Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Osmnáctá

Twilight series wallpaper by Alice


Překážky - OsmnáctáZármutek se překovává těžce...

Byla jsem z pohledu na zlomeného Edwarda v naprostém šoku. Ani jsem nebyla schopná pořádně vnímat, co říká. Jediné, co jsem pochytila, byla slova o opouštění. A já hloupá myslela, že sňatkem ho mám jistého navěky. Při představě života bez něj se mi podlomila kolena. Kdyby mě nezachytil do své náruče, jistě bych klečela zhroucená vedle něj.

„Nemůžeš mě opustit,“ zašeptala jsem vyčerpaně.

Odnesl mě na postel a uložil mě. Chtěl se odtáhnout, ale já mu to nedovolila. Je můj jediný záchranný bod, bez něj se hladina příčetnosti nade mnou zavře. Nezasloužím si jeho blízkost, ale nemůže mě nechat samotnou.

„Já přeci nechci odejít.“ Nemusel vynaložit mnoho síly na to, aby uvolnil sevření mých prstů, ve kterých jsem držela jeho košili. Bála jsem se, že mi zmizí. Místo toho mě však objal a já se po hrozně dlouhé době ocitla hlavou na jeho rameni. Tak dlouho jsem si odpírala jeho blízkost, až mi přišlo neuvěřitelné, že se v ní opět nacházím.

„Tak proč...“ Špatně se mi mluvilo, jak jsem měla hrdlo strachem sevřené. „Proč jsi to říkal?“

„Říkal jsem, že tě nedokážu opustit. Bojím se, že mě už vedle sebe nechceš.“

„Jak tě to jen mohlo napadnout?“ Vůbec mi nedávalo smysl, co říká.

„Zlobíš se na mě a zcela právem. Kdyby mě nebylo, nikdy jsi nemusela projít tím peklem.“

„To si myslíš?“ Jak jsem jen mohla dopustit, aby došel k takovému závěru. Odtáhla jsem se od něj a otočila se na bok k němu zády. „Máš pravdu, nenávidím, nenávidím samu sebe za to, že jsem nedokázala přivést na svět tvoje dítě. Nenávidím se proto, že už ti nikdy nebudu schopná dát žádného potomka a k smrti se nenávidím za to, že díky mně jsi nešťastný. Nenávidím se tolik, že ani na nic jiného nemám sílu.“ Všechny slzy jsem nejspíš vypotřebovala již v koupelně při nářku pro maličkou nebo má vyčerpanost se vztahovala i na pláč? Nevím. Jediné, co jsem si přála, bylo vymazat se ze světa.

„Lásko, to nesmíš. Proto mě odmítáš?“ Nepatrně jsem přikývla, schopnost řeči mi byla najednou vzdálená. Možná dokážu umřít jen tím, že si to budu přát. Smažu tak všechnu bolest, co cítím, i tu, kterou okolo sebe šířím.

Přitáhl si mě zpátky na svou hruď jako bezvládnou hadrovou panenku.

„Miluji tě, Eda tě má neskonale rád. Potřebujeme tě, slyšíš? Jsi pro nás nejdůležitější na celém světě.“

 

Byla jsem natolik unavená, že se mi po dlouhých měsících povedlo spát celou noc. První, co jsem si uvědomila, byla ledová náruč, která mě pevně tiskla. Chtěla jsem se odtáhnout, abych měla soukromí, ale nepustil mě. To se ještě nikdy nestalo. Edward vždy respektoval moje přání.

„Pusť mě, musím na záchod,“ zamumlala jsem rozespale.

„Dobrá, ale jen pod jednou podmínkou.“

„Co?“

„Vrátíš se přesně sem, kam patříš,“ řekl přísně a propustil mě ze svého sevření. Co ho to napadá za bláhovosti. Čeká mě spousta práce, na nějaké válení nemám čas. Rychle jsem vykonala ranní hygienu a po návratu do ložnice jsem začala hledat čisté oblečení.

„Já svou část splnil, teď je řada na tobě,“ usmál se na mě a natáhl ke mně ruce.

„Musím jít připravit snídani pro Edwarda“ nenechala jsem se vyrušit z převlékání.

„Esmé s Carlislem to určitě zvládnou.“ Prsty lehce poklepal na postel vedle sebe.

„Mě taky čeká snídaně. Ne všichni mají to štěstí jako ty, že jim stačí doplnit výživu jednou za několik týdnů.“ Byla jsem oblečená a chystala se ke dveřím.

„Už ti to nedovolím,“ ozvalo se těsně u mého ucha a známé ruce mě ze zadu objaly okolo pasu. „Už se mi nebudeš vyhýbat. Ne, pokud nechceš, abych byl opravdu pryč z tvého života.“

Zatajila jsem dech. To nemůže myslet vážně, ne po tom, co mi říkal, než jsem usnula.

„Edwarde, já... Nezasloužím si žádné tvoje něžnosti.“

„Jsi moje žena, kdo jiný by si je zasloužil?“ Jeho rty mě něžně polaskaly za uchem.

„Možná máš pravdu, možná by sis měl najít ženu, která si to zaslouží,“ navrhla jsem zcela vážně s přiškrceným hlasem.

„Bello,“ prudce mě otočil k sobě čelem, až jsem se zapotácela. „Jak můžeš vůbec něco takového říct? Nikdy jsem, za celá staletí, nechtěl jinou ženu, než jsi ty. Nenechám tě na pokoji, protože jsi moje žena bez ohledu na všechny ty nesmysly, které tě při tom truchlení napadají. Nedokážeš beze mě žít stejně jako já bez tebe a vše ostatní jsou bezvýznamné malichernosti.“

„Ale já ztratila naši dceru,“ namítala jsem rozechvělým hlasem.

„A já dovolil, abys ji čekala a vystavila tak tvůj život nebezpečí.“

„Proč to obracíš na sebe? Ty za nic nemůžeš,“ pohladila jsem ho po tváři. Tolik mě trápilo jeho sebeobviňování.

„Nejspíš stejně tak jako ty. Musíme se přestat ohlížet za tím, co se stalo, jinak nás to oba zničí.“

Dívala jsem se do jeho hlubokých zlatých očí a snažila se pochopit, jak to myslí. Připadalo mi, že to nedokážu. Nedokážu žít šťastným rodinným životem bez Ní a přitom jsem Ji nikdy neměla.

Svěsila jsem unavenou hlavu a zašeptala: „Já to nedokážu.“

„Sama ne, ale ty nikdy sama nebudeš,“ políbil mě na čelo.

Slíbili jsme si, že spolu budeme minimálně do konce mého života. Pro mě to znamená, že navždy budu mít vedle sebe oporu. Komu se to poštěstí? Jako bych nabyla trochu sil, narovnala jsem se a znovu mu pohlédla do tváře.

„Budeš mít se mnou trpělivost?“ Byla to spíš prosba. Nevím, kdy mu dokážu být zase dobrou ženou.

„Kolik jí jen bude třeba.“

 

Snažila jsem se, opravdu moc, až jsem měla pocit, že mě z toho všechno bolí. Snažila jsem se být nejen dobrou matkou a učitelkou, ale hlavně manželkou. Jenže, bylo to tak těžké... Měla jsem pocit, že mu nemám co nabídnout. Jak jiné ženy chtějí při všedním dni potěšit své muže? Nejspíš asi dobrým jídlem, ale to bylo v našem případě nemožné. Plánovala jsem si pečlivě každý den, abych měla jistotu, že se mu dostatečně věnuji. Společného času jsme spolu tedy trávili dost, ale jeho náplň byla rozpačitá.

Ačkoli jsem fyzicky byla odpočatá, moje mysl se nezmohla na jiná témata než ta potřebná. Edward se pochopitelně snažil, jak jen mohl, aby mě rozmluvil. Mých reakcí však bylo žalostně málo. Často jsem se mu za to omlouvala. Vždy se jen usmál, objal mě a políbil na čelo. Zpočátku mě to utěšilo, ale když se to stalo zvykem, začalo mi být úzko. Copak jsme se odcizili? Přestali jsme si snad rozumět? A kdy se mě vlastně naposledy dotkl jako ženy? Nemusela jsem nad odpovědí dlouho přemýšlet, bylo to ještě před tím, než jsme se dozvěděli o mém těhotenství. Domnívala jsem se, že mi chtěl dát dostatek prostoru k uzdravení a vzpamatování se ze ztráty maličké, ale jak týdny ubíhaly, začala se mě zmocňovat nejistota.

 

Blížil se konec října a s ním i Halloween. Vybrat masku pro malého bylo jednoduché.

„Všichni padouchové, dejte si bacha. Spiderman vás všechny chytí do svých sítí,“ byla častá hláška malého Edwarda.

Výběr převleků byl i tématem hovorů mých studentů. Přicházela jsem ke třídě, když mi spadl malý papírek s poznámkami. Při zvedání jsem nemohla přeslechnout hovor několika dívek.

„Já půjdu za Buffy,“ pronesla jedna.

„A jak to chceš jako udělat?“

„Copak sis nevšimla, jak jsem jí podobná?“

„Možná tak když pořádně zhubneš,“ smála se jiná.

„Náhodou,“ zavrčela halloweenská přemožitelka upírů.

„Holky, ale vím o jednom strašákovi, co ani masku nepotřebuje.“

„Co? Kdo?“

„Copak jste si nevšimli, jak na profesorce Cullenové všechno tak divně visí?“

„Máš pravdu. Po chodbách se plíží skoro jako duch.“

Dřív, než jsem stihla vejít do třídy, zastavila mě ještě ředitelka Parkerová.

„Bello, doufám, že se s vámi i vaším manželem uvidíme na halloweenském večírku.“

„Omlouvám se, ale zatím jsme o tom ještě nemluvili,“ řekla jsem nejistě. Byla to lež. Zítra jsme si měli jet s Edwardem vybrat nějaké masky, ale po tom rozhovoru, který jsem vyslechla, se mi na žádný večírek nechtělo.

 

Večer jsem se nemohla ubránit sebezpytujícímu pohledu do zrcadla. Vystouplé lícní kosti a unavené oči téměř bez výrazu. Žena v odrazu mi přišla cizí. Snad jediné, co jsem poznávala, byla vždy bledá pleť a hnědé vlasy. Proboha, kde se mezi nimi vzaly šediny? Rychle jsem vyškubla několik světlých vlasů a s pocitem zadostiučinění je vhodila do záchodu a spláchla.

Za těch pár měsíců jsem hrozně zestárla. Jako by nestačila zjizvená vytahaná kůže na mém břiše. Nebylo to už tolik hrozné jako po... Zhluboka jsem se nadechla. Jako po potratu, ale i přesto. Pořád se mi na Ni špatně vzpomíná a asi nikdy to nepřestane bolet. Měla jsem svou maličkou Elizabethu v sobě sotva pár týdnů, ale její předčasný odchod na mně zanechal mnoho jizev, a to jak na těle, tak i na duši. Ty holky měly pravdu, stala se ze mě troska.

Moje myšlenky přerušilo zaťukání.

„Smím dál?“ ptal se starostlivě Edward.

„Neboj se, jsem v pořádku.“ Bylo mi jasné, že ho mé zdržení vyplašilo. Nechtěl mě nechávat samotnou, když mě přepadly návaly zármutku.

„Půjdu si lehnout,“ pokusila jsem se na něj usmát a protáhnout se okolo něj ve dveřích. Zadržel mě chycením za ruku, pevně mě k sobě přitiskl a políbil do vlasů.

„Miluji tě,“ zašeptal.

„Já vím, já tebe také.“

Usínala jsem v jeho náruči se smíšenými pocity. Bylo to znechucení nad mým vzhledem, vztek z vlastní bezmoci, která mi nedovolí cokoli změnit, a pak tam byl i stesk. Cosi mi chybělo a poprvé nešlo o moji nenarozenou dceru. Ale neměla jsem dostatek sil ani odvahy s tím něco udělat.

 

„Nechci jít za Sněhurku ani nic podobného,“ rozčilovala jsem se v půjčovně kostýmů. Copak jen bledá pleť stačí k princeznovskému vzhledu? Copak jsou slepí, že na pohádky se už dávno nehodím?

„Máš pravdu, žádného prince už přeci nehledáš,“ usmál se na mě Edward.

„A je vůbec nutné chodit na nějaký večírek?“ Zatím jsem nevymyslela příhodnou výmluvu, ale najednou mi připadalo, že nenalezení vhodné masky je dostatečným důvodem.

„Vždyť to nemusí být fantasy maska. Co byste řekla na dobový kostým?“ navrhla prodavačka a hned mi podávala zelené šaty, do kterých se určitě obléká jedině s korzetem.

„A neměla byste něco v modré barvě?“ ptal se můj muž.

„Proč v modré?“ divila jsem se.

„Protože jsi ji měla v náš svatební den a nejvíc ti sluší,“ odpověděl, jako by šlo o tu nejsamozřejmější věc na světě.

Prodavačka hbitě přinesla tmavomodrý model se širokou sukní.

„Ale to má moc odhalená ramena,“ namítla jsem.

„Můžete si přes to vzít tenhle bílý pléd,“ ukazovala pohotově.

 

„Měli bychom se dopředu domluvit na několika drobnostech.“

„Jakých?“ divila jsem se a sledovala, jak Edward řídí.

„Už na posledním večírku málem padlo několik zvědavých dotazů na mé povolání. Vždy se mi tomu podařilo předejít, ale bude třeba vyřešit formální stránku našeho vystupování v lidské společnosti.“

„Formální stránku vystupování v lidské společnosti? Takhle se tomu tedy říká mezi upíry?“

„Jak tomu chceš říkat?“ usmál se na mě.

„Já nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Nedovedu si představit, že všem budeme lhát. Bojím se, že to nedokážu.“

„Lásko, já vím, ale jinak bychom tu nemohli zůstat. Tedy, alespoň já ne.“ Zamračil se a začal soustředěněji sledovat cestu před sebou.

Chytila jsem ho za ruku: „Varianta, kde nejsme spolu, přeci neexistuje. Tedy dokud tě neomrzím.“ Chtěla jsem ruku stáhnout, ale nedovolil mi to. Místo toho mi ruku políbil.

„Takže, jaké je tvé povolání?“ pokusila jsem se o nenucený tón.

„Doufal jsem, že mi něco vhodného poradíš.“

„A musí to být jen fikce?“ přemýšlela jsem nahlas.

„Mám začít pracovat? Finanční nouze nám rozhodně nehrozí a víš, jak obtížné je zapadnout mezi lidi.“

„Takže to chce vybrat něco, kde tvé kvality nebudou vadit.

„Kvality?“ zavrtěl nevěřícně hlavou.

„V poslední době bych tě asi nejvíc tipovala na kuchaře, ale kdybys otevřel restauraci, ve které bys nejedl, bylo by to podezřelé.“

Edward se začal smát: „Upír s vlastní restaurací! Buď by to byl až příliš zvrhlý podnik, nebo by se to absolutně nedalo jíst."

„To není pravda. Od té doby, co vaříš ty, Edward nechce jíst nic ode mě.“

„Možná to je jen tím, že vím dopředu, na co má chuť.“

„Takže je to tím, že umíš číst myšlenky?“

„Možná.“

„To je hodně slabá útěcha,“ povzdychla jsem si. Zrovna jsme projížděli okolo knihkupectví a mně to vnuklo nápad: „Spisovatel. Jsi nadějný spisovatel, který čeká na svou příležitost.“

„Neměl bych předtím něco napsat?“

„Myslím, že za dobu svých mnoha středoškolských studií máš materiálů víc než kdejaký uznávaný pisálek.“

„To nejspíš ano,“ uchechtl se.

„Je to hloupost?“

„Ne, vymyslela jsi to dobře. Spisovatelé bývají zvláštní podivíni.“

„Takhle sám sebe vidíš?“ divila jsem se.

„Ne, ale na některé lidi tak působím.“

 

Začlenit se do společnosti bylo složité pro nás oba. Sice to naše okolí nevnímalo, ale pro nás oba byla ta nová situace těžká. Snaha o nějakou výmluvu, která by mi umožnila nezúčastnit se večírku, byla zapomenuta kvůli mému muži. Tolik mi se vším pomáhal a díky našemu hovoru v autě jsem si uvědomila, jak moc se musí kvůli mně zapírat. Co je to v porovnání s jedním večerem, kde se nejspíš sice zesměšním, ale určitě to nebude pro nikoho ta největší událost.

„Můžeme vyrazit?“ ptal se mě Edward, když jsem si již po několikáté rovnala pléd, aby mi nepadal z kostnatých ramen.

„Snad ano,“ povzdechla jsem si a stále se neúspěšně snažila zakrýt velký výstřih. „A za co vlastně jdeme, když se někdo bude ptát?“

„Myslím, že naše kostýmy mluví za vše, ale Scarlett nikdy nemohla být tak půvabná jako ty.“

„Cože? Otočila jsem se na něj a překvapeně zírala. Už jsem viděla svého muže v obleku, ale ještě dosud ne s vestičkou a nalepeným knírem.

„Co je? Vypadá to hodně blbě?“ rozpačitě se podíval do zrcadla. „Alice volala, že to bude dobrý vylepšovák.“

„A pak že Clark Gable je jako Rhett Butler nenahraditelný,“ vydechla jsem. „Ale je pravda, že asi černobílý film by nedal vyniknout tvé barvě vlasů,“ zasmála jsem se.

„Jistě, hlavně, že je se čemu zasmát. Sundám to,“ zavrčel.

„Neblázni, opravdu ti to sluší.“ Zlehka jsem ho políbila. „Vypadáš tak nějak dospěleji.“

Nejprve se na mě zatvářil dost otráveně, ale pak nasadil svůj okouzlující úsměv a nabídl mi rámě. „Upřímně, miláčku, je mi to fuk. Půjdeme?“ Ta věta mi k Edwardovi neseděla, ale po chvilce mi došlo, že půjde nejspíš o hlášku z filmu. Občas zapomínám na jeho stáří a dokonalou paměť.

 

„Bello, jak jsi dokázala ulovit takovej kousek, řekni?“ Ředitelka Parkerová se po několika sklenkách červeného vína až příliš uvolnila. Její dotaz patřil na adresu Edwarda, který jí zrovna donesl vyžádanou další sklenku. V masce mořské víly vypadala svůdně, jen její kymácení zrovna nepůsobilo okouzlujícím dojmem

„To on si vybral mě. Sama tomu dost dobře nerozumím.“

„Nechat si narůst knír byl opravdu skvělý tah a až ti k tomu ještě začnou šedivět kouty, asi se neudržím,“ zamumlala příliš těsně do obličeje mého muže.

„Diano, možná byste tu skleničku již neměla pít,“ snažil se jí Edward decentně naznačit situaci.

„Nesmysl, to víno je báječné,“ usmála se a upila. „Gino, období občanské války bylo tématem tvojí diplomky. Ale určitě tě nikdy nenapadlo, že by v té době mohli žít takoví fešáci,“ zavolala na profesorku historie. Gina Ferencová byla čerstvou absolventskou Carolinské univerzity. Byla podobně nesmělá jako já, když jsem začínala učit. Rozpačitě k nám přistoupila.

„No, víte, moje práce byla spíš zaměřena na podmínky v seveřanských vojenských táborech.“ Její nejistý postoj byl v podivném kontrastu s jejím převlekem. I když možná Morticie Addamsová by se bez své rodiny také necítila příliš sebevědomě.

„Opravdu zajímavé téma. Můj bratr má oblíbené stejné historické období, ale zajímá se spíš o jih,“ pronesl Edward s ledovým klidem. S údivem jsem k němu zvedla oči, ale vlastně nebyl důvod. Jak jinak pro lidi interpretovat to, že se Jasper v té době narodil? Jenže mě zaskočila ta lehkost, s jakou to podal. Budu se to muset naučit.

„Je také historik?“ ptala se se zájmem Diana.

„Vlastně ano,“ snažila jsem se zapojit. „Ale možná ještě větší vášeň má pro šachy.“

„Šachy?“ opakovala Diana znechuceně. „To asi nebude zas takový terno.“

„Je již řadu let šťastně ženatý,“ usmál se můj muž a něžně mě pohladil po zádech. Takhle se mě už nedotkl hrozně dlouho. Bylo to, jako by zahrál na nějakou mou dávno ztracenou strunu. Toužebně jsem se přitiskla k jeho boku.

 

Domů jsme se dostali zhruba po dvou sklenkách červeného vína a nekonečných hodinách později. Náš dům byl tichý. Malý nejspíš dávno spal a Esmé se s námi rozloučila ještě ve dveřích, aby stihla poslední noční let.

„Pomůžu ti do schodů,“ řekl Edward a už mě vynášel nahoru.

„Díky, asi bych je už nevyšla.“

Posadil mě na postel v naší ložnici a sundal si sako.

Dianin evidentní zájem o mého muže, který projevovala celý večer, mě dráždil. Nemohla jsem si pomoct a neustále jsem sledovala Edwardovy reakce. Zdálo se, že je imunní nejen k jejímu velkému výstřihu, ale i dvojsmyslným návrhům. Těšilo mě to, ale zároveň jsem se mu divila. Diana mi přišla jako velice přitažlivá žena, já se s ní rozhodně nemohla rovnat, a to ani dřív, kdy jsem vypadala k světu. Jenže tenkrát jsem byla pro svého muže přitažlivá, ale teď? Jak dlouho vydrží muž bez intimního styku se svojí ženou? Dva měsíce se mě nedotkl, můžu pro něj být vůbec ještě zajímavá? Potřebovala jsem to nutně zjistit.

Neohrabaně jsem se zvedla, došla k němu a přitiskla se k jeho dokonalému tělu.

„Ten knírek ti vážně moc sluší,“ zašeptala jsem do jeho rtů a políbila ho. Ochotně se mnou spolupracoval do okamžiku, než jsem proti své vůli zívla.

„Měla bys jít spát. Byl to náročný den. Mám ti pomoct za šatů?“

„Ano, prosím.“ Šněrování mého kostýmu opravdu nebylo dělané tak, abych byla sama schopná se z něho dostat. Sotva jsme byla volná, zkusila jsem to ještě jednou a objala ho. Zvedl mě do náručí a odnesl do postele. Když mě pokládal, neubránila jsem se dalšímu zívnutí, ale sotva odeznělo, hledala jsem jeho rty.

„Zítra brzy vstáváš. Měla by ses ještě šetřit,“ pronesl a zabalil mě do peřiny. Objal mě a políbil do vlasů.

Odmítl mě. Sice slušně a údajně pro moje dobro, ale odmítl mě. Kousla jsem se do rtu, abych potlačila jakoukoli hlasitou reakci, a otočila se na bok.

Miluje mě, říká to slovy i tím, jak se ke mě chová, ale moje tělo už pro něj není přitažlivé. Čemu se vlastně divím, po tom všem, čím jsem si prošla, vypadám naprosto příšerně. Bylo mi jedno, jak moc jsem unavená. Toužila jsem po něm víc než po spánku, ale nebyla jsem schopná riskovat jeho další nezájem.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Osmnáctá:

 1
4. :D
26.12.2013 [21:51]

to je furt moje tělo, moje tělo, tak proč s tím něco neudělá??? jinak povídka skvělá a Veselé vánoce Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. magda
17.12.2013 [21:51]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon rychle další Emoticon

16.12.2013 [15:32]

kiki11Skvělá kapitolka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Niki
16.12.2013 [7:24]

Husté !!!
Máš to hustě vymyšlené !!! :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!