Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Práce je můj život 13

26.07.2011 (18:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4272×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

To protivné pípání se mi dostávalo do každé buňky, která už o sobě věděla a jí tak pomalu přicházela k vědomí. Otevřela jsem oči a zmateně jsem koukala na bílý strop. Pootočila jsem hlavu a uviděla jsem pár přístrojů a jednu kapačku. Sjela jsem po hadičce dolů a skončila jsem u jehly v mém zápěstí. A pak do dveří vešel doktor.

„Slečno Swanová, konečně jste se nám probrala. Vy jste nám ale dala. Jak si to představujete takhle hazardovat se svým zdravím,“ začal hned káravě a já nemohla najít slova. „Ale jak se cítíte?“

„Vyčerpaně,“ zamumlala jsem a on s úsměvem pokýval hlavou.

„To je normální. Vaše tělo je přepracované. Podle toho, co jsem slyšel, nebylo divu, že jste zkolabovala. Vaše tělo neuneslo ten nápor a bránilo se,“ vysvětlil.

„Kdy půjdu domů?“ vypadlo ze mě z ničeho nic.

„Za pár dní. Nebudeme nic podceňovat. Na chodbě je vaše rodina, mám jí zavolat?“

„Určitě,“ vypálila jsem. Doktor ještě zkontroloval přístroje, něco si zapsal do papírů a s posledním pohledem na mě odešel.

„Bellinko, jsi v pořádku?“ vpadla ke mně máma a hned mě hladila po tvářích.

„Jsem,“ kývala jsem hlavou zběsile.

„Co jsi to vyváděla? Neříkala jsem ti kolikrát, že na sebe máš dávat pozor? Zdraví máš jen jedno a ty jsi tak mladá,“ kárala mě a přitom hladila po tváři.

„Já vím. Nějak toho teď bylo moc. Nevěděla jsem co dřív,“ povzdechla jsem si.

„Hlavně, že jsi v pořádku,“ objala mě a já sykla bolestí. Jak jsem zvedla hlavu, ve spánku mi ošklivě zacukalo. „Rozrazila sis hlavu,“ začala hned máma vysvětlovat. „Máš tam tři stehy.“

„Nějak si to nemůžu vybavit,“ zamumlala jsem a ona se na mě vyčítavě podívala.

„Jakto, že jsi nám neřekla, že máš přítele?“

„Přítele?“ vyvalila jsem zmateně oči a ona se zasmála.

„No ano, ten mladý muž, co si právě povídá s tvým otcem na chodbě, se nám představil jako tvůj přítel.“

„Edward,“ pochopila jsem a tváře se mi rozhořely.

„Ano, Edward,“ kývla a čekala.

„Myslím, že slovo přítel je poněkud zavádějící. Je to v začátku a kdo ví, jak to bude dál. Nedělej si naděje. Víš, jak to dopadlo vždycky,“ připomněla jsem jí.

„Já vím, ale Edward se zdá fajn a ty si zasloužíš štěstí. Už ses natrápila dost. Ale určitě s ním chceš mluvit. Doktor říkal, že tě nemáme moc vysilovat. Pošlu sem tátu a pak budeš mít Edwarda jenom pro sebe.“

„Díky,“ usmála jsem se a ona mě chytla za ruku.

„Opatruj se.“ Ještě jsem dostala pusu na čelo a pak mámu vystřídal táta.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho a on se posadil ke mně na postel.

„Co jsi zase vyváděla, ty šikulo?“ zeptal se v legraci a rozcuchal mi vlasy.

„Nic,“ pokrčila jsem rameny a on se zasmál.

„Ty nikdy neděláš nic. Měla by ses nad sebou zamyslet. Měla by sis trochu užívat života, dokaď to jde. Starosti a práci na chvíli vypustit z hlavy, jinak se z toho zblázníš,“ radil mi, ale já jen kroutila hlavou.

„Já vím, já vím, já vím,“ mumlala jsem a nechtěla jsem poslouchat ty jeho řeči. Mnohokrát mi oba hučeli do hlavy, ale já si to vždy udělala podle svého.

„Ale ten Edward,“ začal opatrně. „Je fajn kluk.“

„Já vím,“ kývla jsem. „Ale už jsem říkala mámě, že je to teprve v začátku. Známe se pár týdnů. Moc to nehroťte. Svatba se rozhodně nechystá.“

„Na to ještě nikdo nemyslel,“ zasmál se.

„To je dobře,“ zamumlala jsem a široce zívla. Najednou na mě dopadla všechna ta úvaha.

„Nebudu zdržovat. Ještě na tebe čeká Edward a podle slov doktora bys měla hodně odpočívat.“ Zvednul se z postele.

„Tak ahoj,“ rozloučila jsem se a on s mávnutím odešel. Na řadu přišel Edward. Hned se ke mně vrhnul a začal mě pusinkovat.

„Ahoj, ahoj, ahoj, konečně jsem se dočkal. Jak ti je? Je ti fajn? Nebolí tě něco?“ ptal se hned a zasypával mě další dávkou polibků hlavně kolem spánku, kde jsem měla už zmíněné tři stehy.

„Je mi fajn, ale lepší by bylo, kdybych se tu neválela a šla dělat něco smysluplného. Navíc musím zavolat Claire, aby si nedělala starosti. Neví, kam jsem šla. A je tam Dave a…“

„Tiše.“ Edward mi přiložil prst na rty a umlčel mě tak.

„Vypusť z hlavy práci, teď se musíš nejdříve dostat do formy. Jestli chceš, můžu do baru zaskočit a všechno jim vysvětlit. A jestli se chceš, hádat, můžu klidně zavolat doktora, aby ti to vysvětlil.“

„Všichni se proti mně spikli,“ zakňourala jsem a on se rozesmál.

„Vydrž to alespoň pár dní,“ šeptal mi do ucha a já se vzrušeně otřásla.

„Jdi ode mě,“ zamumlala jsem. „Akorát mě tu svádíš.“

„Budu tě svádět, abys to vydržela,“ usmál se a políbil mě.

„Nevydržím to,“ zakňourala jsem znovu a on přitiskl svoji tvář na můj hrudník.

„Já taky ne. Budu se o tebe starat, aby se tohle už neopakovalo. Slibuju,“ šeptal mi do kůže a hladil mě po vlasech. Bylo to tak příjemné, že jsem začala zívat a usínat, až jsem nakonec podlehla. Jen matně jsem vnímala, jak mě Edward ještě jednou políbil a potichu odešel. Pak už jsem spala celou noc.

Druhý den jsem musela podstoupit CT mozku, aby vyloučili prý nějaké možné poranění, když jsem se praštila do hlavy. Pak mě změřili, zvážili, vyplnili nějaké nezbytné papíry a ještě mi odebrali krev. To mi tolik nevadilo, jako když za mnou do pokoje přišel doktor a oznámil mi, že můj kolaps klidně mohlo způsobit těhotenství. Koukala jsem na něj jako tele na nový vrata a vůbec jsem ho nějak neposlouchala. Až když se u mě objevila sestřička s křeslem, aby mě odvezla na gynekologii, pochopila jsem, co se po mě chce. Sebrala jsem všechny své síly, oblékla jsem se do věcí, ve kterých mě přivezli, ale pak mě převlékli do té odporné nemocniční košile a sedla jsem si na vozík.

Cítila jsem se jako mrzák, když jsem se nechala vézt na gynekologii na vyšetření. Upřímně řečeno, byla jsem z těhotenství dost vyplašená. Ale nemohla jsem být těhotná. Měla jsem přeci ochranu a šance byla téměř nulová. To jsem dost dobře věděla. Bylo málo případů, kdy ženy otěhotněly, a pochybovala jsem, že já bych byla najednou jedním z nich.  Věděla jsem, že je to blbost, ale musela jsem počkat, až mi to potvrdí.

Vyšetření trvalo chvilku, ale já byla na trní víc a víc. Tak nějak to na mě dopadlo a já si nebyl jistá úplně ničím. Až konečně přišel doktor a řekl mi, že se těhotenství nekoná. Jaký mně spadl kámen ze srdce, to si nedovedete představit. Tolik se mi ulevilo. Měla jsem chuť všechny objímat a ještě si zpívat. To už bylo poslední stadium. To všem ještě dneska nebylo všechno.

„Tak slečno Swanová, těhotenství to není a je tedy snad jasné, že to máte z přepracování. Podle toho, co říkal váš přítel, jste se v posledních dnech nezastavila. Možná by nebylo na škodu, kdybyste si zašla popovídat k psychologovi,“ vybalil to na mě doktor.

„Posíláte mě ke cvokaři?“ vyvalila jsem oči.

„Chci jen předejít dalšímu kolapsu. Bude pro vás dobré si o svých starostech s někým popovídat. Zvlášť, když tomu rozumí.“ Snažil se. „Je to pro vaše zdraví. Jste mladá, je velká šance, že se z toho váš organismus vzpamatuje, ale už nebude tak odolný jako vždycky. Přemýšlejte nad tím. Vašim rodičům na vás opravdu záleží a váš přítel… udělal by pro vás první poslední.“

„Já vím,“ odpověděla jsem potichu a do pokoje vešla sestra s obědem.

Aby si nemysleli, že je mi všechno jedno, snažila jsem se sníst všechno, ale nešlo to. Žaludek jsem měla prostě pořád tak stažený, že jsem snědla sotva půlku. Naštěstí mě doktor pochopil. Když jsem mu všechno řekla, uklidnil mě tím, že je třeba na to jít postupně, ale rozhodně musím jíst pravidelně. Podle toho, kolik jsem vážila, jsem se pomalu blížila k životu nebezpečné hranici. Ale když jsem pak uviděla Edwarda, jak je rád, že jsem v pořádku, měla jsem najednou větší chuť s tím vším něco udělat. Byla jsem odhodlaná začít skoro se vším od začátku.

Vyměnila jsem personál v baru. Zbavila jsem se Dana a na jeho místo nastoupil snad zodpovědnější kuchař. Měla jsem skvělou náhradu za Claire, a jestli jsem to chápala dobře, náš vztah s Edwardem se ještě mým kolapsem prohloubil. Každé odpoledne, kdy za mnou přišel, obdaroval mě pugetem květin a sdělil mi, co je nového v baru. Jedno krásné ráno se dokonce ukázala i Claire s Lucy. Nevěděla jsem, jak se ke mně tak brzy dostaly, ale dostaly a to bylo hlavní. Obě mě objímaly, jako kdyby mě neviděly kdo ví jak dlouho a povídaly mi, co všechno se stalo. Podle jejich slov byl Dave úžasný nejen jako kuchař, ale hlavně uměl z celého pracovního dne udělat skvělou zábavu. Poslouchala jsem na něj jen samé ódy jak je úžasný, skvělý, vtipný, šikovný, talentovaný no prostě jedním slovem dokonalý. Dokonce i tržby vzrostly.

„Doktore?“ zastavila jsem ho při jedné mé kontrole. „Já jsem přemýšlela o tom, co jste mi říkal a já to s tím cvokařem zkusím.“

„To rád slyším,“ usmál se na mě potěšeně. „Chcete dát na nějakého kontakt?“

„To byste byl hodný. Ale ještě jsem se chtěla zeptat… kdy mě pustíte?“

„Dojdu vám pro to číslo a poradím se s kolegy,“ odpověděl a odešel. Povzdechla jsem si a pomalu se vyhrabala z postele. Došla jsem si na toaletu, a když jsem se vrátila zpátky, akorát přišel doktor.

„Tady máte to číslo.“ Podával mi vizitku.

„A kdy půjdu domů?“ pokračovala jsem.

„Dohodli jsme se, že vás pustíme zítra, s tím, že za deset dní si přijdete na vyndání stehů. Výsledky krve snad budou v pořádku.“

„Super. Moc děkuju,“ usmála jsem se nadšeně.

„Ale je mou povinností vás požádat, abyste na sebe dávala pozor.“ Přitáhl si ke mně židli a posadil se. „Zkuste si pracovní režim víc rozvrhnout. Zdraví máte jen jedno, a jakmile si ho zničíte, nic už ho nenahradí. A věřte mi, že je to pravda. Příště byste mohla dopadnout hůř.“

„Já vím. A děkuju,“ zašeptala jsem a do pokoje nakoukli moji rodiče. Doktor je pozdravil a odešel. Rychle jsem do kabelky schovala vizitku od dokaře a nechala jsem se jimi objímat.

„Jak ti je?“ zajímala se hned máma a hladila mě po vlasech.

„Už fajn. Zítra jdu domů,“ pochlubila jsem se.

„Tak doufám, že už si se trochu poučila a teď na sebe budeš dávat větší pozor. Navíc Edward…“

„Co?“ zeptala jsem se podezřele.

„Ale nic. Řekne ti to sám,“ odbyla mě a podala mi jablko.

„Díky,“ zamumlala jsem.

„Jo a přišlo tohle,“ vzpomněla si a z kabelky vytáhla obálku, kterou mi podala. Otevřela jsem to a vytáhla honosný papír se zlatým písmem.

„Paul Lahote a Rachel Black vám oznamují, že dne 22. 2. 2012 vstoupí do svazku manželského,“ četla jsem nahlas. „No pěkný.“

„Byli u toho tři letenky,“ oznámil mi táta.

„Ale my jsme čtyři,“ promluvila jsem.

„Myslím, že to nebude problém. Zavolám Carol a zeptám se jí, jestli nebude vadit, když nás bude o jednoho víc. Nedělej si s tím hlavu.“

„Fajn. Ale je to za dlouho. Kdo ví, co bude,“ pokrčila jsem rameny a do pokoje nakoukl Edward. Nebo respektive další velký puget.

„Ahoj Veverko,“ pozdravil mě a vtisknul mi sladký polibek. „Přinesl jsem ti kytku.“

„Zase?“ protočila jsem oči a on se zasmál.

„Jak se máš?“

„Už fajn, zítra mě pustí,“ sdělila jsem i jemu radostnou zprávu.

„No… to je super,“ vydechl, ale nezdálo se mi, že by z toho měl nějakou velikou radost.

„Máš s tím nějaký problém?“ zeptala jsem se zamračeně.

„Vůbec nevíš, jak se na tebe těším,“ usmál se a znovu mě políbil. „Navíc pro tebe mám překvapení.“

„Nesnáším překvapení, tak mi to řekni,“ přikázala jsem mu a všichni se zasmáli.

„Nefandi si tolik,“ pohladil mě po ruce a smál se dál.

„Musím si odskočit.“ Odhrnula jsem stranou peřinu a opatrně jsem slezla z postele. Přišlo mi, jako by čekali na to, kdy budou sami beze mě, aby mohli kout pikle. A já jim teď tu chvilku věnovala. Nechtěla jsem pořád sledovat ty jejich rádoby nenápadné znaky, kterým jsem vůbec nerozuměla, a pěkně mi lezly na nervy.

Vykonala jsem svou potřebu a pomalu jsem se vrátila do postele. Zavrtala jsem se pod peřinu, protože jen v pyžamu mi byla zima a čekala jsem, co pěkného kdo řekne.

12. kapitola - 14. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Práce je můj život 13: