Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 15. kapitola

10.07.2010 (17:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3712×

Když jsme toho rána sešli do kuchyně, a já jsem byla uvelebená v Edwardově náručí, měla jsem trochu obavy, jak na to zareagují ostatní. Ale dole byla jen Esme s Carlislem a ti se usmívali, jak… já ani nevím, asi jak měsíček na hnoji. Tak zvláštně se culili, až mi bylo trapně. Ale z očí jim vyzařovalo upřímné štěstí a to mě trochu uklidňovalo.

Emmett se doopravdy po celou dobu mé snídaně dolů nedostavil. Na jednu stranu se mi chtělo posmívat se mu, ale na druhou… no, bylo mi ho docela líto. Znovu jsem si představila v mysli Rose a… musela jsem zadržet smích.

Když jsem se najedla, že jsem div nepraskla – a i tak jsem nesnědla ani třetinu z toho, co mi připravili, jsme se s Edwardem vrátili zpět do jeho pokoje. Tentokrát už jsem ho přesvědčila, že dojdu po svých, a on kupodivu po počátečních protestech vůbec neodporoval.

Jakmile se za námi zaklaply dveře, ihned mě objal zezadu kolem pasu a přitáhl si mě víc k sobě. Ucítila jsem ve vlasech něco studeného a s jistotou to mohla označit za jeho rty.

Otočila jsem se mu v pažích, abych k němu byla čelem. Zářivě se usmál a náruživě začal putovat rty přes části mého těla. Začal u mých úst, kde se taky zdržel nejdéle. Pokračoval přes tvář k uchu, potom zpátky po linii čelisti a přes krk postupoval až k mé mu rameni. A potom zase zpátky. Zastavil se ale u mého krku.

„Co bys dneska chtěla dělat?“ zašeptal v pauze mezi polibky. Zamyslela jsem se, ale nic mě nenapadalo. Zvedla jsem jeho hlavu tak, abych ho mohla políbit na rty.

„Asi to nechám na tobě,“ vydechla jsem omámeně a znovu si na malý okamžik přivlastnila jeho ústa. Bylo mi jedno, co budeme dělat. Klidně bych celý den jenom seděla v jeho náručí a byla bych víc než spokojená.

„Co kdybychom šli na pláž? Budeme tam mít víc soukromí,“ zamumlal v polibku. Když přitom mluvil, jeho rty mě příjemně šimraly a já jsem se usmála. Jak tomu, tak jeho nápadu. Musela jsem uznat, že tady bylo přece jenom krapet přeplněno a já jsem s ním chtěla mít alespoň trošičku soukromí.

Odtáhla jsem se od něj a obdařila ho svým úsměvem. „Půjdeme hned?“ zeptala jsem se. Zasmál se nedočkavosti, která ze mě přímo vyzařovala. Chytil mě za ruku a společně jsme vyšli zadními dveřmi do zahrady. Za příjemného hovoru, doprovázenému občasnými doteky a lechtivými polibky, jsme kráčeli lesem. Jednou rukou mě celou dobu objímal kolem pasu a já jsem si tak připadala bezpečněji. Dokonce i má, ne zrovna skvělá rovnováha, se držela a já jsem sebou nepráskala o zem při každém druhém kroku.

Možná při každém třetím, ale to jsem se se zemí stejně moc seznámit nestihla, protože mě jeho pohotové ruce vždy včas zachytily.

Ovšem když už tak udělal nejméně po třicáté, nechápavě zakroutil hlavou. „Tak takhle by to nešlo,“ řekl přísně. Chvíli jsem ho vyděšeně pozorovala, abych zjistila, jestli se doopravdy zlobí. Ale potom mi najednou zmizela zem pod nohama a já jsem se octla v jeho náručí, kde jsem se setkala s jeho, už zase usměvavým, pohledem. Nechápavě jsem nad tím zavrtěla hlavou, ale neprotestovala jsem. Moc se mi tady totiž líbilo…

Pohodlně jsem mu obmotala ruce kolem krku a nechala jsem se nést. Jeho příjemná, kolíbavá chůze na mě působila zvláštním dojmem. Neuměla jsem přesně popsat ten pocit, který ve mně vyvolávala. Možná to bylo šílené, no, ne možná, ale určitě, ale při každém zhoupnutí jsem se cítila víc a víc v bezpečí a moje láska, i když jsem byla přesvědčená, že už to není možné, se zvětšovala čím dál víc. V duchu jsem si odfrkla. Jak je možné, že se můj cit prohlubuje zrovna při chůzi? Je to pošetilé, nenormální a… no jo… je to krásné.

Podívala jsem se mu do očí. Celou tu dobu mě sledoval. Začala jsem se pomalu utápět v jeho pohledu. Bylo to, jakoby mě polapil do svých soukromých pastí a já jsem se z nich už nedokázala vymotat… A ani jsem nechtěla.

Nevěděla jsem, kolik času uběhlo. Mohly to být jen vteřiny, minuty nebo taky hodiny, když se najednou zastavil. Donutila jsem se odtrhnout pohled od těch zlatých studánek a rozhlédla jsem se kolem. Stáli jsme ve stínu palmy. Před námi se rozprostírala pláž. Naše pláž. Pláž, na které mě poprvé uviděl. Já jsem bohužel neměla to štěstí, protože jsem byla jaksi mimo, ale on mi to vyprávěl. Pláž, kde jsme se znovu shledali, kde jsme si o sobě řekli téměř vše, kde jsem mu ukázala, kdo jsem… kde jsem si naplno přiznala, že ho miluju.

Opatrně mě postavil na nohy. Byla jsem tak omámená, že jsem nejdřív trochu zavrávorala, ale on mě hned se smíchem přidržel, abych neupadla.

Zkoumavě mě přejel pohledem od hlavy až k patě. Nevím, jestli se chystal utrousit nějakou poznámku na mou adresu, každopádně si to nejspíš, na poslední chvíli, rozmyslel a raději si mě přitáhla k sobě do obětí. Své ruce obmotal pevně kolem mě a já jsem si připadala tak příjemně. Tak uvolněně. Nechtěla jsem, aby to někdy skončilo… Ale když mi tak postupně docházely všechna fakta, došlo mi také to, že to nejspíš ani nikdy neskončí! Tedy, pokud ho po nějaké době neomrzím. Ale tomu jsem moc nevěřila, podle toho, jak se na mě díval, jak se mě dotýkal a jak mě líbal, jsem prostě nemohla vyvodit jiný závěr, než že mě miluje stejně jako já jeho. A já jsem si jistá, že ho budu milovat navždy. A to doslova.

On nestárne už skoro sto let. A já? Moje tělo zaseklo na mrtvém bodě ani ne před měsícem. Můj gen mi umožňuje nesmrtelnost. Tehdy jsem ji proklínala, ale dnes? Byla jsem za ni tak ráda, že kdyby mě jeho paže pevně nedržely, nejspíš skákala několik metrů do vzduchu.

„Na co myslíš?“ zaslechla jsem u ucha jeho tichý, melodický hlas. Aah, jak ten byl dokonalý. Hladil mě po duši jako samet.

„Na nic…“ řekla jsem automaticky, ale potom jsem si povzdechla. „A na všechno,“ dodala jsem. Ne, že by mi snad nedošlo, jak pitomě to znělo, ale vlastně to byla pravda. On byl moje všechno.

Zasmál se mi do ouška. „Na nic a na všechno? Jakou si z toho mám vyvodit definici?“

Když mě jeho rty zašimraly u ucha, trochu mi znesnadnily možnost odpovědi. Připadala jsem si jako mátonoha. Jak to jen dělal? To chci taky umět! Potom mu to alespoň budu moct oplácet. Každý stav omámení, který mi způsobil, bych mu vrátila i s úroky.

Ach jo… Proč nemůžu být tak krásná jako on? I z poloviny by to možná stačilo. Pak bych se mohla postavit vedle něj a říct, že k sobě patříme. Pak bych mohla svou  krásu využívat jako zbraň! Ale copak teď můžu? Ještě by si pomyslel, že jsem na palici.

Už zase mi svými polibky zasypával tvář. Bylo to tak dokonalé. Kdybych necítila jistotu v jeho pažích, nejspíš bych se mu tady sesypala k nohám. No, i když, potom by si tuplovaně pomyslel, že jsem na palici. Takže jsem si všechny možnosti, že spadnu, okamžitě zakázala. A přitom jsem doufala, že mě alespoň jednou má mysl poslechne. Prostě se žádné omdlívání konat nebude! Ale když potom jeho rty přejely přes ty mé a ovály mě tím sladkým dechem, už jsem si tak jistá nebyla…

Už jsem to nemohla vydržet. Jeho něžné dotyky mě tak burcovaly. Nedokázala jsem tam jen tak stát a vychutnávat si je – i když to zajisté bylo velmi příjemné. Potřebovala jsem mu to všechno oplácet.

Sebrala jsem všechnu odvahu a nedočkavě jsem se vrhla na jeho obličej. Byla jsem vášnivější, než jsem původně plánovala, ale v tuhle chvíli mi to vůbec nevadilo.

Zpočátku se zdál zaskočený mým jednáním, ale netrvalo ani vteřinu a začal mi vášeň naléhavě oplácet. Přerývaně jsem se nadechla, abych nabrala novou zásobu kyslíku do plic. Přitiskla jsem celé své tělo na něj. Jeho ruka mi začala jezdit po zádech a já jsem měla pocit, že snad každou chvíli vybouchnu. A doopravdy! S každým jeho dotekem a s každým polibkem jsem měla pocit, že se s nimi rychleji odpočítává čas na teoretických hodinách… Bylo mi krásně. Byla jsem šťastná s někým, koho miluju…

Edward:

Hrál jsem svými rty s jejím obličejem něžnou hru. Užíval jsem si tyhle chvíle. Neměly vůbec žádnou chybu. Miloval jsem, když jsem se mohl dotýkat její pokožky. Co si budeme nalhávat. Já ji miluji celou. Od nejhlubšího místečka její duše až po konečky jejích vlasů.

Byla tak krásná, tak něžná, tak hebká, tak dokonalá… mohl bych na ni takhle jmenovat přídavná jména, klidně celý den, ba co víc, celý týden! Nikdy by mi nedošla slovní zásoba. Vždyť na ni se daly použít všechny superlativy, jaké kdy existovaly. Všechno by ji to vystihlo. Od krásných vlasů přes dokonalou postavu až k jejím nadlidsky skvostným očím. Dobře, uznávám, že tady jsem musel udělat výjimku. Nejspíš bych jí neřekl, že má oči jako pomněnky. Na ní by spíš seděly čokoládové studánky. To by je dokonale vystihlo.

Zrovna jsem přejížděl rty přes její tvář. Bavilo mě ji napínat. Když v tom se stalo něco, co bych nečekal. Její tělo se ke mně přitisklo ještě víc. Naléhavě na mě začala útočit polibky. Zarazilo mě, jakou náhlou změnu nabrala naše něžná hra, ale jakmile jsem pocítil její vášeň, nemohl jsem ji neoplácet.

Moje ruka ji začala v pravidelných pohybech putovat na zádech. Když se mé prsty i přes její tričko třely o její pokožku, vyvolávalo to ve mně nové, dosud nepoznané, pocity. Jak je vůbec možné, že se to všechno stalo? Že stačila jedna dívka, úžasná dívka, k tomu, abych úplně pozměnil názory na život a vše kolem něj? Kdyby jen tušila, co se mnou každý dotyk jejích rtů dělá. Musel jsem se čím dál víc ovládat, abych se na ni nevrhl doslova. Nemyslím tím, že bych se na ni vrhl coby upír v útoku, protože to teď zcela jistě nehrozilo. Ačkoli totiž její krev voněla ohromně půvabně, už od začátku, nikomu z nás nepřipadala jako… potrava. Její výjimečné aroma bylo kouzelné, ovšem neprobouzelo v nás netvora. Bylo to skoro, jakoby byla jedna z nás. Jakoby by byla upírka a v žilách jí žádná krev neproudila. Což stejně nebylo možné, protože jsem ji viděl na vlastní oči… Já jsem tímhle myslel, že bych se na ni mohl vrhnout jako muž. Muž, který celý život nepocítil ani náznak touhy po tělesné lásce, ale ona mu stačila k tomu, aby od základů pozměnil své priority.

„Bello…“ Nebyl jsem si jistý, jestli to bylo pouhé zašeptání jejího jména nebo sten. Mohlo to být cokoliv a já bych stejně nebyl schopný to posoudit. Připadal jsem si úplně mimo. Byl jsem tolik unešený jejím tělem na svém a jejími rty na mých, že jsem měl co dělat, abych vůbec stíhal popadat dech. Jak směšné – jako bych ho jindy potřeboval. Ale jak už jsem tolikrát řekl, ona na mně úplně všechno změnila. Celou svou existenci jsem ji hledal. V hloubi duše jsem tajně doufal, že někoho jako ona někdy potkám. A to čekání se vyplatilo.

Zapletla mi prsty do vlasů a já měl co dělat, abych nevrněl, nebo spíš nevrčel, blahem. Zesílil jsem stisk okolo jejího pasu a společně s ní se svalil do písku. Polibky pomalu slábly, až přestaly úplně. Provinile sklopila hlavu a jemně zčervenala. Byla tak roztomilá!

„Promiň,“ zašeptala. Musel jsem se zasmát. Neříkal jsem ještě dneska ráno tohle slovo já?

Překvapeně se na mě podívala a rentgenovala mě pohledem. Zvedl jsem dlaň a se vší něžností, které jsem byl po takovém návalu touhy schopen, jsem ji pohladil po tváři.

„Nevidím žádný důvod k omluvám,“ řekl jsem a na důkaz toho jí dal rychlou pusu na špičku nosu. Samozřejmě, že jsem ji chtěl políbit na rty, ale bál jsem se, že to by stačilo k tomu, abych se znovu neudržel.

„Ale já jo,“ nedala se. Na chvíli se zamyslela a potom se malinko pousmála. „Teď jsem tady zvrhlík já.“

Zasmál jsem se hlasitěji a rozhodl jsem se přistoupit na její hru. Nasadil jsem výraz hrané rozhořčenosti a nevěřícně jsem zavrtěl hlavou. „No jistě… Měla by ses stydět. Svádět ubohého stařečka…“

Nejspíš jsem nebyl moc dobrý herec, neboť se začala smát taky. I teď, když už jsem ho slyšel po několikáté, mě její smích naprosto ohromil.

„No jasně. Ubohého a bezbranného, který by se mi ani nebyl schopen bránit,“ zopakovala má další slova z dnešního rána.

Odhodil jsem zbytečnou zamračenou masku z mého obličeje a od srdce jsem se zasmál s ní. Bylo to přirozené. Chytil jsem ji kolem pasu a párkrát jsem nás překulil, až jsem se zastavil na zádech a ona mi ležela na hrudi. Jenomže náš posun měl dopad na to, že stín palmy už na nás nedosáhl a sluneční paprsky začaly dopadat na mou pokožku.

Úžasem vydechla a pootevřela ústa, že bylo skoro nemožné jim odolat. Dívala se na mě s údivem, obdivem a oddanou láskou. Už jako tolikrát, i teď jsem pocítil malé, zato velice příjemné škubnutí u srdce. Má mysl se zatetelila blahem. Zpočátku jsem se bál, abych ji nevyděsil, ale v očích měla jasně vepsané, že to není možné.

Pomalu jsem zvedl hlavu, abych mohl znovu okusit její překvapené rty. Chtěl jsem do toho polibku dát všechnu lásku, kterou jsem cítil, a mohl jsem jen doufat, že se mi to povedlo. Tohle, na rozdíl od předchozího, nebylo až tak vášnivé. Jistý náznak touhy tam sice byl, ale dokonale se vyrovnal s překypující láskou a něhou.

Otevřel jsem oči a pohlédl jsem do těch jejích. „Co kdybychom se už navzájem přestali za všechno omlouvat?“ zeptal jsem se tiše. Neměl jsem potřebu mluvit nahlas, protože by to narušilo tu kouzelnou chvíli.

Usmála se a zahanbeně sklopila oči. Nechápal jsem proč. „To beru,“ špitla.

Znovu mě políbila. Jednou, dvakrát… Když v tom její rty zmizely. Vlastně, celé její tělo zmizelo. Ucítil jsem, jak mi na kůži dopadla sprška něčeho jemného. Otevřel jsem oči, abych se na to podíval. Byl to písek, velká kopa písku…

Vedle sebe jsem zaslechl její hlasitý smích, jenž se ode mě vzdaloval. Utíkala k moři, ale to jsem jí přece nemohl nechat jen tak projít. Vyskočil jsem na nohy, přičemž ze mě všechna ta jemná zrníčka popadaly, a běžel jsem za ní. I když utíkala rychleji než normální člověk, mně se nemohla vyrovnat! Se smíchem jsem ji za pár vteřin chytil kolem pasu a párkrát se s ní otočil dokola. Hlasitě vypískla, ale hned na to se začala smát ještě hlasitěji. Byla tak rozkošná…

Položil jsem ji na zem a podíval jsem se jí do očí. „To se nedělá,“ řekl jsem. Snažil jsem se o přísný tón, ale s mým smíchem to tak rozhodně nevyznělo.

Vyplázla na mě jazyk. „Není to ani minuta, co jsme si zakázali jakékoliv omluvy, takže…“ Nechala větu vyznít do ztracena a andělsky se na mě usmála.

„Takže mi nezbývá nic jiného, než si vybrat odškodnění,“ dokončil jsem to za ni. Chvíli mě zmateně pozorovala. V jednu chvíli stála nohama pevně na zemi a za malý okamžik už jsem ji pevně chytil kolem pasu a nadzvedl si ji tak, aby naše obličeje byly ve stejné rovině. Chvíli jsem se jí díval do očí, ale potom už jsem své pokušení nedokázal tak lehce ovládat.

S radostí, láskou a něžností jsem ji hluboce políbil. Obmotala mi ruce kolem krku a do polibku se dobrovolně přidala. Cítil jsem celé její tělo na svém. Bylo to tak opojné, že už jsem si zase musel dávat pozor na to, abych krotil svou touhu.

Když se ode mě po pár dlouhých vteřinách zase odtáhla, s láskou mi pohlédla do očí. „Dluh splacen?“ vydechla ještě stále omámeně.

Usmál jsem se. „Hm…“ Dělal jsem, že o tom hluboce přemýšlím. „Však já si potom ještě vyberu úroky,“ zašeptal jsem nakonec a s novým pokušením jsem se k jejím rtům vrátil…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 15. kapitola: