Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 3. kapitola

29.03.2010 (21:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4678×

„Měl jste mě tam nechat,“ řekla odhodlaně. Ale co mně překvapilo nejvíce, byla nenávist, kterou jsem v jejích očích spatřil… Ona mě nenáviděla za to, že jsem jí zachránil život.

Najednou se na mě zahleděla a přivřela oči, jako by se o něco snažila. Jako by se na něco soustředila. Ale na co? Najednou se jí však obličejem mihlo zděšení. Rychle odvrátila pohled a zahleděla se zase na Carlislea. Tentokrát prosebně.

„Smím odejít?“ ptala se s naléhavostí v hlase. V očích jsem viděl tu touhu, jak by si přála, aby řekl ano.

„No, rád bych tě pustil, ale obávám se, že tvoje zranění bylo příliš vážné. Ještě bych si tě měl tady nějakou chvíli nechat,“ promluvil klidně. A já mu byl vděčný. Nechtěl jsem totiž, aby odešla. Nedokázal jsem si představit, že bych byl jen na chvíli bez ní. Chtěl jsem si získat její důvěru. Chtěl jsem překonat tu její neviditelnou hráz, kterou si mezi námi uržovala. Cítil jsem potřebu to tak udělat, protože ona byla jako magnet, kterým mě k sobě přitahuje. A to neuvěřitelnou silou.

„Prosím!“ naléhala dál, ale Carlisle byl neústupný.

„Zůstaň tady alespoň do večera. Potom uvidím,“ řekl a zamyšleně odešel.

Pozoroval jsem jí. Hleděla na dveře, za kterými Carlisle zmizel a tvářila se zamyšleně. Nervózně si kousala spodní ret a bylo na ní vidět, že by tady nejraději nebyla.

„Odpovíš mi na několik otázek?“ zeptal jsem se po chvíli ticha.

„Možná!“ odsekla a stále sledovala dveře, jakoby je chtěl zhypnotizovat... I když mě její odtažitý tón bolel, už mě nijak nepřekvapil.

„Jak ses dostala na tenhle ostrov?“ zeptal jsem se a touha znát odpověď ze mě jen sršela.

Podívala se mi do očí. Chvíli jsem v nich viděl bolest, ale potom nasadila svou kamennou masku a prostě odpověděla.

„Doplavala sem.“

„A jak? Vždyť tady nikde nebyla žádná loď, ani člun…“ Nechápal jsem její odpověď, ale ona se pouze uchichtla.

„Já taky loď ani člun nepotřebuji,“ řekla.

„A můžeš mi tedy říct jak ses sem dostala?“

Bylo ticho. Ona pouze zkoumala obložení na stropě a nechystala se odpovědět. Nechtěl jsem ji nutit. Snad mi to později poví sama.

„Tak dobře… Vidím, že tady se odpovědi nedočkám…“ konstatoval jsem tiše. Spíš pro sebe, než pro ni.

Po další trapné chvíli ticha jsem se jí zeptal na další věc, kterou jsem chtěl vědět.

„Řekneš mi někdy tvé jméno?“

Jakoby nad tím chvíli přemýšlela, ale potom se mi podívala do očí a skoro neslyšně zašeptala. „Isabella.“

Isabella… Tak překrásné jméno. Ohromně se k ní hodí…

„Odkud víš, co jsme zač?“ zeptal jsem se, když jsem si vzpomněl, že Carlisleovi řekla větu: Váš druh vždycky zabíjel takové jako jsem já!

Opět bylo chvíli ticho, jak zvažovala odpověď. „Prostě jsem vás poznala,“ řekla nakonec.

Rozhodl jsem se tedy zvolit jinou taktiku. „A odkud vlastně víš o… upírech?“ Způsobovalo mi jisté problémy vyslovit to nahlas. To slovo jsem nenáviděl. Stejně, jako jsem nenáviděl sebe za to, co jsem.

„Odmalička mě vychovávali v domnění, že nežiji v normálním světě. Nejste jediné nadpřirozené bytosti, které znám.“

Tak teď mě dostala. Jen mě to přesvědčilo v utvrzení, že to není normální člověk. Bylo na ní tolik zvláštních věcí… Vůně, srdce, krása… „Kdo jsi?“ vypálil jsem bez přemýšlení.

„Vy jste to vážně nepoznali?“ stále se mi dívala do očí a tvářila se nevěřícně. Zavrtěl jsem hlavou. Copak jsem to měl poznat? Za svých sto let už jsem potkal spoustu různých nadlidských bytostí, ale ona mi neseděla k žádným z nich.

„Jsem měnič,“ řekla a oči ji zase trochu zvlhly. Rychle zamrkala, aby ty slzy zahnala a nasadila svou odhodlanou, tvrdou masku.

„Měnič?“ zopakoval jsem po ní nevěřícně. „Už jsem v životě s několika měniči setkal, ale tvůj srdeční rytmus a vůně se od nich naprosto liší… Jejich srdce bije stejně jako u lidí, ale tvoje má zvláštní rytmus. Oni nám smrdí, ale ty máš líbeznou vůni. A hlavně, jejich krev nás láká, ale tvoje ne. Je to, jako bychom ji vůbec necítili…“ řekl jsem zamyšleně.

Nevěřícně se na mě podívala. Ale její oči mě utvrzovaly v tom, že mi říká pravdu.

„V jaké zvíře se měníš?“ zeptal jsem se po chvíli.

„Neměním se ve zvíře,“ špitla.

„Ty se neměníš ve zvíře? Ale v tom případě tedy musíš být něco jiného než měnič…“ Nic už jsem nechápal.

„Ne, já jsem měnič. Oba mí rodiče jimi byli, můj bratr také a moje přeměna už též proběhla. Jenomže s tím rozdílem, že já jsem se změnila v…“ najednou se zarazila a odvrátila ode mě pohled.

„V co?“ naléhal jsem. Ona byla ticho. Nechtěla odpovědět.

Tolik jsem toužil znát její tajemství! Tolik jsem chtěl poznat ji celou… Všechny detaily a okamžiky jejího dosavadního života. Ale ona mi je nechtěla říct. Pocítil jsem, jako by mě něco bodlo do už dávno mrtvého srdce… To něco byla ona. Celé mé srdce si získala a teď si s ním pohrává.

Bella:

„Měl jste mě tam nechat,“ řekla jsem odhodlaně. Cítila jsem vůči nim nenávist. Měli mě nechat zemřít. Alespoň bych teď byla se svou rodinou. Zahleděla jsem se na Edwarda a něco mě napadlo. Všemi svými silami jsem se snažila o to, aby vzplál, ale nic se nestalo. Dívala jsem se mu do očí. Něco, co jsem v nich viděla mi ale zakazovalo, abych mu cokoliv udělala. Moje podvědomí mi říkalo, že jemu ublížit nechci. Vyděsilo mě to. Rychle jsem od něj odvrátila pohled a podívala jsem se na Carlislea.

„Smím odejít?“ zeptala jsem se naléhavě. Netoužila jsem po ničem jiném, než z tohohle zvláštního místa se zvláštními upíry odejít.

„No, rád bych tě pustil, ale obávám se, že tvoje zranění bylo příliš vážné. Ještě bych si tě měl tady nějakou chvíli nechat,“ promluvil klidně. A já jsem ho za tohle nenáviděla. Měla jsem strach, že kdybych byla ještě chvíli v blízkosti Edwarda, tak by se něco stalo… Nevím přesně co, ale cítila jsem něco, co mě k němu táhlo a to jsem nemohla dopustit! On byl můj nepřítel!

„Prosím!“ naléhala jsem dál, ale Carlisle byl neústupný.

„Zůstaň tady alespoň do večera. Potom uvidím,“ řekl a odešel.

Edward zůstal sedět v křesle. Stále jsem hleděla na dveře z tmavého dřeva. Nechtěla jsem se poddat vlivu jeho očí, ale na tváři jsem cítila jeho pohled.

„Odpovíš mi na několik otázek?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Možná!“ odsekla jsem nasupeně, ale stále jsem se na něj odmítala podívat.

„Jak ses dostala na tenhle ostrov?“

Odhodlala jsem se mu podívat o očí. Na chvíli mě přepadla bolest nad tím, jak jsem musela opustit mou rodinu, když mě potřebovala. Mohla jsem je zachránit, kdybych na ty své dary přišla dřív. Jenomže i teď mi byly k ničemu… Nasadila jsem opět svou kamennou masku.

„Doplavala sem,“ osekla jsem trochu jiným tónem, než jsem měla původně v plánu.

„A jak? Vždyť tady nikde nebyla žádná loď, ani člun…“ nechápal to a já jsem se musela uchichtnout. Jako bych snad potřebovala nějaký dopravní prostředek…

„Já taky loď ani člun nepotřebuji,“ řekla jsem lehce povýšeně.

„A můžeš mi tedy říct jak ses sem dostala?“

Zkoumala jsem vzory na stropě. Tohle jsem mu nechtěla říct. Zatím nevěděl, kdo jsem a já jsem chtěla, aby tomu tak i zůstalo. Kdyby zjistil, že jsem jejich úhlavní nepřítel, třeba by si to pak rozmysleli a chtěli mě zabít.

„Tak dobře… Vidím, že tady se odpovědi nedočkám…“ konstatoval tiše.

„Řekneš mi někdy tvé jméno?“ zeptal se zvědavě po chvíli.

Na chvíli jsem se nad tím zamyslela. Když bude znát moje jméno, tak by mě to nemělo nijak ohrozit…

„Isabella,“ zašeptala jsem tiše, ale věděla jsem, že on to uslyší. Upíři mají totiž dobře vyvinuté smysly.

Chvíli mě zase pozoroval s tím něžným výrazem ve tváři a mě to šíleně znervózňovalo. Proč na mě tak zírá?

„Odkud víš, co jsme zač?“ zeptal se zase po chvíli.

Co teď… Co mu mám říct? Že moje rodina jsou měniči, takže mi strašidelné historky a legendy o upírech vyprávěli místo pohádek před spaním?

„Prostě jsem vás poznala,“ řekla jsem nakonec.

„A odkud vlastně víš o… upírech?“ Aha! Tak chlapeček zvolil jinou taktiku…

„Odmalička mě vychovávali v domnění, že nežiji v normálním světě. Nejste jediné nadpřirozené bytosti, co znám.“

„Kdo jsi?“ vypálil na mě otázku bez přemýšlení. A sakra… Na okamžik jsem ztuhla. Ale na druhou stranu, jak to, že to do teď nezjistili… Musím mít měňičské znaky.

„Vy jste to vážně nepoznali?“ dívala jsem se do jeho zmatených, ale přesto překrásných očí, ve kterých jsem se utápěla.

„Jsem měnič,“ řekla jsem a oči se mi při tom zalily slzami. Sakra co to se mnou dneska je? Brečím při jakémkoliv slově, které se nějak týká mé rodiny…

„Měnič?“ Zatvářil se nechápavě. „Už jsem v životě s několika měniči setkal, ale tvůj srdeční rytmus a vůně se od nich naprosto liší… Jejich srdce bije stejně jako u lidí, ale tvoje má zvláštní rytmus. Oni nám smrdí, ale ty máš líbeznou vůni. A hlavně, jejich krev nás láká, ale tvoje ne. Je to, jako bychom ji vůbec necítili…“ řekl zamyšleně. Nevěřícně jsem se na něj podívala. To se od ostatních doopravdy tak liším, jen kvůli tomu, že se neproměňuji ve zvíře? „V jaké zvíře se měníš?“ zeptal se po chvíli.

„Neměním se ve zvíře,“ špitla jsem tiše.

„Ty se neměníš ve zvíře? Ale v tom případě tedy musíš být něco jiného než měnič…“ Nejspíš už nechápal vůbec nic.

„Ne, já jsem měnič. Oba mí rodiče jimi byli, můj bratr také a moje přeměna už též proběhla. Jenomže s tím rozdílem, že já jsem se změnila v…“ ani jsem si neuvědomila co dělám. Rychle jsem se zarazila. Nechtěla jsem mu říkat o mé zvláštní přeměně.

„V co?“ naléhal a v jeho očích byla zvědavost. Ale já jsem byla potichu. Už mu neřeknu ani slovo. Zavřela jsem oči a snažila jsem se předstírat spánek.

Po chvíli jsem doopravdy usnula.

Zdál se mi zvláštní sen.

Seděla jsem na té pláži, kde jsem před dvěma dny doplavala. Ale nebyla jsem tam sama. Vedle mě seděl Edward a zářivě se usmíval směrem k vodě. Svítilo slunce a jeho pokožka se nádherně třpytila. Edward mě držel za ruku a mně kupodivu jeho dotyk vůbec nevadil.

Najednou mou pozornost upoutal dětský smích ozývající se z vln. Podívala jsem se tam a spatřila jsem malou holčičku. Podle vzhledu jsem si tipla, že jí bude maximálně sedm let. Její kůže se na slunci třpytila stejně jako ta Edwardova, ale co mě doopravdy vyděsilo, byl ocas, který měla místo nohou. Zářil všemi barvami, stejně jako ten můj.

Dívenka se doplazila na pláž a potom si povzdychla.

„Tati! Proč nejsem jako maminka? Proč se ona může přeměnit v mořskou pannu jen tak zničehonic a do lidské podoby taky a já musím vždycky počkat až uschnu?“ lamentovala a zkřivila svůj obličejík do předstíraného rozhořčení.

Edward se tomu zasmál a pevněji stiskl mou ruku. To už se ale dívenka stavěla na nohy. Rozběhla se k nám a padla nám okolo krku.

„Mami, proč to tak je?“ otočila se na mě. V tom snu jsem jí se smíchem odpovídala, ale najednou, jako bych tu scénu na pláži sledovala z velké dálky. Nechápala jsem nic. To dítě mě oslovovalo ‚mami‘ a na Edwarda volalo ‚tati‘. To rozhodně není normální! Co to bylo za výplod mojí fantazie?!

Prudce jsem otevřela oči, které se okamžitě střetly s těma Edwardovýma. Pořád seděl v té samé poloze na křesle, změnil se pouze jeho výraz. Byl starostlivý.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se opatrně.

Přikývla jsem a dál se mu dívala do těch jeho nádherných černých očí. To dítě v mém snu je mělo zelené, takže to naprosto vylučuje fakt, že by to mohl být náš potomek.

Začínala jsem se v jeho kouzelných očích utápět a tak jsem rychle odvrátila pohled. Zadívala jsem se na hodiny na zdi, které ukazovaly jednu hodinu odpoledne.

Začala jsem přemýšlet o mé pomstě. Je to zvláštní, ale já už jsem necítila potřebu je podpálit. Tedy alespoň Edwarda s Carlislem. Ti se totiž zdáli být docela milí, ale co když zdání klame? Nevěděla jsem co mám dělat…

Otočila jsem se zpět na Edwarda. Teď budu chtít pár odpovědí já.

„Proč měl ten Carlisle zlaté oči? Neměly by být rudé?“ zeptala jsem se na otázku, která mě trápila nejvíc. Edward se zdál být překvapený, že na něj dobrovolně mluvím, ale s odpovědí moc dlouho nečekal.

„Celá naše rodina se živíme zvířecí krví. Dalo by se vlastně říct, že jsme vegetariáni. Nechceme zabíjet bezbranné lidi. Oni si to nezaslouží…“

Tak teď mě dostal. Ono to jde? V žádných našich legendách se o těchhle zvláštních upírech nepíše ani slovo…

„Je vás hodně takových?“ zeptala jsem se.

„Moc ne. My známe pouze ještě jednu další rodinu, která se přizpůsobila tomuhle stylu života. Víš, ono je to docela obtížné…“ řekl opatrně.

„Obtížné? To jako nejde to zvíře chytit nebo co?“

Zasmál se nádherným zvonivým smíchem ze kterého se mi točila hlava.

„Ne Isabello,“ oslovil mě celým jménem. „Ulovit zvíře nám vážně nedělá problém,“ zase se zasmál, ale pak jeho výraz posmutněl. „Ale odolávat lidské krvi ano… Zvířecí krev sice ukojí naši žízeň, ale není tak chutná… Lidská krev nás stále přitahuje a někdy je těžké jí odolat. Proto jsme se přestěhovali na tenhle ostrov. Můj bratr podlehl a my už jsme nechtěli vystavovat lidi nebezpečí…“ řekl a já jsem v tu chvíli pocítila soucit. Jak to vlastně bylo možné? Vždyť přede mnou sedí upír, který má vraždícího bratra a já k němu cítím soucit? Vždyť je to naprostá blbost!

Ale na druhou stranu mi něco našeptávalo, abych se tomu nebránila. Že tenhle upír je doopravdy jiný než ostatní.

Pomalu a smutně jsem se na něj usmála. „To je mi líto,“ řekla jsem potichu.

Edward se na mě zprvu díval nevěřícně, ale potom se jeho obličej rozlil do spokojeného úsměvu.

V tom se ozvalo klepání na dveře a potom do pokoje vešla nějaká paní. Ve tváři jí byla vidět taková ta maminkovská starost, ale hezky se na mě usmívala. Všimla jsem si, že její oči mají také zlatý odstín. V rukou nesla nějaký tác.

„Ahoj drahoušku, já jsem Esme. Nejspíš budeš mít hlad, tak jsem ti připravila něco k obědu,“ ukázala na hromadu jídla ve svých rukou.

Pomalu jsem přikývla a nechala ji, aby ten tác položila na stolek vedle gauče, na kterém jsem ležela. Esme se na mě naposledy usmála a potom odešla zase pryč. Podívala jsem se na tu hromadu všemožných dobrot a nechápavě jsem se podívala na Edwarda.

„Co že mají upíři v domě lidské jídlo?“ zeptala jsem se lehce sarkasticky.

„To víš, když jsme ještě žili mezi lidmi, mohlo by jim být podezřelé, že jídlo nikdy nekupujeme. Takže jsme ho měli plnou lednici a sem jsme ho vzali s sebou,“ řekl prostě.

Pokrčila jsem rameny a přemýšlela jsem, jestli mám vlastně hlad. Spíš ne. Žaludek jsem měla zvláště stažený, takže jsem si vzala pouze sklenici vody.

Opatrně jsem k ní přičichla a Edward se opět zasmál.

„Copak? Bojíš se, že jsme ti jí otrávili?“

Sakra… On mě prokoukl! Mé zčervenání mě okamžitě prozradilo a on se začal smát ještě víc. Opatrně jsem se napila. Voda se zdála být neškodná a tak jsem se napila ještě trochu.

Potom jsem ji položila zpět na stolek a víc se uvelebila v polštářích.

„Vím, že už jsem se ptal, jak ses sem dostala a podobně,“ přerušil Edward to ticho. „Ale rád bych věděl proč. Povíš mi to?“

Moje nenávist k upírů se opět vrátila. Vzpomněla jsem si na ta mrtvá těla mých drahých před domem a pocítila jsem nový nával zuřivosti.

Hleděla jsem na tu sklenici. Voda v ní pod mým pohledem začínala lehce vařit a bublat. Rychle jsem odvrátila pohled někam jinam a snažila jsem se uklidnit.

Edward se na mě vyděšeně díval.

„Co to bylo?“ ptal se nechápavě a pořád pohledem hypnotizoval tu sklenici. „To jsi udělala ty?“

Neodpovídala jsem a raději upírala pohled na ty hodiny. Vždyť ony byly tááák zajímavé! A ten zvuk co vydávaly… Tik – tak – tik – tak – tik –tak… Pane Bože mi už vážně hrabe!

Edward teď svůj zvědavý pohled upíral na mě. A já jsem se snažila přemýšlet. Nejspíš se mi vrací moje síla. Jestli mě večer pustí, měla bych už být dost silná na to, abych se mohla proměnit a odplavat odsud pryč.

Ale v mé hlavě se zase ozval ten tichý hlásek, který mi říkal, že tady chci zůstat. A ne kvůli pomstě, nýbrž proto, že chci být s Edwardem.

Honem jsem ten hlásek zahubila a začala jsem poslouchat ten silnější a rozumnější.

Cítila jsem Edwardovy oči na mém obličeji, ale nehodlala jsem mu odpovědět. Však on to za chvíli vzdá.

A taky že jo, jenomže ta chvíle trvala celou hodinu! Celou tu dobu na mně visel pohledem a já jsem přitrouble zírala do stropu.

Potom si hluboce povzdychl.

Zdola se začaly ozývat zvláštní zvuky… Nedokázala jsem je přesně identifikovat.

„Ne Emmette! Opovaž se!“ zakřičely nějaké dva dívčí hlásky, potom se ozvala rána doprovázená tříštěním skla a následně nějaký muž zanaříkal.

„Kurňa, ty ženský fakt nejsou normální!“

Vyděšeně jsem se podívala na Edwarda, ale ten se snažil zadržovat smích. „Esme tě zabije Rose,“ zašeptal tiše a z prvního patra se ozvalo nesouhlasné vrčení, které následoval nějaký šílený záchvat smíchu.

„Ha – ha – ha! A máš to!“ mluvil ten hlas mezi záchvaty.

Plesk! Ozvalo se, přičemž ten smích utichl, to už Edward nevydržel propukl v smích naplno.

Počkala jsem až se uklidní a potom jsem tázavě zvedla obočí.

„No víš… Můj starší bratr tě chtěl jít navštívit, ale jeho manželka s mou sestrou mu v tom chtěly zabránit… No a to odnesla Esmeina sbírka starožitného nádobí…“

Uchichtla jsem se. Tohle je fakt hooodně zvláštní rodina.

Z prvního patra se chvíli ozývaly ještě nějaké nadávky, následovány dalším – Plesk! A o pár vteřin později už někdo klepal na dveře.

Když se otevřely, stál za nimi ohromný svalnatý kluk s černými vlasy a vedle něj překrásná blondýna, která vypadala jako top modelka.

Přátelsky se na mě usmála a toho kluka chytila pevně za ruku a poslal mu výhružný pohled. Pomalu vešli do pokoje a přitom mi je Edward představoval.

„Isabello, tohle je můj bratr Emmett a ta vedle něj je jeho manželka Rosalie.“ Potom ukázal na mě a také jim řekl mé jméno.

Tvářila jsem se trošilinku vyděšeně. Přece jenom jsem tyhle dva ještě neznala a necítila jsem k nim žádnou důvěru. I když malé plus jsem si k nim připočetla, když jsem uviděla jejich zlaté oči.

V tom do pokoje přitančila malá usměvavá černovláska a za ruku táhla nějakého kluka s medovými vlasy, které tak trochu připomínaly lví hřívu.

„Ahoj Bello! Já jsem Alice a tohle je Jasper,“ švitořila vesele. Překvapilo mě to přátelství a radost, které jsem slyšela v jejím hlase a taky to, že mi řekla Bello. Sice jsem tohle oslovení měla ráda, ale nikdo to nevěděl. Dokonce ani moje rodina…

Ten Jasper se na mě chvíli díval tak nějak zvláštně, ale potom se přátelsky usmál. Všimla jsem si, že v jeho očích se ta krásná zlatá barva trošku ředí s červenou. To byl nejspíš ten, který podlehl lidské krvi. Ale něco mi bránilo v tom, abych se ho bála.

Emmett se podíval na plný tác s jídlem a potom se zasmál. „Já jsem říkal, že ten lidský blivajs nikdo jíst nebude!“ zavolal vítězně. Já jsem na ně na všechny jen zírala a snažila se neposlouchat ten vnitřní hlas, který mi říkal, abych se s nimi normálně bavila.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 3. kapitola: