Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravidla pro lásku - 7. Ztráta

29.11.2011 (07:30) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1756×

7. Ztráta

Čekala jsem na obvyklé „dále“ nebo „ano“, jak se běžně používá, ale z Edwardova pokoje se linulo pouze tíživé ticho. Vlastně bylo ticho po celém domě.

Přejela jsem si rukou po obličeji; zase se mi začínala vracet teplota, teď jsem musela mít tak devětatřicet stupňů. Rychle jsem se nadechla, vydechla a odhodlaně otevřela dveře.

Nevím, co jsem čekala, ale tohle to rozhodně nebylo. Pokoj byl prázdný a obrovské okno otevřené dokořán, jak jím před chvílí vyskočil ven a utekl přede mnou.

Byla jsem… smutná. Ano, příliš smutná a zklamaná. I když jsem byla otisknutá – alespoň myslím, že jsem –, cítila jsem, že tohle je jiné. Jako by ten otisk nebyl tak silný. Slabší. Pohasínal.

Zavrtěla jsem hlavou, zavřela dveře a zoufalým krokem se vydala dolů po schodech. Když jsem vešla do obývacího pokoje, všimla jsem si, že se místnost vylidnila. Byla tam jen Alice, Carlisle a žena, ve které jsem poznala do té doby nepoznanou Esmé.

„No,“ začala jsem váhavě. Nevěděla jsem, co mám říct, co si o mně vůbec myslí. „Zřejmě se rozhodl jít se projít, takže… já půjdu. Těšilo mě.“

Carlisle vrhl rychlý pohled na Esmé a ta se na mě usmála.

„Nemůžu ti něco nabídnout? Třeba se brzy vrátí.“

Chvíli jsem nad tím uvažovala. Vždyť, co se může stát? Jakmile mě však napadla tahle otázka, ihned na mě všude vyskočily odpovědi. Všechno. Může se stát všechno. Kdyby Sam zjistil, že jsem šla na nepřátelské území, kdyby zjistil, do koho jsem se otiskla…

„Ne… děkuju. Asi už po mně bude brzy sháňka. Ale ráda jsem vás poznala. Nashle.“

Alice krčila nespokojeně obočí a mě chvíli přemáhala zvědavost, ale nakonec jsem to nechala být a vyšla pryč z toho obrovského domu.

Chtěla jsem dojít domů pěšky. Asi by nebylo nejlepší proměnit se. Ne teď, když jsem tak blízko jejich domu. Ale instinkt mi nařídil, abych se proměnila teď… jako by to mělo být naposledy.

Jakmile jsem se dostala mezi stromy doufajíc, že mě neuvidí, začala jsem si sundávat džíny. Stála jsem tam v triku a kalhotkách a obracela otočené nohavice, jak jsem ve spěchu a nervozitě džíny špatně sundala, když jsem uslyšela nějaké hlasy:

„Striptýz takhle v lese, jo?“ hulákal někdo veselým tónem a já se rychle otočila za tím zvukem.

Přímo přede mnou si to kráčeli Emmett, Rosalie a Jasper – v celé své upíří kráse.

„Já… ehm… no,“ koktala jsem. Bůhvíproč jsem byla vždycky nervózní, když jsem musela mluvit před nimi. Necítila jsem k nim žádnou nenávist, žádný strach – nic takového, ale nechtěla jsem, aby si oni mysleli, že jsem jejich nepřítel.

Rosalie šťouchla do žeber chechtajícího se Emmetta a já využila té chvilky, kdy se jí podíval do očí, a rychle se otočila, abych mohla zdrhnout.

„Počkej, já to tak nemyslel!“ ozvalo se ještě za mnou, ale já už nevnímala. Cestou jsem si sundala triko – najednou mi bylo jedno, že mě uvidí a že si zničím kalhotky a podprsenku – a proměnila se ve vlka.

Už jsem se neotočila.

Bello! Bells! Bello!!

Obrátila jsem oči v sloup a dál utíkala lesem, ať jsem co nejdřív doma, kde mám soukromí. Jenže moji vlčí přátelé se zřejmě rozhodli mi právě tuhle možnost znepřístupnit.

Zbláznila ses? ječel Quil strachy plně.

Hele, klid. Je všechno v pořádku… jen jsem si potřebovala ujasnit pár věcí. A ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, moje myšlenky stejně zabloudily ke zjištění dne.

Páni! vyhrkl Seth.

To je nechutný, opáčila Lee. Vážně jsi otisknutá do tý pijavice?! No to je nářez!

Vzdychla jsem. Kde je Sam? A Jacob?

Leah ztichla a já neměla náladu sledovat směr, kterým se ubíraly její, teď už, zoufalé myšlenky.

Seth odpověděl za ni. Sam je u Emily. A Jacob… potom, co ses vytratila z domu se slovy, že se jdeš projít, byl zmatený, ale myslím, že by se měl každou chvílí proměnit ve vlka.

Sakra. To není dobrý.

Bello, myslím, že by sis o tom měla s Jakem promluvit… začala Leah.

A to jako proč? zavrčela jsem. Je to moje soukromá věc – a to, že to víte vy, na tom nic nemění. O tomhle ani neceknete. Jasný?

Jasný, zafuněli Seth a Leah současně.

No? otočila jsem pozornost na Quila.

Chvíli uvažoval. Myslím, že to není dobrej nápad, Bells. Jake bude… naštvaný a Sam taky. Myslím, že bys jim to měla říct. Ono otisknout se do pijavice není zrovna nejlepší.

Mě nezajímají tvoje názory, Quile, prskala jsem rozzuřeně. Chci vědět, jestli ti v tomhle můžu věřit.

Rezignovaně vzdychl. Jo, myslím, že můžeš.

Dneska nějakej myslitel, pomyslela si Leah uštěpačně, ale já je už nevnímala. Dobíhala jsem zrovna k domu a proměňovala se do lidské podoby.

Alice:

Nebyla jsem naštvaná, ale přímo rozzuřená. Co si o sobě, sakra, myslí?!

Jasper mě konejšivě hladil po paži, ale na mě teď nic nezabíralo. Věděl, že přijde. Věděl, že chci, aby si s ní promluvit o celé té jejich záležitosti. Věděl, že to stejně jednou udělat musí. Přesto utekl.

„Alice, srdíčko,“ oslovil mě Jasper. „Nech to plavat. Edward si to vyřeší sám. To není tvoje starost.“

Střelila jsem pohledem do Jasperových očích a zahlédla v nich záblesk lítosti; litoval, že raději nedržel zobák? Ale nemohl za hloupost mého bratra. Usmála jsem se na něj, ale nedokázala jsem souhlasit.

„Není to moje starost, ale já nehodlám přihlížet tomu, jak si ničí život, Jaspere. Sobě i jí.“

Věděla jsem s naprostou jistotou, že je do něho otisknutá. Vycítila jsem to z ní. Byla v tom až po uši a on taky. Netušila jsem tedy, proč se jí začal vyhýbat. Přece není pořád rozhozený z té situace na biologii!

Místnosti proletěla Esmé a zastavila se vedle mě. Položila mi ruku na rameno a čekala, až se na ni podívám.

„Jasper má právdu, Alice. Nech tomu volný průběh.“ A pak zase zmizela.

Vzdychla jsem, opřela se o Jasperovu hruď a s velikým soustředěním hleděla do budoucnosti.

Bella:

„Bells?“ ozvalo se z kuchyně.

Ten hlas jsem samozřejmě poznala ihned, ale byla bych raději, kdyby tu v tuhle chvíli vůbec nebyl. Neměla jsem náladu někomu sdělovat, kde jsem byla, co jsem tam dělala… a vůbec ne, proč jsem tak pitomá, že jsem se vydala na pospas nepříteli.

Čekala jsem, kdy se Jacobova obrovská postava objeví ve dveřích, ale nic se nedělo. Z obývacího pokoje se ozývaly tlumené hlasy televize, ale bylo hned poznat, že ji nikdo nesleduje, když byl Jacob v kuchyni.

„Ano, jsem to já,“ zavolala jsem na zpět a loudavým krokem se vydala za Jakem.

S úlevou se na mě usmál, když jsem se zjevila ve dveřích. Musela jsem vypadat opravdu příšerně, protože vzápětí nakrčil obočí a překvapeně si mě prohlédl.

„Bell? Nestalo se ti nic?“

Zavrtěla jsem hlavou a chtěla se rychle vytratit do svého pokoje a poddat se svým pocitům, ale Jacob vyskočil ze židle a uvěznil mě v pevném, medvědím objetí.

„Víš, jak jsem se bál?!“ Drtil mě svými pažemi a nevšímal si mých chabých pokusů odstrčit ho.

„Jacobe! Já – nemůžu – dýchat!“ vykoktala jsem ze sebe.

„Ach promiň,“ zamumlal a mírně se odtáhl, ale stále mě dlaněmi držel za ramena na délku paží. „Tvoje máma šla k Sue – odpolední dýchánek.“ Zakřenil se.

Usmála jsem se; chtěla jsem mu to usnadnit, ale on si všiml mé falešné masky, kterou jsem se snažila si tak zoufale udržet.

„Bello, co-?“ Něco v mém obličeji ho musela donutit mlčet. Chvíli se mračil, ale potom se mu znovu obličej rozjasnil a on se na mě pousmál. „Chci si s tebou promluvit. Pojď se projít.“

Nezeptal se, jestli chci taky já, což jsem brala jako urážku, ale bojovat proti jeho silným rukám bylo marné. Vytáhl mě z domu a udělal několik kroků, abychom byli mezi stromy. Potichu jsem ho následovala a přemítala, co mi tak může chtít. Samozřejmě, napadla mě myšlenka, že už se nějak dozvěděl o mém otisku, ale to by se přece tak neusmíval, ne?

Došel ke kládě, která byla pevně zaseknutá mezi dvěma smrky, a posadil se na ni. Rukou poplácal místo vedle sebe a já si neochotně přisedla. Bála jsem se, co na mě vybalí.

„Bello,“ začal a všimla jsem si, jak pod rudohnědou kůží ještě víc zčervenal. „Víš… dlouho jsme nejlepší přátelé a já vím, že ty to tak chceš nechat. Nechci tě do ničeho nutit, ale musíš vědět, že… já… už k tobě cítím něco víc. Miluji tě, Bells. Ne jako sestru, ne jako člena rodiny, ani jako nejlepší kamarádku – ale jako partnerku a životní lásku. Bůhví proč někdo tvrdí, že si nejsme souzeni, když nejsme schopni se do sebe otisknout, ale já to cítím. A myslím, že ty taky. Máme být spolu.“

Než jsem mohla začít v duchu vyšilovat, všimla jsem si, jak na slovo někdo kladl větší důraz a ihned jsem si vzpomněla na Embryho a Setha, kteří stále nadávali, že nenašli tu pravou, a že až ji najdou, otisknou se.

A pak to přišlo.

Čekala jsem slzy a pláč, ale tohle… Začaly se mi klížit oči a viděla jsem, jak se celý les otřásá. Až po chvíli mi došlo, že se třesu já.

„Bells? Bello! Co je? Děje se něco?“ křičel Jacob celý bez sebe.

Nádech a výdech, opakovala jsem si.

Když jsem po chvíli uznala, že dokážu klidně odpovědět, zvedla jsem se. Pokynula jsem mu, aby zůstal sedět, a stoupla si před něj.

„Jacobe,“ oslovila jsem ho. „Já – já nevím, co ti na to mám říct. Snad jen, že… že s tebou nemůžu být. A není to kvůli tomu, že by ses mi nelíbil, že tě nemiluji, nebo tak. Já tě miluji, ale jiným způsobem, než ty mě – miluji tě právě jako bratra a člena rodiny. A obávám se, že své pocity nikdy nedokážu srovnat s těmi tvými.

A pak je tu taky další věc, o které bys měl vědět, i když bych si přála, aby ses to nemusel dozvědět právě teď. Jaku, já jsem se otiskla.“

Byla jsem sama překvapená, jak klidně jsem tu větu dokázala říct. Viděla jsem, jak se Jacob začal třást, a několik kroků odstoupila.

„Do koho? Do koho?“ opakoval rozzuřeně.

Vzdychla jsem. „Jacobe, uklidni se. Prosím tě. Vyslechni mě. Vím, že se ti odpověď nebude líbit, ale nic proti tomu nezmůžeš. Opravdu – absolutně nic.“

„Sakra, Bello! Vyklop to!“ Jacob zhluboka oddechoval, ale nevypadalo to, že by to zabíralo.

„Otiskla jsem se do… Edwarda Cullena.“

Vykulil oči, až jsem se bála, že mu vypadnou z důlků, načež vstal a začal freneticky přecházet k jednomu stromu, kde byla kláda přitisknutá, k druhému.

„To není možné,“ mumlal si. „To je proti našemu zákonu. Nemůžu to být tak. Je to… lež! Ty mi lžeš, nebo ses prostě spletla!“

Ustoupil jsem další krok vzad, když jsem si všimla, že přestal ve svém přecházení a blíží se ke mně.

„Jakeu. O tomhle není možné pochybovat. Musíš mi věřit. Prosím.“

Rychle zavrtěl hlavou. „To nedokážu, Bello! Já prostě nemůžu!“

Pak se otočil a vyskočil do vzduchu, kde se proměnil v rezavě hnědého vlka.

Ublíženě jsem za ním hleděla. Chtěla jsem ho zastavit. Měla jsem ho zastavit. Ale nedokázala jsem to. Nedokázala jsem přimět své nohy k chůzi, natož k běhu. Stála jsem na kraji lesa, šokovaně hleděla do prázdna a snažila se uspořádat si své myšlenky.

Bylo to marné. Po tom otisku už to nikdy nebude jako dřív. Kdyby to tak Jacob nezkazil ještě svým vyznáním lásky…!

6. kapitola ♦ 8. kapitola



Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravidla pro lásku - 7. Ztráta: