Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Překážky - Dvanáctá

16.10.2013 (20:30) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2699×

„Skáčůůů!“

Tohle je přesně ten typ zábavy, při které mám pocit, že zešedivím. Nemohla jsem se na to dívat a ani slyšet ten radostný pokřik mého synka. Asi je vážně jedno, kolik je mužům let, protože v některých situacích se jako malí chovají všichni. Sice jsem věděla, že díky upíří rychlosti malého vždycky chytí a díky čtení myšlenek, i kdyby si začal malý vymýšlet ještě něco horšího, tak Edward zasáhne, ale dívat se na dítě, jak skáče z několikametrového útesu dolů do náruče sedmnáctiletého kluka, je na mě moc. No, dobře. Není mu sedmnáct a už zítra to bude můj muž, ale prostě na tohle se koukat nehodlám. Když se mi nepodařilo domluvit jim, vzdala jsem to a raději se vydala pomalu zpátky k autu. Nepochybuji o tom, že až skončí s tou svojí „zábavou“, tak mě doženou během pár vteřin. Ten malý divočák se hrozně rád nechává od Edwarda nosit na zádech a oba si užívají běh v nadlidské rychlosti. Další jejich zábavička, která mě asi přivede do hrobu. Vždycky trnu, že se malý někde praští do hlavy, nebo že tomu velkému podklouzne noha. Já vím, asi je to nesmysl, ale copak neexistují náhody?

„Mamí, počkéééj!“ ozval se za mnou známý pokřik. Ale dřív, než jsem vůbec stihla zastavit, byli už u mě a chechtali se jako smyslů zbavení. „Víš, co jsme dělali?“

„Já to ani nechci slyšet.“ Zamračila jsem se na ně. Když se tak smějí, určitě prováděli něco, z čeho by mi nebylo dobře.

„Ale Bello, vždyť víš, že je Eda se mnou v bezpečí,“ snažil se mě Edward uchlácholit.

„Máš někde zavedený patent na pokoušení štěstěny, nebo co?“ obořila jsem se na něj.

„Ale mami, nezlob se na tátu, to byl můj nápad,“ nasadil maličký prosebný tón.

„Na tátu?“ opakovala jsem překvapeně po něm.

„Budete mít přeci zítra svatbu?“ namítl synek sebejistě.

Beze slova jsem přikývla a opatrně se podívala na Edwarda. Už jsme o tom sice mnohokrát mluvili, ale to oslovení je přeci jen naléhavější než nějaké teoretické úvahy. „Nevadí ti to?“

„Ty si pořád se vším děláš moc starostí.“ Zasmál se a vyhodil malého do výšky.

„No dobrá. Ale teď už bychom měli zamířit domů na večeři.“ Pokusila jsem se k situaci postavit prakticky.

„A babička si pro mě přijde potom?“

Byli jsme domluveni, že si Sue dnes po večeři odvede malého a stráví s ním pár dnů. Nedomlouvali jsme se na počtu dní, protože jsem nechtěla, aby se malému dlouho stýskalo. Edward namítal, že i dva týdny by to mohl vydržet. Dva týdny bez mámy, když na to není zvyklý? Ale chápala jsem ho. Chtěl, abychom měli alespoň několik dnů po svatbě jen sami pro sebe. Pro mě to bude asi nejtěžší. Neumím si vůbec představit, že můj maličký chlapeček bude spát jinde než já a další den dokonce i v jiném státě. Největší radost z toho měla asi Sue. Od smrti Charlieho je doma sama, proto se moc těšila na společnost toho malého raubíře, který byl ze všeho nadšený.

„Neměli bychom ho vzít přeci jen s sebou?“ zkusila jsem snad po sté přesvědčit Edwarda.

„Budeme pořád na telefonu, kdyby se něco dělo, a Eda chtěl za námi. Navíc, Sue se moc těší. Nemůžeš jí to přeci zkazit. Esmé ho pak přiveze za námi. Uvidíš, že budou okamžiky, kdy si na něj ani nevzpomeneš.“ Usmál se na mě při řízení auta, které směřovalo k našemu domu.

Zamračila jsem se na něj. Neexistuje nic, kvůli čemu bych zapomněla na svého maličkého. Když viděl, jak se tvářím, začal se smát: „Tak nevím, možná bychom měli raději všechno zrušit, aby ses přestala takhle tvářit.“

„Tobě se to směje, ale já jsem jeho máma. Je přece normální, že mám o něj starost.“

Konečně se přestal smát, ale jeho tón nebyl zas tolik vážný: „Ale já se přece o něj taky bojím. Vždyť od včerejška jsem oficielně jeho otec.“ To je pravda. Včera konečně přišly papíry od soudu, které stvrzují Edwardovu adopci. Vlastně ani pořádně nevím, jak to Edward s právníky zařídil. Určitě v tom hrály roli falešné doklady a jistá dávka štěstí, že se nastávající otec nemusel přijít soudci osobně představit. Myslím, že v tom případě by to všechno tak jednoduché nebylo. Ale i tak to trvalo řadu měsíců. Konečně můj, vlastně náš, maličký je už Cullen a mě to nové příjmení čeká už zítra. Isabella Cullenová. Ale jo, nezní to zas tak špatně. Představa mého nového příjmení vyvolala na mé tváři úsměv, o kterém jsem ani nevěděla, kdyby mě řidič neupozornil.

„No vida. Už jsem se bál, že moje žena se bude jen mračit.“

Nedočkavá Sue už čekala u domu a malého i s velkou taškou si, na můj vkus až moc rychle, odvedla k sobě domů, sotva jsme dojedli. Vždyť ho uvidím jen zítra na obřadu a pak až bůhví kdy.

„Snad ti těch pár dnů budu stačit,“ zaznělo mi u ucha, když jsem se dívala za autem, které odváželo můj malý velký poklad.

Ale rty na mé šíji mě přivedly na jiné myšlenky: „Kolik máme času, než pro tebe přijdou?“

„Obávám se, že jen pár minut.“ Jeho rty se přesunuly k těm mým.

To nemohly být minuty, ale pouhé vteřiny. Přišlo mi, že auto před domem zastavilo příliš brzy.

„Co kdybych je poslal všechny pryč?“ navrhl můj úžasný snoubenec.

„Já jsem jedině pro,“ zašeptala jsem mezi polibky.

„Tak to ať vás ani nenapadne,“ ozval se nesmlouvavý hlas Alice ode dveří.

Oba jsme si povzdychli a nedobrovolně ukončili, co jsme měli rozděláno.

Edwarda čekala rozlučka se svobodou s jeho bratry kdesi v lesích, a mě s jeho sestrami a matkou v mém domě. Neochotně jsme se rozloučili a já trochu s obavami čekala, co přijde.

„Přestaň se tvářit, jako bych tě chtěla mučit,“ napomínala mě Alice.

„Já se jen bojím, co jsi zase vymyslela.“

„Klid. Bylo mi jasné, že striptéra a ani nic podobného neoceníš. Ale vůbec to nechápu. Mohly jsme toho podniknout tolik, ale ty bys mi to neodpustila.“

S úlevou jsem si oddychla a uvelebila se v křesle.

„Esmé jela do Port Angeles pro nějaké jídlo a na nás je postarat se o nevěstu,“ zašveholila Alice a začala vyndávat různé lahvičky se zkrášlovacími obsahy na stůl.

„Takže mě čeká domácí salón krásy?“ Nemohla jsem skoro uvěřit, že tak lehce překonám dámskou jízdu.

Alice si něco zamumlala pro sebe a Rose, která zrovna vešla do domu, jí podala další tašku.

„Než začneme, chci vidět tvoje šaty,“ probodla mě Rose ostrým pohledem.

„A bude ti to stačit na ramínku nebo si je musím obléct?“ Ukazovat se jako nějaká figurína se mi nechtělo. Prostě na tyhle holčičí věci mě nikdy moc neužilo.

„Jsou pověšené na dveřích skříně v Bellině ložnici,“ utrousila jen tak mimochodem Alice.

Dřív, než jsem se vůbec stihla zvednout, Rose držela přede mnou moje svatební šaty.

„Nevypadají špatně, jen se divím, že jsi Alici přesvědčila, aby něco takového skousla,“ usmála se na mě Rose snad poprvé, co ji znám.

„Takže se ti líbí?“ ptala jsem se překvapená z její reakce.

„Střih ti bude určitě sedět, ale ta barva... Proč nejsou bílé?“

„Protože Belle tahle barva sluší víc,“ zachránila mě Alice. Nechtělo se mi vysvětlovat všechny moje důvody. Ten pro mě asi nejdůležitější byl, že nechci vypadat vedle Edwarda jako maškaráda. On tak krásný a mladý. Nemyslím si, že vypadám nějak špatně, to ne. Na svůj věk vypadám celkem dobře, ale přeci jen, vedle sedmnáctiletého elegána by třicetiletá nevěsta v bílém vypadala divně.

„Chmm,“ zabručela Rose váhavě.

Alice mi začala patlat obličej jakousi mazlavou hmotou, když jsem uslyšela, jak další auto zastavuje před domem. To bude Esmé. Ale zazvonění u dveří mě přesvědčilo o tom, že to musí být někdo jiný. Alice s Rose znervózněly.

„Půjdu otevřít.“ Chtěla jsem se zvednout, ale Alice mě zadržela: „Bello, je to někdo z Quilleutů.“

„Jacob,“ vyhrkla jsem s jistotou.

„Ty chceš vážně otevřít?“ ptala se mě Rose skepticky. Bez váhání jsem přikývla.

„Tak počkej,“ povzdychla si Alice. „Musím dát tu masku dolů, aby se tě nelekl.“ A jej, na to jsem zapomněla.

„Jaku,“ radostně jsem vykřikla, sotva jsem otevřela dveře, a chtěla ho obejmout. Zastavil mě však jeho odměřený výraz. Nechápala jsem, proč se tak tváří. To já měla důvod se na něj zlobit. Kvůli němu jsem musela odejít z práce. Ale tak dlouho jsme se neviděli a já měla hroznou radost, že přišel.

„Máš návštěvu?“ zavrčel, když se podíval za mě.

„Popravdě, jdeš trochu nevhod. Rozlučku se svobodou nemám každý den.“

„Takže jsem přišel skoro pozdě.“ Vytáhl mě na verandu a zabouchl za mnou dveře.

„Jak je Charlott? A co maličká?“ Sice jsem s Charlott mluvila před pár dny, ale narození jejich holčičky může přijít každým dnem.

„Obě jsou v pořádku a pořád kompletní v jednom kuse,“ usmál se hrdý budoucí otec.

„A je s ní teď někdo? Neměla by zůstávat sama, Jaku.“

„Já to vím, ale musel jsem s tebou mluvit.“

„Jsem ráda, že tě vidím, ale to jsi kvůli mně nechal Charlottu samotnou?“ S provinilým úšklebkem přikývnul.

„Jaku, to přeci nejde, co kdyby to na ní přišlo? Zavoláme Sue nebo Leah nebo komukoli jinému, kdo by za ní mohl zajet,“ naléhala jsem na něj.

„Nikdo neměl čas, já to zkoušel. Nemysli si, že já jsem stejně nezodpovědný jako ty,“ odsekl.

„Já?“ divila jsem se.

„Já bych nedokázal svoje dítě dobrovolně vystavovat nebezpečí.“

„O čem to mluvíš?“

„O tvé svatbě.“ A já hloupá doufala, že se přišel usmířit, aby na ni mohl přijít.

„Na mé svatbě není nic nebezpečného. Neměl bys zbytečně ztrácet čas s něčím, co se tě netýká, a raději se věnovat rodině.“

„V tom s tebou částečně souhlasím. Měl bych být raději s Charlottou, ale když už tu není Charlie, musím tě alespoň já přivést k rozumu.“

„Přivést k rozumu? Charlie věřil, že ho mám, a nevidím důvod pro to, abys ty měl pochybnosti.“

„Bello, nemůžeme nějak pomoci?“ ptala se Alice, která vykoukla ze dveří.

„Díky, Alice, ale tohle budu muset vyřídit sama. Promiň, za chvilku jsem u vás.“ Pokusila jsem se mluvit k ní vstřícně, ale přes vztek, který ve mně Jacob vzbudil, to šlo těžko.

„Jak můžeš mít v domě další pijavice?“ zvýšil na mě Jake zase hlas, když se dveře zavřely.

„Do toho, s kým se stýkám, ti nic není. A mimo to, zítra si beru jejich bratra, je tedy přirozené, že se se svobodou loučím v jejich společnosti.“

„Ta svatba je úplný nesmysl. Nechápu, jak to můžeš všechno brát s tak ledovým klidem. Myslíš u toho vůbec na budoucnost?“

„Samozřejmě, a právě kvůli své budoucnosti jsem se rozhodla udělat tak velký krok.“

„A co Edward, na něho si přitom asi zapomněla. Nebo si myslíš, že můžeš malého kluka vychovávat po boku pijavice?“

„Edward je od včerejška Cullen a svého otce má moc rád,“ pronesla jsem hrdě.

„Ta pijavice ho adoptovala?“ zhrozil se.

„Edward starší je velice laskavý a obětavý muž, který miluje mě i mého syna. Chce s námi být a já nevidím nic špatného na tom, když mu věnuji tu trochu času, která mi na tomhle světě zbývá.“

„Takže si uvědomuješ, že s tebou nemůže zestárnout?“ ptal se ostře.

„Já vím,“ hlesla jsem. Nevadí mi, že se mnou nezestárne, jen nevím, jak ponese to, že stárnu já.

„Nevadí ti, že s tebou nikdy nejí, protože pije krev? Nevadí ti, že mu kdykoli může rupnout v bedně a jeho potravou se můžeš stát ty nebo Eda?“

„Popravdě, to mě trápí úplně nejmíň. Důvěřuji svému snoubenci a nevěřím, že by kdy mohl udělat cokoli, co by ohrozilo mě nebo našeho syna.“

„Vašeho syna,“ opakoval znechuceně. „Jak můžeš dovolit, aby takové monstrum vychovávalo Eda. Bells, prosím tě, zamysli se nad tím vším ještě jednou. Jaký život tě může čekat po boku upíra?“

„Život po boku Edwarda Cullena bude plný lásky, péče a pochopení. Nezlobím se na tebe Jakeu, protože ho neznáš.“ Vzpomněla jsem si na Sethova slova o Jacobových předsudcích a trochu jsem se snažila uklidnit. „Netušíš, jaký doopravdy je, ale kdyby ses vykašlal na všechny svoje předpojatosti vůči Cullenovým, zjistil bys, jaký charakter doopravdy mají.“

„Pijavice nemají charakter. Jde jim jen o krev. Tedy možná až na toho vykuka, který si tě chce vzít. Bojím se skoro domýšlet, o co všechno mu vůbec jde, když je ochotný zajít až ke svatbě.“ Uchopil mě za paže a začal mi je lehce tisknout.

„Bello, poslouchej mě, nechal jsem Charlottu doma samotnou těsně před porodem jen proto, abych ti domluvil. Nemůžeš si vzít něco takového.“

„Pusť, Jakeu, to bolí,“ napomenula jsem ho a snažila se dostat z jeho sevření, ale jako mávnutím kouzelného proutku byly jeho ruce pryč a Jacob taky. Zmateně jsem se rozhlédla.

Jacob stál pod schody na verandu a nad tím se tyčila Alice s Rose jako dvě ochranné věže.

„Jestli si myslíš, že to děláme kvůli Belle, tak máš jen poloviční pravdu,“ zavrčela Alice. „Nedovedeš si ani představit, co by s tebou Edward provedl, kdybys jí zkřivil pouhý vlásek.“

„Bells, ty si necháš takové jednání líbit?“ rozkřikl se na mě.

„Ne, Jakeu. Nenechám si takové jednání líbit. Myslím, že jsme spolu skončili. Už není nic, co si my dva můžeme říct.“

Nevěřícně na mě vyvalil oči a bylo vidět, jak s ním cloumá nová vlna vzteku. „Tak já ti teda ještě mám co říct. Když ses rozhodla nás vyměnit za tyhle nádhery, už tě nikdy nechci vidět poblíž svojí rodiny. Je ti to jasné?! Opovaž se jen přiblížit k Charlottě a k malé. To, že vystavuješ svůj život a život Edy nebezpečí, je tvůj problém a já v žádném případě nedovolím, abys nás do toho jakýmkoliv způsobem zatáhla.“

Když konečně dořval svou závěrečnou řeč, nastoupil do auta a odjel.

Už ho nikdy neuvidím a ani Charlottu. Nikdy si nepochovám jejich maličkou. To bylo jediné, na co jsem byla schopná myslet, když jsem viděla, jak jeho auto mizí v dálce.

„Ještě tě bolí ruce?“ ptala se mě Alice starostlivě při tom, když mi dělala manikúru.

Mlčky jsem zavrtěla hlavou. „Nemusely jste ho vyhazovat. On by mi nic neudělal.“

„Jenže Edward by nám neodpustil, že jsme nezasáhly. Tak si nech všechny námitky,“ ohradila se Rose.

„Nepřeháníš?“ divila jsem se.

„Vůbec ne. To on má povahu, která všechno pořád zveličuje. Rosalie zvažovala, že mu zavolá. Věř mi, tohle byla ještě ta klidnější varianta,“ chlácholila mě Alice.

Esmé přijela chvilku po Jakeově výstupu. Holky nedaly jinak, než že se musím najíst a nejlépe všechno vypustit z hlavy. Jinak by byla celá rozlučka zkažená. Nechápala jsem, proč s tím tak nadělají. Dnešní večer mi nepřijde nijak výjimečný. Zítra je přeci můj velký den, dnešek musím jen nějak přežít, abych od zítřka mohla začít nový život. Alespoň tak to cítím já.

„Bello, proč se vlastně nevídáte s Edwardovým otcem?“ zeptala se znenadání Esmé.

„Edward vám to neřekl?“ divila jsem se. Jen zavrtěly hlavou a čekaly, až se rozpovídám.

Povzdechla jsem si, takhle jsem dnešní večer ale opravdu strávit nechtěla. Vzpomínat na ty nejméně příjemné chvíle ve svém životě zrovna v předvečer okamžiku, kdy tohle potřebuji nejvíc hodit za hlavu.

„Edwardův otec neví, že má se mnou syna,“ začala jsem pozvolna.

„Jak jsi mu to mohla zatajit?“ ozvala se okamžitě Esmé.

„Nebyl důvod, aby o něm věděl,“ snažila jsem se to uzavřít.

„Takže tě zbouchnul, a pak tě nechal,“ odfrkla Rosalie pohrdlivě. To mě popíchlo.

„Máš pravdu. Nechal mě hned po tom, co si užil s mým tělem proti mé vůli,“ pronesla jsem přiškrceně, „a proto si nezasloužil vědět o maličkém.“

Všechny tři se na mě šokovaně podívaly. Na jejich tvářích bylo vidět, jak jim pomalu dochází význam mých slov.

„To jsem netušila,“ zajíkla se Alice.

„Bello, to je mi hrozně líto,“ chlácholila mě Esmé. Jen Rose nic neříkala a stále si mě překvapeně prohlížela, až jsem z toho byla nervózní.

„Pojď, prosím, se mnou. Musím ti ukázat něco v kuchyni,“ vytáhla najednou Alice Esmé za ruku.

Překvapeně jsem se za nimi dívala. Co musí být najednou tak neodkladného?

„Měla bych se ti omluvit,“ řekla Rosalie, když jsem zůstaly samy v obýváku.

„Nemusíš se omlouvat. Stejný závěr si udělalo nejspíš celé město.“

„O tom nemluvím, i když to je taky na omluvu, že jsem se k nim přidala i já.“ Zvedla se a já ji následovala na náš dvorek.

Byl teplý letní večer, nebe plné hvězd a všude klid a mír. Přesto jsem byla plná nervozity a nebylo to jen ze zítřejšího dne. Nikdy jsem s Rosalií nepronesla víc než pár zdvořilých vět a nyní s ní mám probírat nejbolestivější vzpomínku svého života? Nebo o co vlastně jde?

„Vždycky jsem tě vnímala téměř jako opak sebe. Bylo to částečně ze žárlivosti a závisti. Edward, který tak dlouho vzdoroval všem ženám, si vybral tebe a navíc máš dítě, po kterém jsem vždycky toužila a nikdy ho nemůžu mít.“ Dívala se kamsi před sebe a najednou se ke mně otočila. „A ty?“ Sjela mě pohledem. „Obyčejná smrtelnice téměř ve středních letech, máš najednou oboje. Nikdy by mě nenapadlo, že jsi musela za to zaplatit stejnou cenu jako já za nesmrtelnost.“

„Cože?“ ptala jsem se překvapeně. Moc jsem jí nerozuměla, ale to, co jsem začínala tušit, se mi vůbec nelíbilo.

„Asi ti Edward neřekl nic o tom, co se mnou bylo předtím, než mě našel Carlisle a proměnil.“

„Jenže kdyby to Carlisle neudělal, tak bys umřela.“

Hořce se usmála. „Je vážně takový gentleman,“ ale to řekla spíš pro sebe, než pro mě. „Vždycky mě štvalo, že o mně Edward nikdy ani v nejmenším neprojevil jakýkoli zájem. Uráželo mě to, protože nepochybný obdiv od mužů patřil vždy k těm jistotám, o které jsem se opírala, a ani nevadilo, že právě díky tomu obdivu jsem přišla o lidský život.

Mám podobnou zkušenost jako ty, jen nešlo o jednoho muže. Ray si musel přizvat kamarády a to přímo na ulici.“ Odmlčela se. „Rozhodně to nebylo nic, na co bych chtěla vzpomínat. Přesto je to jediná vzpomínka na život před proměnou, kterou mám naprosto jasnou. Nechtěla jsem o ni přijít, abych se jim mohla pomstít. Jenže já měla jako upír navrch. Jak ses pomstila ty?“ Otočila se na mě poprvé se zaujetím.

„Pomstít se Darenovi? Nikdy mě to nenapadlo. Tedy kromě udání, ale vzhledem k tomu, že jsem všechny důkazy sama zničila, vzdala jsem to. Bylo by to pouze moje tvrzení proti tomu jeho. O to jsem nestála a navíc mi v těhotenství nebylo nejlépe, proto jsem ani na nějaké soudní spory neměla sílu.“

„Jak sis vůbec mohla nechat jeho dítě? Já bych to asi nedokázala. Mít dítě takového původu.“

„Měla jsem být horší než muž, který mi tolik ublížil, a stát se vrahem? Rosalie, sama víš, že je život dar. Jsi si jistá, že bys ho dokázala zmařit, sotva začal? Já do té doby o mateřství nepřemýšlela. Bavilo mě studium, ale když maličký ve mně začal růst, věděla jsem, že nikdo v mém životě už nebude důležitější.“

„Nedokážu si to vůbec představit,“ zašeptala.

Nastalo ticho, ve kterém jsme obě nejspíš přemýšlely o životě té druhé. Nikdy by mě nenapadlo, že najdu někoho, koho se budu moc zeptat na to, čeho se v posledních dnech nejvíc bojím. Ale nikdo vhodnější než Rose se mi ani naskytnout nemohl.

„Můžu se tě zeptat na něco osobního?“ začala jsem opatrně a vytrhla ji tak z úvah.

„Zkus to,“ pronesla zamračeně.

„Omlouvám se, že se na to ptám, ale po té zkušenosti, jaká byla tvá svatební noc?“

„Nebyla,“ odfrkla si.

„Co? Ty a Emmett jste přeci manželé tak dlouho.“

„Emmett byl po svatbě zlatíčko. Musel neuvěřitelně dlouho překonávat svoji nezkrotnou povahu, a to jak před svatbou, tak po ní. Nedovolila jsem mu, aby na mě vůbec sáhnul. Stačil jen náznak a už se setkal s mojí, řekněme, nevolí. Vzhledem k tomu, že on by ženu nikdy neuhodil, tak se raději stáhl a snažil se být trpělivý. Jen díky jeho snaze a lásce se po hodně dlouhé dočkal i svatební noci, ale bylo to pořádnou dobu po termínu.“

„Takže odtud má Edward ten bláznivý nápad.“ Nechápavě zvedla obočí. „Chtěl, abychom žili v manželství bez...“ Na tom slově jsem se zase zadrhla.

„Sexu?“ ptala se a já jen stydlivě přikývla. „To je celý Edward. Předpokládám, že je to kvůli tvé bezpečnosti.“

„Nesouhlasila jsem. Domluvili jsem se, že se pokusíme. Jen se bojím, abych nakonec neselhala já.“

„Vážně? Já myslela, že tu Edward tráví každou noc.“ Despekt v jejím hlase byl znatelný, ale já se tím nenechala odradit.

„To sice ano a máme k sobě blízko. Jenže já jsem vždycky věděla, že to nikdy dál nezajde, ale zítra je náš svatební den.

„Když jsme se s Edwardem dali dohromady, měla jsem problém ho i políbit. Bála jsem se blízkého fyzického kontaktu. Částečně se mi to podařilo překonat, ale nikdy nešlo o... Nikdy nedošlo i k... Sakra, Rose, víš jak to myslím.“

Začala se smát. „Ty máš problém mluvit o sexu? Žena jednadvacátého století a koktá jako malá.“

„Myslela jsem, že u tebe bych mohla najít pochopení,“ řekla jsem sklesle.

„Jistě, promiň, jen mi to přišlo neuvěřitelné, že v dnešní době je ještě někdo takhle stydlivý a navíc matka dítěte.“

„Já vím, je mi třicet a jsem máma, ale zkušeností mám méně než průměrná středoškolačka. Daren byl mojí první a jedinou zkušeností. A zítra mám být připravená na další. Znám Edwarda, tolik se bojí toho, že mi může ublížit, ale co když nakonec já ublížím jemu tím, že ho nakonec odmítnu? Už jsem odmítla nesmrtelný život, naše společné navždy. Kolik toho ještě unese, než mě opustí?“ Slzy se mi začaly hrnout do očí, proto jsem si raději sedla na jakési harampádí a schovala si tvář do dlaní.

„Bello, promiň. Bylo to ode mě necitlivé. Netušila jsem, že nemáš jiné zkušenosti. Opravdu to není obvyklé, ale vůbec se tvému strachu nedivím.“ Zvedla jsem k ní oči a snažila se najít alespoň nějaké zaváhání v její tváři. „Nemyslím si, že by tě kdy mohl Edward opustit. Čekal na tebe moc dlouho, aby se jen tak něčím nechal odradit.

Nebudu ti říkat takové ty věci o předurčení a osudovosti. Něco takového je ti úplně jedno, když má k tomu dojít. Instinkty jsou silnější. Bude jen otázkou, jestli to vyhraje strach nebo pud. Každopádně, pomůže odhodlání a motivace protějšku.“

„Jak to myslíš?“

Přimhouřila oči jako kočka a záhadně se usmála: „Právě jsem dostala skvělý nápad na svatební dar. A teď pojď dovnitř. Má to být rozlučka se svobodou a ne večer smutku.“ Vzala mě za ruku a zatáhla zpět do domu.

„No, konečně. Už jsem myslela, že tam budete až do rána,“ škaredila se Alice.

„Alice!“ napomenula ji Esmé.

„Vždyť jsem se ještě vůbec nedostaly k tomu nedůležitějšímu,“ nedala se Alice a vážně se na mě podívala. Trochu ve mě hrklo, co to asi má být. Slíbila mi přece, že žádný pánský striptýz nebude. „Ještě jsi nám neřekla, jak tě Edward požádal o ruku.“

„Ale vždyť jsi to musela vidět,“ namítla jsem.

„Jenže to není ono.“

„A my bychom to také rády slyšely. Je to u nás taková tradice při rozlučce,“ povzbuzovala mě Esmé.

S úlevou jsem si vydechla a posadila se zpátky do křesla. Jestli mě nic horšího nečeká, tak jsem dnešní večer přežila obzvlášť skvěle.

Spokojeně jsem přivřela oči a měla jsem ten večer hned před sebou. Myla jsem nádobí, zatímco Edward uspával malého. Zničehonic začala hrát v obýváku hudba. Myslela jsem si, že náš malý nezbeda špatně uklidil ovladač, který nejspíš spadl a rádio se samo zapnulo. Vůbec mě nenapadlo, že to na mě přichystal Edward. S úsměvem a výrazem, který nepřipouštěl námitek, mě požádal o tanec. Byl to můj první pokus o pohyb při hudbě od maturitního plesu, ale nevadilo to. S ním je vždycky vše tak přirozené. Když hudba dohrála, podíval se mi naléhavě do očí: „Už jsi souhlasila, ale dokud nebude hmatatelný důkaz tvého ano, tak to neplatí.“ Klekl si přede mě a otevřel krabičku s prstenem po jeho matce. „Prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?“

„Budeme čekat ještě dlouho?“ postěžovala si nedočkavě Rose.

Asi tu první variantu, kdy jsem ho vyhazovala z domu, vynechám.

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Překážky - Dvanáctá: