Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 20. kapitola

24.07.2010 (11:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3855×

Auto tiše kodrcalo na lesní cestě. Pod koly praskaly malé kamínky, ale to bylo tak všechno, co se zvuků kolem týkalo. Já i Jacob jsme mlčeli. Nevím, jestli jsme neměli potřebu mluvit, nebo jsme si neměli co říct.

V takovémhle mrtvolném tichu jsme vydrželi asi hodinu. Venku už byla skoro tma a černé obrysy stromů působily skoro strašidelně.

„Tak povídej, Isabell, co všechno jsi dělala za ten uplynulý měsíc?“ přerušil Jacob náhle to ticho ačkoliv mluvil přátelským tónem, já jsem ho v tu chvíli nenáviděla. Vyhovovalo mi mlčet, ale on teď zjevně vyčkával mou odpověď.

Odkašlala jsem si, abych trochu uvolnila knedlík v krku, ale nepodařilo se mi to…

Pokrčila jsem rameny. „Nic zvláštního,“ řekla jsem hlasem bez náznaků jakýchkoliv emocí. I mně samotné ten hlas zněl cize, ale nemohla jsem si pomoct.

„No tak, něco se přece dít muselo. Co ti dva upíři, které jsem viděl ve tvých myšlenkách? Nebyli moc nebezpeční?“

Musela jsem se zhluboka nadechnout, ale tu náhle nastalou bolest to nezahnalo. Už zase jsem měla ten pocit, že mi někdo drtí srdce a snaží se tam místo něj nasadit pouze obrovskou díru.

Jacob si nejspíš všiml mého výrazu. Odpoutal pohled od silnice a pátravě, se starostmi a zároveň zuřivostí v očích, se na mě podíval. „Ublížili ti nějak?“ ptal se. Jeho hlas se třepal, jak se snažil ovládnout zuřivost, která jím očividně zmítala.

Neodpovídala jsem. Co jsem mu taky měla říct. Že oni mi nic neudělali a jediný, kdo mi tady ubližuje, je on sám?

Zhluboka jsem se nadechla. Už zase… Nemohla jsem takhle myslet! Vždyť přece dělám správnou věc, rodiče by na mě byli hrdí. Alespoň doufám…

„Isabell?“ Došlo mi, že Jake pořád čeká na mou odpověď a jeho rázný hlas mě vrátil myšlenkami zpět do auta.

Rázně jsem zavrtěla hlavou, ale nezdálo se, že by mi moc věřil. Vší silou praštil do volantu a v tu samu chvíli se na něm vytvořila široká prasklina.

Lekla jsem se toho náhlého projevu zuřivosti a vyděšeně jsem se na něj podívala. Jake zatínal čelist, jak se snažil potlačil přicházející pocity. Co se to s ním dělo? Takový vzpurný nikdy dřív nebyl. Je možné, že by na něj smrt rodičů měla takový vliv?

„Jacobe…,“ hlesla jsem. Na tři vteřiny pevně semknul oční víčka k sobě a potom se na mě podíval. Už vypadal klidněji, ale i tak z něj šel trochu strach. Zhluboka jsem se nadechla. „Doopravdy mi neublížili. Spíš naopak, byli hrozně milí. Jeden z nich,“ polkla jsem, když jsem si pomyslela na to jméno, „mě dokonce zachránil. Pod vodou jsem narazila hlavou do skály, způsobila jsem si ošklivou tržnou ránu a měla jsem otřes mozku. On mě v bezvědomí našel na pláži a odnesl k nim domů. Tam mě jeho otec ošetřil, a jak vidíš, jsem v pořádku.“ Stálo mě hodně úsilí takto mluvit a neprojevovat přitom bolest.

„Isabell, ty o nich mluvíš, jako by byli nějaká normální lidská rodina. Copak ses pomátla? Otec? Dům? Nepošramotila se ti mysl při tom nárazu? A navíc, jestli ti tekla krev, jak bys asi mohla být ještě naživu? Ten upír, co tě našel, by tě musel vysát hned na místě. Když ještě vezmeš v potaz, že jsi měnič – jejich úhlavní nepřítel. Prosím tě, koho jsi to tam viděla, že sis ho spletla s upírem?“ Bylo vidět, že ničemu z mých slov nevěří a má z toho legraci. Štvalo mě to. Nechtěla jsem, aby Cullenovi urážel. Oni přece byli hodní, nezasloužili si to…

Zamračila jsem se. „Já nejsem hloupá, Jaku. Vím, co jsem viděla, a taky vím, co se tam dělo.“ Ale ty všechno vědět nemusíš, dodala jsem si v duchu.

Povzdechl si a v jeho hlase jsem postřehla tu neochotu, se kterou následující slova říkal. „Tak mi teda pověz, co to bylo za zázračné tvory.“ Při posledních dvou slovech se ušklíbnul.

Němě jsem zavrtěla hlavou. Jake stočil prasklý volant doprava a my jsme vjeli na rušnější silnici.

„Byli to upíři,“ řekla jsem s co největším přesvědčením. „Ale nebyli to takoví, jaké jsi měl doteď možnost potkat. Jak jsi sám řekl, je by si mohl kdokoliv splést s lidmi. Oni se tak chovají, doteď žili mezi nimi, chodili na střední a na vysokou nebo si našli práci. Ten, co mě ošetřil, dokonce pracoval jako doktor. Oni si nevybrali, čím jsou. Nic nevrátí, ale snaží se tomu čelit. Dali se složitější cestou, která s sebou nepřináší zabíjení nevinných lidí.“

„Pche…,“ odfrkl si Jake. „A to mají doma v ledničce transfuze, které popíjí na večeři?“

Znovu jsem se na něj zamračila. „Krev nenajdeš pouze v lidských žilách, Jaku.“

Odtrhl pohled od silnice a pátravě se mi zadíval do očí. „Tyhle pohádky si nechej pro své budoucí děti, Isabell. Na světě není upíra, který by si odepřel tu slast, kterou jim lidská krev způsobuje.“

„Ne, to není pravda!“

„Ale je. A ty to víš. Máš snad nějaký důkaz, že ti nelhali?!“

Měla jsem sto chutí po něm vykřiknout, že Edward mě miloval natolik, že by mi nelhal. Ale to jsem mu samozřejmě říct nemohla. „Mají zlaté oči,“ špitla jsem místo toho.

Jake zatnul ruce na volantu, že jsem měla na chvíli strach, aby v něm kromě té praskliny ještě nezůstaly jeho otisky dlaní.

Hluboce se nadechl a potom mohutně vydechl. „Mohli mít čočky, Isabell.“

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Jak může tohle všechno překrucovat? Copak mi vůbec nevěří?

Už jsem mu nechtěla nic říkat. Věděla jsem, že by stejně zase všechno obrátil proti nim. A já už jsem nechtěla poslouchat samé lži…

Vytáhla jsem si nohy na sedadlo. Ruce jsem kolem nich pevně obmotala a bradu jsem zabořila mezi kolena.

Ne… Už žádné další lži…

Edward:

Jak je tohle možné? Už je to minimálně den a půl, co bezcílně putujeme podél pláží. Všichni jsme začali v jihovýchodní Americe. To byl jediný údaj o jejím starém bydlišti, který jsme měli. Bella mi ho řekla toho večera, co jsme se navzájem zpovídali…

Jenomže jsme na nic nenacházeli, takže Emmett s Rosalií a s Jasperem se vydali víc na sever a Carlisle s Esme na jih. My s Alicí jsme se pořád potloukali kolem, kdyby se náhodou objevila. Nedával jsem tomu velké naděje, ale Alice ano. Věřila, že se tady má láska jednoho dne objeví. Jenomže já už svou víru ztratil ve chvíli, kdy jsem našel na ostrově prázdnou pláž a její vzkaz vyrytý do písku.

Tím pro mě všechno skončilo. Psala sice, že mě miluje, ale co když lhala? Co když to tam napsala jen proto, aby mě neranila?

Ale co by potom znamenalo předešlé odpoledne a všechno to, co jsme prožili? Nechtělo se mi věřit, že by Bella byla taková ta dívka, která si chtěla jen užít. Tohle mi nesedělo k její povaze, k její duši!

Hlasitě jsem si povzdechl a rozhlédl jsem se kolem. Nacházeli jsme se na nějaké vysušené pláži. Všude kolem se povalovaly odpadky. Dřívka od nanuků, obaly sušenek, láhve od různých nápojů… Nechtělo se mi věřit, že jsou lidi schopni něčeho takového. Tenhle kousek přírody přeci musel být kdysi nádherný, tak proč ho takhle znečistili?

„Edwarde!“ Zmateně jsem pohlédl za tím pisklavým hláskem, který patřil Alici. Stála u břehu, voda jí omývala bosé nohy a ona se tvářila soustředěně.

Okamžitě jsem se začal koncentrovat na její myšlenky. Něco zahlédla. Záblesk, ve kterém jsem jasně rozpoznal Bellu. Stála v nějaké staré, dřevěné místnosti. Vedle ní byl ještě nějaký vysoký, opálený kluk s vypracovanou postavou. Uhlově černé vlasy měl spadené do zpoceného obličeje a jeho tmavé oči na Bellu zíraly v zuřivém pohledu.

„Jak jsi mohla?!“ vykřikl.

Spatřil jsem vyděšený výraz Belly. Obě ruce měla obmotané kolem břicha a vypadalo to, jakoby ho snad chtěla… chránit?

Najednou vize skončila. Cože? Ne! Jak to dopadne? Jestli jí ten kluk něco udělá, tak…

„Edwarde!“ ozvala se Alice znovu. Tentokrát ale neměla žádnou vizi. Soustředěně sledovala písek před sebou a její smysly se sloučily pouze v jeden… v čich.

Ucítila Bellu!

Během vteřiny jsem stál vedle ní. Zhluboka jsem se nadechl. Byla to doopravdy ona. Pach byl slabý, ale jasně jsem z něj cítil tu nádheru. Louku plnou všech druhů květin, které spolu tvořily dokonalou souhru. Musel jsem se pousmát. I teď jsem trochu pocítil vůni jahod.

Jak šíleně se mi po téhle vůni stýskalo. Vdechoval jsem ji pořád znova a znova, že jsem si málem nevšiml Alice, která se po té stopě vydala.

Za chvíli zmizela mezi stromy a já jsem se bez váhání rozběhl za ní. Vůně byla čím dál silnější. Běželi jsme na pokraji lesa, jen pro jistotu, aby nás náhodou nikdo neviděl. Nebylo to sice moc pravděpodobné, ale nemohli jsme riskovat.

Stopa sílila. Chvílemi jsem měl dokonce pocit, jako by Bella byla hned vedle nás, jak byla její vůně intenzivní. Ale bohužel to nebyla pravda…

Čím déle jsme běželi, tím víc má nervozita narůstala. V mysli mi zase začaly blikat miliony otázek a já jsem je neuměl umlčet.

Najednou se stromy před námi rozestoupily a nám se naskytl výhled na starý, shořelý dům. Musel to být opravdu hrozný požár, protože z něj nezbylo skoro nic. Jen opravdu malinká část na západní stěně se zdála trošku zachovalá. Ovšem o protější straně se takto mluvit nedalo. Stačilo by jen malé fouknutí větříčku a ona by se celá skácela k zemi.

Vrátil jsem se myslí opět k Bellině vůni. Stáli jsme na místě, kde se začínala mísit s něčím jiným. A nevonělo to zrovna nejlíp. Bylo to ještě horší, než čichat k lidskému jídlu.

Alice tam stála zachmuřeně a ten její drobounký nosánek byl nakrčený odporem. Kdybychom se právě nacházeli v lepší a veselejší situaci, musel bych se jí smát. Ale takhle to nešlo, protože bolest a smutek mi to nedovolovaly.

„Vidíš něco?“ zeptal jsem se a popošel pár kroků dál. Tam byl ten smrad ještě silnější, takže jsem se pro jistotu hned vrátil. Nedalo se v něm totiž vydržet.

„Počkej…“ Na chvíli se odmlčela. Soustředěním trochu vykulila oči a několik vteřin zírala do neznáma.

Stál jsem napnutě, očekávajíc nové zprávy. Stačilo by mi cokoliv, jen malé ujištění, že je má láska v pořádku a ten muž z té vize jí nic neudělal.

Zahloubal jsem se do Aliciných myšlenek. Bylo zvláštní ji pozorovat, když používá svůj dar. Všude byla černá tma, nic jiného. V setinách vteřin se vždy objevovaly záblesky všeho možného. Emmett s Rosalií, Carlisle s Esme, Jasper, výprodej Bloomingdales. Z toho všeho si mohla vybrat, co chce vidět. S trochou ironie by se tomu dalo říkat katalog budoucnosti. Jenomže nic z toho teď pro nás nebylo podstatné. Protože Bella tam stejně nikde nebyla.

Ale potom se to stalo. Jako zásah blesku prolétla Alicinou hlavou několikavteřinová scéna.

Bella běžela po pláži, v očích měla slzy a z hrdla se jí draly vzlyky. Jednu ruku měla opět obmotanou kolem břicha. Vběhla do moře. Běžela dál, do větší hloubky, ale nepřeměnila se. Nejspíš jí to nešlo…

„Proooč?!“ vykřikla najednou hlasem plným zoufalství.

Potom vize skončila. Podíval jsem se Alici do očí, které se na mě opět pomalu zaostřovaly. Chtěl jsem vědět, co to znamená. Měl jsem neuvěřitelný strach. Strach o ni! Co se dělo potom, krucinál?

V té vizi vypadala doopravdy zoufale. Potřeboval jsem vědět, co k tomu vedlo! Chtěl jsem být s ní. Chytit ji do náručí a pevně si ji k sobě přitisknout, zašeptat jí slova lásky a útěchy... Potřeboval jsem být s ní!

Opět se ozval nepříjemný vyzváněcí tón Alicina mobilu.

V další vteřině už ho svírala u ucha. „Rosalie?“ V mysli měla zmatek. Neviděla, co se jí Rosalie chystá říct a to jí deprimovalo.

„Alice!“ vydechla Rose úlevou.

„Rose, co se děje?“

„Al, já… já nevím, jak to říct. Ještě nikdy se mi nic takového nestalo. Ale já… já jsem…“

„Co se stalo, Rosalie? Neděs nás!“ Alice byla čím dál zoufalejší.

„Alice, vím, že to bude znít šíleně, ale Bella je v nebezpečí. Nevím v jakém, ani proč, ale cítím to. Sama to nechápu. Už mnohokrát jsem za život měla strach, podezření, ale tohle je něco úplně jiného. Je to silnější než já. Jsem o tom přesvědčená!“

„Rose, zpomal,“ řekla Alice a snažila se znít klidně. „Zkus mi popsat, co se dělo.“

Přes telefon jsem uslyšel, jak si Rose povzdychla. „Normálně jsme běželi lesem, stejně jako jindy. Nikde jsme necítili žádný pach, tak jsme se na chvíli zastavili na pláži a rozhlíželi se kolem. A potom jsem to prostě ucítila. Najednou mě to popadlo a-“

Rosalie najednou zmlkla, zaslechl jsem zašramocení a potom se na druhém konci ozval Emmett. „Neříká vám všechno. Normálně jsme tady stáli, ale ona se najednou zhroutila k zemi a chytila se za spánky. Vypadala jako by zažívala ohromné bolesti.“ V Emmettově hlase byl znát ten strach, který o svou ženu má. „Sehnuli jsme se k ní, ale ona na nás nereagovala. Zatvářila na okamžik hrozně soustředěně, skoro jako když má Alice své vize. Potom rychle vyskočila na nohy a začala zoufale mluvit o tom, že je Bella v nebezpečí. Nevěděli jsme s Jasperem, co dělat, a tak jsme zavolali vám…“

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 20. kapitola: