Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 2. kapitola

19.03.2010 (14:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4949×

Otevřela jsem oči a ospale jsem zamžourala do šera. Slyšela jsem nárazy vln a zpěv racků a zaznamenala jsem, že se na východě objevovalo slunce.

Zmateně jsem se posadila a rozhlédla se kolem. Ale tohle přeci není pláž u našeho domu. My tam nemáme tak průzračnou vodu ani tak čistě bílý písek s tolika neznámými mušlemi a velkými skalnatými výčnělky.

Ale najednou se mi začaly vybavovat události včerejšího dne. Po tváři mi začaly kanout slzy a já jim nijak nebránila. Začala jsem nahlas vzlykat. Až teď jsem si plně uvědomila, že své milované už nikdy  neuvidím. Že jsou pryč a já je nemůžu nijak vrátit! Hleděla jsem na palmu, která byla kousek ode mě. Já nenávidím upíry! Křičela jsem zoufale v duchu. Mým tělem projela neuvěřitelná vlna zlosti a v tu chvíli se stalo něco, co jsem vůbec nečekala.

Palma vzplála v ohni.

Nejprve jsem na ni jen vyděšeně hleděla. Rozhlédla jsem se kolem, abych zjistila, zda je někdo kolem. Ale bylo tady pusto. Dokonce ani žádné cizí pachy nebyly ve vzduchu cítit. Takže to jsem udělala já? Ne, to není možné… Ale sama od sebe by takhle hořet nezačala! Nebo ano?

Plameny byly čím dál větší. Už začínaly hořet i stromy kolem ní. Ne! To nechci, musím to nějak uhasit! Ale jak? Vody bylo v moři dost, ale jak ji dostat několik metrů, když nemám nic, do čeho bych ji nabrala? V dlaních ji sem asi těžko donesu.

Oheň se rychle rozprostíral. Za chvíli to tady všechno shoří!

Myslela jsem na to, že kdyby byly vlny větší, dosáhly by až na ně… Nevím, jestli jsem se pomátla, ale začala jsem se na to soustředit. Tím větší překvapení – nebo možná zděšení – pro mě bylo, když se začaly doopravdy zvětšovat a nabírat na intenzitě.

Najednou začal foukat velký vítr a vlny se až ztrojnásobily! Teď dopadaly až ke kořenům palem. Ale pořád to nestačí… Nějak tu vodu musím dostat dobré tři metry vysoko. Hypnotizovala jsem ji. Cítila jsem potřebu s ní umět manipulovat. Z jednoho místa se najednou začala do výšky stáčet malá spirálka.

Leknutím jsem sebou trhla a spirála zmizela. Doopravdy tohle dělám já? To přeci není možné! Soustředila jsem se na tu vodu znova.

Po chvíli se ta spirála objevila zase. Čím dál víc se zvětšovala, až nabírala výšku dobré dva metry a široká byla dvakrát tolik. Vypadala jako obrovský vodní vír. Začala jsem ji pomalu přesouvat směrem k ohni.

Nevěřila jsem vlastním očím! Nechápala jsem, jak to dělám. Pomalu jsem ji dostala nad palmy. Ani nevím, jak to vlastně bylo možné. Prostě jsem nějak zvedla vodu z moře a nechala jí letět ve vzduchu, aniž by byla v nějaké nádobě nebo něčem?

Když byla voda přesně nad stromy, povolila jsem své soustředění a ona spadla. Šplouchla o palmy a oheň byl v tu ránu pryč.

Omámeně jsem vydechla a přála si, aby se mi tohle jen nezdálo. Může za tohle moje přeměna? Vždyť Annalia žádnou takovou schopnost neměla! I když… Možná měla, akorát to nebylo uvedeno v té legendě.

Hlasitě mi zakručelo v břiše. No jasně. Vždyť už jsem nejméně dvacet hodin nejedla…

Na chvíli jsem palmy vypustila z hlavy a vydala jsem se do lesa, abych zjistila, co tady roste. Ostrov vypadal dost opuštěně. Žila tady pouze malá hrstka zvířat. Ale rostlo tady nějaké ovoce. Natrhala jsem si ho plnou náruč banánů a pomerančů, dokonce jsem objevila i ananas… Bylo to vynikající. Sladké a šťavnaté. Takové by se u nás v obchodech nikdy nemohlo objevit.

Když jsem však po necelé hodině došla na opačný konec, musela jsem uznat, že ostrov nejen že je opuštěný, ale taky dost malý. S povzdechem jsem se otočila a podél pláže se vydala zpět. Ovšem po chvíli jem se opět zrazila. Přede mnou stála velká, luxusní vila. Žije tady snad někdo?

Vítr ke mně zavál až příliš povědomou vůni… Takovou příjemnou a sladkou… Jsou tady upíři!

Na důkaz tohoto mínění jsem je vzápětí zahlédla. Zrovna do toho domu nosili nějaké krabice a vesele si spolu povídali. Vypadali spíš jako jedna šťastná rodina, než smečka krvežíznivců. Postřehla jsem dva mladé kluky, jak spolu dovádějí, a potom jednoho dalšího, který nad nimi nevěřícně kroutil hlavou. Ale najednou ustrnul uprostřed pohybu a začal se rozhlížet kolem. Nejspíš musel zachytil můj pach.

Vyděšeně jsem udělala pár kroků pozpátku. Moje srdce se zrychlilo strachem a já jsem se co nejrychleji rozběhla zpět na pláž, kde jsem se dnes ráno probudila.

Když jsem včera ráno utekla, nestačila jsem si vzít ani boty. Moje chodidla byla s každým krokem víc a víc rozdrásanější a mi se do nosu drala smradlavá vůně krve.

Po necelé hodině splašeného běhu jsem tam konečně dorazila. Snažila jsem se popadnout dech, ale šlo to dost ztěžka. Ale i tak jsem jednu věc věděla docela jistě. Musím rychle pryč! Rozběhla jsem se k moři a chtěla se přeměnit. Ale nešlo to! Místo abych ve skoku přeměnila svou podobu, dopadla jsem do vln stále oblečená, udýchaná a s nohami stále na svém místě. Byla jsem příliš vyčerpaná a rozrušená, na přeměnu už jsem neměla dost sil.

Začala jsem být zoufalá! Nevěděla jsem, co si počnu, ale najednou mně napadl geniální plán. Když už jsem tady a nemůžu se odsud dostat, tak alespoň pomstím smrt mých rodičů. Teď už mám šanci! I když jich bylo podle pachů sedm, tak já umím jen tak zničehonic vytvořit oheň. Teď už upíry můžu zabít i v lidské podobě!

Na důkaz toho jsem se podívala na ohořelou palmu a ta – dnes už podruhé – vzplála mým hněvem.

Edward:

Ach jo… Zase stěhování. Už mi to pomalu za těch sto let začínalo lézt krkem. Ale Jasper podlehl a my jsme prostě museli pryč. Nikdo mu nic nevyčítal. Nemohl za to. Náš styl života není jednoduchý a každý někdy chybuje…

Tentokrát jsme se však nestěhovali do nějakého malého, deštivého městečka. Stěhovali jsme se na dennodenně slunečné místo.

Carlisle koupil nový ostrov. Je opuštěný, takže tam budeme žít v klidu a nikdo nás nebude otravovat. Pouze dvakrát do měsíce poplaveme na pevninu, abychom utišili naši žízeň. Na ostrově sice nějaká zvířata žijí, ale ty by nám vystačily maximálně na půl roku. A navíc, není nad šťavnatou pumu nebo grizzlyho.

Začali jsme vynášet věci do našeho nového domu. Emmett s Jasperem vesele vtipkovali a já se občas i zasmál s nimi. Najednou mě však do nosu udeřil nějaký neznámý pach. No pach… To nebylo to správné označení. Byla to líbezná vůně. Připomínala mi vůni jahod a rozkvetlé louky. Když v tom jsem uslyšel i tlukot nějakého srdce. Bilo zvláštně, lidské srdce to být nemohlo, ale zvířecí také ne. Mělo úplně jiný rytmus. Zastavil jsem se a zaposlouchal jsem se do toho líbezného zvuku, který pro mě zněl spíš jako kouzelná píseň… Najednou jsem cítil takový zvláštní, nepopsatelný pocit! Byl jsem šťastný? Ne to nebylo to správné slovo. Cítil jsem – možná by se dalo říct úlevu. Prostě a jednoduše jsem se cítil báječně.

Ale ten tlukot srdce se najednou zrychlil, jakoby to něco utíkalo, a za chvíli se ztratil úplně. Pozorněji jsem poslouchal. Ale už bylo naprosté ticho, které narušovaly pouze nárazy vln, zpěv ptáků a šustění listů, které se v lehkém vánku chvěly.

„Na co tak vejráš?“ zeptal se nechápavě Emmett, který se zničehonic objevil vedle mě a zvědavě následoval můj pohled.

„Ale nikam,“ povzdechl jsem si a rychle jsem přidal do kroku, než bude mít zase nějaké řeči. Ovšem jeho myšlenkám jsem uniknout neokázal.

Vypadá, jako by se právě zamiloval… No ani se mu nedivím, ten papoušek na tom stromě je doopravdy k sežrání! pomyslel si ten kokot ironicky a já si přál – jako už hodněkrát – abych mohl svůj dar nějak vypnout. Někdy byl velice užitečný, ale teď mi právě dost lezl na nervy.

Vešel jsem do pokoje, který na dlouhou dobu bude mým útočištěm. Na zemi už ležely krabice s mými veškerými věcmi a já jsem se pustil do vybalování.

Díky mé upíří rychlosti jsem byl hotov za necelou hodinu. Normálnímu člověku by vybalit všechny mé knihy trvalo nejspíš celý den.

Sešel jsem do velkého, prostorného obýváku a začal jsem pomáhat Esme. Maminkovsky se na mě usmála a v myšlenkách mi posílala tisíceré díky. Ale za chvíli už bylo vybaleno i tady a já jsem opět neměl co dělat.

Venku se začalo stmívat a všichni se zalezli do svých pokojů.

Všichni totiž měli s kým… Už totiž dávno našli svou pravou lásku. Někoho, koho milují, s kým stráví zbytek věčnosti.

Carlisle měl svou milující Esme. Jasper zase ztřeštěnou Alice - která sem mimochodem odjela pouze pod podmínkou, že alespoň jednou týdně může na pevninu na nákupy. No a můj pomatený bratr Emmett měl svojí úchvatnou Rosalii, která byla sice kapku namyšlená, ale milovala ho nadevše. Jen já jsem byl sám a jako už tolikrát jsem nad tím pocítil lítost.

Domem se začaly ozývat dosti nechutné zvuky, které začaly v Emmettově a Rosaliině ložnici, ale postupně se množily v celém domě. Raději jsem rychle vyběhl ven. Alespoň pořádně prozkoumám tento opuštěný ostrov.

Bella:

Byla tma. Od té doby, co jsem na opačném konci ostrova spatřila bandu upírů, cvičila jsem svou moc.

Teď už jsem dokázala spoustu věcí. Dokázala jsem vodu zmrazit nebo naopak nechat vypařit. Dokázala jsem vytvořit neobyčejně silný vítr. A nejenže jsem dokázala rozdělat oheň. Já ho dokázala ovládat a zapudit ho i bez vody. Prostě pouze mou myslí.

Ale to všechno tohle mě strašně unavilo. Cítila jsem se ospale - a taky špinavě. A jelikož nebyla nikde poblíž žádná sprcha, jedinou možností bylo se rozběhnout do vln a doufat jsem, že mě alespoň trochu zbaví špíny, která se na mě za zběsilý běh lesem stihla usadit.

Ačkoliv mě sůl pálila do rozdrásaných chodidel, užívala jsem si vodu. Ale nemohla jsem se přeměnit a to mě štvalo… Kdybych mohla být ve své druhé podobě, mohla bych si to vychutnat mnohem víc.

Najednou se však zničehonic objevila velká vlna. Ne že by mi vadilo být dlouhou dobu pod vodou, ale já jsem to nečekala, ona mě svou silou odhodila a já jsem po chvíli bojování se silným proudem pod hladinou, narazila do útesu. Ucítila jsem tepající bolest na hlavě. Voda kolem se začínala zbarvovat do červena a já jsem rychle pobrala všechny své zbývající síly a vynořila jsem. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se vykuckat tu slanou vodu, která mě dráždila v krku. Cítila jsem, jak má mysl ochabuje, ale těsně před tím, než mě temnota mohla polapit úplně, jsem se stihla vysíleně doplazit na břeh.

Začalo mi hučet v uších a před obličejem se mi objevily černé fleky. Ty se postupně rozšiřovaly a já jsem se úplně propadla do té nepříjemné temnoty.

Edward:

Běžel jsem lesem, když v tom mě do nosu uhodila ta překrásná omamná vůně z dnešního dopoledne. Zhluboka jsem se nadechl, nechal jsem se unést tou líbezností a vydal jsem se po ní. Postupně sílila, místy byla intenzivnější, místy zase slabá. Ale nakonec mě zavedla až na nějakou pláž. No, nějakou. Ta pláž nebyla obyčejná, byla naprosto překrásná a kouzelná! Byl tady běloskvoucí písek, ve kterém se třpytily mušle a pár kamínků. Voda tady byla průzračná. Bylo poznat, že tady ještě nikdy nebyl žádný člověk. Tohle byl ukázkový případ jedné z vzácných zázraků přírody.

Ale co zaujalo mou pozornost, byl ten zvláštní tlukot srdce. Byl hlasitý. To něco, čemu to patřilo, muselo být hodně blízko. Šel jsem za tím zvukem, který mi prozpěvoval překrásnou melodii a potom jsem ji spatřil.

Ležela ukrytá za nějakým kamenem. Nejspíš spala. Takovou krásu jsem ještě nikdy v životě neviděl! Měla nádherné hnědé vlasy, které se jí lehce vlnily zhruba do poloviny zad. Její pleť nebyla bledá, ale příjemně opálená.

Moc jsem si přál slyšet její hlas, její smích a hlavně spatřit barvu jejích očí. Musí být překrásné, takové, které každého omámí.

Když v tom jsem si uvědomil, že její vůně je až moc silná. Cítil jsem krev, ale kupodivu jsem na ni vůbec neměl chuť, i když moje oči teď nabíraly tmavý odstín. Ta krev mě přitahovala, byla vábivá a jistě i chutná, ale já jsem v krku necítil to nepříjemné pálení, které mi vždy rozkazovalo abych se napil…

Rychle jsem se k ní sehnul a opatrně jí pootočil hlavu. Okamžitě se mi naskytl pohled na ošklivou ránu, ze které už musela vytéct spousta krve, protože ta dívka ležela na velké ploše červeně zbarveného písku. Cítil jsem potřebu ji chránit. Nedovolit, aby se jí něco stalo, aby vykrvácela…

Popadl jsem ji do náručí a nejvyšší možnou rychlostí jsem ji unášel k našemu domu a přitom upřímně doufal, že ještě stojí… Však už nám Emmett s Rosalie zbourali dlouhou řadu různých obydlí…

Konečně jsem dorazil na místo. Dům naštěstí ještě stál a už se z něj ani neozývaly ty nechutné zvuky… Vtrhl jsem do obýváku. Emmett s Jasperem se dívali na nějaký fotbalový zápas a když jsem vešel, překvapeně od obrazovky odtrhli pohled.

„Kde je Carlisle?!“ vykřikl jsem. Jasper se na mě překvapeně podíval. V jeho myšlenkách jsem viděl, jaké zoufalé emoce ze mě vycházejí. Ale také jsem v jeho myšlenkách viděl, že ani jeho krev té dívky nijak nepřitahuje. Tohle bylo doopravdy zvláštní.

Z druhého patra jsem uslyšel Carlisleovy myšlenky a tak jsem doslova vystřelil jako raketa a za dvě vteřiny jsem už tu krásku pokládal na stůl v jeho pracovně.

„Kdo to je?“ ptal se zmateně, ale hned jí začal vyšetřovat hlavu.

„Já… já nevím. Našel jsem ji takhle na pláži na východní straně ostrova…“ koktal jsem a snažil se zakrýt hysterický podtón, který se nebezpečně dral na povrch.

„Nevíš, jak dlouho je v bezvědomí?“

Zavrtěl jsem hlavou.

Carlisle jí ránu opatrně očistil a zašil. Potom jsem ji odnesl do mého pokoje, kde jsem ji položil na pohovku. Postel jsem tady bohužel neměl.

Vytáhl jsem nějaké deky a pořádně ji do nich zabalil, aby jí náhodou nebyla zima.

…

Už tady takhle ležela dvanáct hodin! Má nervozita se stupňovala. Jasper se na mě pokoušel použít svou moc, ale bylo to marné…

Když už jsem nervozitou málem dostal infarkt, tak nasála vzduch do plic. Zastavil se mi dech, jak jsem sledoval každý její pohyb. Za chvíli se její víčka lehce zatřepotala a když oči otevřela úplně, podívala se vyděšeně nad sebe.

Bella:

Na hlavě jsem cítila tepavou ránu. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, co se stalo. Vlna, skála, bolest…

Zhluboka jsem se nadechla a do nosu mě okamžitě udeřila nádherná sladká vůně. Vše kolem jí bylo nasáklé. Hrozně se mi líbila, ale potom jsem se najednou vzpamatovala. Vždyť patřila zabijákům!

Chtěla jsem otevřít oči a všechny je pozabíjet. Jenomže jsem si uvědomila důležitý fakt. Podle toho, co jsem viděla včera, jich bylo sedm. A já jsem teď byla sama a ještě k tomu vysílená. Nedovedla jsem si představit, jak se teď pokouším vyvolat oheň.

Vyděšeně jsem otevřela oči a dívala se nad sebe. Periferním viděním jsem zahlédla, že kousek ode mě někdo sedí. Pomalu jsem otočila hlavu a podívala se na něj.

Naše pohledy se na okamžik setkaly. Dívala jsem se do těch nejkrásnějších očí na světě. Měly téměř černou barvu a byla v nich vidět něžnost se kterou se na mě díval. Jeho pleť byla křídově bílá a vlasy měly krásně bronzový odstín, jaký jsem doposud u nikoho neviděla. Byl jednoznačně krásný.

Rychle jsem odvrátila pohled a zadívala se na druhou stranu. Vždyť je to upír! Vraždící stroj. Možná to je dokonce ten, co ti zabil rodiče a bratra! nadávala jsem si v duchu.

V tom se ve dveřích objevil další. Také až omamně krásný, ovšem tomu prvnímu se nemohl vyrovnat. Ale co mě zmátlo, byly jeho oči. Nabíraly zlatavou barvu.

Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a ucítila jeho pach. Byl úplně stejný jako u ostatních. Tohle bylo zvláštní. Nikdy jsem nic takového neviděla. Ani otec mi o něčem takovém nikdy nevyprávěl.

Ten blonďatý s na mě přátelsky usmál, což mě dost zmátlo. „Tak ses konečně probudila,“ řekl s nefalšovanou radostí v hlase a já na něj byla schopna jen nechápavě zírat. „Já jsem Carlisle,“ představil se a potom pokynul k tomu chlapci s bronzovými vlasy. „A můj syn se ti ještě nejspíš nepředstavil. To je Edward.“

Syn? Vždyť upíři nemohou mít děti!

Ten Edward se najednou zatvářil tak nějak… Nemohla jsem najít to správné slovo. Frustrovaně? To asi bude ono.

„Povíš nám tvé jméno?“ zeptal se mně Carlisle něžně, jakoby mluvil s malým dítětem. Nechápavě jsem se na něj podívala. On chce znát mé jméno? To mě nemůžou prostě zabít bez toho všeho kolem?

Carlisle se na mně podíval zmateně a můj výraz nejspíš pochopil špatně.

„Ty si ho nepamatuješ?“ ptal se starostlivě a já jsem těkala pohledem z jednoho na druhého.

Edward:

„Ty si ho nepamatuješ?“ ptal se Carlisle starostlivě. V jeho myšlenkách jsem viděl zmatek. Ale to co mě doopravdy znepokojovalo, bylo to ticho, které se linulo od té dívky. Jakoby snad nemyslela vůbec na nic, což nebylo možné.

„Pamatuji. Ale proč ho chcete vědět?“ ptala se zmateně a v očích se jí zračil strach. Bylo to vůbec poprvé, co jsem uslyšel její líbezný hlas. Byl ještě krásnější než jsem si představoval, jestli to vůbec bylo možné. Ale její otázka mě zmátla. Vždyť já jsem netoužil po ničem jiném, než její jméno znát, tak jaký jiný důvod bychom mohli mít?

„Proč mě nezabijete rovnou?“ pokračovala a oči se jí začaly nepatrně lesknout, jak se do nich vkrádaly slzy. Hlas se jí třepal strachy a mě to bolestně zasáhlo u srdce.

Zabít? Ji? Copak se zbláznila?

„Proč bychom tě měli zabít?“ zeptal jsem se nechápavě, ale do hlasu se mi dostala má bolest.

„Váš druh vždycky zabíjel takové jako já!“ řekla a po tvářích se jí začaly kutálet slzy, které už nedokázala zadržet.

Moc bych si přál, abych je mohl setřít a utišit ji. Ale nemohl jsem, ona se mě bála. Tohle poznání bolelo ještě víc. Bolelo tak, že kdyby mé srdce ještě bilo, nejspíš by se právě rozpadlo na několik kousků.

Ona věděla, kdo jsme. Měla z nás strach. Na očích jí bylo vidět, že chce odtud pryč.

„My ti nechceme ublížit,“ řekl smířlivě Carlisle. Ona se na něho podívala s pochybnostmi v očích.

„Tak proč jsem tady?“ ptala se nedůvěřivě a hlas se jí třepal.

„Našel jsem tě na pláži. Byla jsi v bezvědomí a ztrácela jsi hodně krve. Nemohl jsem tě tam takhle nechat,“ promluvil jsem na ni a ona se na mně tak zvláštně podívala. Vypadala, jako by sváděla nějaký vnitřní boj sama se sebou.

„Měl jste mě tam nechat,“ řekla odhodlaně. Ale co mě překvapilo nejvíce, byla nenávist, kterou jsem v jejích očích spatřil… Ona mě nenáviděla za to, že jsem jí zachránil život.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 2. kapitola: