama. Věděla jsem, co mě čeká. Dříve nebo později nastane čas dotáhnout můj a Edwardův rozchod. Budu sama, bez opory manžela vychovávat syna, který má geny násilníka, a já s tím nemůžu nic udělat. Připadala jsem si tak slabá a neschopná zařídit věci tak, aby vše bylo zase v pořádku. Svět se mi hroutí pod nohama a až moje máma umře definitivně, skončí i moje dětství...

Kdyby mě nezachytila chladná náruč mého muže, asi bych omdlela. Když jsem se trochu vzpamatovala, odvedl mě do hotelu a uložil.

Odmítla jsem se dál čímkoli zabývat a konečně jsem si dovolila podlehnout nashromážděné únavě.

 

 

 

„Kolik je hodin?“ Můj hlas mi přišel jako cizí. Promnula jsem si obličej a začala hledat Edwarda.

„Budou čtyři,“ odpověděla Esmé.

„Vždyť je světlo.“ Uvědomila jsem si sluneční paprsky, které prosvítaly za závěsem. „Copak jsem prospala celý den?“

„Kdyby jen jeden,“ zasmála se a roztáhla závěsy. „Spala jsi skoro tři dny. Musíš mít pořádný hlad. Co si dáš?“

Ještě jsem se pořádně neprobrala, ale zmínka o jídle mě zaujala: „Nejspíš sním cokoliv. Kde jsou kluci?“

„Šli se podívat na zdejší vnitřní bazén. V létě se sice nepoužívá, ale Edward jim vysvětlil svoji alergii na slunce a připlatil jim na náklady za údržbu, tak jim to ředitel dovolil. Chceš pomoct do koupelny?“

„Ne, díky. Zvládnu to.“

„Dobře, něco ti objednám.“ Odešla z mého pokoje a já pomalu vstala a nemohla se dočkat toalety.

Spala jsem tři dny? Pamatovala jsem si, že jsem snad jednou nebo dvakrát vstala kvůli plnému močovému měchýři, ale byla jsem tak unavená, že hned potom jsem zase šla do postele. Může vůbec někdo tak dlouho spát?

Po záchodě jsem popadla zubní kartáček a spolu s ním vešla do sprchy. Připadal jsem si strašně špinavá a přespalá. Únava, která se změní v neodstranitelnou ospalost, je nepříjemně otupující. Nebyla jsem schopná nic pořádně vnímat, cítit anebo přemýšlet.

Věděla jsem, že bych měla za mámou a taky bych se měla jít podívat na malého. Vůbec jsem se mu v poslední době nezvládla věnovat. Ale v první řadě se musím najíst, nebo umřu hlady.

Vypotácela jsem se v županu z koupelny. Mou pozornost zaujal podnos s jídlem. Vzala jsem si croissant a sáhla po mobilu, abych zavolala Philovi. Chtěla jsem se zeptat, jak se mámě daří, ale telefon jsem měla vybitý. Vzala jsem do ruky hotelový přístroj a ten byl pro změnu hluchý.

„Esmé, co je s telefonem?“ zavolala jsem na svou tchýni, jako by mě neslyšela, kdybych mluvila normálně.

„Edward trval na tom, že si musíš odpočinout, a tak ho vypojil.“

„A co kdyby volal Phil, že se něco stalo mámě?“

„Naše mobily přeci fungují a jestli chceš, můžeš si zavolat z mého,“ nabídla mi a hned pro něj došla.

„Díky.“ Upírská rychlost mě někdy umí potěšit, obzvlášť když se nemusí na nic čekat.

Nebyla jsem si jistá číslem, ale kupodivu jsem se hned napoprvé trefila.

„Ano?“ ozvalo se.

„Phile, tady Bella. Jak je mamince?“ ptala jsem se nedočkavě a nakousla při tom další croissant.

„Bello, zrovna jsem se ti snažil dovolat. Dobře, že voláš. Ona Renée...“

„Co? Chce se mnou mluvit? Mám přijet?“ Ticho na druhém konci mě děsilo. „Přitížilo se jí snad?“

„Je to jen pár minut. Všichni jsme to čekali.“ Hlas se mu zlomil a mně vypadlo jídlo z ruky.

„Ne,“ vydechla jsem a pořád doufala, že to popře.

„Je mi to líto,“ řekl hlasem zastřeným smutkem.

„Mám zavolat Edwarda?“ ptala se mě Esmé a z ruky brala telefon, který jsem dávno nedržela u ucha.

Nebyla jsem schopná mluvit, tak jsem jen zavrtěla hlavou a sedla si na to, co bylo nejblíže. Věděla jsem, že to jednoho dne přijde. Každý jednou přijde o své rodiče a musí se s tím nějak vypořádat. Někdy je to náhlé a šokující, ale já měla to štěstí, že jsem věděla, že to přijde v nejbližší době. Chtěla jsem se s ní rozloučit a říct jí, že ji mám rada.

„Je mi to moc líto, Bello. Můžu pro tebe něco udělat?“ vyrušila mě Esmé z myšlenek.

„Víš, vždycky jsem si myslela, že se s mámou jednou usmířím, že k sobě zase najdeme cestu. Věřila jsem, že ten čas přišel, a proto jsem za ní tolik spěchala. Potřebovala jsem jí dát sbohem a vědět, že mě konečně pochopila a že se na mě nezlobí.“

Esmé si sedla vedle mě a díky tomu jsem si uvědomila, že sedím na malém gauči. Chytla mě za ruku a pronesla: „Nesmíš si to vyčítat, holčičko. Nemohla jsi u ní být.“

„Já vím, Edward chtěl, abych si odpočinula,“ pronesla jsem dutým hlasem.

„Ale ani jemu bys to neměla vyčítat. Měl o tebe starost.“

„Ne, nezlobím se na něj. Vím, jak špatně vypadám, a stejně špatně se i cítím. Ne, Esmé, nikomu to nevyčítám. Spíš jsem konečně dospěla, protože jsem pochopila, že moje touha po usmíření s mámou byl jen sen. Celé dny jsem seděla u ní nebo na té příšerné nemocniční chodbě a čekala, až mě zavolá. Věděla přeci, že umírá.

Asi jsem moc četla romány, když jsem věřila ve smíření před smrtí. Anebo jsem zase nějaká výjimka, na kterou se to nevztahuje?“ Tváře mi začaly vlhnout, ale já to nevnímala a jen jsem mluvila dál.

„A teď je konec. Nikdy už jí nebudu moct vysvětlit, jak hrozně se mýlí. Jak křivdí našemu maličkému, který nemá ani za mák ze svého genetického předka, protože je víc po ní a po Edwardovi. Je tak úžasný, s jakou lehkostí přijímá těžkosti života, a pořád je plný naděje...

Nikdy už mámě nepovím, jak fantastického manžela jsem získala a jak ho ztrácím jen svou vinou. Je konec. Skončilo moje dětství a to ve stejnou dobu jako moje manželství.“

„Bello, co to povídáš? Edward tě neopouští. Všechno se přeci vysvětlilo.“

„Myslela jsem si, že dokážu být silná a všechno to zvládnout. Takový nesmysl!“ Vzlykla jsem a rukou si otřela tvář. „Nedokážu být svému chlapečkovi dobrou matkou bez Edwarda. Nebudu schopná bez něj dál žít. Kdyby se mnou nepřijel, nebyla bych ani schopná k Renée přijít. Ne po tom všem, co se stalo.“

„Nerozumím ti. Edward je tu pro vás a my všichni taky.“ Konečně jsem se na ni podívala a zamyslela se nad tím, co říká.

„Požádala jsem o rozvod a Edward souhlasil,“ řekla jsem navzdory potlačovanému nářku a pak tu lavinu smutku pustila ven. Esmé mě objala a já si alespoň na ten okamžik nepřipadala tak sama. Ano, samota mě čeká a já v ní nejspíš zešílím stejně jako jsem šílela tu noc, kdy u nás Dona přespávala.

Sotva jsme dětem popřáli dobrou noc a odešli z dětského pokoje, zmocnil se mě neklid. Edward myslel, že si vezmu prášek na spaní a pokusím si odpočinout, což se mi v posledních dnech moc nedařilo. Jenže, to mě vůbec nenapadlo. Nemohla jsem si pomoct a začala jsem postávat a následně přecházet před dveřmi dětské ložnice. Občas jsem se zastavila a zaposlouchala se do zvuků, které šly zevnitř.

„Co to děláš?“ divil se můj muž.

„Hlídám,“ odsekla jsem a přitiskla se blíž k zavřeným dveřím.

„A co myslíš, že by se tam tak asi mohlo stát?“ Díval se na mě pobaveně a mě to jen popouzelo. Copak si neuvědomuje závažnost celé situace?

„Doufám, že nic, ale kdyby se mělo něco náhodou stát, tak tady budu, abych tomu zabránila.“

„Chceš tady hlídkovat celou noc?“ ptal se nevěřícně.

„Jen než budu mít jistotu, že spí.“

„Neblázni, Bello. Jsou to jen děti. Trochu si popovídají, pohrají a pak usnou.“

„To nemůžeš vědět,“ namítla jsem a v ten okamžik se ozval dívčí výkřik. Rozrazila jsem dveře a překvapeně koukala na smějící se Donu, jak po našem synovi hází polštář.

„Nemáte náhodou spát?“ nahodil Edward přísný výraz a sebral polštář ze země.

Byla jsem v šoku, když jsem si uvědomila, co jsem za těmi dveřmi čekala. Dona měla ležet nehnutě na posteli a náš syn se měl proměnit v Darena.

V hrůze jsem se oklepala jen při té vzpomínce.

Věděla jsem, odkud ta moje paranoia pochází. To Renée nikdy nezapomněla zmínit způsob, jakým přišel můj maličký na svět. Pokaždé mluvila o síle genetiky a mně tak nasadila do hlavy příšerné myšlenky a očekávání.

Samozřejmě, že vím, jak moc se Edward liší od svého genetického otce, ale nebyla jsem schopná potlačit svoje obavy. Kdyby mě tehdy v noci můj muž neobjal a neujistil, že se nemám čeho bát, protože se nic nestane, a i kdyby se stalo, tak on to přeci uslyší i z ložnice, neuklidnila bych se.

Jenže, co až tady nebude? Kdo malého ochrání od jeho obavami sužované matky?

„Já to bez něj nezvládnu!“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Třicátá čtvrtá:

 1
5. :D
03.08.2014 [15:01]

Proč se chce pořád rozvádět? To nepochopila že už nemusí? Emoticon Emoticon

4. Alli
03.08.2014 [12:58]

Alli Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

03.08.2014 [9:33]

kiki11Skvělá kapitola, i když smutná. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. winna
02.08.2014 [23:46]

Bella je jen uzlíček nervů. Ta rozhodná a bojovná žena, která si nechala dítě a zvládla se o něj postarat i přes protesty okolí, našla si bydlení i prací... tak ta je pryč. Místo toho je tady jen citlivka plná pochyb a neschopná jediného správného rozhodnutí. Zajímá mě, jestli to Edward vidí. Jestli to vidí i sama Bella.

02.08.2014 [16:03]

KateDenali11Vůbec, vůbec, ale vůbec mi není Renée líto. Jsem v pokušení prohlásit, že dostala to, co si zaslouží, ale vím, že to jsou v téhle situaci moc silná slova. Rozhodně jsem ale ráda, že ji máme "z krku". Já vím, jsem zlá... Emoticon Emoticon Bellin přístup se mi nelíbí, chce se rozvést, ale zároveň je na Edwardovi témeř závislá. Jsem ráda, že si uvědomila, že to bez něj prostě nezvládne. Emoticon Ty její představy o Edovi jsou strašné... Vždyť on je takové zlatíčko! Emoticon No, rozhodně jsem zvědavá, jak o bude dál. Emoticon
K.D.11

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!