Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Předurčená - 23. kapitola

Předurčená - 23. kapitolaHlásím se s novou kapitolou a dneska to trochu urychlíme. Do Belliných narozenin nám na konci minulé kapitoly zbývalo ještě několik týdnů. V téhle kapitole se trochu posuneme, abychom neprocházeli den za dnem a trochu si shrneme události několika následujících týdnů.
Bella zvažuje svoje možnosti a spolu s tím i to, jak moc ohrožuje Cullenovi.
Alice s Jasperem pátrají a vypadá to, že na něco narazili. Sami však nemají nejmenší tušení na co.

23. kapitola

Isabella

„Napadlo tě vůbec, že bych mohla odjet?“

Má otázka prořízla ticho pokoje, ve kterém jsme s Edwardem trávili noc. Holky už dávno odpadly u filmu, ale mě se spánek vyhýbal. Edwardova náruč, ve které jsem se choulila, byla teď tím jediným útočištěm, které mi bránilo v tom začít panikařit. Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak vystrašená a tak trochu jsem musela myslet na to, že je to hlavně tím, že jsou vystrašení hlavně Cullenovi. Tím, že oni znali svého vládce aspoň trochu, tušili, co se pro mě chystá. Najednou docela dávala smysl ona slova o sladké nevědomosti.

„Arovi a jeho sluhům nemáš šanci utéct. Navíc bys musela utíkat už po zbytek života a to by nebyl žádný život,“ namítl a zlehka mě políbil do vlasů. Oba jsme částečně leželi na jeho pohovce a koukali do tmy za okny.

„Vysvětlíš mi, co je na Volturiových tak děsivého?“ zeptala jsem se a cítila, jak se Edwardovo objetí stalo pevnější, když jsem vyslovila jméno jejich vládců.

„Kdybych se na ně díval očima nějakého dokumentaristy z National geography musel bych říct, že nic, jelikož se chovají přesně tak, jak jim velí přirozenost. Jsou to predátoři a mají moc. Proto se obvykle ani neúčastní lovů. Jejich kořist je jim nahnána až k ústům, jež lační po krvi. Nemají slitování s nikým, kdo poruší jejich pravidla. Občas by se mohlo zdát, že jsou snad i chápaví, ale obvykle si všechny své činy důkladně promyslí, aby z toho měli vzápětí nějaký prospěch.  Žijí navíc moc dlouho na to, aby je něco dokázalo překvapit. Zažili nesčetně bojů o moc a nakonec to dokonce u Ara zašlo tak daleko, že byl ochoten zabít vlastní sestru, jen aby nic jeho postavení nezviklalo…“

Edward vyprávěl a jeho melodický hlas zněl trochu vzdáleně. Jeho tempo i hlasitost mě uklidňovala i přesto, že mluvil o upířím světě, který byl krvavý, násilnický a bez slitování. Svět, do kterého jsem se měla za pár týdnů nejspíš zařadit anebo se jím nechat semlít a vyplivnout.

 

 Neděle se z mého pohledu nesla ve velmi pochmurném duchu. Hned po příjezdu domů jsem si musela dát sprchu, abych ze sebe smyla Edwardův pach, a potom jsem se dala do přípravy oběda. Byla jsem rozhodnutá na sobě nenechat nic poznat, jakkoliv se mi toho hlavou honilo tolik, že jsem měla dojem, že mi musí zákonitě prasknout.

„Užili jste si večer s kamarádkami?“ zajímal se Charlie, když jsme spolu následně usedli k jídlu.

„Jo, bylo to super,“ zamumlala jsem a dál se vrtala ve špagetách. Charliemu to naštěstí jako odpověď stačilo a zbytek oběda proběhl v tichosti stejně jako následné mytí nádobí. „Jdu si nachystat přípravu do školy,“ prohodila jsem až v okamžiku, kdy jsem mizela po schodech k sobě do pokoje. Charlie něco zabručel na odpověď, ale konkrétní význam slov jsem nezaznamenala. Naše společné soužití bylo stejně dost prazvláštní. Dalo by se říct, že jsme nežili spolu ale jeden vedle druhého. Jediným okamžikem, kdy jsme byli spolu, byly naše společné večeře během týdne a obědy o víkendu, během nichž se Charlie sem tam zeptal na novinky, ale ani tehdy jsme toho moc nenamluvili.

 

Následující dva týdny se pak kolem mě prohnaly, aniž bych si vůbec uvědomila, kde se ty dny ztratily a co jsem během nich dělala. Jakákoliv moje bezstarostnost se vytratila a já se čím dál víc propadala do toho bahna kolem. Před celou školou jsem předstírala spokojený vztah s Justinem. Před tátou, že se naprosto nic neděje. A před Edwardem, že nemám strach. Hrála jsem právě teď svou životní roli a jenom v duchu odčítala dny, které zbývaly do mých narozenin. Nebylo jich už moc. S příchodem jara do Forks, které bylo stejně deštivé a zamračené jako jiná roční období na tomhle poloostrově, se víc a víc blížila má plnoletost.

Bylo to fakt na nic.

Dokonce mě z toho všeho přepadl podivný pocit melancholie a zavolala jsem mámě. Její rozzářená tvář se mi během pár okamžiků objevila na obrazovce monitoru.

Ahoj, zlatíčko!“ Zněla tak nadšeně a spokojeně jako snad nikdy.

„Ahoj, mami,“ odvětila jsem a pokusila se o úsměv. „Jak se tobě a Philovi daří?“ zeptala jsem se a snažila se tak zavést rozhovor na nějaké obyčejné téma. Nechtěla jsem mluvit o ničem vážném. Chtěla jsem si užít to, že aspoň někdo řeší obyčejné lidské problémy, mezi než se počítá nevypnutá žehlička nebo příliš horké kafe…

„Máme se skvěle. Phil právě podepsal novou smlouvu a nejspíš se na nějakou dobu usadíme na Floridě. Pokud budeš chtít, můžeš za námi po maturitě přijet a strávit v novém domě léto, než budeš muset na univerzitu,“ plánovala a vypadala při tom jako malá natěšená holčička.

„Promyslím to,“ ujistila jsem ji, přestože jsem se nijak nezabývala skutečností, že bych měla jít někam na vysokou. Samozřejmě jsem si poslala pár přihlášek, ale nepředpokládala jsem, že v době, kdy se budou konat všechny ty testy, jenž by mě měly jaksepatří ohodnotit a zařadit, budu vůbec k dispozici. Ať už se o mých narozeninách má stát cokoliv, určitě mi to změní život.

Nezníš nějak nadšeně. Je to snad kvůli tomu, že jsem ve své pozvánce na Floridu nezmínila tvého přítele? Pro něj samozřejmě platí taky. Ráda poznám mladíka, který ukradl srdce mé zodpovědné dcery,“ ujišťovala mě a žertovala při tom o mé zodpovědnosti. Jo, kdyby jenom tak tušila.

Kdybych skutečně byla tak zodpovědná, jak si myslí, odcestovala bych do Itálie asi dobrovolně a ještě s předstihem, abych do svých problémů nezatahovala Cullenovi. S Justinem jsme sem tam nakousli téma našeho společného života a zatím to vypadalo tak, že bych se měla stát nesmrtelnou. Bohužel víc podrobností jsem z něj nedostala a to mě nutilo k domněnkám, že má se mnou Aro jisté plány a těch se nebude chtít vzdát ani v okamžiku, kdy ho jeho dávný přítel požádá o laskavost. Alespoň podle Edwardova vyprávění jsem nepředpokládala, že by to udělal.

 

Alice

Od chvíle, kdy jsme znali přesný termín, jsme se ani na okamžik nezastavili. Společně s Jasperem jsme strávili hodně času na počítači při nabourávání policejních databází a čtení jejich spisů. Tajně jsme při tom doufali, že se nám podaří něco zajistit. Procházeli jsme tudíž všechny nevyřešené přípravy zmizení dívek ve věku osmnácti let. Všechna nevysvětlitelná nebo bezdůvodná zmizení.

Volturiovi si obvykle dávali pozor na to, aby na sebe lidi moc neupozorňovali - proto taky jejich kořist byla vždy tak pečlivě vybírána. Heidi měla jasné instrukce, kdo do hradu smí vstoupit a kdo zase ne. Byli to osamělí lidé, po nichž nikdo hned tak nepátral.

Ale Bella byla jiná. Měla rodinu, přátelé… Nezapadala do toho klasického schématu volterrske kořisti.

„Možná něco mám,“ prohodil najednou Jasper. Okamžitě jsem k němu seběhla. Kromě krátkých lovů aktuálně neopouštěl knihovnu, ale mě na podobný výzkum moc neužilo a navíc jsem musela hlídat Bellu. Nechtěli jsme se totiž spoléhat pouze na fakt, že Justin ji do Itálie odveze hned po jejích narozeninách. Co kdyby se rozhodl změnit plán?

„Co jsi našel?“ zajímala jsem se a přes rameno mu koukala na monitor.

„Není to nic konkrétního, ale je to asi to jediné, čeho se dá v současnosti chytit,“ odvětil a s pomocí kurzoru scroloval níž a níž. Já tak mohla koukat na seznam a fotografie mnoha dívek z celého světa.

Každá jedna z nich zmizela den po svých osmnáctinách. Ty úplně nejstarší spisy byly bez fotografií a datovaly se někdy do poloviny devatenáctého století. Ve spisech byly pouze naskenované tehdejší ruční zápisy. S přelomem století přibyly i fotografie.

 

Ji Ha Shin, Soul, Jižní Korea, věk 18, zmizela v lednu 1947.

 

Chandra Smart, Bombaj, Indie, věk 18, zmizela v dubnu 1993.

 

Alina Petrovna Tymošenko, Petrohrad, SSSR, věk 18, zmizela v lednu 1963.

 

Cassandra Martinez, Valencie, Španělsko, věk 18, zmizela v prosinci 1925.

 

Julie Harris, Torronto, Kanada, věk 18, zmizela v únoru 1991.

 

A seznam jmen pokračoval. Bylo tam na sto zaevidovaných dívek. A u všech bylo po několika letech pátrání uzavřeno a dívky byly prohlášeny úředně za mrtvé. Nikdo nepředpokládal, že by se některá z nich po tak dlouhé době objevila. Svět byl natolik velký, aby se v něm samotná dívka ztratila, jakkoliv nedávalo smysl, aby vůbec opouštěla domov.

Na okamžik mě udivilo, že Jasper nemá jména seřazena chronologicky, ale poté jsem v tom seznamu přece jenom našla nějaký ten smysl. Bylo to seřazeno geograficky!

„Má nějaký smysl, že je to řazeno podle místa pobytu zmizelých dívek a nikoliv roku?“

Ta otázka se přímo vybízela.

„Nejsem si jistý, ale když si to projdeš, přijdeš na to, že ty dívky postupně mizely po celém světě. Státy a jejich hranice se za posledních dvě stě let sice dost pozměnily, ale můžeš vidět, že v Severní Americe zbývá posledních pět států, v Evropě pak jenom Norsko, v Asii Mongolsko a Kazachstán. Nejméně je tím zasažena Afrika ale to může být také tím, co je to za oblast a fakt, že zdejší policie zřejmě nestojí za nic.“

„K čemu by Arovi byly dívky z různých zemí?“

„Netuším. Zkoušel jsem najít aspoň nějakou drobnost, kterou by všechny měly společnou, ale nic. Nejsou stejné rasy, vyznání, krevní skupiny, společenského postavení… I tohle jsou de facto výstřely dost na slepo. Ve třech případech byl zmíněn dokonce přítel dotyčné dívky, který zmizel spolu s ní. Jeho popis není nijak určitý, ale vždy se jednalo o velmi pohledného mladíka, z čehož lze usuzovat, že by to mohl být někdo z nás…“

„Takže někdo z Arovi tajné skupiny upírů,“ zamumlala jsem a Jasper zahloubaně přikývl.

„Vypadá to, jako by se pokoušel něco najít. Víme, že vždy pátral po talentovaných lidech nebo upírech, aby je začlenil do gardy a tím posílil svou moc, ale tohle je až moc organizované. V zaznamenaných letech totiž propátral takřka celou planetu.“

Jasper měl pravdu. Vypadalo to moc podivně, a proto jsem byla ještě zvědavější, co má Aro s Bellou v plánu. Od Justina jsme se toho už moc nedozvěděli. Skutečnost, že ho Bella nenalákala na to, aby ji kousl a ochutnal tak její krev, ještě nic neznamenala. A k dalšímu rozhovoru s ním na podobné téma už myslím nikdy nedošlo – nebo aspoň ne k takovému, ve kterém by byl nějak sdílný.

Byla to záhada, ale aspoň jsme teď měli nepatrné vodítko.

„Zkusíme si promluvit s Carlislem. O tajném společenství upírů žijících ve Voltéře, nebo možná dokonce po celém světě, nemusel nic vědět, ale Aro se jistě mohl zmínit o něčem, co ho nadchlo nebo minimálně zaujalo.“

Jasper sjel pohledem do rožku monitoru. „Z nemocnice se vrátí za čtyři hodiny,“ poznamenal, když se díval na drobný časový údaj, který vypovídal o tom, že je něco po druhé ráno.

„Nejraději bych se ho na to zeptala hned, ale tohle není téma, které by se mělo řešit v jeho ordinaci,“ poznamenala jsem sklesle. Jak čas kolem Belly letěl, ztrácela jsem veškerou trpělivost. Toužila jsem mít odpovědi na své otázky hned.

A Jasper to věděl a rozhodl se s mou netrpělivostí něco udělat. Aniž by uběhla nějaká vteřina, otočil se na židli, popadl mě kolem pasu a posadil si mě do klína.

„S tím výzkumem ztracených dívek už nic lepšího nesvedu a Carlisleův příchod domů taky nijak neurychlím, tak co kdyby…“

„Máš pravdu,“ zamumlala jsem a sklonila se k jeho vyzývavým rtům. Už nějakou dobu jsme se soustředili výhradně na problémy Edwardovy přítelkyně a mé kamarádky a trochu při tom zanedbávali vlastní vztah. Kvůli tomu jsem se taky cítila špatně a Jasper to vždy vycítil, aniž bych mu řekla jediné slovíčko. A teď jsme měli bezmála čtyři hodiny, kdy si nebudu muset nic vyčítat, jelikož jsme měli maličkou naději něco se dozvědět.

Přehodila jsem si nohy tak, abych seděla na Jasperovi obkročmo a nepřestávala ho líbat.

„Měli bychom se přesunout nahoru,“ zamumlal, když jsem se rty přesunula na jeho krk, jenž byl pokryty nesčetným množstvím srpkovitých jizviček.

„Hmm,“ zavrněla jsem a cítila, jak se zachvěl v odezvě na mou reakci. Potom mě jenom popadl za zadek, já mu zkřížila nohy kolem pasu a už jsem se nechala odnášet směrem k naší ložnici, aniž bych se nechala vyrušovat v oždibování svého manžela.

 

Isabella

„Blíží se tvoje narozeniny,“ poznamenal Justin jednoho středečního rána, dva týdny před mými narozeninami, kdy si mě odchytil na školním parkovišti a nehodlal mě jenom tak pustit do budovy, abych mohla nasávat tolik potřebné vědomosti. Z jeho pohledu to totiž nebylo vůbec potřebné, a když jsem se na to dívala takhle s odstupem, říkala jsem si, jak jen jsem mu mohla naletět na to, že ho v New Yorku vylili ze školy jenom proto, že jeho akademické výsledky neodpovídaly směrnicím.

„Vážně? Ani jsem si nevšimla,“ namítla jsem lehce sarkasticky, ale Justin to nechal být.

„Co bys řekla na malý narozeninový výlet?“ zajímal se a dál mě svítal v náručí.

„Nejsem si jistá, jestli by to Charlie povolil a navíc mi holky chystají nějakou tajnou oslavu. Tedy, ony si myslí, že je tajná, ale to jejich plánování je až moc okaté na to, abych si ho nevšimla,“ odvětila jsem a doufala, že to uzná. „Navíc… Nejsem si úplně jistá, jestli něco slavit chci,“ dodala jsem po pár sekundách.

„Proč, proboha? Jsou to tvé osmnácté narozeniny. Tvá plnoletost si zaslouží, aby byla řádně oslavena. Nejlépe tak, abys na ni do konce života nezapomněla,“ namítl a já se na něj podezíravě podívala. Určitě se mě snaží nějak podvědomě vmanévrovat do výletu do Itálie, ale to se mu jenom tak nepodaří.

„Máš na mysli něco konkrétního?“ zeptala jsem se a snažila se tvářit zvědavě. Náš předstíraný vztah trval už moc dlouho a mě se za celou tu dobu nepodařilo zjistit nic užitečného. Jenom jsem se celou dobu třásla obavou z toho, co se stane, až na mě praskne skutečnost, že se vídám s Edwardem.

A jen co jsem na něj pomyslela, zahlédla jsem ho spolu s Alicí a Jasperem na parkovišti.

„Nechal bych to jako překvapení. A rozhodně bude povedenější, než to, co ti připravují spolužačky,“ namítl a spokojeně se přitom usmíval.

„Nemám překvapení ráda,“ odvětila jsem a hned na to, jsem zaslechla, jak v budově zvonek ohlašuje začátek hodiny, takže jsem se pokusila vymanit z Justinova sevření.

„Tohle bude, slibuji,“ ujistil mě, povolil sevření a následně mě vzal za ruku a doprovodil mě až k učebně. Jeho pokusy o galantního přítele mě nejednou uváděly do rozpaků, ale musela jsem je trpně snášet. A vlastně nejen já. I pro Edwarda to bylo těžké, jenže on neměl problémy s rozpaky jako spíš se žárlivostí.

 

Oběd jsem opět strávila ve společnosti Justina a mých lidských přátel. Už od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla o upírech a jejich tajném světě skrytém v tom našem obyčejném a všedním, jsem měla nějak porouchané stravovací návyky. Za těch pár týdnů na mě oblečení začalo skoro viset. Monique by jistě poznamenala, že konečně začínám získávat správnou figuru, jakou mívají modelky na předních přehlídkových molech, ale já s tím nemohla souhlasit. I předtím jsem byla štíhlá a myslím, že mi to slušelo rozhodně víc, než teď. Ani jeden z mých partnerů však nic nepoznamenal. To Jessica s Lauren tak taktní nebyly a Angela se obávala o mé zdraví.

„Měla by ses pokusit pořádně vyspat,“ poznamenal Edward, když jsem ve čtvrtek v noci ulehala do postele a on mě jako obvykle balil do přikrývky, abych náhodou nezmrzla, kdybych se rozhodla k němu pořádně přitulit.

„Ale já spím,“ namítla jsem leč dost chabě. Edward na to upozornil pouze tím, že mi zlehka palcem přejel pod očima a neměně tak poukázal na mé kruhy pod očima.

„Možná ano, ale očividně ti ani moje přítomnost nedokáže zaručit klidný spánek… Teď už ne,“ zamumlal a zdál se skleslý. Oba jsme měli na paměti, jak ze začátku pouhá jeho přítomnost odháněla všechny mé noční můry.

Natáhla jsem se k němu, abych ho políbila.

„Ať tě ani nenapadne, aby sis vyčítal takovou hloupost, jako jsou mé noční můry,“ zamumlala jsem.

Edward toho byl schopen. Během našich nočních rozhovorů jsem ho stačila poznat vcelku důkladně a věděla jsem, že má velmi utrápenou duši. A jelikož se nepřestával strachovat o mou budoucnost a to, co mi přinese celý jeho svět, byl pomalu skleslejší, než jsem byla já sama.

„Nemám dobrý pocit z toho, že se už ani v mé přítomnosti nevyspíš dobře… Vždyť i ve škole si tví spolužáci všimli, že se s tebou něco děje,“ trval si na svém a nenechal se rozptýlit ani mými rty. Bylo to šílené. Náš vztah ještě ani pořádně nezačal a už procházel zatěžkávací zkouškou.

„Jestli toho okamžitě nenecháš, tak tě rovnou na místě vypoklonkuju z mého pokoje!“ obořila jsem se na něj mírně naštvaně. Samozřejmě jsem nechtěla, aby odešel, ale pokud si hodlá vyčítat něco, co není jeho vina, tak mohl opravdu jít. Jeho výčitky by tu totiž byly stejně platné, jako kdybych si já rozhodla vyčítat fakt, že o mě má zájem mocná upíří rodiny. Pche… Taková pitomost.

„Bello…,“ zkusil to ještě jednou Edward a já se na něj zamračeně podívala.

„Žádné – Bello! Mám toho všeho plné zuby, copak to nechápeš? Když jsem se sem stěhovala, měla jsem dojem, že můj život je opět normální, že jsem opět taková normální holka, která před těmi dvěma lety opustila New York bez toho, aby se někdy pořádně ohlídla zpátky. Jenže sleduju, že mi není souzeno, abych měla normální život.“ Co to vlastně znamená? V tuhle chvíli bych přece měla řešit spíš testy a přijímačky na vysokou, můj milostný život, večírky, výlety… Sama jsem vlastně netušila, co konkrétního bych si měla představit. Všechno jsem to dávala do kupy podle toho, o čem se zrovna bavily holky ve škole. Angela řešila úkoly z trigonometrie a své mladší bratry, které měla o víkendu hlídat. Lauren odstín nové rtěnky, kterou si den předtím koupila, a u níž předpokládala, že se bude hodit k šatům na nějakou párty. Jessica vzdychala nad Mikem, ale vždy jen tak, aby o tom dotyčný nevěděl.

S povzdechem jsem se zhroutila opět do postele a Edward si mě přitáhl do náruče. Cítila jsem, jak se jeho rty zabořily do mých vlasů a jak mě políbil. Tím naše večerní výměna názorů skončila a já se cítila podivně prázdná. Jako nějaká váza bez květin a pouze Edwardovo pevné objetí mě chránilo před tím, abych se rozbila.

 

Alice

Jasperův průzkum pokračoval důkladnějším studiem dívek, které jsme vyseparovali z veřejných záznamů o pohřešovaných. Edwardovi jsme samozřejmě sdělili, co jsme našli, ale stejně jako my s tím nemohl nic dělat. Carlisle se zdál stejně bezradný. Byl jediným členem rodiny, který Ara znal a mohl alespoň odhadnout, co může mít v úmyslu, ale očividně ani tohle nijak nepomohlo.

Následně nám nezbylo nic jiného, než opět zkusit kontaktovat Eleazara s pramalou nadějí, že alespoň on nás posune v našem pátrání k nějakému bodu, kterého bychom se mohli chytit. Situace se stávala pěkně zoufalou a doma to tudíž bylo k nevydržení. S Jasperem jsme se tam už moc nezdržovali. Jasperovi atmosféra domu nedělala dobře a já jsem nemohla připustit, aby se trápil víc, než bylo zapotřebí. Pořád jsem ho viděla jako v ten první den, kdy jsme se potkali v Detroitu. Ten osamělý mladík, který na svých bedrech nese tíhu celého světa a všech pocitů kolem sebe. Jeho minulost pro něj byla balvanem, který vláčel sebou a nedokázal se ho zbavit i přes to všechno, co už obětoval, aby se stal lepším.

Milovala jsem ho a jeho bolest mě ničila. Už v okamžiku, kdy jsem ho objevila a z legrace mu vyhubovala, že jsem na něj musela tak dlouho čekat, jsem si slíbila, že se pokusím všechnu jeho bolest obrátit ve štěstí, smích a lásku. Naplním jeho život vším, zač stojí žít. Jasper od své proměny v upíra do té doby nepoznal nic hezkého a já to chtěla napravit. V tuhle chvíli se to však moc nedařilo.

„Máš od Eleazara nějaké zprávy?“ zeptal se Jasper v okamžiku, kdy jsme se vrátili domů z další naší několika hodinové procházky. Okolí Forks se začínalo probouzet ze zimy a v posledních sněhových hromádkách začínaly vykvétat první jarní květiny i když slunce se stále schovávalo za těžkými mraky, které kryly místní oblohu tak vytrvale, jako tomu bylo kdykoliv jindy. Málo kdy se stalo, že by tady bylo opravdu hezky.

„Ptal jsem se ho, jestli Aro po něčem v minulosti nepátral, jelikož jenom tohle by dávalo z tvého průzkumu smysl,“ připustil Carlisle obezřetně a opřel se do své židle za psacím stolem.

„Předpokládám, že o ničem nevěděl,“ prohodila jsem ponuře.

„Máš pravdu. Už skutečnost, že nás navedl na tajnou skupinu, která je podle všeho podřízena přímo Arovi, byla víc než šťastná náhoda. Podle všeho o ní nikdo v našem světě neví. Dokonce ani neznáme její pravomoci a schopnosti. Justin Bellu nějak ochraňuje. Stíní její vůni před ostatními. Následuje ji a zřejmě vcelku rychle vycítil, když se kolem ní objevili další upíři – to by totiž vysvětlovalo jeho přítomnost ve Forks vzhledem k tomu, že ji nechal tak dlouho bez skutečného dozoru v těch cizích zemích. Ale…“

„Já vím. Tohle není vůbec dobré… Ta nevědomost… Ani si nedokážu představit, co zažívá Edward,“ zavrtěla jsem hlavou a cítila, jak Jasperovo sevření kolem mého těla zesílilo. On to věděl. Naprosto přesně to cítil. Každým okamžikem, kdy byl Edwardovi na blízku. „Promiň,“ zamumlala jsem, když jsem natočila tvář k němu.

„Neomlouvej se. Nemůžeš za to,“ odvětil mi šeptem přímo u ucha.

„Abychom se však vrátili k Isabelle a faktu, že Aro nejspíš něco hledá, vede mě to pouze k úvaze, že se ta dívka nemá stát potravou. Aro s ní bude mít jisté plány, které hodlá uskutečnit, a začínám se přiklánět k možnosti, že ji bude chtít proměnit. Jako člověk mu nemůže být k ničemu. V hradě by dlouho nepřežila, i kdyby ji Justin nepřestával strážit.“

Carlisleovi domněnky dávaly smysl. Člověk ve Volterském hradu byl snadnou kořistí i přesto, že se v něm nepohybovalo nijak moc upírů. Kromě Arovi rodiny tam byli přítomni pouze stálí členové gardy – ty, které Aro přijal do své vzdálenější rodiny. Honosili se tmavými plášti a skutečně silnými dary. Na mysli mi mimoděk vytanula ďábelská dvojčata Alec s Jane a jejich mučivé schopnosti. A potom tu samozřejmě byli siláci jako Felix a Stefan. Stopař Demetri… A nikdo nesmí zapomínat na Chelsea. Jakkoliv její dar neubližoval, byl zřejmě nejnebezpečnější ze všech.

„Chceš tím říct, že bychom se měli smířit s tím, že ji Aro promění? Edwardovi se to nebude líbit,“ namítla jsem, když jsem si jeho slova nechala projít hlavou a odpoutala se od hierarchie v Italském sídle.

„Zřejmě nemáme tak úplně na výběr. A ať to zní hrozně, jak chce, tak ani Edward by nakonec na výběr neměl. On to děvče miluje a ona den za dnem stárne. Pokud by s ní chtěl zůstat, musel by ji stejně nakonec proměnit. Možná je nakonec jenom dobře, že je to takhle nevyhnutelné. Třeba se s tím Edward jenom lépe smíří,“ odvětil Carlisle a jakkoliv jeho slova skutečně zněla nepatřičně, měl do jisté míry pravdu. Všichni v místnosti jsme Edwarda znali natolik dobře, abychom si dokázali udělat obrázek o jeho smýšlení o nesmrtelnosti. On by byl dokonce ochoten prožít s Bellou její lidský život a nakonec ji nechal i umřít. A s jistotou mu vlastní by ji hned na to následoval.

„Dobrá, takže – budeme čekat?“ zeptala jsem se rozechvělým hlasem.

„Nic jiného nám nezbývá. Jsou to už jenom dva týdny, než se dají věci do pohybu a pochybuji, že se nám do té doby podaří odhalit něco, co se Arovi daří tajit nejméně celé století, ale sázel bych na to, že i déle.“ Carlisleova odpověď byla plná smíření se s tím, že nic víc nezvládneme udělat bez toho, aby nám Aro odkryl aspoň část svých karet. Netušila jsem, jak se s tímhle závěrem vypořádá Edward, ale doufala jsem, že přijde Carlisleovi rozumné argumenty a zachová si chladnou hlavu i přesto, že se to týká ženy, jenž se stala jeho životem.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Předurčená - 23. kapitola:

 1
2. BabčaS.
03.12.2019 [14:45]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Veronika :)
03.12.2019 [8:32]

Perfektná ako vždy a už som zase nedočkavá na ďalšiu kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon som neskutočne zvedavá čo to plánuje Aro s Justinom urobiť s Bellou Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!