Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pouta důvěry - 1. kapitola

Pouta důvěry - 1. kapitolaBella není obyčejný člověk a ani upír. Je měnič, ovšem ne takový, jaké doposud známe. Když některý z nositelů vzácného genu dovrší šestnáctých narozenin, nastane zatmění měsíce, při kterém nastane jejich první přeměna ve zvíře, které každý nosí odmalička uvnitř svého těla. Bellina matka je laň, otec medvěd a její bratr puma… Všichni jsou zvědaví, v co se promění Bella, ale bude pro ně velkým překvapením, když se z ní místo vznešeného zvířete stane mořská panna, která se v jejich legendách nachází pouze jednou jedinkrát… Jenomže tohle není vše. Když Bellinu rodinu napadne skupina novorozených upírů, boj nepřežije nikdo z jejích drahých. Ona ve své zoufalosti utíká z domova do moře. Plave tak dlouho, dokud nenarazí na jeden malý ostrůvek… Ale jak se zachová, až se tam nastěhuje rodina upírů a ona k jednomu z nich pocítí jistou náklonnost? Co u ní zvítězí? Láska nebo nenávist vůči jeho rase?

Seděla jsem u okna, za kterým vládla černo-černá tma. Tuto noc mělo nastat zatmění měsíce. Přesně na tuto chvíli celá moje rodina čekala. Otec, matka a dokonce i můj bratr. Dnes se mělo stát to, co pro všechny členy našeho kmene znamená osudovou změnu.

Za okny bylo slyšet narážení vln do skal na pláži. Ano. Žili jsme hned vedle moře a nejbližší civilizace odsud byla vzdálená dvacet pět kilometrů. Ale nám to nevadilo. My totiž nejsme lidi. Jsme vzácná, velice ojedinělá rodina. V téhle době už nejspíš poslední, ale kdysi nás bylo mnoho... Byli jsme rodina měničů.

Každý z nás měl v sobě vzácné geny. A právě ty za to všechno můžou.

Když kdokoliv z nás dospěje šestnáctého roku života, nastane zatmění měsíce. Jakmile zmizí i jeho poslední cíp, proběhne naše první přeměna, při níž každý zjistí, jaké je jeho duchovní zvíře.

Můj otec se mění v medvěda, matka v laň a můj bratr v pumu. Všichni čekali, v co se změním já. I já byla docela zvědavá, ale ani zvědavost nedokázala překrýt ten strach a smutek… Byla jsem smutná. Věděla jsem, že nikdy nepotkám opravdovou lásku. Nikdy nezažiji to bláznivé okouzlení… A za to může můj pitomý původ! Který člověk by taky stál o nesmrtelnou nestvůru? Ale i kdyby se někdo takový našel, já bych ho nedokázala milovat. Nedokázala bych cítit ten nádherný cit k někomu, o kom bych věděla, že tenhle svět stejně za pár let opustí a já zůstanu zase sama trpět v bolesti. Bylo to sobecké, ale byla to krutá pravda!

Ale všichni ostatní z naší nesmrtelnosti byli nadšení. Vždy mi říkali, že bych měla být šťastná, že jsem výjimečná, ale já jsem o to za tuto cenu nestála! Bratrovi to vše bylo jedno. Ten lásku nehledal, protože jeho životním cílem bylo pouze být nejsilnější ze všech. A mí rodiče… Těm se to mluví! Oni mají jeden druhého. Oni už druhou číst své duše našli!

„Isabello! Pojď ven! Už je čas!“ zavolal z venku můj otec hrubým hlasem plným autority, které nebylo možné vzdorovat. Nejraději bych tady zůstala, žádného zatmění se nezúčastnila a nechala bych své tělo, aby jednou zemřelo přirozenou smrtí. A ne rukou nepřátelského upíra… Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Sbohem živote! Sbohem svobodo! pomyslela jsem si smutně a odhodlaně vykročila vstříc nevyhnutelnému osudu.

Venku na pláži už stáli všichni. Upírali na mě povzbudivé pohledy, ze kterých čišela zvědavost, v matčině očích jsem dokonce zahlédla i pýchu. Nedokázala jsem to pochopit. Jak může být pyšná na to, že se z její dcery za chvíli stane nestvůra s chlupatým kožichem? Podívala jsem se na oblohu. Měsíc se začínal pomalu ztrácet a za chvíli už byl vidět pouze uzounký cíp. A pak se to stalo.

Ucítila jsem zvláštní tlak v uších. Asi jako když sedíte ve startujícím letadle. Ale tohle bylo mnohem silnější. Drásalo to mé ušní bubínky a já pomalu neslyšela vůbec nic ze svého okolí. Začalo ze mě vyzařovat duhové světlo, které mě na okamžik oslepilo. Zavřela jsem oči a snažila se soustředit na to všechno najednou. Cítila jsem, jak se zatínají všechny svaly v mém těle a tím znásobují mou sílu. Jak má krev proudí v žilách třikrát rychleji, aby se v srdci stihla přeměnit v krev zvířecí. Ztratila jsem pevnou zem pod nohama a na chvíli se ocitla ve vzduchu. Kolem mě vál silný vítr a foukal mi vlasy do obličeje… A pak jsem se najednou s ohlušující ránou octla na zemi.

Pocítila jsem hrubý písek v dlaních, jak drásá mou pokožku. Potom jsem zvedla hlavu a rozhlédla se kolem.

Jako první mi zrak padl na mou rodinu, jenž na mě upírala své vyděšené pohledy. Až teď jsem si to uvědomila. Podívala jsem se zpět na své ruce, ve kterých jsem drtila písek. Byly lidské... Takže přeměna neproběhla, tak jak měla?

Ale když jsem se chtěla s radostí postavit a zavýsknout si, uvědomila jsem si, že to nejde. Podívala jsem se směrem, kde mají být mé nohy a zděšeně vykřikla. Už tam totiž nebyly. Místo nich jsem měla dlouhý šupinatý ocas, který zářil všemi barvami a i ve tmě se lehce třpytil.

Vyděšeně jsem se podívala na obličeje mých rodičů. Matka a bratr se tvářili stejně vyděšeně jako já, ale otcův obličej se z překvapení pomalu rozlíval do šťastného úsměvu.

„Dispersa!“ zvolal nadšeně a já jsem na něj vyjeveně zírala.

„Dis- cože?“ zeptala jsem se zděšeně a znovu se snažila zvednout na rukách, ale stejně jako při prvním pokusu jsem se s heknutím svezla zpět do písku. Stále jsem nedokázala pochopit, proč všichni členové mé rodiny se proměňují v savce a já jediná vypadám jako nepovedená ryba!

Zářivě se na mně usmál. „Dispersa!“ zopakoval. „Isabello, ty jsi ojedinělá! Za poslední čtyři tisíce let byla pouze jedna z nás jako ty. Zemřela před šest set padesáti lety. Existuje o ní legenda,“ začal vyprávět. „Jmenovala se Annalia. Narodila se zhruba v roce 990. Byla krásná a už odmalička velice nadaná. Všichni se těšili na den její přeměny. Tehdy při zatmění nastala bouřka. Když se měsíc zahalil a Annaliu navštívila náš bůh Alri, tak do Annalie udeřil blesk. Tehdy její přeměnu sledovala celá vesnice. Všichni tam vlastnili naše geny. Ano… Tehdy nás bylo mnoho,“ řekl smutně nad tou vzpomínkou, ale rychle pokračoval ve vypravování. „Když se Annalia skácela v mdlobách k zemi, všichni byli vyděšení. Její bezvládné tělo odnesli na pláž. To místo odjakživa milovala. Položili ji na kámen, o  který se tříštily vlny. Utvořili kolem ní půlkruh a chtěli jí dát zasloužené sbohem. Najednou se však stalo něco, co nikdo nečekal. Přišla velká vlna a Annaliu smetla do vody. Viděli, jak její tělo unášejí vlny. Když v tom je oslepilo zářivé světlo. Ano, bylo to tak,“ dodal přesvědčivě, když zpozoroval můj nechápavý výraz. „Alri ji navštívil podruhé. Dal jí druhou šanci. Z vody se tehdy vynořila překrásná mořská panna, kterou oprávněně nazvali Dispersa – což by u nás znamenalo ojedinělá!“

„Ale,“ namítla jsem zmateně. „Vždyť já jsem při přeměně neumírala, ani jsem nebyla v moři, ani… Já tomu nerozumím!“ Trpělivost mi pomalu docházela. Možná za to nesl vinu můj šok, nebo možná nový způsob myšlení v novém těle, co já vím…

„Isabello, zlatíčko moje.“ Přiklekl si ke mně a pohladil mě po tváři. „Alri si tě vybral. Viděl, že jsi výjimečná. A chtěl, aby ti to zůstalo.“ V očích se mu zaleskly slzy.

Takže mi chce říct, že ten ocas neznamená, že je ze mě ryba, ale pouze to, že se ze mě stala mořská panna?

„Povíš mi o Annalie víc?“ zeptala jsem se nakonec. Na nic jiného jsem se nezmohla.

„Víc o ní nevím,“ posmutněl. „Nic víc si nepamatuji. Ale v našich knihách o ní najdeš vše.“

Vděčně jsem se pousmála.

„Teď bys měla jít do vody.“

Překvapeně jsem na něj vykulila oči.

„No nedívej se tak na mě,“ řekl s pobaveným úsměvem. „Teď už jsi nesmrtelnou a voda je tvůj živel.“

Popadl mě do náručí a ladnou a nepřerušovanou chůzí mě odnesl do vln. Moře dnes bylo docela klidné. Když se otce voda dotkla, okamžitě mu naskočila husí kůže. Ale mně vůbec nepřišla studená. Naopak. Příjemně hřála.

„Díky,“ zašeptala jsem k němu a po chvíli váhání jsem se ponořila pod hladinu vody.

Vodní svět mě okamžitě naprosto uchvátil. I když byla noc a venku jsem neviděla ani na krok, tak pod vodou pro mě vše zářilo. Teď jsem nepotřebovala dýchat. Připadala jsem si jako v ráji. Kolem mě pluly různobarevné ryby a já měla pocit, že se na mě dívají. V našedlém písku bylo spousta mušlí, kamínků a vodních rostlin. Ta krása nešla popsat slovy, museli by jste to vidět! Původní vyděšení se rázem změnilo v nadšení. Nervozita opadla a já jsem se cítila víc než povzneseně. Teď už jsem konečně věděla, kam patřím. Tohle byl můj svět!

Dost neochotně jsem se po pár hodinách donutila vylézt z té krásy a přeměnit se zpět v člověka. V domě jsem si zalezla do naší objemné knihovny a začala jsem pátrat. Většinu knih už jsem četla jako malá, ale o záhadné Annilie jsem nenašla ani řádku.

Po chvíli mi do rukou padla tlustá kniha se starým a oškubaným obalem. Zel na něm však zlatý nápis: Domitor Maris (vládce moří). Název mně zaujal a tak jsem s ní odcupitala ke mně do pokoje a začala jí listovat. Dlouhou dobu jsem nic nenacházela a už jsem to chtěla vzdát. Ale najednou venku zafoukal vítr a oknem vletěl do mého pokoje. Otočil pár stránek a já jsem se najednou dívala na nádherný obraz mořské panny, pod kterým tkvěl nápis Dispersa Annalia.

Omámeně jsem se podívala ven z okna. Že by Alri doopravdy existoval? Nikdy jsem na to moc nevěřila. Myslela jsem, že to jsou pouhé výmysly našich lidí. Ale tohle tedy byl jasný důkaz. Ihned jsem se však ponořila do Annaliina příběhu…

…Byl deštivý večer. Za okny světnice burácel hrozivý vítr a vysílená žena ležela ve světnici na zemi. Byla u ní pouze její sestra. Manžel i rodiče byli venku a bojovali proti studeným. Žena si přála, aby se to stalo až někdy jindy. Ne teď! V tom místnost proťal její výkřik. Žena trpěla čím dál kratšími stahy. Za chvíli měla porodit své dítě a nikdo jí nebyl na blízku. Až na její sestru. Ale ta o porodu nevěděla vůbec nic. Sama děti neměla a měla snad ještě větší strach, než rodička.

Po nekonečných dvou hodinách nadlidského úsilí na svět přišla malá, roztomilá dívenka. Na rozdíl od ostatních dětí ale nebrečela. Na tváři ji pohrával nádherný úsměv, který všem už od prvního okamžiku hlásal, že nebude jen tak obyčejná. Matka se na ni šťastně usmála, ale pak začala ztrácet vědomí. V tom do světnice konečně vpadl její manžel. Byl zděšený. Jeho žena právě umírala a za všechno může on!  Byl rozhodnut, že jestli jeho láska ten boj prohraje, půjde co nejrychleji za ní. Ale žena bojovala. Nechtěla od svého dítěte odejít. Chtěla být s ním…Byl zázrak,  že v sobě našla tolik síly a vrátila se zpět…

Dívku pojmenovali Annalia. Rostla rychle. Byla zdravá a krásná. Všichni se těšili v jaké zvíře se přemění. Všichni tipovali nějakou kočkovitou šelmu. Naprosto se na ni hodila. Měla pružné tělo, byla rychlá…Když nastal všemi očekávaný den, sledovala to celá vesnice. Byla bouřka. Burácel hrozivý vítr. Do Annalie uprostřed přeměny  udeřil blesk a ona se v mdlobách skácela k zemi…

Tuhle část už jsem znala a tak jsem rychle nalistovala pokračování.

…Když Annalia poprvé poznala krásy moře, byla uchvácena. Tolik barev a nádherných živočichů. Uvědomila si smysl svého bytí. Nikdy se nechtěla z toho kouzelného světa vynořit. Ale musela.

Následujícího dne se pohádala s otcem. Všichni si o její přeměně mysleli, že je výjimečná, ale on ne. On ji považoval za démona. Nevěřil že by ji Alri mohl navštívit dvakrát. Myslel si, že pod vodou do jejího těla vstoupil nějaký zlý démon a ona teď už nepatří k nim. Vykázal ji z domu. Matka brečela, prosila ho, aby to nedělal, ale on nechtěl ustoupit.

Annalia tedy naposledy objala svou matku a odešla k moři. Zhluboka se nadechla a proměnila se. Plavala daleko. Ani nevěděla kam. Doplavala až k jednomu opuštěnému ostrovu. Tam se usídlila. Dlouho plakala. Nechtěla věřit tomu, že jí její milovaný otec nenávidí…

Annalia žila několik století v osamění. Ale jednoho dne se vzepřela sama sobě. Chtěla se vrátit zpět na pevninu. Žít mezi svými. Několik dní hledala cestu zpět.

Když dorazila zpět do rodné vesnice, vykřikla zděšením. Vesnice byla do základů vypálená. Nikdo zde nebyl. Pomalu došla až ke zbytkům jejího rodného domu. Zvenčí byl ohořelý, ale světnice zůstala skoro nedotčená. Vše bylo zahaleno pod tlustou vrstvou prachu. Jako v mrákotách došla k dřevěnému stolu. Sedla si na starou vrzavou židli a začala plakat.

Ale najednou si všimla, že na stole ležel kus pergamenu.

Popadla ho a pustila se do čtení. Bylo to poslední rozloučení její matky.

„Drahá Annalii. Vím, že se jednoho dne vrátíš. Tímto dopisem bych ti chtěla dát poslední sbohem. Upíři napadli naši vesnici. Teď jsou na opačném konci, ale já vím, že brzy dojdou i sem. Nejspíš nikdo z nás nepřežije. Nás je sice hodně, ale oni mají přesilu. Teď musíme jít všichni bojovat. Sbohem, Annalii. Miluji tě!“

Annalia propukla v ještě větší pláč. Už nechtěla na tomto světě být. Několik let hledala po celém světě upíry. Když je našla, požádala je o smrt. A upíři její prosbě s radostí vyhověli. A tímto skončil příběh Dispersa – ojedinělé dívky, která našemu lidu ukázala, čeho všeho je náš Bůh schopen. Navždy tak zůstane v našich srdcí…

Omámeně jsem vzhlédla od knihy. Zjistila jsem, že mám v očích slzy. Ten příběh byl dojemný. Annalia měla smutný osud. Doufám, že mě stejný nepotká. Nedokázala jsem si představit, že bych přišla o mou rodinu. I když jsem je občas kvůli  mým genům nenáviděla, tak teď jsem jim za ně byla naopak vděčná.

Miluji je za to, že mi dali život. A ta láska nikdy neopadne…Byla jsem vyčerpaná a tak jsem brzy upadla do sladké říše snů…

Probudil mně vyděšený výkřik. Ozýval se zvenku. Cítila jsem oheň. Rychle jsem přiskočila k oknu a zalapala po dechu. Cítila jsem zvláštní nasládlou vůni a ohromně se zděsila. Venku byli tři upíři…

Otec i bratr ve svých silných podobách bojovali, jak jen mohli. Matku jsem nikde neviděla. Pane Bože, snad není mrtvá! Ale než jsem stihla doopravdy panikařit, rozrazily se dveře a ona vtrhla do mého pokoje.

„Isabello! Musíš odsud rychle utéct! Vyjdi zadním východem a mořem uteč pryč!“ V očích měla slzy. Stejně jako já.

„Ale mami, přece si nemyslíš, že vás tady jen tak nechám?!“ namítala jsem hystericky.

Pevně mně stiskla v obětí. „Musíš!“ zašeptala mi do vlasů.

Umanutě jsem zavrtěla hlavou.

„Isabell!“ zněla zoufale. „Prosím! Kvůli mně!“ Do ruky mi vtiskla stříbrný náramek se čtyřmi přívěšky. Medvěd, laň, puma a... a mořská panna.

Dívala jsem se jí do očí, bojovala jsem sama se sebou, ale když jsem viděla její naléhavý výraz, musela jsem jí vyhovět. Naposledy jsem jí padla kolem krku. Pevně jsem ji objala a nechala mé slzy, aby jí smáčely rameno. Bylo zvláštní loučit se s ní. Věděla jsem, že se určitě ještě jednoho dne vrátím, ale i tak… Trochu jsem se od ní odtáhla podívala jsem se do jejího obličeje. Do obličeje, který byl tak totožný, ale zároveň odlišný s tím mým. Byl mladý, naprosto stejný, jako před šedesáti lety, kdy se ve svých šestnácti letech svým růstem zasekla. Její tmavé oči, zalité slzami, se na mě pokusily usmát.

„Děkuji!“ zašeptala a vtiskla mi polibek do vlasů. „Teď běž. Máš málo času. My tady budeme bojovat. Ale Isabell, moc tě prosím! Slib mi, že ať už se stane cokoliv, neuděláš žádnou hloupost a zůstaneš na tomhle světě dál. Nesmíš nechat úplně vymřít náš rod!“ Nechtělo se mi ani pomyslet na to, že by tady nad nebyli, až se sem vrátím. Oni tady budou! Tolik jsem se v duchu zoufale přesvědčovala, ale pocit klidu se nedostavoval.

Dostrkala mě ze schodů dolů až k zadním dveřím. Naposled jsem ji objala, ale potom už jsem musela jít. Vběhla jsem do moře a okamžitě se proměnila. Ještě jsem však stihla vidět poslední loučivý a bolestný pohled mé matky.

 

Ve vodě jsem plavala rychle. Ještě rychleji, než běhají upíři. Ale nevěděla jsem kam míří moje cesta… Už jsem plavala nejméně hodinu. Pořád jsem musela myslet na to, že jsem tam mou rodinu nechala ve štychu. Ale měli pravdu. Já bych jim nebyla nijak nápomocná. Sice jsem v téhle podobě měla větší sílu. Ale nemohla jsem se s ocasem pohybovat po souši… Ještě bych jim tam způsobila problémy, jak by se mě snažili chránit.

Měla jsem strašný pocit a najednou jsem pocítila prudkou zuřivost. Je mi jedno, jestli jsou ti upíři silnější než já. Já prostě potřebuju vědět, co je s těmi, které miluju! Bez rozmýšlení jsem otočila směr a mířila tak zpět k pevnině.

Ale když jsem tam dorazila, uvědomila jsem si, že teď už je pozdě… Dům byl v plamenech a poslední co jsem zahlédla těsně před tím, než jsem se zhroutila v pláč, byla dvě mrtvá těla před domem. Ohromný medvěd a statečná srna…

Ne.. Néééé! To nemůže být pravda! Začaly mi téct po tváři slzy a ani jsem si neuvědomovala, že nahlas mohutně vzlykám. Jsou pryč. Všichni jsou pryč! Matka s otcem jsou mrtví, jsou pryč! A Jacob taky! Jeho tělo určitě leží někde poblíž nebo možná zůstalo v plamenech… Nechtěla jsem ho vidět a způsobit si tak mnohem horší bolest.

Ale v tu chvíli můj smutek vystřídala zlost. Zlost proti upírům, kteří z nevysvětlitelného důvodu napadli nevinné! Nejraději bych je teď všechny našla. Umučila bych je k smrti a neměla bych slitování!

Anebo by mohli zabít oni mně… Stejně, jako to udělali Annalii. Už jsem byla rozhodnuta je najít a požádat je o smrt, ale najednou jsem si uvědomila poslední slova mé matky.

„Slib mi, že ať už se stane cokoliv, neuděláš žádnou hloupost a zůstaneš na tomhle světě. Nesmíš nechat úplně vymřít náš rod!“

Kvůli ní tady zůstanu... Svůj slib dodržím. Už jsem nechtěla vidět jejich rozsápaná těla, a tak jsem se ponořila zpět do vody. Chtěla jsem odsud pryč. Už nic víc…

Po několika hodinách jsem spatřila malý ostrov. Vypadal opuštěně. U břehu jsem se proměnila zpět v člověka a z posledních sil jsem se doplazila na souš, přičemž jsem si rozřízla nohu o ostrý výčnělek nějakého kamene. Už jsem neměla sílu. Byla hluboká noc a já jsem usnula.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Pouta důvěry - 1. kapitola:

 1
06.09.2013 [17:42]

HCullenOrigoš. Emoticon Nic podobnýho jsem zatím nečetla... Takže ji určitě dočtu. Emoticon Je to pěkný a doufám že takhle budou i další kapitoly. Chtěla jsem zanechat koment až u poslední kapitoly, ale nešlo to, přeci jsem musela něco napsat. :) a určitě něco napíšu i na konci... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!