Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Prázdninový deník Isabelly Swanové - 8. kapitola: Krycí akce: „Nechtěj mě!“

16.08.2012 (15:00) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1557×

8. kapitola: Krycí akce: „Nechtěj mě!“

Snažila jsem se vyškrábat na první schod, ale bylo to marné. Na tváři mi stále zůstával ten přiblblý úsměv, za který mohl můj šéf. Ten jeho pohled, smích…

Ach bože, jsi vážně ve velkém průšvihu…

Ne, mohla bych si stokrát nalhávat, že je to tím sladkým vínem, co jsem si ráda nechala dopřávat, ale jen bych si plivala do pusy. Byla to jeho zásluha.

Jenže to víno mělo taky nějaké účinky. Úsměv sice ne, zato však můj smysl pro rovnováhu, který již tak byl v naprosto střízlivém stavu dost pošramocený, dostal za vyučenou. 

Točil se se mnou celý svět.

Nutno však dodat i to, že mi to absolutně nevadilo. Byla bych schopná svézt se hned na ten první schod – stejně mi bylo jasné, že úplně nahoru se bez cizí pomoci nemám šanci sama dostat – a jen tak tu spokojeně hledět do stropu s příjemnou myšlenkou, že už to mám pravděpodobně za sebou.

Rozhodování je asi konec. 

S poměrně hlasitějším žuchnutím jsem si nakonec přece jen sedla na schod s vidinou toho, že opravdu splním své tužby a nechám se unášet napříč myslí.

„Bello!“ sykl odněkud hlas, který ale šéfíka určitě nebyl, a tak jsem ho ani nedokázala rozeznat.

„Hm?“ broukla jsem a stočila hlavu k místu, odkud se ozval.

Byla to Hannah. Stála u dveří našeho bytu, úplně navrchu a naštvaně si mě přeměřovala.

„Přestaň tu dělat takový hluk a pojď se nahoru vyspat,“ sykla šeptem.

„Ale já nemůžu. Vždyť tu za tu dobu, co jsem tu nebyla, předělali schodiště na eskalátor. Ty schody jsou jezdící,“ povzdychla jsem si nespokojeně. Do těch se budu škrábat celé hodiny. A pokud se to vůbec podaří, pak mi jistě uvízne noha na tom posledním a pěkně mi ji zmáčkne.

„Jseš ožralá,“ obvinila mě naštvaně a za chvíli se objevila vedle mě.

☼ ☼ ☼ ☼

„No tak přece už konečně vstávej, Šípková Růženko!" hulákal kdesi z zdálky známý hlas. Ten hluk mi přímo rozedíral ušní bubínky.

„Dobře, dobře, ale už přestaň tak ječet," dostala jsem ze svých rtů chraplavým hlasem.

Zatímco jsem od sebe stále ještě unaveně odtrhávala oční víčka, vedle mě se ozvalo uražené mlasknutí. Pak mi konečně mozek začal alespoň trochu fungovat a mně došlo, o koho se jedná. Hannah.

„Pokud se tě to tolik dotklo, tak se tedy omlouvám." Marně jsem se pokoušela vyhrabat z vyhřáté postele, zatímco jsem na svou kamarádku házela psí kukuč.

„Na tom nesejde," mávla ledabyle rukou a hned pokračovala, „já tě jen musela probudit, protože je už deset hodin a pokud vím, tak jsi včera mluvila něco o vaření s Edwardem," věnovala mi pohled plný autority.

„Jejda," vyjekla jsem. Mé tělo na to reagovalo ještě hůř - ztuhlo a zase se svalilo zpátky do postele. 

Tohle bude průšvih.

V hlavě mi hned začalo šrotovat, jak bych se z této situace mohla dostat, aniž by někdo přišel k velké úhoně.

„Spřádáš plány, jak ho odmítnout a on díky tomu nedostal sebevražedné sklony, viď?" prokoukla mě hned.

Povzdechla jsem si a přikývla, nedokázala bych jí lhát o tom, že už jsem víceméně rozhodnutá. 

„Řekni mi ale důvod, protože ten snad alespoň jeden máš, ne? Copak ty se nebojíš, že tě jen dostane do postele, využije tě a zdrhne?" starostlivě si mě přeměřovala.

„Hannah, já ani zdaleka neříkám, že je ten pravý. Pravděpodobně ne, ale něco vím jistě. Edward jím není už vůbec. Ano, je proti Adamovi mnohem čestnější, dá se mu věřit, je ohleduplnější. Ale… Není pro blázna, který se každý den pouští do nového dobrodružství, není," povzdechla jsem si. „Je to kýčovitý fakt, ale jeho si zaslouží lepší a chytřejší než já. Nakonec jsem nepotřebovala ani tak dlouhou dobu, abych to poznala. A pokud se brzy projeví Adam, že je jen ubožák, pak prostě budu sama. Naše povahy, sny a všechno, co k životu patří, se hodně shodují. Víme navzájem o tom druhém, co se mu líbí, jaký na to má názor anebo se mu to naopak vážně hnusí.“

Shovívavě se usmála. V jejích očích jsem však zaznamenala i podstatnou část starostí.

„Jo, já vím, že je dost možný fakt, že to bude fungovat jen krátce. Ale víš co? Je mi to jedno. Rozhodla jsem se tomu dát šanci. Možná toho budu už za krátký čas litovat, ale čert to vem,“ pokrčila jsem bezstarostně rameny.

„Dobře,“ vrhla se na mě Hannah, aby mě celou rozespalou rozdrtila ve své náruči.

„Hele, to už by stačilo, ne?“ odsunula jsem ji pak po několika minutách, kdy jsme se objímaly, a mně díky tomu, že neustále dokazuje, že je pro mě tím nejdůležitějším člověkem, vhrkly slzy do očí. A to, abych se v té chvíli rozplakala, by bylo vážně špatné. Bylo jen pár situací za celý život, kdy jsem brečela. A taky jsem je z duše nenáviděla. Nenáviděla jsem ten pocit, že jsem slabá a dávám to najevo i před nějakou osobou.

Proto jsem se od ní hbitě odtáhla a vyskočila z postele. Přece jen jsem už neměla moc času na to, abych lenošila, protože jsem si byla dobře vědoma, že vymyslet dokonalý plán bez poskvrnky, který bude zaručeně odpuzující a splní tak účel, nebude zrovna dvakrát jednoduché.

Hannah se nabídla s pomocí a já ji vděčně využila. Celý zbytek dopoledne jsme hledaly přes její stařičký notebook nějaké recepty, které by byly natolik těžké, že bych neměla ani jedinou šanci je nějak zvládnout.

A že bylo z čeho vybírat… Já totiž v kuchyni nebyla ani trochu zdatná i při těch jednodušších postupech pokrmů jako byly špagety s kečupem. Těstoviny se mi buď povedlo převařit nebo je nechat ještě polotvrdé a kečup? Obvykle skončil na oblečení, co jsem měla na sobě. Pokud se tedy nerozhodl ještě navštívit přes cákance zeď a většinu kuchyňské linky… 

Holt jsem byla a vždy i budu nemehlo.

Nakonec po všem to zdařeném pátrání jsem se vydala sama na trh, abych mohla obstarat všechny potřebné ingredience, trochu si pročistit hlavu a utřídit myšlenky při krátké cestě na náměstí vesnice.

Nechala jsem si větříkem cuchat rozpuštěné vlasy, měl totiž očividně skvělé účinky na moji bojácnost, jenž si chtěla zabrat všechny mé myšlenky. Strach byl naštěstí alespoň na krátkou chvíli pryč.

Nějak to přece musíš zvládnout!

Bohužel však cesta opravdu netrvala dlouho a já se dostala na místo, které jsem potřebovala. Začala jsem se okolo sebe zvědavě rozhlížet, protože tu byl docela příjemný mumraj a chaos, který jsem sice opustila, abych si od něj odpočinula, ale přitom mi vlastně chyběl.

Po pár vteřinách, když jsem se zorientovala, vydala jsem se ke stánkům, kde prodávali to, co jsem sháněla a postupně nakoupila vše na to, aby se odpolední kuchtění s tajným podheslem zhnusím se ti tak, že se sbalíš a utečeš! mohlo odehrát přesně tak, jak jsem potřebovala.

Přešla jsem k vedlejšímu prodavači, který měl na starosti zeleninu, abych koupila poslední položku na mém seznamu a chtěla si vyžádat jeho pozornost, když v tom se stalo něco, co jsem vážně nečekala.

„Promiňte,“ ozvalo se s koktáním za mými zády, když do mě někdo vrazil. Hned co promluvil, mi bylo jasné, o koho se jedná. Pochopitelně ze sebe nedokázal španělsky dostat ani víc, protože to by nesměl mít na řečnění vlastní tlumočnici, kterou jsem shodou okolností byla já…

„Myslím, že s tou chabou španělštinou můžeš přestat,“ prohodila jsem jeho směrem a on konečně svůj pohled stáhl na mě.

„Bello?“ vykuleně si mě prohlížel jako bych snad byla jen výplod jeho fantazie.

„Jasně, že jsem to já. Ale co ty tu?“ protočila jsem oči a překvapeně si ho prohlížela. Vždyť on nevařil. Určitě ne, taková práce se k němu prostě a jednoduše vůbec nehodila.

„Pokud správně tuším, tak ty taky zrovna dvakrát nemáš talent na vaření,“ poukázal na fakt, přestože jsem neměla ani tušení, odkud to vůbec ví.

Pokrčila jsem s úsměvem rameny a hned dodala vysvětlení. „Potřebovala jsem nějaké suroviny na dnešní odpoledne. Navíc pach rybiny,“ poukázala jsem hlavou na několik stánků za námi, kde prodávali jen samé plody moře, „dokáže vždy bezpečně zahnat mou lehkou kocovinu,“ věnovala jsem mu káravý pohled, aby se – pokud si to ještě dostatečně neuvědomil – dozvěděl, že včera mi s tím naléváním alkoholu dal opravdu zabrat.

„Vážně? Mně pomáhá čerstvá máta,“ usmál se provinile a vytáhl z papírové tašky, co svíral v ruce a které jsem si do té doby nevšimla, zmiňovanou rostlinku.

„Ale ty jsi včera nepil. Musel jsi řídit,“ namítla jsem zaraženě. Nebo snad riskoval moje i své zdraví a přece jen si nějakou tu skleničku snad dopřál?

„Ne, nepil. Ale chtěl jsem ti ji přinést,“ natáhl se pro moji dlaň a mátu do ní vložil. „Nečekal jsem, že bych na tebe mohl narazit už tady.“

„Díky,“ šeptla jsem neschopná ze sebe dostat víc slov. Abych alespoň trochu skryla rozpaky a zaměstnala ruce, které mne od jeho krátkého doteku hřály víc, než bylo zdrávo, přičichla jsem si k malé rostlince, co mi v dlani zanechal.

„Ale nepila jsem natolik, abych potřebovala ranní debatu provázenou výbuchy smíchu s Hannah, pach rybiny a ještě k tomu i mátu. Jsem v pohodě,“ pokusila jsem se na svých rtech vykouzlit něco aspoň trochu podobné úsměvu, který by ho o pravdivosti mých slov přesvědčil. „Budu muset jít,“ špitla jsem nakonec a nespokojenost z toho přímo odkapávala.

„A kdy tě budu mít možnost znovu vidět?“ nadhodil okamžitě rozpačitě.

V tu chvíli to ve mně prostě a jednoduše vybuchlo.

„Co se stalo s tím Adamem Corey, který byl naprosto zahleděný do sebe a Isabellu Swanovou chtěl dostat jen a pouze do postele? Co s tebou je?“ vyhrkla jsem náhle, bez jediného rozmyslu. Ty otázky jsem měla v mysli od včerejška tak moc vypáleny, až mě tížily.

„Stojí přímo před tebou,“ snažil se popírat, že očividně změnil taktiku.

„To není pravda. A ty to moc dobře víš,“ přecedila jsem naštvaně mezi zuby. Proč se vůbec snaží lhát?

„Jen jsem si uvědomil, že pokud chci mít vůbec šanci bojovat o tebe, tak musím zabrat a přestat se tolik předvádět. Dokonce to mé ego ani nezranilo,“ našpulil zamyšleně rty a mé tělo na to okamžitě zareagovalo.

Ksakru!

„Stejně je to divný,“ zamumlala jsem na protest tak tiše, že to neměl možnost zaslechnout. „Zítra?“ zvýšila jsem hlas, aby mohl na mou nabídku nějak zareagovat.

„Super,“ usmál se spokojeně. Jako by v tu chvíli na krátkou sekundu zvedl jednu ruku a chtěl se mne dotknout. Po těle mi naskákala husí kůže, přestože se ještě ani nedotkl, ale najednou se jeho dlaň zase vzdálila.

Zmateně jsem párkrát zamrkala. Zdálo se mi to snad?

Ne, určitě to udělal. Byl si nejistý.

Což byla další nová situace.

A ta chvíle mě taky přesvědčila, abych udělala to, co následovalo poté. Tentokrát jsem k němu natáhla dlaň já a jemně přejela prsty po krátkém strništi, co mu na tvářích rašilo. Překvapeně se na mě podíval a já se jeho výrazu musela pousmát. Nečekal to.

Položil svou dlaň na tu mou a mě zachvátilo teplo, které z ní vycházelo.

Pak se v něm však probral ten šéf Corey, jehož jsem nesnášela a vlastně i zbožňovala zároveň a nahnul se blíž ke mně. Těsně před tím, než spojil naše rty, ovál můj obličej jeho dech a jeho tolik typická vůně cedrového dřeva a černého silného pepře.

Dravě si vzal mé rty a já cítila srdce společně s jeho jazykem až v krku. Avšak netrvalo bohužel moc dlouho, protože jak náhle začal okupovat mé rty, tak brzy je i opustil.

„Takže zítra. Zavolám ti – tedy pokud to po tomto vůbec zvedneš,“ ušklíbl se a už ho nebylo.

Chvíli jsem zírala, neschopná slova, na jeho záda – fajn, dobře, na jeho vypracovaný zadek – ale pak jsem se konečně sebrala a vydala se zpátky za Hannah.

☼ ☼ ☼ ☼

Než zlaté Chanelky na mém zápěstí ukazovaly přesně čtyři hodiny a Edward se objevil za dveřmi, stihly jsme toho s Hannah vážně dost.

Upekly jsme rybu, nedovařily brambory, a tak jsme je zvládly udělat i špatně šťouchané, spálit zeleninu tak, abych mohla tvrdit, že jsem ji chtěla jen orestovat a pak taky k mé ne přílišné radosti poničit jednu bílou košili.

Musela jsem mu však nejen naservírovat až nechutné jídlo, ale taky i odpudivě vypadat. A proto jsem potřebovala špinavou, kdysi bílou košili, pocuchaný drdol a absolutně žádné šminky, aby se mohly dostat na scénu mé dosti znatelné kruhy pod očima, jenž byly odměnou za málo spánku. K tomu domácí tepláky, kterých jsem se nedokázala vzdát, přestože už jim táhlo na dva roky a voilá - akce může začít!

„Zvládneš to? Už bude určitě za dveřmi,“ protočila oči Hannah se smíchem a já jen lehce nervózně přikývla.

Když se do sekundy ozval zvonek, následoval výbuch smíchu z její i mé strany.

„Hned jsem tam!“ zvolala jsem směrem ke dveřím a svá slova potvrdila rychlými kroky k nim.

„Ahoj,“ věnoval mi Edward úsměv a pohled jeho topazových očí hned, co jsem mu otevřela. 

„Ahoj,“ odpověděla jsem, zatímco jsem si kousala ret. Pokud to dnes všechno zvládnu, tak budu vážně machr... „Pojď dál,“ pokynula jsem mu a raději se rychle vytratila za Hannah do kuchyně. Šel přímo za mnou – slyšela jsem jeho dech a tiché kroky.

„Mohla bys, ještě než půjdeš, vytáhnout tu rybu z trouby?“ hodila jsem po ní psí oči s prosíkem. S povzbuzujícím úsměvem přikývla a pomocí dvou suchých utěrek se ohnula k dvířkám trouby.

„Kdyby to zůstalo na mně, tak by se pravděpodobně-“ chtěla jsem se stydlivým úsměvem na tváři prohlásit, ale následující vývoj situace mne zarazil uprostřed věty.

Prásk!

„Jo, stalo přesně tohle. Výborná přímá ukázka,“ pronesla jsem vyjeveně, když jsme si všichni prohlíželi rybu se šťávou, která ještě před chvílí byla obsahem skleněné mísy na zapékání.

Hannah jen celá vykulená zírala na tu spoušť a ani si nevšimla toho, že ouška – to jediné, co jí v rukách z pekáče zbylo – se změnily v extrémně ostré střepy a ty se jí z nenadání také začaly pořádně zarývat do dlaní.

Když jsem si toho všimla, vyděšeně jsem vypískla. A o to víc jsem se začala bát, když se vedle mě ozvalo jako reakce na krev, která stékala v pramíncích na zem, hlasité vrčení. Znělo nelidsky, hrozivě. A vycházelo z Edwarda.

Pravděpodobně je většina z vás nespokojená, že si Bella vybrala právě takto. Chtěla bych vás ale upozornit, abyste se trochu zamysleli, protože v této povídce není ani Bella ani Edward stejný jako v originále od Stephenie. Proto se k sobě prostě a jednoduše nehodí a já se rozhodla je nenechat spolu. Jen doufám, že se kvůli tomu ta trocha, co ještě povídku čte a komentuje, nevykašle na přečtení dvou posledních kapitol.  Věnováno M. za podporu a neustálou ochotu.

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Prázdninový deník Isabelly Swanové - 8. kapitola: Krycí akce: „Nechtěj mě!“: