Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Potížista - 12. kapitola

Potížista - 12. kapitolaČeká nás mírně zlomová kapitola. Cullenovi jsou zrovna pryč, ale to neznamená, že se někdo z nich nemůže vrátit dřív.

Cullenovi už třetí den nebyli ve škole. Alice říkala, že pokaždé, když je hezky, jede celá jejich rodina kempovat do hor. Ve Forks poslední tři dny slunko přímo pařilo a to i přesto, že byl začátek února. Alespoň někdo si těch krásných a slunečných dní, které jsou ve Forks pouze párkrát do roka, užije. Já si místo toho mohla jen představovat, že jsem venku a místo toho jsem seděla zavřená ve škole na hodině chemie. Jako kdybych ji já, jako budoucí právnička, někdy potřebovala. Bylo těžké soustředit se na chemii, když jediné, co jsem opravdu chtěla, bylo utéct ze třídy a užívat si slunce, dokud to šlo. A přiznávám, část mě taky přemýšlela nad Edwardem. Poslední dobou jsem na něj myslela až nezdravě často. Člověk takhle nad kamarádem nepřemýšlí, ne pokud nejde o něco víc. A ty naše dvě skoro pusy mě strašily ve dne v noci, obzvlášť, když jsem se v přítomnosti Alexe přistihla, že myslím na to, jaké by to bylo Edwarda políbit. Chtě nechtě jsem si musela přiznat, že mě Edward přitahuje. Možná, že kdybych s ním tehdy nezačala jezdit na závody, nic z toho by se nestalo. Denně bychom se potkávali ve škole, já bych ho nenáviděla, on by si mě nevšímal, všichni by byli spokojení. Místo toho jsem si já najednou nebyla jistá svými city, jak k Alexovi, tak k Edwardovi. Edward musí být zřejmě taky trochu zmatený, vzhledem k tomu, že už jsem ho dvakrát málem políbila. A nakonec je tady Alex, který nemá o ničem ani tušení a myslí si, že všechno je v nejlepším pořádku. Můj život je hotová telenovela.

„Slečno Swanová,“ řekla přísně profesorka, když si všimla, že místo na tabuli koukám ven. To se mi poslední dobou stávalo často.

Nebyl to zrovna nejlepší způsob, jak se chovat před přijetím na vysokou. Přihlásila jsem se na Harvardu do předkola, takže odpověď mi měla přijít každým dnem. Věděla jsem sice, že šance, že v předkole přijmou někoho z takové díry jako je Forks, je minimální, ale řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám. Čím víc se ale přibližoval den, kdy měla přijít odpověď, tím větší jsem měla strach. Nejen z toho, že by mi mohli napsat, že mě v předkole nepřijmou, ale i z toho, co se stane, pokud mě přijmou. Bude to prakticky poslední hřebík do rakve, do které jsem poslední dobou pohřbívala můj vztah s Alexem. Ten zřejmě ani neměl ponětí, že jsem se do předkola přihlásila. O Harvardu jsme nemluvili. Vlastně vůbec o budoucnosti. Dřív mi to i docela vadilo, ale poslední dobou se zdálo, že je mi čím dál víc jedno, jestli spolu budeme nebo ne. Dřív mi chyběl už po dvou dnech, když byl ale minulý týden pryč, ani se mi nestýskalo, ani trochu. Nechtěla jsem si to prvně přiznat, ale mohl za to Edward.

Čas, který jsem trávila v jeho společnosti, mě přiměl zapomenout na ostatní lidi v mém životě. Pravda, hodně času jsem strávila také s Alice a Rosalie, ale to nebylo to stejné. Rosalie a Alice byly ty nejlepší kamarádky, které si člověk mohl přát, ale Edward byl prostě Edward. Už při představě přátelství mezi námi jsem málem vybuchovala smíchy. Ale co tedy jsme, co to vlastně děláme? Kolikrát jsem od něj slyšela, že mu na mně záleží? Kolikrát jsme se málem políbili? Kolikrát jsem kvůli němu lhala Alexovi? Hromadná odpověď je mnohokrát.

Přinutila jsem svou mysl, aby se přestala zaobírat něčím, co bylo schováno až někde hluboko v mém srdci a co už jsem nějakou dobu věděla. Taky jsem věděla, že ve chvíli, kdy si to plně uvědomím, můj život se naprosto změní. Prostě na to nebudu myslet, časem to snad zmizí.

Zvedla jsem se z lavice, hned jak zazvonilo a vydala jsem se na oběd. Cestou jsem Christinu, Taru a Georgie nepotkala. Vlastně ani nevím, jestli jsem je potkat chtěla.

Už týden si pravidelně sedávaly s Jessicou. Byly na mě naštvané. Stále kvůli tomu, že jsem si jednou sedla s Jenny, abych odčinila to, co jsem provedla a ulevila tak svému svědomí, které mě naprosto drtilo po tom, co jsem zjistila pravdu o jejím životě. Bylo zvláštní, jak moc mě Edward změnil. Předtím bych nad tímhle mávla rukou, teď jsem se snažila napravit, co jsem způsobila, alespoň částečně. Holky se ale bohužel nebyly schopné smířit s Bellou, která věčně někomu neničí život, která se pořád nechová jako totální mrcha, a kterou nezajímají nejnovější drby na škole.

Možná jsem ale příliš věcí odůvodňovala Edwardovou přítomností. Možná prostě jenom dospívám a už mě nebaví ty stejné věci jako předtím. Kdy jsem byla naposledy na tréninku roztleskávaček? Asi tak před dvěma týdny, a to jsem kapitánka. Pochybuji, že by mě Edward nějakým způsobem ovlivnil, abych přestala dělat roztleskávačku. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili. Ještě před pár měsíci ale bylo roztleskávání jedna z mých největších vášní. Teď se sotva ukážu na tréninku.

U pultu jsem si řekla o kousek pizzy a džus. Šla jsem si sednout ke svému obvyklému stolu, který se teď ale zdál podivně prázdný. Byla jsem zvyklá, že pokaždé, když jsem vešla do jídelny, už na mě holky čekaly u stolu s nejnovějšími drby a s novinkami ohledně kluků. Teď jsem si ke stolu sedala už třetí den sama a cítila jsem se zvláštně. Čekala jsem, že mi to bude alespoň trochu chybět. Všechny ty obvyklé věci, co jsme s holkama dělaly. Ráno setkání před školou, přes den srazy u skříněk, na obědě probírání všeho možného, po škole trénink roztleskávaček, poté sraz u mě doma a společné dělání úkolů. Nechybělo mi to, teď když jsem nebyla pořád s nimi, začala jsem si všímat věcí, kterých jsem si předtím nevšímala. A to hlavně toho, jak jsou povrchní a zákeřné. Co bylo ještě horší byl fakt, že já jsem taková taky. Nebo jsem alespoň byla, předtím, před Edwardem. Těžko by někdo mohl pochopit, jak je možné, že kluk, který má být potížista a idiot, ze mě dělá lepšího člověka. Jenom já jsem věděla, že je to jenom maska, že pod slupkou toho nafoukance a potížisty, je ve skutečnosti jeden z nejlepších lidí, které jsem kdy potkala. Byl hodný, přátelský neuvěřitelně zábavný. Uměl mě vyslechnout.

„Ahoj, zlato,“ ozvalo se nade mnou. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že je to Alex, a že mě zdraví. Správně, Bello, máš přítele, pokud si to náhodou zapomněla při svých neustálých myšlenkách na Edwarda. Zářivě jsem se usmála a zvedla se židle.

„Ahoj,“ řekla jsem mu, dala mu ruce kolem krku a políbila ho. Jenomže obvyklý účinek Alexových polibků se nedostavil. Stále jsem myslela na Edwarda a to i přesto, že mě líbal můj dokonalý přítel. Co se mnou Edward sakra udělal?

„Chyběla jsi mi,“ řekl Alex, když se posadil naproti mně a začal jíst.

„Ty mně taky,“ zalhala jsem. Jsem tak strašná.

„Kde jsou holky?“ zeptal se Alex a rozhlédl se kolem.

Jak mu to vysvětlit? Mám mu prostě říct, že jsou na mě naštvané a já se to ani nepokusila napravit, protože nechci? A za co se mám vlastně omlouvat? Za to, že už nechci dělat lidem ze života peklo? Za to, že jsem se změnila? Pokud mě nejsou schopny přijmout takovou, jaká jsem, co je to za kamarádky?

„Jsou na mě naštvané, přesedlaly na tým Jessica,“ odpověděla jsem klidně, bez známky smutku.

Alex se zastavil uprostřed sousta a tázavě se na mě podíval. Co čekal, že se mu tady rozbrečím? Kdyby se mi alespoň brečet chtělo. Mně to spíš připadalo neuvěřitelně úsměvné a dětské. Bylo to podobné jako ve školce. Tam jsme taky všichni byli takoví. Neustále jsme měnili kamarády kvůli hloupostem.

„Však ony se vrátí, neboj,“ řekl Alex a chytil mě kolem ramen, aby mě utěšil.

„Já nepotřebuju, aby se vrátily,“ řekla jsem a Alex vypadal ještě překvapeněji než předtím.

„Ale vždyť jsou to tvoje nejlepší kamarádky,“ namítl.

„Ne, pokud mě nejsou schopny přijmout takovou, jaká jsem.“

„Myslíš to hraní na charitu? Zlato, sedat si s Jenny Chambersovou je ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšel,“ řekl Alex a uchechtl se.

„Blbost?“ zeptala jsem se ho a odsedla si. Dělá si ze mě srandu? Vážně mi právě řekl, že jsem blbá?

„Tak si to tak neber. Jenom to už nedělej, oba dva nás zesměšňuješ,“ řekl Alex a já se na něj nevěřícně podívala.

„Prosím, řekni mi, že jsem se přeslechla,“ řekla jsem mu a podívala se mu do očí.

„Je to pravda, lidi začínají mluvit,“ řekl Alex a mě se zmocnil vztek. Viděla jsem rudě. On, můj přítel, mi řekne, že ho zesměšňuju? Že jsem blbá? Prudce jsem vstala od stolu a jídlo hodila do nejbližšího koše. Pokud za mnou šel, neslyšela jsem to. Bylo mi jedno, že mě čeká ještě odpolední vyučování, bylo mi jedno, že jsem právě způsobila scénu, a že si o tom už teď moji spolužáci šeptají. Jediné, co jsem chtěla, bylo jet domů, vlézt do postele a už nevstát.

Nasedla jsem do svého auta a vyjela. Cestou jsem si trochu snažila utřídit myšlenky. Jednu věc, kterou si moc dobře pamatuju, a kterou mi táta neustále vtlouká do hlavy, je, abych neřídila naštvaná a nervózní. Trochu jsem se uklidnila, ale vztek vystřídaly ty proradné slzy, které si vždycky nějak najdou cestu ven, i přesto, že se člověk co nejvíce snaží udržet je vevnitř. Možná, že mi Alex nechyběl, když byl pryč, ale pořád to byl můj přítel. A to, co mi řekl, mě neuvěřitelně bolelo. Co mě štvalo ještě víc, bylo, že jsem se zachovala jako ta nejhorší hysterka pod sluncem a utekla jsem ze školy. Bylo to každopádně dobré rozhodnutí. Stačil by ještě jeden pohled na něj a sesypala bych se. V životě jsem od něj neslyšela nic tak hnusného, jako to, co mi řekl před pár minutami. Alex, můj Alex. Jednoduše dokonalý přítel. Vtipný, milý, pozorný, milující a galantní. Ten kluk před pár minutami nemohl být on. Ani ve snu. Anebo byl možná celou dobu takový, jenom já jsem byla jiná. Taková, jakou mě on chtěl mít. Veselá a oblíbená roztleskávačka, kterou všechny holky chtějí být a se kterou chtějí všichni kluci chodit. Taková ta typická, z amerických filmů a seriálů pro teenagery. Byla jsem taková a v nějakých bodech pořád ještě jsem, ale rozhodně jsem se v pár věcech změnila. U holek bych možná i čekala, že se ke mně obrátí zády, ale v životě bych si nemyslela, že by to udělal i můj vlastní přítel, který mě má milovat takovou, jaká jsem.

Otevřela jsem si klíčem dům a hned zapadla do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Co by se stalo, kdybych zrovna v tuhle chvíli umřela? Kdo by se opravdu zajímal, kromě mých rodičů? Komu by na tom opravdu záleželo?

Z úvah mě probral mobil. Sehla jsem se přes postel a začala hrabat v kabelce. Chvilku mi trvalo, než jsem ho vyštrachala. Ne nadarmo se říká, že žena v kabelce nikdy nic nenajde. Podívala jsem se na displej, čekala jsem, že to bude Alex, ale k mému překvapení to byla Alice. Nechápavě jsem to zvedla a hned se ozval Alicin ustaraný hlas:

„Bello, jsi v pořádku? Není ti nic?“ zeptala se mě starostlivě. V tu chvíli mi dost silně připomínala mou vždy starostlivou matku.

„Jo, jsem v pohodě. Proč?“ zeptala jsem se s předstíranou bezstarostností.

„No, já viděla,“ začala Alice, ale pak se zastavila, jako kdyby řekla něco, co neměla. O čem to mluví? Co viděla?

„Alice, co jsi viděla?“ zeptala jsem se jí. Možná, že mluví o nějaké dopravní nehodě a třeba si myslela, že jsem to já.

„Nic jsem neviděla, promiň, myslím na moc věcí naráz,“ začala rychle mluvit. Zněla nervózně. Rozhodla jsem se, že si toho nebudu všímat, třeba mi do toho nic není.

„A jaké je kempování?“ zeptala jsem se jí, abych změnila téma. Můj postranní úmysl bylo dozvědět se, kdy se vrátí.

„Je to neuvěřitelně zábavné, ale zítra se už vracíme. Začíná se zhoršovat počasí. Ve Forks byste si měli užívat slunce, dokud můžete,“ řekla a já si dokázala představit její vědoucí výraz. Občas mi Alice připadala jako dokonalá meteoroložka.

„Snažím se. Těším se, až přijedete zpátky. Chybíte mi,“ řekla jsem.

„Ty nám taky, Bells. Hlavně,“ začala, ale slyšela jsem, jak jí spadl mobil. Pak tam proběhla velice krátká hádka. Alice mluvila tak rychle, že jsem jí vůbec nerozuměla, nakonec ale ta druhá osoba odešla a já slyšela, že Alice zvedá mobil.

„Promiň, spadl mi mobil. Uvidíme se zítra,“ řekla a típla mi to.

A zase sama. Při rozhovoru s Alice jsem měla skvělou náladu, ale teď mi opět klesla na bod mrazu. Položila jsem mobil na noční stolek a lehla si na bok.

Probudil mě zvonek u dveří. První věc, které jsem si všimla, když jsem se probudila, byla ta, že už je tma. Druhá, že se mi nějakým způsobem podařilo usnout v těsných a nepohodlných džínsech. Ještě ospalá jsem se zvedla z postele a doploužila jsem se k vchodovým dveřím. Zvonek ještě párkrát netrpělivě zazvonil. Otráveně jsem otevřela dveře a za nimi stál Alex s kyticí v ruce.

„Ahoj,“ řekl a vešel dovnitř.

„Ahoj,“ řekla jsem a zavřela za ním.

„Přehnal jsem to, promiň. Tohle je pro tebe,“ řekla a podal mi kytici růží.

„Díky,“ řekla jsem a šla do kuchyně pro vázu. Alex šel za mnou. Nepokusil se mě obejmout nebo políbit. Dobře dělal, pořád jsem byla naštvaná.

Vytáhla jsem vázu ze skříňky nad dřezem a napustila do ní vodu. Postavila jsem ji na jídelní stůl a dala do ní růže.

„Řekneš mi něco?“ zeptal se mě Alex, když ani jeden z nás pořád nic neříkal.

Nevěděla jsem, co mu mám říct. Nevěděla jsem, co se stane. Stála jsem vůbec o to, abychom se usmířili? A kam to vlastně povede? Tak jako tak spolu na vysokou nepůjdeme. Není lepší ukončit to už teď? Bylo to jako rakovina, která se šíří a člověk ví, že za nějakou dobu bude konec. Přirovnání mého vztahu s Alexem k rakovině mě dostatečně probudil na to, abych si sundala ty růžové brýle ohledně našeho vztahu a začala být realista.

„Myslím, že bychom se měli rozejít,“ řekla jsem a podívala se mu zpříma do očí.

Ve chvíli, kdy jsem to vyslovila, se na mě Alex nevěřícně podíval.

„Čekal jsem cokoliv, jen ne tohle. Bello, problémy ve vztahu jsou od toho, aby se řešili. Utíkáš při prvním problému, takhle to přece nechodí,“ řekl a zoufale se na mě zadíval.

„A k čemu to bude? Užijeme si pár dobrých měsíců před tím, než každý půjdeme svou cestou? Moc dobře víš, že s tebou na Duke nepůjdu. Vždycky jsem chtěla na Harvard a doufám, že se tam dostanu, ale i kdyby ne, nepůjdu s tebou na stejnou vysokou. Každý chceme něco jiného,“ řekla jsem.

Alexův výraz byl chvíli ještě nevěřícný, a pak ho vystřídal výraz sarkastický.

„Je to kvůli tomu Cullenovi, že jo?“ zeptal se mě a zakroutil pobaveně hlavou.

„Ne, tohle dělám jenom kvůli sobě. Tohle je konec. Myslím, že bys měl jít,“ řekla jsem mu, ale on stále zůstával na stejném místě. Neměl se k odchodu. Pro něj konverzace ještě neskončila, jak jinak.

„Fajn, půjdu já,“ řekla jsem a šla do chodby. Nepokoušel se mě zastavit, buď věděl, že tím by si zadělal na pěkné problémy, anebo byl stále ještě v šoku z toho, že se s ním poprvé někdo rozešel a ne naopak.

Nasedla jsem do auta a vyjela. Neznámo kam. Chtěla jsem jenom jet a nemyslet na to, co se právě stalo. Rozešla jsem se s Alexem. S klukem, o kterém jsem si myslela, že až se budeme muset rozejít, bude to pro mě ta nejtěžší věc na světě. Ale jak se zdálo, těžké to vůbec nebylo. Stačí pár minut a člověku se obrátí celý svět naruby. Alex byl moje první opravdová láska, to nikdy nebudu moct změnit. Ani kdybych chtěla. Uronila jsem první slzu a za ní následovaly další. Tentokrát jsem měla naprosto přirozený důvod brečet. Rozchody jsou vždycky těžké a zvlášť, když zjistíte, že člověk, o kterém jste si celou dobu mysleli, že ho dokonale znáte, je ve skutečnosti někdo úplně jiný. Aniž jsem si to uvědomila, za patnáct minut jsem dojela k domu Cullenových.

Vystoupila jsem z auta, i přesto, že jsem moc dobře věděla, že se vrací až zítra. Sama sebe jsem o tom ale nebyla schopna přesvědčit. Hloupě jsem chtěla věřit tomu, že nějakým kouzlem někdo z nich přijel domů dřív. V této situaci bych si klidně popovídala i s Emmettem, který si ze všeho dělá pořád srandu. Možná, že to je přesně to, co bych potřebovala. Tvrdohlavě jsem zazvonila na zvonek a chvilku čekala. Nikdo nepřišel otevřít. Samozřejmě, že ne. Nikdo přece není doma. A pak mi to došlo. Nemám nikoho, s kým bych si promluvila. Naprosto nikoho. Sedla jsem si na schody a utřela si slzy, které hned nahradily další. Takhle dopadla věčně oblíbená a populární Bella Swanová. Nemá jediného opravdového kamaráda, se kterým by si mohla promluvit o tom, co ji trápí.

Uslyšela jsem vrznutí vchodových dveří. Neotočila jsem se, pravděpodobně jsem právě prožívala těžké halucinace způsobené přílišnou psychickou námahou.

„Bello,“ ozval se známý hlas. Buď mi opravdu hrabe a nebo jsem opravdu slyšela Edwarda.

Někdo si vedle mě sedl a vzal mě kolem ramen. Tak tohle už se mi nezdá. Podívala jsem se do těch dokonale jantarových očí, které ve tmě vypadaly zářivěji než normálně.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a znovu se rozbrečela.

„Co se stalo?“ zeptal se mě a ještě víc mě objal.

„Já a Alex jsme se rozešli a já nevěděla, kam jinam jít. Protože ty a Alice jste asi jediní, kteří mě opravdu znají i přesto, že jste tady teprve dva měsíce. Zjistila jsem, že jste asi jediní, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem, a všechno se hrozně rychle bortí,“ řekla jsem a položila si hlavu na Edwardovu hruď. Měl na sobě bílé tričko a já mu ho teď smáčela svými slzami. Neřešil to.

Místo toho mě opatrně vzal do náruče a odnesl do domu. Neprotestovala jsem. Cítila jsem se hrozně a on byl jediný, na koho jsem se v tuto chvíli mohla spolehnout. Položil mě na pohovku a sedl si vedle mě. Přisunula jsem se k němu a opět mu položila hlavu na hruď. Neuvěřitelně mě to uklidňovalo.

„Jsem tady a mám tě rád takovou, jaká jsi. Lidé, kteří nevidí, jak jsi skvělá, jsou asi úplně slepí,“ řekl Edward a já se usmála.

„Díky,“ řekla jsem mu a zavřela oči.

Zapomněla jsem na všechno zlé a soustředila se na to dobré. Edward je tady se mnou a opravdu mě zná. Můžu mu věřit. Všechno bude dobré. Zvlášť, když mě Edward hladí po vlasech a šeptá uklidňující slova.

 


 

Moc, moc, moc děkuji za komentáře u minulé kapitoly. Když jsem spatřila konečné číslo 27, nemohla jsem tomu uvěřit. Pro průměrnou autorku, jako jsem já, je to obrovská pocta a velké pobídnutí do psaní další kapitoly.

Jako omluvu za čekání jsem místo tradičních 1500 slov napsala 3000. Trochu jsem se rozepsala, ale zdálo se mi špatné to useknout někde uprostřed. Snad se vám kapitola líbila. Pokud máte nějaké výhrady, ráda si je přečtu, abych věděla, v čem se zlepšit. Kajushqa1



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Potížista - 12. kapitola:

 1 2 3   Další »
06.02.2012 [19:17]

EmmettkaWow.. Emoticon

29. Faire
30.11.2011 [19:34]

Faire Emoticon Emoticon

29.11.2011 [14:30]

Emoticon Emoticon Emoticon

27. DAlice
28.11.2011 [18:58]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. AfroditaAliceCullen
26.11.2011 [21:36]

Fakt nemám slov, bylo to... Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.11.2011 [19:55]

mima19974Jéééj Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24. viki
26.11.2011 [17:45]

moc pěkné !

23. Eve
26.11.2011 [9:18]

Moc dobrý Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.11.2011 [23:07]

BellaSwanCullen8 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

21. kikuska
25.11.2011 [21:26]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Dobre, že to Bells s Alexom už ukončila. Ja som zato len rada. Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!