Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poznamenaná 5. část

25.03.2011 (13:00) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1560×

Poznamenaná

5. část

O pět měsíců později…

„Bells, lásko, vstávej,“ budil mě hlas anděla. Otevřela jsem oči a pohleděla do těch nejkrásnějších na světě.

„Dobré ráno, lásko, jakpak ses vyspala?“ ptal se mě hned s úsměvem.

„Dobré, krásně,“ zamumlala jsem a nahnula se pro polibek. Vymotala jsem se z postele a jako každé ráno Edward po rozloučení letmým polibkem vyskočil z okna, ale netruchlila jsem, věděla jsem, že tady za chvíli bude i s autem.

Nemohla jsem uvěřit, že už utekly čtyři měsíce. Čtyři měsíce od doby, co jsme spolu začali chodit, čtyři měsíce od doby, co jsem konečně pořádně šťastná. Miluju ho celým svým srdcem a nedokážu si představit, že bych někdy měla být bez něj. Je mi smutno třeba jen po jednom slunném dni, kdy jdu do školy sama. No jo, jsem na něm celkem závislá, to přiznávám. Ale myslím, že mu to nevadí, naopak. Ani on se ode mne nehne ani na krok. Jediná doba, kdy nejsme spolu, je necelá hodinka ráno, pár hodin, co nemáme spolu ve škole, a pak zase asi hodinka večer, než jdu spát. Jinak jsme spolu pořád, tedy kromě jeho lovů, na které ale stejně většinou chodí když spím.

Probrala jsem se ze svého snění a došla jsem do koupelny. Vykonala jsem ranní hygienu, učesala se, upravila a vrátila se zpátky do pokoje, kde jsem se oblékla do košile, džínů a mikiny. S taškou jsem seběhla dolů, kde jsem pozdravila babičku a snědla připravené toasty.

Jakmile jsem uslyšela zatroubení, kvapem jsem se běžela obout a už jsem uháněla ven ke svému andělovi.

„Ahoj,“ pozdravil mě a usmál se tím svým pokřiveným úsměvem, který jsem tak milovala.

„Ahoj,“ odpověděla jsem vesele a nechala se políbit. Poté jsme vyjeli směr škola.

Byli jsme tam za chvilku. Edward hned obešel auto a otevřel mi. Pak mě chytl kolem pasu a společně jsme se vydali na první hodinu, matiku. Jinak všechny holky ve škole už se smířily s tím, že si Edward vybral mě, ačkoliv to nechápaly, stejně jako já. Nechápala jsem, co na mně vidí, ale jakmile jsem se o tom jen zmínila, rozčílil se a řekl, že se nevidím taková, jaká jsem. Tím to téma uzavřel. Radši jsem to neřešila a užívala si jeho lásku plnými doušky.

Dopoledne uteklo, ani nevím jak, a byl tu oběd. Společně s Edwardem a s Alicí, se kterými jsem měla hodinu před obědem, jsem se vydala do jídelny. Nabrala jsem si jídlo a společně jsme si sedli ke stolu, kde už byli Jasper, Emmett a Rose. Sedíme takhle vždycky. A abych se nezapomněla zmínit, Angela se se mnou přestala úplně bavit a je nelepší kamarádka s Jessicou. Byla jsem z toho dost smutná a zklamaná, přeci jen kamarádily jsme se dlouho, ale srovnala jsem se s tím. Pomohla mi hlavně Edwardova přítomnost, s ním mě nic netíží.

„Bello! Prober se!“ drcla do mě Alice.

„Co??!“ vyžbleptla jsem.

„Říkám, jestli dneska nechceš jet na nákupy?“ ptala se Alice.

„Ne, nechci, Alice, a dneska mě vážně nepřemluvíš,“ řekla jsem nekompromisně a Alice si povzdechla.

„Tak jindy, ale to už se z toho nevykroutíš,“ pohrozila a ladně se zvedla, aby odnesla tác s jídlem. Jasper šel hned za ní a spolu vypluli z jídelny.  Rosalie s Emmettem se taky hned zvedli a za chvíli zmizeli za nimi. Zůstali jsme tam jen já s Edwardem.

„Půjdeme?“ řekl Edward, zvedl se a nabídl mi ruku. Jen jsem přikývla a chytla jeho ruku.  Odnesla jsem tác a společně jsme se vydali na další hodinu, biologii.

Ve třídě jsme si sedli do lavice a chvíli čekali, než začne hodina.

„Ne,“ zasténal z ničehož nic Edward. Zmateně jsem se na něj podívala.

„Učitel nám bude pouštět film,“ vysvětlil. Ach jo, to zas bude něco.

Ani ne po dvou minutách se vyplnila Edwardova slova, jelikož do třídy vešel učitel a se slovy: „Vážení studenti, omluvte mě, ale není mi dobře," nám pustil film a zmizel v kabinetu. Znuděně jsem se podívala na Edwarda, který se taky netvářil moc nadšeně. Nevím, co mě to popadlo, ale zvedla jsem se a rychle se přesunula na jeho klín. Překvapeně se na mě podíval, ale pak se usmál a sedl si tak, aby to pro mě bylo pohodlnější. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.

Chvíli jsem pozorovala plátno, ale nezaujalo mě to a tak jsem svou pozornost zaměřila na Edwarda. Všimla jsem si, že on na plátno vůbec nekouká, ale hypnotizuje můj obličej. Usmála jsem se na něj a lehce ho políbila. On se nenechal pobízet a po chvíli se lehký polibek stal delším. Ještě že sedíme v zadní lavici a nikdo se na nás nekoukal. No, ale i kdyby, tak co.

Najednou se ode mě Edward odtrhl a rychle mě posadil na mou židli. V tu chvíli zazvonilo a do třídy se vrátil učitel. Sbalila jsem si věci a s Edwardem jsme se ruku v ruce vydali na tělák. Ten uběhl kupodivu bez problémů, a tak, než jsem se nadála, jsme byli na parkovišti a Edward mi otevíral dveře od spolujezdce. Nasedla jsem a on rychle oběhl auto, aby taky nasedl. Nastartoval a vyjeli jsme z parkoviště.

„Lásko, musím si skočit na lov. Pojedu s Alicí a s Jasperem dnes odpoledne a do rána se vrátím, neboj, ráno na tebe budu čekat,“ řekl mi po cestě. Ach jo, co budu odpoledne dělat? A jak budu v noci spát? Jsem zvyklá na jeho chladnou náruč a sladkou vůni.

„Dobře, jen běž,“ řekla jsem ne moc nadšeně. Poznal to a pohladil mě po tváři. To už zastavil před domem.

„Neboj, budu zpátky, než se naděješ. Můžeš mezitím domalovat ten obraz, co jsi začala minule,“ mrkl na mě. Usmála jsem se a natáhla pro polibek.

„To je dobrý nápad, pustím se do něj. Běž, ať se brzy vrátíš,“ šeptla jsem, ale navzdory tomu jsem se natáhla ještě pro jeden polibek.

„Miluju tě,“ špitla jsem a odtáhla se.

„Já tebe taky, ty můj andílku,“ řekl něžně a já se mohla rozplynout blahem. Vystoupila jsem z auta a ještě než zmizel v zatáčce, jsem mu zamávala. S povzdechem jsem se vydala k domu. Pozdravila jsem babičku, dědu i mámu a šla nahoru. Tašku jsem hodila na zem a hned jsem vytáhla malířský stojan a barvy. Měla jsem rozdělaný obraz z Edwardova minulého lovu. Byla to zasněžená krajina, lesy a hory. Co jiného za přírodu ve Forks kreslit?!

Převlékla jsem se do domácího, nandala si sluchátka a pustila se do práce.

Nevím, jak dlouho jsem malovala, ale najednou jsem měla pocit, že na sobě cítím něčí pohled. Sundala jsem si sluchátka a otočila se. Nikde nic, ani nikdo nebyl. Ty jo, už osm? To maluju tak dlouho? Pokrčila jsem rameny a vrátila se zpět k práci.

„Pěkný obraz,“ ozval se za mnou neznámý mužský hlas. Leknutím jsem nadskočila.

„Ale, ale, ale, tady se nám někdo lekl,“ promluvil opět ten ledový hlas. Nedokázala jsem se přinutit otočit. Cítila jsem, jak se přibližoval, pomalu, krok za krokem, až byl těsně u mě. Cítila jsem jeho ledový dech na mých zádech.

Chytl mě za rameno a prudce mě otočil. Stál za mnou vysoký a hubený muž, zhruba kolem třiceti. Měl blonďaté delší vlasy a ledově bílou pokožku. Nakonec jsem se podívala do temně rudých, skoro černých očí. Panebože, vždyť je to upír! A ještě k tomu hladový! No nazdar!

„Ááááá, tak nádherná, lahodná vůně,“ řekl temně a jeho oči nabraly černou barvu. Přejel rukama po mém krku a já se nedokázala ani pohnou ani něco vyslovit.

Najednou se mnou prudce mrštil o podlahu a já vykřikla. Zasmál se děsivým smíchem a přistupoval ke mně blíž. Zezdola jsem uslyšela vyděšený mámin křik. Ne, to ne!

Než jsem se nadála, už byl zase u mě. Kopl mě surově do břicha a já znovu vykřikla. Začaly se mi dělat mžitky před očima. To je můj konec, proběhlo mi v hlavě.

„Abys věděla, je mi to líto, jsi milá a hezká dívka,“ šeptal a začal se sklánět nad mým krkem. Zavřela jsem oči a snažila se myslet jen na Edwarda, na jeho krásný obličej, který se na mě usmívá.

„Miluju tě, Edwarde,“ šeptla jsem s posledních sil a pak jsem jen ucítila, jak se jeho rty zahryzly do mého krku. Byla to hrozná bolest, ale nedokázala jsem nic dělat, ani křičet.

Vtom se z dálky ozvaly hlasy. Hlasy plné zoufalství. Probrala jsem se ze svého podvědomí a snažila se otevřít oči, ale nešlo to.

„Bello!“ vykřikl zoufale krásný sametový hlas. Moment, ten hlas znám, to je Edward! Snažila jsem se otevřít oči a po několika nezdařených pokusech se mi to podařilo. Těsně nade mnou se skláněl můj anděl a opodál stál Carlisle s Alicí.

„Edwarde,“ šeptla jsem slabě.

„Lásko, slyšíš mě? Vnímej mě, prosím,“ šeptal zoufale a tiskl mi ruku.

„Carlisle!“ křikl zoufale.

„Už se nedá nic dělat, má v sobě příliš mnoho jedu a málo krve,“ vyřkl nade mnou ortel. To jako umírám? Já nechci umřít.

„Ne,“ šeptl zmučeně Edward.

„Bello, lásko, to bude dobrý, všechno bude zase v pořádku. Za pár dní zase otevřeš oči a budeme navždy spolu,“ šeptal mi do ucha a bral mě do náručí. Konečně jsem pochopila, já neumírám, měním se v upíra. Poté jsem ztratila vědomí.

Cítila jsem, jak mě někdo položil na postel a drží mě za ruku. Uslyšela jsem i hlas, hlas anděla, mého anděla.

V tom mým tělem projela hrozná bolest, celé tělo mě pálilo. Ať už to skončí, modlila jsem se.

Nevím, jak dlouho mě ovládala ta hrozná bolest, ale najednou začala ustupovat a zaměřila se jen na mé srdce. Posledních pár úderů a nic. Ticho.

Prudce jsem otevřela oči a viděla částečky prachu, jak poletují ve vzduchu. Rychle a mrštně jsem se posadila a rozhlédla se po pokoji. Kolem dokola postele, na které jsem ležela, stáli všichni Cullenovi, nyní celá má rodina, teda doufám.

Všichni byli ještě krásnější, než jsem si je pamatovala. Těsně u postele stál můj anděl, Edward. Vrhla jsem se mu kolem krku a pevně ho objala.

„Bells, auu,“ zasmál se a uvolnil mou ruku. Taky jsem se zasmála, ale úplně jiným smíchem. Tý jo, já ho donutila říct au. Super!

„Nepálí tě v krku? Půjdeme na lov,“ otázal se Edward a já hned na to ucítila ostré pálení v krku. Kývla jsem a chytla ho za ruku. Rodina se jen spokojeně usmála a někam se vytratila. Edward mě mezitím dovedl k oknu.

„Fajn, co mám dělat?“ zeptala jsem se a ze zdola slyšela Emmettův smích.

„Sleduj mě a udělej to, co já,“ řekl klidně Edward. Mírně pokrčil kolena a odrazil se. Ladně vyskočil z okna a těsně nad zemí dal jednu nohu mírně dopředu. Krásně přistál celým chodidlem na zemi, bez sebemenšího hluku. Fajn, tak to zvládnu. Udělala jsem přesně stejné pohyby a doskočila těsně vedle něj. Zářivě jsem se usmála.

„Skvělé, jdeme?“ zeptala jsem se nadšeně. Kývl a rozeběhl se. Automaticky jsem se rozeběhla za ním. Páni! Já přímo letěla! Hned jsem Edwarda dohnala, dokonce jsem ho předběhla. Vesele jsem se zasmála, byl to krásný pocit.

„Bello, zastav,“ křikl na mě Edward. Poslechla jsem ho a zastavila se.

„Teď zavři oči a zhluboka se nadechni, co cítíš?“ dával mi instrukce. Poslechla jsem ho a nadechla se.

„Cítím lahodnou vůni, dokonce slyším tlukot srdcí,“ popisovala jsem mu.

„Je to stádo jelenů, východním směrem,“ říkala jsem dál.

„Tak na co čekáš?“ pobídl mě a já neváhala a vydala se za tou vůní. Skočila jsem po tom největším jelenovi a hned se mu zakousla do krku. Poté jsem skolila další dva. Než jsem se nadála, pálení bylo skoro pryč. A to jsem nevěděla, co mám dělat, přišlo to samo.

Rozhlédla jsem se a hledala Edwarda. Seděl kousek ode mě na mohutné větvi stromu a s úsměvem mě pozoroval.

„Ty mě snad sleduješ?“ zeptala jsem se pobaveně.

„Ano, byla jsi roztomilá,“ složil mi poklonu a seskočil z větve těsně ke mně. Jeho obličej byl těsně u mého. Byl tak krásný, krásnější než jsem si ho pamatovala. Naklonila jsem se k němu, dala mu ruce za krk a přitiskla své rty na ty jeho. Byl to nepopsatelný pocit. Bylo to úplně jiné, než jsem si pamatovala z lidských vzpomínek. Nedalo se to s tím srovnávat. Jeho rty už nebyly tvrdé a ledové, měly stejnou teplotu jako ty moje, byli jsme si rovni.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali, jelikož jsem už nepotřebovala dýchat, mohli jsme tam stát a líbat se několik hodin.

„Půjdeme domů?“ navrhl Edward a já kývla. Nabídl mi ruku a společně jsme se rozeběhli zpátky. Až teď jsem si uvědomila, že nevím, co se stalo s mámou, babičkou a dědou. Musím se Edwarda doma zeptat.

Po chvíli jsme doběhli k domu. V obýváku byli všichni. Sedla jsem si s Edwardem na sedačku a podívala se na všechny.

„Můžu mít otázku?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Samozřejmě,“ odpověděl pohotově Edward.

„Co se stalo s mámou, babičkou a dědou?“ zeptala jsem se narovinu.

„Víš, Bells, ten upír, co tě napadl,“ začal Carlisle a Edward u toho vrčel, „nebyl sám. Celkem tam byli tři. Když jsme tam přišli, ti dva už byli pryč, byl tam jen ten, co tě napadl. Toho jsme zabili a tamty dva jsme se snažili najít, ale nepodařilo se nám to. Maminku, babičku a dědečka zabili ti dva upíři, ještě než jsme přišli. Je mi to moc líto, Bello,“ vysvětlil mi Carlisle. Takže všichni jsou mrtví. Všichni. Nejdřív táta, teď i ostatní. Co si jen počnu?

„Nahráli jsme to tak, že se stěhujete, aby to nikomu nepřišlo divné,“ řekl ještě Carlisle a já jen kývla.

„Říkáš, že jste je nenašli? Ty upíry, co mi zabili rodinu?“ ujišťovala jsem se. Carlisle přikývl.

„Je to takový problém, je najít. Nejde je vystopovat? Určitě to musí jít,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Musí to jít! Oni musí pikat za to, co udělali mé rodině!“ křičela jsem jako smyslů zbavená. Nevím, co to do mě vjelo.

„Bells, lásko, uklidni se, to bude dobré,“ utěšoval mě Edward.

„Nebude to dobré, dokud je nenajdu a vlastnoručně je neroztrhám a spálím!“ řvala jsem dál a vzlykala jsem bez slz. Edward mě objal a já zabořila hlavu do jeho košile.

„Šššš, to bude dobré. Vše bude zase v pořádku,“ utěšoval mě.

Nevím, jak dlouho mě objímal a utěšoval, ale najednou jsem byla zcela klidná. Odtáhla jsem se od něj pousmála se.

„Omlouvám se,“ špitla jsem.

„Za co, prosím tě?“

„Tak co, Bello, pořád chceš trhat a pálit? Rád ti s tím pomůžu,“ řehtal se Emmett.

„Ne, díky, Emmette, až budu chtít, dám ti vědět,“ řekla jsem s úšklebkem.

„Nepůjdeme nahoru?“ šeptla jsem Edwardovi do ucha a ten přikývl a zvedl se. Došli jsme do pokoje, kde jsem se hled vrhla na Edwardovy rty. Líbali jsme se vášnivě a zároveň něžně. Začala jsem mu pomalu rozepínat knoflíčky košile, hezky jeden po druhém. Edward se odtáhl a podíval se mi do očí.

„Miluju tě, navždy,“ šeptl.

„Navždy.“ A na to jsem mu stáhla košili z ramen…

Konec 5. části

Snad se líbilo...

4. část Shrnutí

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Poznamenaná 5. část: