Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 24. kapitola

13.08.2010 (08:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4056×

Edward:
„Alice!“ procedil jsem skrz zuby a snažil se přitom ovládnout své tělo, aby se nenechalo naplno ovládnout tím zuřivým hněvem a nerozmlátilo něco, co by mu přišlo do cesty. A že Alice stála nejblíž. 
„Nech toho, Edwarde! Dělají, co můžou!“ odpověděla na to už značně podrážděně. 
„Ale no tak! Pojďme! Na co ještě čekáme, krucinál?!“ Docházela mi trpělivost. Věděli jsme přesné místo, kde je. Kde je moje láska, která právě teď, v tento okamžik, nutně potřebuje mou pomoc. Ale my jsme prostě museli stát na místě a nikdo mě tam nechtěl pustit.
„Edward má pravdu,“ připojil se do toho i Emmett a já jsem se na něj vděčně podíval. „Jestli jí ten měničskej blbeček něco dělá, nemůžeme ji tam jen tak nechat! No tak, lidi!“ Jasper si odkašlal a Emmett protočil panenky. „No dobře, upíři, Carlisle s Esme tady nebudou dřív jak za hodinu. Nemůžeme na ně čekat!“
Rosalie, která doteď seděla na zemi a soustředěně se dívala za obzor, najednou ztuhla. Okamžitě jsem z hlavy vypustil myšlenky všech ostatních a začal se soustředit pouze na ty její. Za těch pár dní jsme si to její vidění vyložili jednoznačně. Má dar. Dokáže vycítit nebezpečí osob, které jí jsou blízké. Až doteď se nikdo z naší rodiny v tak vysokém ohrožení nenacházel, takže není divu, že se dar začal projevovat až teď. Ale nemohl jsem být vděčnější. Je sice pravda, že pomyšlení na Bellu, jak se jí někdo snaží ublížit, mě děsil víc než cokoliv jiného, ale aspoň jsem teď díky Rosalii dokázal přesně určit, kde se nachází.
Je skoro neuvěřitelné, jak se za jeden jediný týden svůj dar naučila jakžtakž ovládat. První dva dny to byly jenom hrozné pocity, které cítila. Pouze vědomí, že je v nebezpečí. Tak silné, že jej nešlo ignorovat. 
Ale i Rosalií na Belle záleželo a ona se ze všech sil snažila spatřit víc. Nyní už dokonce ví i to, od koho jí nebezpečí hrozí. Viděl jsem v její mysli tvář opáleného kluka, toho samého, o kterém měla Alice jednu ze svých kraťoučkých vizí.
A asi před hodinou dokázala určit i zeměpisnou polohu místa, kde se právě teď Bella i ten muž nacházejí. Bylo to necelých třicet kilometrů od místa, kde jsme byli teď. A oni mi zakázali se tam vydat! Jindy je miluju, je to ta nejlepší rodina, ale v tuhle chvíli bych je nejradši roztrhal na kusy, zahrabal pod zem a pak tu půdu zapálil!
Zaťal jsem pěsti a raději se opět zaměřil na Rosaliiny nové poznatky. Její oči byly vyděšeně vykulené a pusa nevědomky pootevřená.
Emmett postřehl její výraz a okamžitě se nad ni ochranářsky sklonil.
„Co vidíš, lásko?“ zašeptal něžně a konejšivě. Byl to skvělý a starostlivý manžel. Taky bych chtěl jednou takovým být…
Rosalie tiše vykvikla. „Je to silnější,“ zamumlala a dál se soustředila. „Je v čím dál větším ohrožení…“ Najednou se její pohled vrátil do normálu a ona své oči vyděšeně upřela na mě. „Běž, Edwarde,“ špitla. „My tady na Carlislea a Esme počkáme, abychom jim pověděli, co se stalo. Ale ty musíš jít! Nemáš moc času!“ Zněla skoro zoufale. V očích se jí odrážel obrovský měsíc a ona vypadala ohromně zranitelně. Byl to odraz pocitů, které právě teď cítila moje Bella.
Už jsem byl rozhodnut vyrazit, ale Jasper mě chytil za ruku. 
„Počkej!“ zadržel mě a já jsem na něj upřel zoufalý pohled. To mě tady bude držet i teď?! Když musím? Ucítil jsem, jak na mě doráží vlna klidu, ale vzpíral jsem se jí a můj pohled na Jaspera ještě zbrunátněl. „Jdeme s tebou, Edwarde, Carlisle s Esme nejsou hloupí a půjdou po našem pachu.“
Alice přikývla. „Tak jdeme!“ 
Emmett též přitakal, pomohl Rosalii se postavit na nohy a společně ruku v ruce se vydali podél pláže až k místu, kde ji najdeme. Konečně… jen doufám, že přijdeme včas.
Netrvalo to ani setinu sekundy a už jsem jim byl v patách. Přesvědčen, že Jasper s Alicí mě následují.

Bella:
Jak nejrychleji to šlo, jsem vchodovými dveřmi vyběhla ven. Bála jsem se, že mě bude Jacob následovat. V takovém případě bych neměla šanci, on byl desetkrát rychlejší než já! A co kdyby se skutečně rozzuřil a vzal na sebe svou podobu pumy? To bych rozhodně nepřežila…
Na obzoru už se objevoval malý kousek slunce, ale přesto byla kolem mě poměrně tma a já jsem neviděla ani na krok. Ale možná to bylo těmi slzami, které se mi nahrnuly cestou do očí.
Jakoby z dálky jsem slyšela trhané zvuky a až potom mi došlo, že to jsou mé vzlyky. Obmotala jsem ruku kolem břicha ještě pevněji, připravena dítě chránit za každou cenu.
Utíkala jsem bosýma nohama po vychladlém písku přímo k vlnám. Musím se přeměnit. Jedině tak můžu uprchnout a budu mít jistotu, že mě Jacob nenajde.
Vběhla jsem do moře, silné vlny mi bičovaly o pokožku a já jsem se ze všech sil snažila o to, o co už tolikrát. Ale žádné bzučení v uších ani napínání svalů dnes nepřicházelo. Cítila jsem v sobě ohromnou sílu, nebyla jsem unavená, tak jak to že to nešlo?! 
„Proooč?!“ vykřikla jsem hlasem plným zoufalství, když jsem si uvědomila, že dneska se v mořskou pannu prostě nepřeměním. 
Ale proč jsem vlastně byla tak pitomá? Proč jsem se k Jacobovi vracela?! Kdybych zůstala s Edwardem, naše dítě bych nikdy neohrozila!
Ale copak jsem něco takového tehdy mohla tušit? Nejsem přece jasnovidec! 
V tom mě něco trklo. Já ne, ale Alice ano… Je možné, že by mě spatřila? 
Bolestně jsem zavrtěla hlavou. Ne… jasně že ne. A i kdyby, jaká je možnost, že by mi přišli na pomoc po tom, co jsem Edwarda tak odporně zneužila? Po tom, co jsem mu provedla? Po tom, co jsem mu zlomila srdce?
Nulová… Tohle by se nikdy stát nemohlo. A já jsem to věděla.
Ale ta pravda ohromně bolela. Ještě víc, než bolest mého dítěte, které bylo strachy snad ještě zoufalejší než já.
Za mnou se najednou ozval hlasitý chechot. Pevně jsem zatnula zuby. Do prkýnka! Co teď?
„Ale no tak, Isabell,“ pronesl téměř výsměšně. „Přece sis skutečně nemyslela, že když už sis nechala udělat toho pijavičího spratka, tak že se ti ještě podaří se přeměnit!“ Znovu se odporně zachechtal a mi najednou docvaklo, co tím myslel. Když jsou měničky v jiném stavu, nemůžou na sebe vzít svou druhou podobu, protože dítě nemůžou nosit v jiném těle… Ach ne!
„Ale no tak!“ Jeho hlas už byl blíž a moje srdce se opět roztlouklo strachem. Prudce jsem se otočila, ale stál blíž, než bych čekala. Vyděšeně jsem začala couvat hloub do vody. Už teď mi vlny narážely o pas, a když půjdu ještě hloub, můžou mě smést pod hladinu. Ale na to jsem teď nebyla schopna myslet.
Můj mozek před sebou viděl velké nebezpečí a těch jiných si nebyl schopen všímat - nebo je alespoň brát v potaz.
Jacobův pohled byl přechytralý. Měl něco za lubem a mně se z toho dělalo nanic. „Ale no tak, lásko, přece bys nechtěla odejít!“ Stále stál na místě. Na přesné hranici, kde vody končila a kde už byla pouze suchá zem. 
Bude ochoten si pro mě jít až tak daleko? Nyní mi silné vlny narážely do lopatek a já jsem ustupovala pomaloučku stále dál od něj.
„Můžeš se ke mně vrátit. Tobě už nic neudělám.“ Za to, jak klidně mluvil, bych mu nejraději pár vrazila, kdyby to k něčemu bylo. „Pouze tu malou bestii, co máš pod srdcem, nahradíme děťátkem stejného druhu, jako jsme my,“ pronesl sladce.
Najednou jsem se zarazila a vyděšeně na něj vytřeštila oči plné slz. To nemůže myslet vážně. Copak jsem mu už dneska jasně nedala najevo, že nemám zájem s ním něco mít? Copak jsou mu moje pocity úplně ukradené? Hergot! To mu jde jen o to si užít a být součást legendy, kterou si potom všichni naši potomci budou povídat?!
Najednou jsem bojovala se dvěma silnými touhami. Jedna byla utéct. A ta druhá se vrátit a pořádně mu dát co proto! Sakra! Proč nemůžu mít větší sílu?! Proč mu nemůžu nakopat pr… ehm… zadek?! Proč…?
Najednou jsem své myšlenky zarazila a sama se podivila nad svou naivitou. Ale vždyť… já mám sílu. Sílu větší, než cokoliv jiného. Vždyť jsem před měsícem ovládala živly! Proč mě to nenapadlo dřív? To jsem doopravdy tak hloupá?!
Najednou jsem pocítila záblesk naděje. Udělala jsem ve vodě několik velkých kroků zpátky k němu. Byla jsem rozhodnutá.
Zastavila jsem se asi pět metrů od něj. Samolibě se usmíval. „Já věděl, že nakonec neodoláš.“ Vykročil směrem ke mně. V tu samou chvíli mnou projela šílená zuřivost. Jeho slova, jeho sprosté označování mého dítěte, jeho odporná samolibost a domýšlivost!
Zahleděla jsem se na jeho dům, který stál kousek odsud, a v tu samou chvíli jakoby uvnitř něj vybuchla bomba. Ozvala se ohlušující rána a on byl najednou celý v plamenech.
Jacob se za tím zvukem zmateně otočil a s vytřeštěnýma očima se díval na ten ohromný požár. „Co to…?“ vyhrkl nechápavě. Uběhlo několik krátkých vteřin, co na tu spoušť stále vyděšeně zíral, ale pak se najednou otočil ke mně a v očích mu vzplály pomstychtivé plameny. „No počkej…“ zavrčel. Než jsem stihla jakkoli reagovat, dvěma dlouhými kroky přešel tu vzdálenost, až stál těsně u mě, jednou rukou mě pevně držel za zátylek a tou druhou mi omotal kolem pasu. Ovšem nebylo to žádné něžné obětí, jako bývala ta Edwardova. Tohle bylo hrubé, drastické, až přímo násilnické!
Prudce jsem se zapřela dlaněmi o jeho hruď a chtěla jsem se odstrčit pryč, ale stejně jako když mě předtím objímal, nepohnula jsem se ani o milimetr.
A potom se tvrdě přitiskl na moje rty. Mohutně jsem se vzpouzela. Celým tělem jsem se snažila od něj odtáhnout, kopala jsem nohama, bušila ho rukama, ale on byl mnohem silnější. Slzy v očích se mi ještě více nahromadily a začaly mi stékat po tvářích. Avšak jeho to vůbec nezajímalo, i když jsem si byla jistá, že je cítí.
Jeho jazyk se bolestivě snažil dobýt do mých úst, ale já jsem rty držela pevně semknuté. Tohle nedovolím!
„Isabello!“ zavrčel, když se na okamžik odtáhl. Chtěla jsem toho využít a rychle jsem znovu zabrala, ale on mě stiskl ještě pevněji a já jsem měla pocit, že mi snad chce rozdrtit páteř.
„Prosím,“ vzlykla jsem. „Nech mě!“
Zuřivě se na mě podíval. „Řekni mi jeden logický důvod, proč bych to měl udělat. Mám tě přesně tam, kde jsem tě chtěl mít, tak proč bych se najednou měl vzdávat svého životního snu jenom proto, že tobě se to nelíbí?!“
Šel z něj strach. Ani mě nenechal odpovědět a už mě zase hrubě líbal. Jeho ruka, obmotaná kolem mého pasu, se trochu uvolnila, ale zase ne natolik, abych se mohla vykroutit. Tou druhou, kterou svíral můj zátylek, mi prudce zajel do vlasů a pevně je uchopil, jakoby mi je chtěl vyrvat. Bolestně jsem zasténala, ale on si to vyložil úplně jinak.
Uslyšela jsem trhavý zvuk, jako když někdo látku rve na kusy, a v příští vteřině mi došlo, že to byl kousek mého nátělníku, který rozerval na dva kusy a ten jeden odhodil do vody.
Začala jsem se skutečně bát. Kam až to chce nechat zajít? To přece nemůže myslet vážně! Jak se mu mám bránit?!
Jeho horká ruka zajela pod zbylým kouskem mého trička k zapínání podprsenky. Z posledních sil jsem sebou škubla a pak… Pak najednou zmizel.
Otevřela jsem oči a v tu samou chvíli je vytřeštila úžasem. Ne… to nemůže být pravda.

Edward:
Byli jsme čím dál blíž. Už pouhých pár set metrů! Běžel jsem jako první, byl jsem rychlejší než ostatní, ale cítil jsem Rosalii těsně za sebou. To znamená, že ani Emmett nebude daleko. Alice běhá nejpomaleji z rodiny a mně bylo jasné, že Jasper poběží vzadu po jejím boku.
V půli cesty jsme museli odbočit do lesa, protože kolem bylo příliš mnoho lidských obydlí a my jsme nechtěli riskovat, že nás někdo uvidí.
Ale teď už se před námi stromy rozestupovaly a já jsem cítil nové a nové zmatené směsice různých pocitů.
„Jsme na místě,“ zaslechl jsem Rosaliiny myšlenky. Mihl jsem poslední strom, byl jsem připravený běžet dál, ale to, co jsem spatřil, mě donutilo ustrnout na místě. Ne… to nemůže být pravda!
Zíral jsem na obrázek před sebou a stále tomu nedokázal uvěřit. Pocit zrady na mě dopadal znova a znova a ta díra na místě mého srdce, která celý dlouhý týden doufala ve své zacelení, se nenávratně rozšířila do nemožně obrovské velikosti.
Proč to udělala? Vždyť psala, že mě miluje! Tak proč právě líbá někoho jiného? Někoho, kvůli komu má být podle všeho v nebezpečí?
Rosalie se zastavila vedle mě a s nechápavým výrazem hleděla před sebe. „Edwarde, já…“ začala, ale gestem ruky jsem ji zarazil.
„Ne, Rose…“ špitl jsem tiše, smířený snad už se vším. Sledoval jsem, jak jí trhá oblečení a dlaněmi přejíždí po její kůži.
V tom už se vedle nás zastavil i Emmett. S otevřenou pusou hleděl na tu vášnivou dvojici před sebou a jeho myšlenky byly hrozně zmatené a nedávaly smysl.
A potom najednou tiše zaklel a než jsme ho stihli jakkoliv zarazit, rozběhl se k nim. 
S úžasem jsem sledoval, jak vší silou toho kluka odtrhl od Belly a odhodil dobrých deset metrů daleko. Ale to neměl dělat. Ten dlouhán na něj hlasitě zavrčel. Zvedl se do přikrčené pozice z jeho hrdla se vydralo dravé a zuřivé vrčení. Jeho tělo se neovladatelně třáslo a já jsem se obával nejhoršího.
„Emmette?“ hlesla Bella a její hlas zněl hrozně… vděčně a úlevně? Ale proč by takový měl být? To nedávalo smysl… Měla by být na Emmetta naštvaná, že ublížil tomu… tomu jejímu. Který mimochodem právě hlasitě vykřikl a jeho tělo explodovalo v obrovskou pumu. Nebyla to hezká podívaná, vůbec se to nedokázalo vyrovnat té krásné přeměně, se kterou se měnila Bella.
Ta puma hlasitě zavrčela a přikrčila se do pozice, jakoby chtěla zaútočit. Emmett ale vypadal naprosto klidně. Jakoby tam to obrovské a nebezpečné zvíře vůbec nebylo, se otočil k Belle a pevně ji objal. Sesula se mu do náručí a začala hlasitě vzlykat. 
Nic už jsem nechápal. Emmett ji konejšivě hladil po zádech. „Neudělal ti nic?“ šeptal tiše.
„Ne-e…“ vzlykla Bella. „D-díky.“ Zhroutila se mu na hruď a on, mezitím co ji rukama konejšil, střelil pohledem ke mně. „Pojď sem, ty idiote! Copak nevidíš, jak trpí?“ posílal mi v myšlenkách, ale já jsem nebyl schopný pohybu. Zíral jsem na ty její slzy, na vyděšené oči, které upírala za Emmetta a tu úlevu, se kterou promluvila…
Bože Edwarde, ty seš ale debil! 
Až když jsem si to všechno spojil dohromady, tak mi došlo, jak jsem byl pošetilý. Vždyť ty prudké pohyby z Belliny strany, když ji ten kluk líbal, nebyly vášeň, to byla obrana! Je možné, že mi to nedošlo už dřív? Aaah! Debil, debil, debil!
Teď mě zamrzelo, že Emmett musel být ten, kdo ho od ní odtrhnul. To on tady byl dnes ten chytrý a já pouhý blbeček, který nechápavě zírá a nechává Bellu se dál bezbranně trápit.
„Ne…“ hlesla najednou Rosalie vedle mě a její oči byly vyděšeně vytřeštěné někam na opačnou stranu, než stál její manžel. Přerušil jsem svůj tok myšlenek a kouknul jsem se tím samým směrem. A okamžitě jsem pochopil, proč ta zoufalost v jejím hlase.
Velká puma se k Emmettovi pomalu plížila a v myšlenkách té zrůdy byl Emmett jako jasný cíl…
Aniž bych si to uvědomil, hlasitě jsem zavrčel. Na chvilku se to obří zvíře zastavilo a natočilo svou černou hlavu směrem k nám. Bylo na něm vidět, že se mu společnost čtyř dalších upírů, protože mezitím už se vedle nás postavili i Jasper a Alice, nelíbí. 
Ale to už přítomnost nevítaného hosta postřehl i Emmett. Prudce se otočil a když spatřil, že se k nim blíží, automaticky Bellu strčil za sebe, aby ji zaštítil svým vlastním tělem.
A pak se všechno seběhlo hrozně rychle. Puma najednou vyskočila směrem k nim. My jsme se rozběhli Emmettovi na pomoc. Když už jsme byli u něj, zaslechli jsme odporný a hlasitý zvuk řezání kovu a kousek od nás dopadl bílý kus Emmettovi ruky.
Bella hlasitě vykřikla. Alice s Rosalií se postavily před ni a přikrčily se za doprovodu jejich výhružného vrčení. Byly rozhodnuty k ní to zvíře nepustit
Zastavilo ho to. Běhalo pohledem z jednoho na druhého a já jsem v každé jeho myšlence vyčetlo zvyšující zoufalství. 
A potom se najednou puma prudce otočila a co nejrychleji se rozběhla pryč. Jako největší zbabělec. Bál se přesily a raději si chtěl zachránit svůj vlastní krk, kterým bych mu nejraději v tuto chvíli s chutí zakroutil. Za to, co si k Belle dovolil a... Najednou jsem si uvědomil, že teď musím vyřešit něco mnohem, mnohem důležitějšího a abych pravdu řekl, měl jsem z toho takový zvláštní, nervózní strach.
Pomalu a opatrně jsem se otočil na Bellu a střetnul jsem se s jejím vyděšeným pohledem.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 24. kapitola: