Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 8. kapitola

20.06.2010 (08:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3974×

Edward:

Rozběhla se k těm bouřícím vlnám. Jedna část mého já ji chtěla zastavit, ale ta druhá si to zakazovala, protože tušila, že tohle pro ni nebude nebezpečné. Vypadala při všem tak jistě. Profesionálně. U vody se ladně odrazila a natáhla ruce do polohy, jakou se skáče šipka. Napjala svaly v nohou a ladným pohybem se vyhoupla do vzduchu. Ale v tom se něco stalo…

Z jejího těla začalo vyzařovat oslepující světlo. Hrálo všemi barvami a místy z něj vystupovaly zvláštní jiskřičky. Přes clonu toho všeho nebylo její tělo vůbec vidět. Nevěděl jsem, co se s ní děje. Dokázal jsem pouze vnímat svou vlastní nechápavost a snahu o porozumění nemožnému. Už několikrát jsem viděl přeměnu měničů, ale tohle se jí zdaleka nepodobalo. Proto, když najednou světlo i jiskry zmizely já spatřil tu neuvěřitelnou nádheru, zatajil se mi dech a já nedokázal uvěřit vlastním očím. Vše se to odehrálo během dvou vteřin, ale já jsem měl pocit, jako by se celá ta scéna odehrávala ve zpomalené produkci několik hodin.

Na chvíli celé její tělo zmizelo pod hladinou. Jedna má část, ta starostlivější, si začala dělat velké starosti, jestli se jí pod těmi bouřícími vlnami nemůže nic stát. Jestli jí nějaký silný proud nemůže odhodit k nějakému skalnatému výběžku, kterých tady bylo všude plno a způsobit jí tak úraz nebo bolest… Ale ta druhá část mé mysli, která zcela jistě měla vedení nad tou první, nebyla schopna se pohnout z místa a dokonce ani zavřít pusu, otevřenou údivem do němého úleku.

Pak se najednou vynořila. Její hlava s mokrými vlasy rozházenými kolem obličeje vykoukla jako první. Její líbeznou tvář zdobil zářivý úsměv, za kterým se ovšem skrývalo ještě něco víc než pouhá radost. Snažil jsem se rozpoznat, jaký význam to má. Snad obavu? Nebylo to přesné označení, ale žádné ze slov, která znám, by to nejspíš nevystihlo lépe.

„Spokojený?“ zeptala se a její půvabný hlas doprovodil váhavý, zvonivý smích. Její čokoládová očka mě zvědavě propalovaly a očekávaly mou reakci.

Ale já jsem nedokázal k žádné přinutit. Pouze malou částí mysli jsem si uvědomoval, že stojím strnule s ústy nepřítomně otevřenými a očima vykulenýma údivem.

Díval jsem se na ni. Na to tělesné vykreslení dokonalosti a nádhery, jak její úsměv postupně mizí a nahrazuje jej starostlivá vráska mezi obočím. Ale ani to mě nepřimělo k pohybu. Snad poprvé za celou svou existenci jsem se díval na dívku jinak. Jindy jsem všechna děvčata okolo mě vnímal pouze jako otravné drbny, které mě terorizují svými myšlenkami. Popřípadě jsem občas některé z nich považoval za přítelkyně, ale nikdy jsem ani nepomyslel na to, že bych si s některou z nich mohl začít něco víc. Byl jsem vychován za první světové války. Moji rodiče pro mne byli příkladem dokonalého páru a já jsem jako malý kluk vždy snil o tom, že si taky najdu někoho, koho budu milovat stejnou měrou, jakou se milovali oni dva. Když jsem postupně stárnul, mé odhodlání sílilo. Nikdy jsem neměl žádnou ženu nebo přítelkyni – jak by se volnému vztahu bez sňatku říkalo dnes. Ačkoli mí nejlepší kamarádi protáčeli jednu sukni za druhou, já jsem nedokázal být s žádnou ženou, kterou bych nemiloval. Ani po vstupu do tajuplného upířího světa jsem v žádné z žen neviděl spásu…

Ale když jsem teď Isabellu sledoval, jak se její dokonalé křivky těla změnily v ještě dokonalejší, jak její tvář ještě zkrásněla, i když jsem byl předtím skálopevně přesvědčen, že to není možné. Jak jí vítr rozcuchával mokré vlasy kolem obličeje a jak mě starostlivě sleduje něžnýma očima, začal se ve mně probouzet ten opravdový muž.

Docela jsem se i styděl za to, jak nestydatě na ni myslím, ale nemohl jsem si pomoct. Byla tak překrásná, nádherná, fantastická a… nechtěl jsem si to připustit, ale také dost sexy.

„Edwarde?“ Její váhavý hlas mě vytrhl ze zamyšlení a já své oči přesunul z pečlivého zkoumání jejího těla zpět do těch kouzelných čokoládových očí, které mě zvědavě propalovaly.

Jakmile se naše pohledy střetly, její tělo se uvolnilo a tvář se vrátila zpět k tomu původnímu úsměvu. Ale já při tom jediném pohledu málem explodoval.

Absolutně jsem nechápal, co se to tady děje. Pocítil jsem v břiše zvláštní šimrání a přísahal bych, že mé srdce se opět pohnulo. Jakoby poskočilo štěstím. Tím pohybem si vzalo Bellin obličej s její duší a navždy si ho uložilo do svých komor, ve kterých si ho zamknulo na sta tisíce západů, aby už nikdy nemohlo opustit jeho útroby.

V tu chvíli jsem si konečně uvědomil pravdu. Já ji miluji! I když je tak jiná a naše rasy jsou odjakživa úhlavními nepřáteli, já už jsem se rozhodl. I kdyby ona mé city neopětovala a náš vztah měl zůstat  pouze na úrovni přátelství, já už jí nenechám odejít. Odloučení od ní už bych nepřežil! Měl jsem si to vše uvědomit dřív… Už když mě opustila poprvé a já jsem ji netrpělivě každý den vyhlížel na pláži, mělo mi dojít, že ta zvláštní bolest v mé hrudi, když se neobjevila, byla způsobena láskou k ní… Láskou, která nikdy neskončí.

Nejraději bych jí teď řekl všechno, na co jsem přišel. Stiskl ji v objetí a zašeptal jí do ucha ta dvě nádherná slůvka, která lidem, ale i nám ostatním, dokáží naprosto změnit život. Ať už k lepšímu nebo k horšímu… Doufal bych, že mi mou lásku bude opětovat a já bych byl nejšťastnějším pod sluncem. Ale nemohl jsem to udělat.

I když by se dalo říct, že se mezi námi dnes vytvořilo jisté pouto, nebyl jsem si jist, jak moc je křehké. Sebemenší chybou by se mohlo celé rozpadnout, jako když skleněná váza spadne na zem a rozprskne se na miliony střípků.

Vždyť i kdyby chtěla, my dva bychom ani nemohli být spolu. Ona je měnič, já upír. Oheň a led, voda a vzduch, slunce a měsíc… Zkrátka pravý opak toho druhého…

„Edwarde?“ zeptala se znovu, když jsem na její otázku dlouho nereagoval. Zaměřil jsem všechnu svou pozornost opět na ní. V měsíčním světle se její kůže magicky třpytila. Docela mě to pobavilo. Ona se leskne na měsíci, já na slunci…

Nemohl jsem jinak, než se na ni usmát. Vypadala tak neodolatelně a já jsem musel vynakládat větší a větší úsilí, abych se udržel stát na místě a okamžitě ji nepolíbit na ty rty, kterým by snad žádný muž nedokázal nepodlehnout. Přemýšlel jsem, jestli právě tady ta touha je odplata za to, že mě její krev neláká. Když nemusím odolávat jí, budu odolávat něčemu jinému, co je pro mě ještě větším pokušením.

Rychle jsem zamrkal a přitom se snažil utřídit si myšlenky. Vypadala, že se jí ulevilo, když jsem projevil opět známky života. I Její úsměv se malinko rozšířili. Znovu se potopila a já tak měl možnost si rychle prohlédnout rysy jejího ocasu. Zářil jako duha a stejně jako její pokožka od sebe odrážel stovky třpytivých odlesků, které vypadaly jako malinkaté drahokámky. Pomalu doplavala blíž ke břehu, ale z vody nevylezla. Kousek od pláže, kde už vody bylo sotva po kolena, se opřela dlaněmi o dno a její hruď se malinko napjala. Pocítil jsem nový nával té touhy… Na malý okamžik se na mě tázavě podívala a potom své oči sklopila k zemi. Dnes už po několikáté. Rozpačitě si skousla spodní ret a vypadala, jako by čekala, až něco řeknu. Tak roztomilá…

Konečně jsem si uvědomil, že stále mlčím a vůči dámě je to jistě nezdvořilé. Otevřel jsem ústa a soustředil se, abych ze sebe vydal větu, která  by alespoň trochu dávala smysl.

„Já…“ začal jsem. Její oči se bleskově zase zvedly a zadívaly se na mě. To mě povzbudilo v tom, abych pokračoval. „Nevím, jak přesně popsat své myšlenky… To, cos mi ukázala bylo naprosto dokonalé a já… já nevím, jak ti jenom poděkovat. Cokoliv, co bych ti mohl nabídnout se nemůže vyrovnat té vděčnosti a úlevě, že jsi mi konečně prozradila své velké tajemství a…“

„Nemusíš děkovat,“ přerušila mě. „To spíš já bych měla. Konečně jsi mě k tomu donutil a mi se teď ohromně ulevilo. Víš… předtím jsem váhala a bála se ti říct pravdu. Bála jsem se, že až někdo z vaší rodiny zjistí, čím doopravdy jsem, zabijete mě a-“

„Zabijeme?!“ přerušil jsem zděšeně. Jak si vůbec mohla myslet, že bychom byli schopni ublížit jí? Ublížit andělskému stvoření, které si získalo místo ve všech našich srdcích a… hlavně v tom mém. Kdyby ji kdokoliv chtěl jen zkřivit jediný vlásek, zabránil bych mu. Chránil bych ji vlastním tělem a bylo by mi jedno, jestli se něco může stát mně.

„Ale byla jsem hloupá…“ Nebrala na vědomí můj hysterický výpad a pokračovala dál, jako bych ji vůbec nepřerušil. „Už když jsi mě tehdy zachránil z té pláže, když mě Carlisle pečlivě ošetřoval, stejně jako to dělával kdysi můj vlastní otec, když jsem jako malá spadla na pláži a rozbila jsem si hlavu o kameny. Když jsem se seznámila s Esme, která mi tou svou příjemnou starostlivostí připomínala mou vlastní maminku, s Emmettem a Jasperem, kteří byli svým chováním přesná kopie mého bratra a Alice s Rose…“ Při těch všech těch slovech se jí hrnuly do očí slzy. Tušil jsem, že právě její rodina je to, co jí po celou tu dobu tolik trápí a proč byla tak uzavřená a měla z nás strach… Ale teď se zdálo, že to vše překonala. Byl jsem šťastný a kdyby to nebylo trapné, nejspíš bych skákal radostí do několikametrové výšky. „V Alici s Rose jsem poznala skvělé kamarádky, které jsem nikdy neměla příležitost potkat…“ Zahleděla se na nebe, chvíli po něm pátrala očima, až se jimi za malou chvíli zastavila v jednom bodě a nad něčím se usmála. Jakoby tam viděla něco, co ji potěšilo. Neodolal jsem a zvedl zrak taky. Na obloze zářilo spousta hvězd. Malých bodů života a naděje, podle kterých každý najde cestu domů. Jako první mi pohled opět padl na tu největší a nejzářivější. Byl jsem si jist, že je to ta samá, jako ta, která mi v dlouhých  nocích strávených na pláži čekáním na ni dodávala tu naději, protože se zcela jistě nacházela na tom samém místě a žádná jiná se jí svou velikostí tolik nepodobala. Ale jedna věc byla zvláštní… Její protáhlý cíp jakoby zmizel…

Zatřepal jsem hlavou, abych si protřídil myšlenky. Možná už jsem se fakt zbláznil.

Raději jsem pohlédl zpět na Bellu. Stále těkala očima po obloze s tím zvláštním úsměvem, ze kterého mi v břiše poletovali motýlci, jenž třepetali křidélky ostošest a já v těch chvílích míval pocit, že se s nimi vznáším stovky kilometrů nad zemí.

Najednou se ale zamračila. Otočila hlavu za sebe a chvíli jakoby něco pozorovala. Potom se podívala zpět na mě a vyslovila ta slova, kterých jsem se celou dobu obával.

„Je pozdě… Už bych měla jít.“ Bylo na ní vidět, jak nedobrovolně tohle říká a právě toto mi dodalo potřebnou odvahu k tomu, abych splnil to, co jsem svému srdci slíbil. Že už ji nikdy nenechám odejít.

„Kam by jsi chodila?“ zeptal jsem se a odhodlal jsem se k tomu, abych udělal pár kroků blíž k ní. Byl jsem po kolena ve vodě, když jsem se zastavil až těsně u jejího těla. Zvedla oči, aby mi viděla do obličeje. Zdála se být trochu zaskočená, ale nevypadala, že by jí má blízkost vadila.

„Kousek odsud je malý ostrůvek, na kterém žiju,“ řekla tichounce, ale zato vůbec ne přesvědčivě. Něco ji trápilo, to bylo jasné. Ale já jsem nevěděl co. A to zase trápilo mě.

„Bello,“ začal jsem. Překvapeně se na mě podívala, jakoby nevěřila vlastním uším. „Eh… promiň. Smím ti tak říkat?“ zeptal jsem se rychle, protože jsem si uvědomil, že se jí toto zkrácení jejího jména vůbec nemusí líbit. Emmett už jí takto říkal, ale třeba jí to ode mě může vadit. Mně osobně se na ni Bella hodilo více než-li Isabella. Bylo to sice vznešené jméno a ona jistě vznešená byla, ale Bella znělo víc uličnicky a zároveň pohodově. Takto mi dnešní večer, když jsme si povídali, připadala. Byla otevřená a upřímná. Sem-tam se i zasmála a vůbec, celá se naprosto uvolnila.

„Samozřejmě,“ odpověděla okamžitě. Rty se jí zamyšleně malinko povytáhly do úsměvu a já jsem přemýšlel, čím to asi bude.

„Dobře tedy. Víš, Bello…“ pokračoval jsem v tom, co jsem chtěl říct před tím. Ale už jsem nevěděl, jak bych měl pokračovat. Nešlo to říct jen tak na rovinu. Musím na to jít opatrně, ale bylo to velmi těžké. „Já… já nechci abys odešla.“

Překvapeně na mě vykulila oči. Už zase. Ale teď to nebylo jen kvůli tomu, že jsem ji nějak oslovil. Teď jsem v jejím výrazu viděl něco mnohem silnějšího. Nebyl to odpor ani nic podobného. Spíš upřímná nevěřícnost. A možná i malá radost, ale tou jsem si nemohl být jistý. Třeba jsem si ji jen namlouval.

„Nechceš?“ zopakovala po mně váhavě.

Přikývl jsem hlavou a s povzdechem se svalil na kolena do vody vedle ní. Naše oči byly ve stejné výšce a myslím si, že to tak pro nás oba bylo jednodušší.

„Já vím, že to všechno zní naprosto šíleně,“ pokračoval jsem. „Ale celé mé rodině a… hlavně mě… jsi neskutečně chyběla, když jsi odešla poprvé. I když jsi s námi byla pouze jeden den, všem ses stihla zarýt do paměti. Usadit v našich srdcích. Kdyby tohle někdo slyšel, určitě by si myslel, že jsem naprostý blázen. Ale ty už jsi se těmi pár hodinami stihla svým způsobem začlenit do naší rodiny. A potom, co jsi řekla, že už musíš jít, jsme všichni byli takoví… no… nevím jak to přesně říct. Nejjasnější by bylo označení – jako tělo bez duše, ale ty si nejspíš myslíš, že my žádnou duši nemáme, takže doopravdy nevím, jak to říct jinak-“

„Nemyslím si, že by jste neměli duši,“ přerušila mě a propalovala mě přitom rázným pohledem.

„A proč? Vždyť je to pravda.“

„Není!“ oponovala divoce. Myslela to doopravdy vážně a to ve mně vyvolávalo malou naději, že tady doopravdy zůstane. „Kdyby to byla pravda,“ pokračovala, „nedokázal by nikdo z vás být takový, jací jste. Pochybuji, že kdybys ty neměl duši, nabízel by jsi mi tady teď možnost zůstat s vámi. Kdybys neměl duši, nedokázal by sis se mnou dnes tak uvolněně povídat. Ale ty jsi to dokázal. Nenecháváš démona v sobě, aby vyplul na povrch a zaplavil ti celé vědomí. A to znamená, že musíš mít něco silnějšího. Něco, co ho dokáže přemoct. Není to silná vůle ani nic podobného, Edwarde. Je to tvoje duše, co ti to umožňuje. Byla jsem vychovaná tak, abych upíry odsuzovala. Abych věřila v to, co jsi mi před chvílí řekl. U upírů, se kterými jsem se doposud setkala jsem tomu věřila. Oni se nechávali ovládat pouze instinkty a svou duši sami nechali zahubit. Ale když jsem uviděla vás, když jsem tě dnes večer poznala tak dobře, věděla jsem, že vy jste jiní. Není to jen tím, že vaše oči mají místo krvavě rudé zlatou barvu. Ani tím, že se místo lidské krve živíte zvířaty. Ale ta schopnost, že se dokážete chovat úplně normálně a uvolněně, jako kterýkoliv jiný člověk, mě přesvědčila k tomu, abych vám začala důvěřovat a abych pozměnila názor na vaši rasu. Jsem si jistá, že vy jste vyhráli boj nad svým démonem a tím jste získali svou duši zpět. Zní to sice naprosto šíleně, ale já to tak prostě cítím.“

Nevěřil jsem tomu, co právě řekla. Takhle jsem o tom ještě nikdy neuvažoval…

„Jsem si jistý, že tahle teorie bude Carlislea zajímat,“ řekl jsem zamyšleně.

„Teorie?“ uchichtla se.

Ignoroval jsem její pošklebky a vítězně pokračoval. „A to znamená, že tady ještě musíš zůstat, abys mu to přetlumočila. Vrátí se s ostatním z lovu za dva dny a já si jsem jistý, že až přijdou všichni domů a tam tě uvidí, bude to pro ně to nejkrásnější překvapení!“

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 8. kapitola: