Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska je jen jedna - 17. kapitola - konec

24.10.2010 (20:30) • DyDy • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3985×

„Bello, prosím!“ zůstával jsem nadále na kolenou. Věděl jsem, že to nevzdá, že už se rozhodla. Nemohl jsem ji ztratit. Zakývala hlavou a já věděl, že to mám prohrané. Přivádělo mě to k šílenství, nejhorší bylo, že Alice nic neviděla. Nemohl jsem vědět, co se stane. Nevěděl jsem, proč nevidí. 

„Bude to v pořádku, Edwarde,“ špitla skrz své slabé, opuchlé rty. Den ode dne vypadala hůř. Kůže na ní visela jako ozdoby na vánočním stromečku. Po její celé kůži byly jasně viditelné modré skvrny.

„Nic nebude v pořádku,“ špitl jsem si pro sebe. Přiběhla Rosalie, která jí dodávala pravidelnou dávku krve. Zjistili jsme, že se plod živí tím, co já. Bella vzala kelímek do ruky a začala pomalinku usrkávat. Krev na její stav pomáhala. Dokonce jsem postupně začal mít naději. Vysrkala poslední kapku z kelímku a spokojeně se usmála. Jenže to jen na chvíli, protože ihned jí úsměv zmizel, když plod začal lámat žebra. Vážně jsem se na to nemohl dívat, byla tak paličatá. Jenže tohle lámání se lišilo od normálního - nenormálního lámání. Belle začala stříkat krev z úst a já jasně viděl, jak nemůže dýchat.

„Bello?!“ řval jsem jako pominutý. „Bello? Budeš v pořádku, slibuju,“ utěšoval jsem ji, zatímco se její panenky protočily. Snažil jsem se, vyčistit jí ústa. Všude bylo nesmírně krve, všichni museli pryč. Až na mě s Carlislem. Tohoto okamžiku jsem se bál od začátku. Porodu. Byl jsem tak šílený, že jsem nestíhal sledovat, co se všechno děje. Carlisle Belle vpíchl dávku morfia. A čekal, než začne zabírat.

„Dítě se začíná dusit!“ zařval Carlisle.

„Vyndejte ho!" řvala Bella z posledních sil. Nemohl jsem dítě nechat jen tak umřít. Začalo se prokousávat ven. Chtělo ven, dávalo to jasně najevo. Tvrdý obal krvavého břicha začal pomalu, ale jistě křupat. Pod dotykem ostrých zubů – upířích zubů.

„Bello, udrž svoje srdce tlukoucí!“ prosil jsem. Nesměl jsem ji nechat umřít. Musel jsem něco udělat. Naklonil jsem se nad klepající se tělo a začal zrychlovat proces.

Dítě bylo skoro venku, když Bellino srdce vynechalo jeden úder. Přicházel jsem o ni. Věděl jsem to.
„Bello, ne! Udrž svoje srdce tlukoucí!“ Otočil jsem se na Carlislea, který nevěděl, co dělat.

„Dej mi ji,“ řekla Rosalie, která teď ovládla svou touhu po krvi, vždy chtěla dítě. Jenže dítě nebylo ještě venku.

„Carlisle udělej to! Kousni ji!“ řval jsem.

„Nemůžu, dítě musí nejdříve ven!“ odpověděl mi. Konečně jsem vykousal dítě ven, ale Bella přestávala dýchat.

„Vem dítě!" zakřičel jsem na Rose.

„Bello, udrž svoje srdce tlukoucí!" pronesl jsem znovu. Podívala se na mě s láskou a pak pomalu zavírala oči. „Ne!“  zoufale jsem vypustil z úst. Všechno bylo šedivé. Nedokázal jsem přemýšlet. Carlisle tu nebyl. Když vtom se vedle mě objevila Nessie s neznámým chlapcem. Přišla k Belle a zapíchla injekční stříkačku přímo do jejího srdce. Chtěl jsem ji odhodit. Potrestat, ale ona se jen s drobným úsměvem rozplynula. Ten hoch jakbysmet. Držel jsem Bellu za ruku a kousl ji. Ať jí dali cokoliv, jed to zahubí. Čekal jsem, až se nastartuje její srdce. Rescucitoval jsem. Marně. Pořád jsem nic neslyšel, necítil. Když vtom se místností začalo rozhléhat splašené, měnící se srdce.

Nessie:

„Nessie? Kam jdeš?“ zeptal se mě taťka, když jsem ho míjela na schodišti.

„Za Jacobem ne,“ odpověděla jsem mu popravdě. Vlastně jsem toho v minulosti hodně pokazila.

„Jacobem? Kdo to je?“ zvráštělo se mu obočí. Jacob se otiskl do záhadné dívky v době mého táty a mámy. A tak se potom, co mu záhadně zmizela, vydal se ji najít. Už ji hledal několik let. A já pořád čekala. Než si mě najde.

„To byl, tati, fór,“ odpověděla jsem. Zakřenil se.

„Mně to nepřišlo moc vtipný!“ oddychl si. „Na tohle máš ještě dost času Nessie!“ Otočila jsem a kráčela ke svému nejoblíbenějšímu místu. 

Seděla jsem na svém oblíbeném stromě a přemýšlela. Napadlo mě, že bych mohla být sobecká. Mohla bych zachránit mamku. Mohla jsem zachránit tu, co mi bylo předem souzeno ztratit? Mohla bych vyrůstat v úplné rodině. Nemusela bych se dívat na tátu, jak trpí. Jak každý den sedí na schodišti na verandě a kouká k nebi. Nemusela jsem žít v dětství s tím, že můžu za smrt své matky. Mohla s námi zůstat navěky. Mohla se mnou zůstat navěky. Když vtom jsem dostala šílený nápad. Vytáhla jsem z kapsy mobil a vyťukalo to tolik známé číslo.

„Chucku, musíš mi pomoct?“ šeptala jsem skrz slzy.

Běžela jsem, co mi síly stačily. Táta pořád seděl na stejném místě jako před pár minutami.

„Tati, budu po tobě chtít něco strašně šíleného. Ale na nic se neptej. Prosím, věř mi!“ řekla jsem. Podíval se na mě, jako kdybych byla blázen.

„Dobře,“ přikývl. Vzala jsem ocelovou injekční stříkačku a podala mu ji.

„Vpusť tam svůj jed,“ řekla jsem. Vážně jsem se asi zbláznila, ale tohle musí vyjít. Chvíli přemýšlel a pak se zakousl. Pomalu se začala stříkačka zaplňovat jedem. „Mam tě ráda,“ vtiskla jsem mu polibek na čelo a uháněla pryč.

„Na co to potřebuješ?“ zakřičel na mě, jenže já už byla daleko v časoprostoru.

BUDETE CHTÍT, JAK TO BUDE VYPADAT V BUDOUCNOSTI? VYDOBIJTE SI TO. :)

Velké díky patří všem, co tuhle povídku četli. Byli jste skvělí. Byla to moje úplně první povídka, tak doufám, že se dala aspoň číst.:) Nakonec jsem nasmolila 43 stránek a 22 071 slov, což by mě nikdy předtím nenapadlo, že napíšu. Takže Vám patří velký dík, protože jsem to dokázala jen kvůli Vám.
xoxo Vaše DyDy

Autor: DyDy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska je jen jedna - 17. kapitola - konec: