Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pravá láska existuje - 3. kapitola

22.01.2011 (18:30) • janic • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 912×

Emmett

Nevěřil jsem tomu, co nám Carlisle řekl. Trošku jsem Bells chápal, mně taky lhal, ale nevadilo mi to tolik, jak by mělo. Jazz našel svou lásku, Carlisle taky a já s Bells jsme byli poslední z rodiny, kteří byli „singl.“ Zvedl jsem se a šel pryč, že si půjdu s Bells promluvit. Vždycky na ni platí boj, když ji vyzvu, nebo nákupy pánského oblečení. Moc jsem nechápal, proč se tak oblíká, ale bylo mi to celkem jedno, vždycky jsem jí poradil, co si má na sebe vzít. Doběhl jsem domů a vtrhl do jejího pokoje, měl jsem ho rád, všude měla plakáty aut, časopisy o motorech. Je to nejlepší sestra na světě. Došel jsem k posteli a sedl si.

„Bells, kde jsi? Musíme si promluvit,“ zavolal jsem na ni, nic se neozvalo, šel jsem k jejímu počítači, a ten byl zapnutý.
Byl tam dopis.

„Omlouvám se, vím, že to není hezké, jak jsem se zachovala. Carlisle, mám tě ráda, odpouštím ti a doufám, že i ty mi odpustíš. Jazzi, mám tě moc ráda, bude mi chybět, jak jsme spolu hráli šachy. Pozdravuj Alici, že ji mám ráda jako sestru a moc vám přeju, že jste se našli. Emmette, můj nejlepší kamaráde, můj bratře, mám tě moc ráda, už teď se mi stýská, moci brečet, už by z mých slz byla napuštěná vana. Nikdy na tebe nezapomenu, miluji tě, bráško, bude se mi stýskat po našich hrách, nákupech a sledování zápasů. A nebuď smutný, že jsem odešla, zavolám ti a neboj, určitě nebudeš dlouho sám, viděla jsem Rose, jak na tebe kouká, je fajn a vyzná se v autech. Pozdravuj ji, že ji mám ráda, sice jsme se ani nepoznaly, ale už teď ji beru jako sestru. Esmé se za mě omluvte, a že jsem šťastná, že je zase s mým otcem, řekni jí, že bych byla moc šťastná, kdybych ji mohla brát jako matku, a samozřejmě pozdravuj Eda. Je to skvělý kluk a doufám, že se na mě nezlobí za můj odchod, protože vám asi moc ublíží, ale já si to musím srovnat v hlavě a určitě se brzy vrátím. S láskou Bella, brzy se zase uvidíme.“

Musel jsem si sednout, ona odešla, to není možné, seděl jsem tam, nevím jak dlouho, ale očividně dlouho. Přišli ostatní, asi měli strach, seděl jsem tam jako tělo bez duše a nereagoval jsem na to, co říkali.

„Carlisle, může upír utrpět, šok?“ zeptala se Alice.

„Nejsem si jistý. Jazzi, prosím, uvolni ho, ať nám konečně řekne, co se děje,“ řekl Carlisle.
Já myslel jen na ten počítač, ten dopis. Ed to asi slyšel, protože hned šel k počítači, přečetl si vzkaz a popošel čtyři kroky, posadil se na zem. Esme s Rose k němu hned přiběhly a ptaly se ho, co se stalo, ale on nereagoval. Promluvil jsem.

„Ten... ten vzkaz.“
Zavřel jsem oči, opřel si hlavu o zeď a pořád tomu nemohl uvěřit. Vstal jsem, vyběhl do lesa a začal jsem křičet.

„Ne, proč, Bells, já to bez tebe nezvládnu, moje sestra, se kterou jsem tak blbnul. Proč?!?“

Naštvaně a v zármutku jsem praštil do skály, co stála vedle. Někdo mě chytil za rameno, setřásl jsem ho a praštil do stromu, ten se zlomil a vzal s sebou další dva, já se sesunul k zemi a začal vzlykat, tak moc ji miluju. Moje sestra. Carlisle si vedle mě klekl, koukl jsem se na něj, a pak mi došlo, co mi Bells napsala o Rose, ten, kdo vedle mě klečel, nebyl Carlisle, ale ona, koukala na mě smutně a hladila mě po rameni. Objal jsem ji a vzlykal jí do ramene a vlasů a ona mě tišila.

Edward

Emmett odběhl a Rose šla za ním, myslela na něho, milovala ho.

„Jaký vzkaz?“ zeptal se Jazz.

„Ten počítač,“ řekl jsem stručně, všichni se k němu nahrnuli.

Všichni nahrnuli, vydechli, nevím, proč mě její odchod tolik vzal, lámalo mi to srdce, mám ji rád. Ten její úsměv, tolik mi chybí, ten její styl oblíkání, chodí zásadně v chlapeckém, nechápu proč. Ale moc jí to sluší. Jazz začal vzpomínat, jak hráli šachy. Jak se prali, jak spolu všichni zpívali, závodili v autech, tančili na maturitním večírku, smáli se jejím vtípkům, jak ji přinutil darem, aby si oblékla holčičí šaty, tak moc jí to slušelo. Stačil jsem si přečíst jenom jeho myšlenky a už jsem měl pocit, že ji znám celý život. Všichni jsme tam stáli, ani jsme se nehnuli, až k ránu jsme se vzpamatovali, protože my museli do školy a Carlisle s Esmé do práce. Emm přišel s Rose ruku v ruce. Byl pořád smutný. Holky si chtěly půjčit něco na sebe od Bells, ale když vešly do šatny, bylo tam samé pánské oblečení. Jak ho Emmett zahlídl, začal vzlykat, představoval si ten včerejší večer, jak jí řekl, co si má vzít na sebe, aby mu nedělala ostudu, jak u toho blbli. Emmett vybral muziku, zapnul to a spolu s Bells strašně vtipně tancovali. Jazz Emma uklidnil a holky musely běžet domů, aby se převlékly. Jazz se nabídl, že mi půjčí něco na sebe. Emm tam zůstal a vzpomínal, jak jednou šel k ní do pokoje a půjčil si její oblečení, ale jak měl větší postavu, tak jí to roztrhal, strašně se naštvala a začali se prát a blbnout.

Šli jsme do garáže a viděli tam jejich auta, Bellino se mi líbilo nejvíc. Kluci mě svezli do školy a Carlisle ještě Emmovi připomenul, aby Bellu omluvil. Ve škole se rozneslo, že Jazz chodí s Alicí a Emm chodí s Rose, jo, a aby toho nebylo málo, tak o mně Jess roznesla, že jsem teplej a Bella je lesba, a proto se oblíká jako kluk. Naštval jsem se, šel jsem k ní.

„Jess, já vím, že se ti líbím, ale ty mně ne, jo, a být tebou, tak rychle všem řeknu, že Bells není lesba, protože až zjistí, že jsi tohle o ní řekla, tak budeš potřebovat hodně make-pu, abys schovala ten monokl, který ti udělá,“ řekl jsem s úsměvem a odešel jsem. Jess na mě vyděšeně koukala.

Bella

Odešla jsem a jediné, co jsem po sobě nechala, byl dopis. Vím, že jsem byla trochu teatrální. Nebyla jsem ani pořádně z jejich dosahu a už se mi stýskalo. Slyšela jsem Emmeta, jak křičí v lese a trhalo mi to srdce. Uběhly tři dny a mně se strašlivě stýskalo. Napsala jsem Emmettovi SMS:

„Ahoj, Emmette, strašlivě se mi stýská, po všech. Dlouho už to nevydržím, takže se vrátím domů, doufám, že sis nepůjčil moje oblečení. :D Vyřiď tátovi a Jazovi, že se mi stýská a že se vracím. A samozřejmě pozdravuj i Rose, Alici, Esmé a Edwarda. Těším se domů, až vás uvidím, a taky na sprchu. S láskou Bella.

P. S.: Přivezu ti dárek. O tom nemluv. :D“

Chtěla jsem čas na srovnání myšlenek, a jediné, na co jsem přišla, je, že se mi nejvíc stýskalo po Edovi, nevím proč, ale vzpomínala jsem na jeho zářivý úsměv a na jeho melodický smích. Běžela jsem co nejrychleji domů, ale slíbila jsem Emmettovi dárek, tak jsem po cestě omráčila medvěda a hodila si ho přes rameno. Já osobně mám ráda pumy, protože jsou rychlé a mě baví je honit. Ale myslím, že Emm si takhle vyřizuje účty, jak ho tenkrát ten medvěd skoro zabil. Doma jsem byla do třiceti minut, nikdo doma ještě nebyl, a tak jsem šla do sprchy, medvěda jsem zavřela do klece. Když jsem byla hotova, oblékla jsem se a odnesla klec k Emmettovi do pokoje. Byl jako dítě, měl postel ve tvaru auta, velký šatník, spoustu hudby, velkou plazmu, věž, domácí kino a počítač. Klec jsem postavila za postel a lehla si na to auto.

Emmett

Už jsou to tři dny od doby, co odešla Bells. Šel jsem na hodinu španělštiny, když jsem ucítil, jak mi vibruje v kapse mobil. Pod lavicí jsem otevřel mobil a přečetl jsem si SMS od Bells.

„Ahoj, Emmette, strašlivě se mi stýská, po všech. Dlouho už to nevydržím, takže se vrátím domů, doufám, že sis nepůjčil moje oblečení. :D Vyřiď tátovi a Jazzovi, že se mi stýská a že se vracím. A samozřejmě pozdravuj i Rose, Alici, Esmé a Edwarda. Těším se domů, až vás uvidím, a taky na sprchu. S láskou Bella.

P. S.: Přivezu ti dárek. O tom nemluv. :D“

Nadšeně jsem vyskočil ze židle a zakřičel:

„Ano!“.

Všichni na mě koukali a učitelka byla naštvaná.

„Chtěl jsem říct „si..." Všichni se smáli a já se posadil.

„Můžete mi, pane Cullene, říct, proč jste tak nadšený?“ zeptala se učitelka.

„No, víte, sestra jela kvůli rodinným záležitostem pryč a zrovna mi napsala, že je vše v pořádku a že se vrací,“ odpověděl jsem. „Paní učitelko, mohl bych tu zprávu jít říct bratrovi? Víte, ona napsala jenom mně, že mu to mám vyřídit...“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Běžte, ať už vás tady nevidím, víte co, všichni odejděte, stejně za chvíli končíme,“ řekla a já popadl věci a už jsem byl u dveří.

Zaklepal jsem na dveře Jazzovy učebny. Měl zrovna matiku.

„Dobrý den, pardon, že ruším, ale mohl bych si vypůjčit svého bratra? Je to velice důležité,“ zeptal jsem se. Učitel vypadal nasupeně, ale najednou se usmál.

„No jo, ten Jazz si nedá říct,“ pomyslel jsem si.

Souhlasil a Jazz si vzal věci a šli jsme pro Rosalii i Eda, Alici jsme nechali být, ta se mnou byla na španělštině. Na chodbě jsem jim přečetl SMS od Bells. Vyběhli jsme na parkoviště. Watsonovi naskočili do Edova terénního Volva a Jazz skočil do mého Jeepu a už jsme jeli k nám. Jazz zavolal Carlislovi, byl nadšený, ale nemohl přijet, musel operovat pacienta. Ani jsem se neobtěžoval zajet do garáže, vyskočil jsem z auta a už si to pádil k ní do pokoje. Nebyla tam, byl jsem zklamaný, Edward jim asi řekl, že tu není, a tak odjeli. Chtěl jsem být sám, šel jsem k sobě, zapnul písničky hodně nahlas, sedl si na postel. Někdo mě vzal za rameno.

„Chci být sám, Rose,“ řekl jsem.

„Tak promiň, já se sem táhnu takovou dálku, ještě ti chytám dárek a ty na mě takhle?“ řekl někdo za mnou, rychle jsem se otočil.

„Bells?“ Nevěřil jsem vlastním očím, jenom se na mě smála.

Objal jsem ji.

„Ty jsi tady,“ smál jsem se na ni. „Tys mi ale dala.“

V tom se rozrazily dveře a vtrhl dovnitř Jazz. Koukal na ni, rozeběhl se a objal ji, zatočil s ní.

„Tolik se mi stýskalo.“

„Mně taky.“

Přerušil jsem je.

„Moment, ještě jsem si to s ní nevyřídil, byl jsem jako tělo bez duše,“ řekl jsem s úsměvem.

„Promiň, přivezla jsem ti dárek, aby ses na mě nezlobil,“ řekla a snažila se mě obměkčit.

„Tak jo, kde to máš?“ zeptal jsem se zvědavě, ukázala za postel a tam stála klec a v ní medvěd.

„Díky,“ objal jsem ji a šel si dát svačinku.

„A mně jsi nic nepřivezla?“ zeptal se zklamaně Jazz.

„Ale jo, přivezla,“ řekla Bella.

„A co?“

„No přeci sebe,“ zasmála se Bella a Jazz se s ní začal prát.

„Kde je Carlisle?“ zeptala se Bella.

„Operuje,“ řekl Jazz.

„Emme, ty už chodíš s Rose?“ zeptala se mě.

„Jo,“ řekl jsem.

„Já jsem říkala, že tě má ráda. A jak se mají Watsonovi, proč tu nejsou?“

„No, Ed si myslel, že tu nejsi stejně jako já, tak odjeli,“ vysvětlil jsem.

„Ale Alice měla mít přeci vidění...“

„Třeba jen chtěla, abychom měli soukromí,“ přerušil ji Jazz.

„Tak půjdem za Carlislem, ne? Musím ho vidět, strašlivě se mi stýskalo a chci se mu omluvit.“

Jen co to dořekla, už startovala moje auto. V nemocnici jsme byli asi za pět minut. Bella nám po cestě vyprávěla, jak lovila, ale nějak se to zvrtlo, a že skončila v blátě, strašlivě jsme se jí smáli. Zaparkovali jsme a běželi do nemocnice. Zeptal jsem se, kde je Carlisle, oznámili nám, že operace už skončila a že už v kanceláři píše zprávu. Pak že pojede domů, že se mu vrátila dcera. Poděkovali jsme a šli za ním do kanceláře.

Autor: janic, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pravá láska existuje - 3. kapitola: