Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 23

26.11.2011 (11:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3786×

„Claire? Už jsem tady,“ křikla jsem, jen co jsem otevřela dveře a rychle seběhla po schodech. Claire seděla jako hromádka neštěstí na barové židli, před sebou měla hrnek čaje, ze kterého se kouřilo, a kolem ní se všude po baru válely papírové kapesníčky.

„Ahoj,“ pozdravila mě tiše a podívala se na mě červenýma očima.

„Co se stalo?“ Sedla jsem si k ní okamžitě a ona se znovu rozplakala.

„Pohádali jsme se s Jamesem. Hodně.“

„Proč? Řekni mi to od začátku, prosím.“

„Tak dobře,“ přikývla, vysmrkala se a začala. „Prostě… Víš, že Jamesovi rodiče peníze moc neřeší a mají jich spoustu, takže se prostě rozhodli, že budeme mít tu nejluxusnější a největší svatbu, jaká kdy byla a James je v tom podporuje. Ale já to nechci. Nechci mít šaty za x desítek tisíc dolarů od předních návrhářů, prstýnek s diamantem, nejluxusnější auto, které nás poveze z obřadu sem. Ani si nedokážeš představit, co mi to dalo práce Jamese přemluvit, abychom měli hostinu tady a ne, podle jeho rodičů, v nějakém hotelu stylu Hilton nebo Plaza. No a dneska, když jsem dala najevo svůj názor, s Jamesem jsme se příšerně poštěkali. Kdyby bylo na nich, nechali by celou svatbu zorganizovat nějakou agenturou, ale to já nechci. Chci si to udělat podle sebe. Nechci, aby nás to stálo tolik peněz, protože to prostě nejsem já. Mně by bohatě stačilo, kdyby nás tam bylo třeba jenom deset, ale o tom oni nechtějí ani slyšet. A já už to prostě nemohla vydržet.“

„Zlato,“ povzdechla jsem si a objala ji. „Proč se prostě nedohodnete na kompromisu?“

„Protože mi řekl, že se o tom se mnou bavit nebude, abych se nestresovala,“ vykřikla naštvaně a praštila do barové desky. „Zachází se mnou jako s miminem. Nechce mě pouštět pomalu ani na záchod, a to nemluvím o tom, jak se tváří, když jdu sem. Pořád mi předhazuje, ať se tu na to vykašlu, že máme peněz dost, stačí, když jde do práce jednou za čas on. Hlavně, když to má být podle nějakých testů kluk.

Úplně na něm vidím, jak by mě nejradši přivázal k posteli, zahrnul mě kopou jídla a pití, aby mi nic nechybělo a přitom nic nechápe. Poslední dobou se hádáme tak často a mě to čím dál víc vytáčí. Začíná být nesnesitelnej!“

„Jenom se o tebe bojí.“ Měla jsem pocit, že ho musím taky trochu bránit.

„Tak hele, jsi na mojí straně nebo na jeho?“ zabořila do mě ukazováček a čekala.

„Nejsem na ničí straně, Claire. Ty jsi těhotná, máš asi svoje nálady, ale on je nastávající otec a bojí se o tebe. Ale co se týče svatby, nejspíš by měl myslet na to, abys to vůbec zvládla. Jsi ve třetím měsíci, pokud se nepletu a myslím, že stres v podobě obrovské svatby pro tebe nebude to pravé ořechové. I když to nebudeš zařizovat.“

„A proč to říkáš mně? Já to vím, řekni to jemu a jeho povedenejm rodičům, kteří mě zrovna moc nežerou, a to ještě netuší o miminku.“

„Vy jste jim to ještě neřekli?“ vyvalila jsem oči.

„Neví to ani naši. Jen, že se budeme brát. Chceme jim to říct v sobotu jako překvapení. V pátek jdu ještě k doktorovi, a jestli se zadaří, měla bych mít i první fotku z ultrazvuku,“ usmála se a pohladila si bříško. Její naštvání bylo rázem to tam a teď se tu rozplývala nad svým pokladem.

Byla jsem hrozně ráda, že už se alespoň trochu uklidnila, ale když se jí v kapse rozezvonil mobil a vytáhla ho, mohla jsem celou uklidňovací akci nejspíš začít od začátku. James už ji totiž sháněl, ale ona mu to nezvedala. Jenom hodila mobil na bar a nechala ho dál vyzvánět. Jenže on měl výdrž, takže telefon zvonil i pětkrát za sebou, ale s Claire to nic nedělalo.

„Jak dlouho ho chceš ignorovat?“ zeptala jsem se po dalším nepřijatém hovoru.

„Nevím,“ povzdechla si.

„Claire, nemyslíš si, že už to trochu přeháníš? Víš, jakou o tebe musí mít starost? O tebe a o to malé,“ snažila jsem se znovu.

„Fajn, vrátím se. Ale nemysli si, že mu to projde tak hladce. Bude mi zobat z ruky.“ Zvedla se ze židle. „Ještě si dojdu na záchod.“

„Pak tě odvezu,“ křikla jsem za ní a hypnotizovala telefon na baru. Chvíli jsem přemýšlela, ale nakonec jsem ho vzala a vytočila Jamesovo číslo.

„Claire?“ vyhrkl hned po prvním zazvonění.

„To jsem já, Bella,“ šeptala jsem, aby mě Claire neslyšela.
„Co je s Claire? Kde je?“ ptal se vyděšeně.

„Je v pořádku v baru. Teď je na záchodě. Za chvíli ti ji přivezu, tak se připrav.“

„Díky,“ vydechl. „Asi jsem to trochu přehnal.“

„Tak se koukej snažit,“ upozornila jsem ho a uslyšela spláchnutí. „Už jde, končím. Za chvíli jsme tam.“

Měla jsem to jen tak tak. Když se Claire vrátila, rychle jsem telefon položila a začala do koše házet kapesníčky.

„Jsi připravená?“ usmála jsem se na ni a ona přikývla. „Tak pojď.“ Objala jsem ji kolem ramen, zamkla jsem a šly jsme k autu.

„Nechci tam jít,“ šprajcla se, když už jsme byly u jejich bytu. „James bude zuřit.“

„Nebude,“ uklidnila jsem ji a ona odemkla.

Měla jsem pravdu. James se jí hned vrhnul kolem krku a kontroloval ji, jestli je v pořádku. Myslím, že ho ani nenapadlo, aby jí vyčítal, že tak zmizela. Byl neskutečně rád, že ji má zpátky a že je v pořádku.

„Tak já jdu. Uvidíme se zítra, Claire. Ahoj,“ rozloučila jsem se a nechala je tam, ať se usmiřujou.

Se šťastným úsměvem na tváři jsem jela domů a nevadily mi ani zácpy na silnici. Byla jsem ráda, že se to mezi Claire a Jamesem zase urovnalo. Poblázněné mateřské hormony. A mně teď chvíli zbýval čas, abych se zase chvíli věnovala Edwardovi. Už taky bylo na čase.

„Jsem tu,“ zavolala jsem do chodby a plnou cestovní tašku jsem hodila ke dveřím do ložnice. Sundávala jsem si bundu a kolem pasu se mi omotaly jeho ruce.

„Ahoj,“ zašeptal mi do ucha a dal mi pusu do vlasů. „Všechno v pořádku?“

„Snad,“ pousmála jsem se, poplácala ho po rukách a vykroutila se mu ze sevření.

„Kam jdeš?“ chtěl mě zastavit, ale já jsem utekla do kuchyně.

„Mám hlad. Naposledy jsem obědvala,“ křikla jsem, ale to už se Edward plížil za mnou.

„Vidíš, málem bych zapomněl. Vařil jsem,“ pochlubil se a u stolu mi odtáhl židli na znamení, abych se posadila.

Nechtěla jsem ho zklamat, tak jsem poslechla a čekala. Edward na stůl připravil příbory, skleničky na víno, které později i naplnil a jako hřeb večera přede mě položil talíř se steakem, opečenými brambory a zeleninovou oblohou.

„To jsi nevařil,“ obvinila jsem ho, protože jsem si vzpomněla, jak skončil jeho pokus se špagetami.

„Vařil,“ ohradil se ublíženě.

„Nevěřím,“ zakroutila jsem hlavou.

„Vařil jsem to,“ prskl naštvaně. „Máma mi radila po telefonu.“

„Já jsem si říkala, že to nebude jen tak,“ vyprskla jsem smíchy. „Ale je to vynikající.“ Touhle pochvalou jsem si to trochu vyžehlila a jeho zamračené rty se vytáhly zase do úsměvu.

„A teď bude následovat hřeb večera,“ zamrkal na mě, když jsem dojedla.

„Hřeb večera?“

„Ano,“ zamumlal a stoupnul si ke mně. Zvednul mi ruce, položil si je na prsa a rychle mě vzal do náruče. Přenesl mě z kuchyně do ložnice, kde mě položil na postel a už mě nepustil.

22. kapitola - 24. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 23: