Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 18. kapitola

18.07.2010 (10:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3993×

Bella:

Je pryč… Edward odešel a já jsem tady zůstala sama. Věděla jsem, co to znamená. Věděla jsem, co teď musím udělat, ale nechtěla jsem si to připustit. Nedokázala jsem odejít. Vždyť tento ostrov se stal mým domovem. Našla jsem tady vše, co potřebuji… Našla jsem tady Edwarda!

On byl můj život. To on mi ukázal, co je na životě krásné. Přesvědčil mě, že nepřátelé nemusí zůstat nepřáteli jen kvůli pověrám a zásadám.

Tolik jsem se nenáviděla za své rozhodnutí. Zvlášť teď, když jsme s Edwardem společně okusili, jak chutná vášnivé a láskyplné opojení. Jenomže už jsem nic nemohla vzít zpět. Ani svůj slib Jacobovi, ani své city k Edwardovi. Ale co jsem tedy měla dělat? Ráno mě bude Edward čekat tady, ale večer mě bude čekat Jacob u mého bývalého domova. Jenomže já jsem tam nechtěla! Proč nemůžu být na obou místech zároveň? Měla jsem Jacoba ráda, hodně ráda, nemohla jsem bez něj být, když vím, že je naživu. Jenomže bez Edwarda bych zemřela! Moje srdce by nedokázalo bít, když by vědělo, že ten, pro koho se pohybuje, jej neslyší.

Proč ti upíři, co mi zabili rodiče, nemohli zabít raději mě? To bych teď někde byla v podobě sypkého popela, nebo v lepším případě jako nehybná mrtvola někde v zemi a nemusela bych činit tak důležitá rozhodnutí. Nikdy bych nepotkala Edwarda, nikdy bych se do něj nezamilovala, nikdy bych mu nemusela zlomit srdce, nikdy bych mu nemusela lhát, nikdy…

Tohle bylo zbytečné. Mohla bych tady vyjmenovat tolik věcí, které by se nikdy nemusely hrotit, kdybych byla mrtvá. Kdyby tehdy zabili mě, třeba by dokonce moji rodiče byli naživu. Třeba se jim stihli ubránit, chtěli by splatit dluh za smrt jejich dcery a pocit pomsty by jim dodal potřebnou sílu pro to, aby je roztrhali a spálili.

Zvedla jsem uslzené oči k obloze. Slunce už bylo dávno na svém putování, na opačné části zeměkoule, a tady teď vládl obrovský měsíc. Už se zase pomalu blížil k úplňku… Ještě to není ani měsíc, od mé první přeměny. Jak je možné, že se za tak krátkou dobu stihlo změnit tolik věcí? A jak je možné, že už se mění znovu?

Nedokázala jsem si odpovědět.

Rozum na mě křičel, že už musím jít. Že cesta bude dlouhá a já už nesmím dál meškat čas. Ta zamilovaná část mysli se mu vzpírala. Do celého mozku, do všech pocitů, vlévala pravdu o tom, že Edwarda miluju a že s ním tady musím zůstat. Jenomže rozum bohužel ovládal tělo, kterému poručil, aby se začalo hýbat. Jako bez života jsem se zvedla do sedu.

V koutku přístřešku leželo schumlané mé oblečení. Pomalu jsem ho na sebe oblékala a při každém pohybu jsem cítila, jak se má bolest znásobuje. Postavila jsem se na nohy a podívala jsem se dolů na své tělo. Nejraději bych to ze sebe zase všechno strhala, lehla bych si pod deku a počkala bych tady do rána na Edwarda, jak jsem mu řekla. Nebo bych teď zašla za Rosalií a Emmettem. Řekla bych jim, co se děje a oni by mi pomohli. Přesvědčili by mě, že nejednám správně, když chci odejít. Emmett by si ze mě ještě dělal legraci, která mě jindy tak štvala, ale teď bych ji uvítala s otevřenou náručí.

Svezla jsem se zpátky na kolena. Paže jsem si obmotala pevně kolem hrudi, jako bych snad doufala, že pouze toto může zastavit tu rozrůstající se díru na místě, kde má být srdce. Začala jsem se otřásat dosud potlačovanými vzlyky. Neuvědomovala jsem si, jak hlasité a strašlivé zvuky přitom vydávám. Ale bylo mi to jedno…

Padla jsem do písku a chvíli nechala mé slzy, aby jej smáčely. Oči jsem měla pevně zavřené. Nevím proč, snad jsem si myslela, že když před sebou nic neuvidím, když bude všude kolem jen černá, nesmyslná tma, tak mě to uklidní. Jenomže to mělo opačný účinek. Ta temnota odrážela mé pocity. Jako v zrcadle jsem tam viděla tu bolest, zoufalství a beznaděj.

Otevřela jsem oči a přiblble jsem zírala před sebe. Soustředila jsem pohled na hebký povrch deky, která byla rovnoměrně roztažná na písku a činila ho tak pod sebou plochým.

V tom jsem dostala nápad. Bohužel to nebyla žádná spásná myšlenka, díky které bych nemusela porušovat ani jeden ze slibů, které jsem někomu dala. Byl to jen chabý nápad, jak Edwardovi sdělit alespoň pár slov z toho, co cítím. Neřeknu mu, kde jsem. Co kdyby mě hledal? A kdyby hledal a našel, co by na to řekl Jacob? Poprali by se? Nebo ještě hůř, byli by schopni jeden druhého zabít?

Ne, lepší bude, když se Edward nikdy nedozví, co se se mnou stalo. Třeba si najde někoho jiného, koho by miloval.

Ale už pouze při té představě, se ve mně všechno bolestně sevřelo ještě víc. Viděla jsem Edwarda, jak sedí s nějakou krásnou upírkou v těsném objetí. Neměla obličej, ale i tak jsem věděla, že je kouzelná. Edward se na ni usmíval svým pokřiveným úsměvem. Mým pokřiveným úsměvem… Stačila pouze představa, že by ji třeba i políbil a…

Musela jsem se zhluboka nadechnout. Ostrý, noční vzduch mě trochu probudil. Věděla jsem, že teď už nebudu mít právo na to, abych po Edwardovi chtěla, aby ke mně stále cítil to samé, když já už tady nebudu. Nesmím mu nijak bránit ve vlastním štěstí.

A je jedno, jak moc to bude bolet mě.

Posadila jsem se do tureckého sedu. Jedním pomalým pohybem jsem deku, jež byla přehozena na zemi, odhrnula stranou. Pozvedla jsem svou ruku před sebe a roztřesenými prsty jsem v písku začala tvořit různé čárky a obloučky, které nakonec dohromady daly krátký a jakžtakž čitelný text.

Miluji tě, Edwarde,  a navždy zůstaneš v mém srdci. Ale chci, abys byl šťastný. Za všechno se ti omlouvám a doufám, že mi dokážeš odpustit, Bella…

Písmo bylo roztřesené a rýhy vybočovaly z pravidelné linie vždy, když mým tělem otřásl mohutný vzlyk.

Naposledy jsem si to po sobě přečetla. Nevím, co jiného bych tam měla ještě dopsat, ale pátrala jsem v mysli a snažila jsem se na něco přijít. Pořád jsem si totiž nechtěla připustit ten fakt, že okamžik, kdy to tady budu muset navždy opustit, už se kvapem blíží.

S usedavým pláčem jsem tam nakonec ještě dokreslila malé srdíčko a potom jsem zavřela oči. Znovu jsem zhluboka nasála nosem vzduch do plic. Byla jsem odhodlána odejít. Nemohla jsem říct připravena, protože to nebudu asi nikdy, ale už byl nejvyšší čas.

Nechtěla už jsem se znovu dívat na nic kolem sebe. Nechtěla jsem, aby to bylo ještě horší. Přála jsem si, aby vzpomínky na tohle místo zůstaly dobré, abych si tady vybavila vždy jen pěkné chvíle s Edwardem a ne, aby se mi pokaždé do mysli vkradla vzpomínka na to, jak si tohle okolí prohlížím se slzami, strachem, bolestí a zoufalstvím v očích.

Jako největší srab jsem se postavila na nohy a k moři doběhla tak rychle, abych už nemusela vidět nic kolem sebe…

Můj pohled:

Zatímco na západní straně ostrova Bella měnila svou podobu z obyčejného člověka na mýtické stvoření, Edward na opačném konci se právě se členy své rodiny chystal vyrazit na lov. Měli namířeno na nejbližší pevninu. Nechtěli se zdržovat žádným pomalým motorovým člunem, a pro rychlejší přesun zvolili svou upíří přirozenost.

Ve vodě se pohybovali snad stejně rychle jako na souši. Nedostatek kyslíku jim nedělal problém, tudíž mohli vyrazit.

Všichni už byli ve vodě, jen Edward pořád váhavě postával na souši, kde si nechával vlnami omývat špičky nohou.

Začínal pochybovat o tom, že byl dobrý nápad nechat tam Bellu samotnou. Stále se mu do mysli vkrádaly ty zvláštní pocity, jenž měla dnes v očích. Bolest, loučení, ztráta, něha, láska, žal, zoufalství, váhavost, další bolest, napětí, větší láska a nakonec ještě jedno loučení.

Červíček pochybností mu stále hlodal v mysli a on čím dál víc propadal jeho vlivu…

„Edwarde!“ zavolala najednou Alice, která byla už po krk ve vodě. „Tak jdeš?“

Edwarda tak vytrhla ze zamyšlení a on se na ni podíval. Při pohledu na jeho vševědoucí sestřičku ho napadla spásná myšlenka. „Alice,“ promluvil tiše. „Vím, že je to pošetilé, ale mohla by ses podívat, jestli je Bella v pořádku?“

Ten malý, černovlasý ďáblík pouze zakoulel očima, ale na tváři si zachoval šibalský úsměv. Na chvíli se přestala soustředit na dění kolem sebe a snažila se octnout někde jinde…

Jenomže to nešlo tak dobře jako jindy. Nechápala to, byla zmatená. Místo přesných obrazců, které vždy vídá, zahlédla jen na malý okamžik nějakou rozmazanou šmouhu, ve které se nedalo nic rozeznat. A než se o to vůbec mohla ona nebo Edward pokusit, obraz zmizel.

Alice se zatvářila vyděšeně. Tohle se jí přece ještě nikdy nestalo! S obavami pohlédla na svého bratra, který právě tuhnul na místě. Oči měl mírně vytřeštěné a jeho mysl se pokoušela pochopit to, co právě viděla.

Jak je možné, že Alice najednou její budoucnost nevidí? To může znamenat snad jediné… Stalo se jí něco? Může jí ještě pomoct?

Aniž by váhal, vystřelil jako raketa napříč lesem. Ostatní se za ním nechápavě dívali, ale neměli příležitost se zeptat. Věděl přesně kam má namířeno, ale i přesto, že ostrov byl malý a on běžel, jak nejrychleji to šlo, na místě se objevil až po necelých pětadvaceti minutách.

Pláž byla plná nádherné sladké vůně, ale ta kráska, jenž jí patřila, tady nikde k vidění nebyla. Pln zoufalství a narůstajícího strachu se přiblížil k malému přístřešku. Věděl, že kdyby tam byla, už by ji dávno spatřil, ale pořád se nechtěl vzdát toho malinkého kousíčku naděje, že tam doopravdy bude… Ale jeho doufání se rozplynulo v pouhý vzduch, jakmile spatřil rozházené deky, polštáře, ovšem to, po čem tolik toužil, nikde…

Jeho zrak padl na krátký nápis vyrytý do písku. Četl ta slova stále dokola, ale ne a ne jim uvěřit, pochopit jejich význam.

Co jí má odpouštět? A jak má být šťastný, když tu ona není? Vždyť píše, že ho miluje a navždycky milovat bude, tak kde je? Ona přece ví, že on její lásku vroucně opětuje! Dnes si to dali jasně najevo…

Zmateně se začal rozhlížet kolem sebe, doufajíc, že ji znovu spatří. Že se vyřítí zpoza mohutné palmy se zářivým úsměvem na rtech a za doprovodu jejího kouzelného smíchu mu řekne, že to byl žert. Že mu skočí do náruče a on ji pevně stiskne v objetí, vroucně políbí, vyzná jí svou lásku a zoufale ji poprosí, aby už nikdy nic takového neudělala. Ona ho svým drobným ukazováčkem cvrnkne do nosu a s letmým polibkem jeho přání vyhoví.

Ale ať dělal, co dělal, ona se nikde neobjevovala! Pláž byla pustá, nikde nebylo ani živáčka… Edward si zaryl prsty do vlasů a klesl do písku na kolena. V místě, kde mu kdysi tlouklo srdce, se stejně jako u Belly vytvořila obrovská černá díra, kterou mohlo zalepit jen jediné… Jejich vzájemná láska.

Oba dva ji cítili, oba si ji uvědomovali, ale neměli příležitost si to navzájem zopakovat.

Edward klesl do písku celým tělem. Netušil, že ještě před chvílí přímo na tom samém místě ležela jeho láska a nechávala se unášet mohutnými vzlyky. Písek pod ním byl stále ještě trochu vlhký, ale on si neuvědomoval, že to jsou bolestné slzy osudové dívky jeho života.

Nevěděl, jak dlouho tam takto ležel. Jestli to byly vteřiny, minuty nebo hodiny, ale najednou jeho tělem prostoupilo obrovské odhodlání a zasadilo se do každého kousku jeho mysli. Nechtěl nic kromě jednoho – najít ji.

Zhluboka se nadechl a na malý okamžik se nechal omámit její lahodnou vůní. Šel po cestičce, kde byla nejsilnější, jenomže ho to dovedlo pouze k moři a tam stopa končila. V moři už ji nemohl vycítit, ta zatracená voda mu to znemožňovala!

Jistě, mohl se teď hned tady odrazit, co nejrychleji to šlo se vydat do širého oceánu s nadějí, že na ni narazí, ale v duchu věděl, že pravděpodobnost je tady malá. Oceán před ním je obrovský, několik stovek tisíc kilometrů čtverečních. Je tam snad milion různých směrů, kterými se mohla vydat. Jak má poznat ten správný? Jak má vědět, kam šla? Snad domů? Ale kde je její domov? Jak ho má najít?

Aniž by si to uvědomoval, jeho tělo opět pod tíhou zoufalství kleslo na kolena a nechalo o sebe tříštit dnes rozbouřené vlny.

Netušil, že silný vítr foukající kolem, nebe zataženými tlustými mraky a zvláštní, sychravá zima jsou Bellina práce. Netušila to ani ona. I když věděla, že s živly dokáže manipulovat, nevěděla, že se do nich odráží její nálada. A ta dnes byla velice smutná, zarmoucená a uplakaná. Netrvalo to dlouho a na jindy sluneční ostrov se začaly snášet husté dešťové kapky, které si vzaly vzor z jejích slz.

Ale ani tohle Edwarda neodradilo. Zůstával sedět na místě, nechával je, aby ho smáčely…

V tom se kolem jeho paží ovinuly dvě studené ruce a ucha se mu ozval tichý vzlyk. „Je mi to strašně líto, Edwarde,“ promluvila Alice a na chvíli svého bratra ještě pevněji objala. „Nechápu to… jindy jsem ji viděla normálně. Měla jsem ji sledovat pečlivěji, třeba by -“

„Ne, Alice,“ přerušil ji Edward hlasem mrtvým, bez náznaku jakýchkoliv emocí; bolest je všechny vypálila a on teď kromě ní nedokázal pocítit nic jiného. „Není to tvoje vina.“

Alice se od něj odtáhla. Klekla si do vody vedle něj a snažila se přimět jeho nepřítomné oči, aby se podívaly na ni. Nedařilo se jí to, a tak si pouze povzdychla. „Sice nevidím nic z jejích činů, ale vím, že žije,“ zašeptala a donutila tak Edwarda na ni překvapeně pohlédnout. Alice se pokusila usmát. „Kdyby byla mrtvá, neviděla bych nic. Ale podívej,“ v mysli mu ukázala rozmazaný obraz, na kterém se nedalo nic rozeznat. „Sice to není poznat, ale je to ona. Žije, Edwarde, a my ji najdeme.“ V jejím hlase byla slyšet odvaha, ovšem Edwarda nenakazila.

V očích se mu mihla ještě větší bolest, když jí odpovídal. „Ale co když nechce, abychom ji hledali? Co když ji vidíš tak špatně právě proto, že odešla za někým od nich? Za nějakým měničem, kterého třeba… miluje?“ Musel vynaložit veškeré své úsilí, aby ze sebe to slovo dostal. Nedokázal si ani představit svou Bellu s jiným mužem.

„Edwarde, to vidění by se tím vysvětlovalo, ale za kým by šla? Její rodina je přece mrtvá a naše rasa ostatní měniče vyhubila už dávno. Ona je vlastně posledním úkazem, že někdy něco takového vůbec existovalo.“

Edward zavrtěl hlavou. „A kde ji chceš hledat? Kdyby nás chtěla ještě někdy vidět, napsala by kde je. To chceš prohledávat celé Spojené Státy?“

Alice se zamračila. Zprudka se postavila na nohy a její trpělivost právě dosáhla až po okraj pomyslného hrníčku. „Klidně, Edwarde. Klidně prohledám i celou zeměkouli, kousíček po kousíčku, dokud ji nenajdu. Je mi jedno, jestli má u sebe třeba celou smečku dávno vymřelých měničů. Když to bude nutné, já a klidně si troufnu říct, že i celý zbytek rodiny, za ni bude bojovat, kdyby bylo potřeba!“

Edward se na ni podíval tím samým mdlým pohledem. „A proč by to dělali?“ zašeptal.

Jestli předtím Alice mluvila rozzuřeně, tak teď byla přímo jako čertík, který právě vylítl z krabičky. „Proč?!“ zakřičela. „Ty se doopravdy ptáš proč?!“

Edward neodpověděl. Pouze bez náznaků emocí pozoroval psychický výplod své sestry.

„Ty seš takovej trouba, Edwarde!“ řekla už o něco klidněji, ale její hlas se stále třásl rozrušením. „Copak si vůbec neuvědomuješ, co se v posledním měsíci dělo?“

Bolestně ho píchlo u srdce. Samozřejmě, že si to pamatoval. Až moc dobře…

Alice si všimla malé změny v jeho pohledu a věděla, že je na správné cestě. Pokračovala… „Už když se tady Bella poprvé objevila, všichni jsme si všimli, jak se na ni díváš, jak ji pozoruješ. Vypadal jsi, že jsi ochoten za ní položit život. Na malou chvíli jsme mohli být všichni šťastní, protože jsme věděli, že ty jsi šťastný – jistým způsobem. Když potom odešla, ty jsi viditelně posmutněl. Znovu ses začínal pomalu uzavírat do své ulity a my jsme o tebe měli strach. Jenomže pak, zničehonic se vrátíme domů a najdeme tam vás dva. Oba dva máte v očích jiskřičky štěstí, které z vás sálá do každého kouta místnosti. Měl bys vidět Esme a Carlislea – a vůbec, nás všechny – s jakou radostí jsme vás dva pozorovali, když jste se konečně odhodlali si říct, co k sobě opravdu cítíte. Bella nám všem přirostla k srdci. Ty jsi byl šťastný, že máš ji, my jsme byli šťastní, že máme novou sestru a Esme s Carlislem, že mají novou dceru. Zkrátka, všichni jsme byli šťastní, když jsme viděli štěstí vás dvou. Doopravdy si myslíš, že by někdo z nás dovolil, aby ses zase uzavřel do sebe? Abys s nikým nekomunikoval a jen nepřítomně zíral z okna? Myslíš si, že nás tímhle svým chováním všechny nemučíš?“

Edward se ji celou dobu díval do očí. Viděl v nich upřímnost. Pocit viny ho celou dobu zaplňoval neuvěřitelnou rychlostí. Nechtěl už nikomu ze svých blízkých ubližovat. Uvědomoval si, co všechno pro něj dělají, co pro něj obětují…

Zatímco přemýšlel, na Alicině tváři se rozprostíral ohromný úsměv. Samozřejmě už věděla, jak to dopadne. A Edward si to v jejích myšlenkách přečetl také. Přes všechnu svou bolest se pokusil usmát a pomalu přikývl. „Chci ji najít…“ zašeptal.

Alice mu rozradostněně skočila kolem krku a stiskla ho v pevném objetí. „Neboj se, slibuji ti, že to nevzdáme, dokud ji neobjevíme. Víme, že ty ji miluješ, ale i pro nás hodně znamená.“

Edward se usmál o něco upřímněji, ale bolest zakrýt nedokázal. „Kdy vyrazíme?“

Alice se na chvíli zamyslela. „Přišlo by mi rozumné to odložit na ráno. Možná se mi za tu dobu objeví přesnější vize a my budeme mít lepší mínění o tom, kde ji hledat. Ona sama možná ještě neví, kudy jde. Musíme jí dát čas.“

Nezmohl se na nic jiného než na přikývnutí.

Alice ho s povzbudivým úsměvem popadla za ramena a donutila ho vstát. „Teď půjdeme domů. Lov se odložil a všichni tam na nás čekají. Řekla jsem jim, že se mi její budoucnost ztrácí a oni teď netrpělivě čekají, co jim povíme. Seznámíme je s naším plánem. Uvidíš, že budou souhlasit,“ řekla.

Edward se s bolestným povzdechem rozhlédl naposled kolem sebe a potom se raději nechal vést pryč. Nechtěl trpět ještě většími žalostivými vzpomínkami…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 18. kapitola: