Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Preclík z Volva 2

13.04.2014 (18:30) • Tam • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2347×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Probrala jsem se na krémové pohovce v prosvětlené, neznámé místnosti.

„Ahoj,“ pozdravila mě opatrně dívka s černými ježatými vlasy ve skvělém oblečení a zřejmě v dobré náladě.

„Eh,“ vyhekla jsem překvapeně. Dezorientovaně se rozhlédla po něčem, co bylo zřejmě vkusným obývákem a zaměřila svoji pozornost na tu drobnou dívenku.

„Ty jsi Alice Cullenová, viď?“ zeptala jsem se trochu nejistě. Znala jsem ji ze školních drbů, ale nikdy jsem s ní nemluvila.

„Jo, ráda tě poznávám,“ přisvědčila. „Ty jsi Bella Swannová,“ poznamenala Alice a čile se posadila na opěrku pohovky, zatímco jsem ze sebe zmateně shrnula béžovou deku a přemýšlela, co dělám u Cullenů v domě. V tu chvíli jsem zahlédla, jak k nám po schodišti scházejí doktor Cullen a jeho žena. Oba vypadali jako filmové hvězdy a mě se na dlouhou chvíli nedostávalo žádné myšlenky.

„Ahoj Isabello, doufám, že jsme tě nepolekali. Já jsem Esmé a vítáme tě v našem domě. Náš syn Edward nám říkal, že tě našel v bezvědomí u silnice.“

Během okamžiku jsem si vzpomněla na můj šílený záchvat a cítila jsem, jak se mi srdce propadlo někam hluboko. Já jsem se pokusila zabít a jejich syn kvůli mně naboural!

„Edward s vámi mluvil?“ vydechla jsem zaraženě. „Je v pořádku?“ Nic jiného mě v tuhle chvíli nezajímalo a všechny moje starosti byly rázem jako zapomenuty.

Viděla jsem, jak strašně bylo to auto sešrotované a jak z něj Edward vylezl. Nebylo možné, aby takový náraz přežil. Určitě se mi to muselo zdát.

Postoupil ke mně doktor Cullen, kterého jsem znala z nemocnice. „Edwardovi se naštěstí nic nestalo. Bylo to opravdu bezpečné auto, ale ještě pořád je v šoku z té nehody.“

To není možné! Nic se mu nestalo? Ah! Ale vždyť celý předek auta byl nalisovaný na ten strom! A ta rychlost! Že bych viděla jen stranu spolujezdce? Pocítila jsem hlubokou úlevu, která přebila všechny mé pochybnosti. Nikoho jsem svým neuváženým činem nezabila!

Automaticky jsem přikývla a naprosto ho chápala. To já jsem se mu pokusila vyrobit ze svého mozku džem na čelním skle. Kdyby skočil pod auto někdo mně, nejspíš bych se zbláznila.

„Já se vám strašně moc omlouvám,“ zajíkla jsem se. „Zpanikařila jsem, nevěděla jsem, co mám dělat…“

„Jen buď klidná, Bello. Nic se nestalo a to auto bylo pojištěné. Nikdo tě z ničeho neviní.“

„Ale mohlo se stát! Já jsem udělala takovou hloupost! Byl to zkrat-“ Doktor přerušil mé výčitky uklidňujícím mávnutím rukou a odněkud vytáhl lékárničku.

„Dovolíš mi, abych tě prohlédl, Bello?“ zeptal se zdvořile a dlaní ukázal na mé odřeniny na loktech a kolenou.

Sotva jsem byla schopná slova, takže jsem si bez odporu nechala vydesinfikovat a obvázat cokoli považoval za nutné.

„Poslyš, Edward nám řekl, že ses pokusila skočit mu pod auto, je to pravda?“ zeptal se mírně a jeho zlaté oči byly pátravé, plné starostí a já jsem se hluboce zastyděla.

„Proč jsi něco takového dělala, Bello?“ ozvala se jemně Esmé, která se posadila na pohovku vedle mě.

„Já jsem se bála. Udělala jsem hloupost,“ přiznala jsem neochotně a zrudla ponížením.

Doktor mi podal nějaký prášek a vodu, a já jsem ho okamžitě spolkla, aniž bych se ptala, na co to je.

„Tvůj otec tady bude asi do hodiny. Dali jsme mu vědět, když nám Edward zavolal. Řekli jsme mu, že jsi omdlela u cesty,“ informoval mě pan Cullen a já jsem se sevřeným žaludkem pokývla.

„Vy jste mu neřekli, že jsem se chtěla zabít?“ zeptala jsem se opatrně a ani se neodvažovala doufat.

„Vypadáš jako inteligentní dívka, Bello. Pokud šlo jenom o zkrat, nemyslím si, že by bylo dobré náčelníku Swannovi přidělávat další starosti.“

Znovu jsem automaticky přikývla a divila se, že mám takové štěstí.

„Dobře. Zdá se, že jsi v pořádku. Teď se dojdu podívat, jak je na tom Edward,“ usmál se doktor Cullen a já jsem se pokusila mu úsměv oplatit, ale to už stál na druhém schodě, obrácený ke mně zády.

V duchu jsem si vynadala do nezdvořilých pitomců, že jsem ani nepoděkovala. Měla jsem ho alespoň požádat, aby se za mě omluvil Edwardovi… Kousla jsem se do rtu.

„Nic mi do toho není, Bello, ale proč jsi to chtěla udělat?“ Esméin soucitný hlas si získal mojí pozornost a já jsem zoufale zalapala po dechu.

„Já… Udělala jsem hroznou chybu,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně. „Totiž – neřeknete to tátovi – on bude strašně zuřit, ale stejně se to dozví… Je to jenom otázka času, než to uvidí všichni ve škole…“ Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy a Esmé mi jemně stlačila rameno, aby mě utišila. Tolik mi chyběla máma, se kterou bych si mohla promluvit.

„Nemusíš mi to vyprávět, Bello. Nechci tě nutit,“ chlácholila mě něžně.

„Stejně se to dozvíte… On to všechno nafotil a pověsil to na facebook!“ Zaštkala jsem a vděčně přijala nabízený kapesník. „Don Foster má moje nahaté fotky a až to uvidí táta…“

Znovu jsem nebyla schopná popadnout dech a usilovně jsem se vysmrkala.

Mrzelo mě, že jsem jim od slz umáčela tu luxusní pohovku a že svým brekem obtěžuji cizí lidi, ale nemohla jsem si pomoct a přestat.

Alice si ke mně mezitím sedla z druhé strany než Esmé a studenou dlaní mě pohladila ve vlasech, až mi naskočila husí kůže na pokožce hlavy.

„To bude dobré, uvidíš,“ konejšila mě svým zvonivým hláskem a já jsem v sobě nedokázala zadržet nezdvořilé odfrknutí.

„Je to celé moje vina,“ žalovala jsem bezradně. „Měla jsem tátu poslechnout a zůstat doma, ale já jsem poslechla Dona a přišla jsem na jednu párty a tam jsem měla koktejl…“ Ke své hanbě jsem hlasitě zaštkala těsně před Esméiným obličejem.

„To přece není konec světa, Bello,“ domlouvala mi Esmé mírně a přikryla mě jemně dekou, pod kterou jsem se probudila.

„Já vím,“ řekla jsem stísněným hláskem, a konečně se mi podařilo získat nad svým pláčem alespoň malou kontrolu, „ale Charlie bude mít kvůli mně takovou ostudu! Dcera policejního náčelníka utíká v noci z domu a… A budou o mě říkat, že jsem děvka…“ zajíkala jsem se, otírajíc si slzy hřbetem ruky. „A taky alkoholička,“ dodala jsem temně, topící se v hanbě a sebelítosti.

„Dobře, Bello, zkus se uklidnit a odpočinout si. Na takové neštěstí ti určitě přijde vhod něco dobrého na posilněnou. Donesu ti sem nějaké jídlo, ať se vzpamatuješ dřív, než dorazí tvůj táta. Na policejní stanici končí v pět, nebo se pletu?“ Nejistě jsem přikývla a pokusila se vykouzlit na obličeji vděčný výraz, ale moje mimické svaly se sevřely v dost nepřirozeném šklebu.

„Bello, možná bychom měly jít nejdřív do koupelny, aby sis mohla opláchnout obličej, co ty na to?“ navrhla Alice tenkým hláskem a já jsem odevzdaně přikývla. Ani jsem nechtěla vědět, jak vypadám. Muselo to být podobné ropuše s příušnicemi.

Cestou z koupelny mě ještě Alice přesvědčila, abych si vypůjčila její oblečení, protože to moje bylo od krve, jak jsem skočila přímo na drsný asfalt.

S mnohokrát opakovaným díky jsem spořádala skvělé lívance s javorovým sirupem. Díky kombinaci laskavého chování hostitelů, neznámé bílé pilulce a teplému jídlu v žaludku jsem se cítila o hodně lépe.

Na chvíli jsem dokonce věřila tomu, že to celé nějak zvládnu, když se ozvalo cinknutí domovního zvonku a mně spadlo srdce do kalhot. Přichází můj soudce a tohle je buben katova pomocníka.

Autor: Tam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Preclík z Volva 2: