Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 18

05.10.2011 (09:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4006×

„Sakra, sakra, sakra.“ Už od rána jsem pobíhala po bytě a nervovala se. Absolutně nic nešlo podle mého plánu a já nestíhala. A jestli jsem to chtěla do poledne stihnout, musela jsem pořádně hejbnout kostrou.

„Prosím, alespoň se v klidu nasnídej,“ brzdil mě Edward, když jsem si uvařila hrnek kafe, do ruky si vzala toast a už jsem si připravovala věci na vaření.

„Nemůžu. Jelikož jsem vstávala později, než jsem chtěla, narušilo to můj pracovní plán a jsem tak ve skluzu,“ vysvětlovala jsem.

„Ty dvě minuty, co budeš jíst, už tě nezabijou. Pak ti pomůžu.“

„Otravo,“ zamručela jsem a s trpitelským výrazem jsem si sedla naproti němu. Rychle jsem do sebe hodila jídlo a už jsem zase stála na nohách. S hrnkem v ruce jsem pokračovala v připravování surovin. A jakmile jsem dopila poslední doušek, pustila jsem se do vaření naplno.

Byla jsem nervózní čím dál víc. Už bylo jedenáct hodin a já teprve dusila maso. Rychle jsem krájela brambory, abych je mohla šoupnout do trouby, ale vůbec se mi nedařilo.

„Do prdele,“ zaklela jsem a hned si prst, který jsem si téměř amputovala, strčila pod vodu. To poslední, po čem jsem toužila, bylo zaneřádit všechno od krve.

„Bello?“ Edward se vyděšeně objevil u mě.

„Jen jsem se řízla,“ vysvětlila jsem.

„Ukaž, ošetřím ti to.“ Vzal si můj prst do ruky a opatrně se na něj koukal. Měla jsem pryč kus nehtu a kousek bříška a pořád mi z toho tekla krev.

„Rychle mi to zalep nebo tady sebou seknu,“ poradila jsem mu. Vážně mi takové množství krve vůbec nedělalo dobře.

„Myslím, že za pár dnů to budeš mít zahojené, ale náplast asi stačit nebude. Bude lepší, když ti to obvážu, protože náplast ti na tomhle místě nebude držet.“ Hrál si na zdravotníka a z lékárničky vytáhl gázu a bílý obvaz. Za chvíli jsem měla prst jako bambulku.

„Díky,“ zamumlala jsem a dál se snažila krájet, ale nešlo mi to. Bolelo to jako čert.

„Ukaž.“ Edward mě jemně odstrčil od prkýnka a ujal se krájení místo mě.

„Až to dokrájíš, posyp to tímhle kořením a dej to prosím do trouby. Já zatím dodělám to maso,“ úkolovala jsem ho a on přikyvoval.

„Au!“ vykřikla jsem, hned co jsem zvedla pokličku a ta hned letěla s ohlušující ránou na zem. Dneska jsem měla vážně smolný den.

„Dej si to rychle pod studenou vodu,“ zareagoval rychle Edward a přistrčil mě ke dřezu. Pustil ledovou ruku a spálenou, pro změnu pravou, ruku mi pod ni strčil.

Teď jsem si připadala jako invalida. Prst na levé ruce jsem měla pořezaný, prsty na pravé ruce jsem měla spálené, teď už jsem mohla jen hádat, co přijde dál.

Naštěstí už nic. Bez dalších problémů jsem dodělala maso a Edward mi pomohl s bramborama. Zbavil se nádobí, protože já se svýma chromýma rukama jsem nemohla dělat skoro nic. Alespoň jsem připravila na stůl. Čtyři talíře, čtvery příbory a čtyři skleničky na červené víno.

Ding Dang

„Jsou tady. Jdu otevřít,“ konstatovala jsem, když zazvonil zvonek. „Pojďte nahoru.“ Mezitím ke mně přišel Edward a zapínal si čistou košili. Byl prostě prasátko. Musela jsem se tomu zasmát, ale on to nijak nekomentoval.

„Ahoj mami, ahoj tati,“ zdravila jsem je hned ve dveřích a objala jsem je, „pojďte dál.“

„Dobrý den,“ pozdravil i Edward. S tátou si podal ruku a mámě dal pusu na tvář.

„Něco jsme vám přinesli.“ Táta mi podal láhev červeného vína, máma tác s tou nejlepší buchtou a šli jsme všichni do obýváku.

„Díky. Sedněte si, oběd bude hned hotový.“ Každému jsem nandala porci na talíř, nalila jsem víno a začali jsme jíst.

„Je to vážně výborné,“ pochválila mi jídlo máma.

„Díky. Edward mi pomáhal.“

„Protože by ses zmrzačila,“ řekl. Musel připomenout moje zranění se smíchem.

„Tak jsem byla nervózní, no,“ bránila jsem se, a to už se rozesmáli všichni. Jenom jsem protočila oči a dál jsem v tichosti jedla. Edward mým rodičům nahrával do karet a oni sypali jednu veselou historku za druhou. Chvílemi jsem si připadala vážně nemožná, ale i přesto jsem se často musela smát.

„Bello, doufám, že už jste si zařídili volný víkend, na tu Paulovu svatbu,“ začala máma a Edward se na mě zvědavě podíval.

„Sakra, promiň. Úplně jsem na to zapomněla.“ Provinile jsem si skousla ret.

„Jakou svatbu?“ zeptal se a máma hned začala místo mě vysvětlovat.

„Moje sestra žení syna a my jsme pozvaní. Je to za tři týdny v La Push.“ Zdálo se mi to nebo Ed trochu ztuhnul.

„Je mi líto, ale nebudu moct jet. Moje sestra slaví dvacáté narozeniny a uspořádala velkou oslavu. Už jsem jí slíbil, že přijdeme oba, protože moje rodina by moc ráda Bellu poznala, ale budu to muset zvládnout sám.“

„Škoda, ale nevadí. Zavolám Carol a upravím náš počet zpátky na čtyři.“

„To budeš hodná. Dáte si kávu?“ zeptala jsem se, když skončila s plánováním.

„Pomůžu ti.“ Stoupla jsem si, když se ozval táta.

Společně jsme uvařili kávu jak pro tátu, tak nakonec i pro mě a mámu. Posadili jsme se na pohovku a povídali jsme si. Nakonec se moji rodiče rozloučili až pozdě večer.

„Bolí mě prst,“ skuhrala jsem večer v posteli. Myslela jsem, že to vydržím, ale tohle už byla vážně nesnesitelná bolest.

„Dej si to nahoru,“ poradil mi, „dojdu pro led a převážu ti to.“

Edward se vrátil s lékárničkou v ruce. Sedla jsem si do tureckého sedu a ruku jsem natáhla před sebe, abych mu usnadnila práci. Opatrně mi rozvázal obvaz, a když mi ho odendával z rány, bolestně jsem sykla. Zavadil i o to a znovu to začalo krvácet.

„Leduj si to chvilku. Alespoň tě to přestane bolet.“ Dal mi utěrku s ledem a opatrně mi to na prst přiložil. Znovu jsem sykla, ale čím více jsem si to ledovala, tím mě bolest přecházela.

„Už je to dobré.“ Vrátila jsem mu led a Edward mi to znovu zafačoval.

„Drž to nahoře a odpočívej,“ poradil mi a nasadil úsměv. „A co tvoje druhá ruka?“

„Oproti tomu prstu to nic není. Už jsem se spálila mnohokrát,“ protočila jsem oči a lehla si, „pojď si lehnout ke mně, prosím.“

„Dobře.“ Políbil mě a objal mě kolem pasu. Propletli jsme si navzájem nohy a já za chvíli usnula.

Musela jsem do práce. Ne, že bych musela pracovat, ale musela jsem se sejít s Claire. Její svatba byla za měsíc a jelikož jsem víkend předtím letěla do La Push na Paulovu svatbu, musíme stihnout všechno vyřešit ještě, než odjedu. Alespoň všechno podstatné. Oblékla jsem se tedy a s Edwardem se nasnídala. Jeho čekal první den v nemocnici. Rozloučili jsme se vášnivým polibkem a pak si šli každý po svém.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Lucy i Claire v baru. „Máš chvilku, mamino?“

„Ahoj,“ oplatily mi pozdrav a Claire kývla.

„Chci s tebou domluvit tu tvojí svatbu. Víkend předtím budu mimo a chtěla bych, abychom to dořešily co nejdříve. Máte už alespoň počet hostů?“

„Zatím jen tak orientační. Maximálně padesát lidí. Jamesovi rodiče by chtěli mega svatbu, ale já do toho nechci zatahovat moc lidí. Bude te mi tam stačit vy a hlavně James,“ řekla a křenila se jako blázen. Jako hodně zamilovaný blázen.

„A hlavně prcek,“ zamumlala a pohladila se po břiše.

„Skvěle. A jídlo? Nebo nějaké jiné plány?“

To byla otázka přímo pro Claire. Povídala, vyprávěla, plánovala a já to vážně viděla na ohromnou svatbu. Jejich láska byla úžasná. Tolik se s Jamesem zbožňovali a já doufala, že jim to spolu dlouho vydrží. Nejlépe až do smrti.

Poctivě jsem si dělala poznámky, abych na nic nezapomněla, ale naše plánování jsme musely utnout. Do baru se začali trousit hosté. Claire si povzdechla a s poznámkou, že je teď hrozně unavená, začala obsluhovat. Chtěla jsem ji hned poslat domů, ale jen co jsem otevřela pusu, utnula mě ošklivým pohledem. Jenom jsem se na ni usmála a hleděla jsem si dál své práce.

„Dobrý den, můžu mluvit s vaším šéfem?“ zeptal se mě celkem mladý muž po obědě.

„Už s ním mluvíte,“ usmála jsem se na něj. „Bella Swanová, těší mě.“

„Mě též,“ oplatil mi úsměv a potřásli jsme si rukama.

„Jsem Noel Barlow a rád bych si s vámi o něčem promluvil, jestli máte chvilku.“

„Ale jistě. Posadíme se?“ Ukázala jsem na stolek v rohu a on přikývnul. „Mohu vám něco nabídnout?“

„Ne, děkuji. Snad jindy,“ odmítl a posadil se naproti mně.

„Takže pane Barlow, s čím vám mohu pomoci?“

„Chtěl bych u vás uspořádat oslavu svých třicátých narozenin, jestli by to bylo možné.“

„Samozřejmě, už máte datum?“

„Příští sobotu. Byl bych rád, kdybych mohl mít celý váš podnik jenom pro sebe. Nebudete na tom škodní.“

„To vůbec není problém. Jen mi nadiktujte alespoň přibližný počet lidí, vámi požadovanou výzdobu nebo jídlo a my se vynasnažíme, abyste byl se vším spokojený.“

„Tak padesát lidí možná i víc, velký raut. Narozeninový dort a všechno okolo obstará moje přítelkyně a výzdobu si taky vezme na starost ona.“

„Dobře. Nechte mi tady na sebe kontakt a já se vám ještě ozvu. A tady je moje vizitka, kdybyste potřeboval něco vy.“ Podala jsem mu malou kartičku a on si ji hned schoval do peněženky.

„Tady je i moje vizitka.“ Podal mi svou a zvednul se. „Už budu muset jít. Jsem velice rád, že jste mi vyšla tak vstříc. Moje přítelkyně se tu určitě ještě zastaví, aby s vámi domluvila další detaily. Nashledanou.“

„Nashledanou,“ podala jsem si s ním ruku a on odešel. Zadívala jsem se na vizitku, abych věděla, co dotyčný pán vlastně dělá. Programátor pro Microsoft? Údivem jsem pootevřela pusu a pro sebe si hvízdla. Chlápek, co dělal pro druhého nejbohatšího muže světa si chtěl u mě v baru nechat připravit narozeniny. Byla jsem z toho trochu mimo.

„Co chtěl?“ přifařila se ke mně hned Lucy a musela do mě trochu drcnout, abych jí odpověděla.

„Udělat narozeninovou oslavu. Za čtrnáct dní. Začíná se mi to nějak plnit. Narozeniny, pak ta svatba v La Push, svatba naší mladé maminky a kdo ví, co přijde ještě,“ stěžovala jsem si.

„Ale tohle nám za to stojí.“

„Jaká svatba v La Push?“ zajímala se Claire.

„Jej, zapomněla jsem vám to říct. Ten víkend před tvojí svatbou tady nebudu. Žení se mi bratranec, takže letím pryč, ale v pondělí jsem tady jako na koni. Jenže to je úplně vedlejší. Ta narozeninová oslava musí být dokonalá a všechno musí klapnout.“

„Proč ti na tom tak záleží?“ zeptala se mě Lucy.

„Protože ten chlápek dělá pro Billa Gatese,“ oznámila jsem jim.

„Aha,“ dostaly ze sebe poněkud zaraženě.

„Ale s tím si poradíme, tak hajdy do práce,“ popohnala jsem je a zmizela v kuchyni.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Davea a on mi pozdrav oplatil kývnutím. „Máme kšeft. Příští víkend. Kolem padesáti lidí, ale počítej spíš víc a je to exkluzivní klientela, tak prosím…“

„Jasně, neboj se. Dám si záležet,“ uklidnil mě s úsměvem.

„Ber to jako takovou vstupní zkoušku,“ mrkla jsem na něj a utekla zpátky na bar.

17. kapitola - 19. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 18: