Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Poslední vůle - 7. kapitola

Poslední vůle - 7. kapitolaĎábelské dítě...

7. kapitola

Zírala jsem do stropu. Pravou dlaň položenou na břiše, levou pohozenou vedle sebe. Zřetelně jsem cítila pohyby dítěte. Už to brzy bude. Narodí se mi růžovoučká holčička. Moc bych chtěla holčičku. S blond prstýnky na hlavě a modrýma očima. Ve svých představách jsem ji viděla úplně zřetelně. Natahovala ke mně ruce, chtěla vzít do náruče a já ji zvedla a přitiskla k sobě. Měkké teplé tělíčko se ke mně důvěřivě tulilo a mě zalíval neskutečný pocit lásky, pýchy, naplnění. Ona je moje dcera, moje dítě.

Kdybych měla chlapečka, nezlobila bych se. Jak se říká, hlavně, aby to bylo zdravé, ale…

Břicho pod mou dlaní ztvrdlo na kámen a než jsem se nadála, byla peřina pode mnou mokrá. A sakra! Nemělo to být tak brzy, ještě je čas. Ale zdálo se, že dítěti je to jedno. Bolest přišla tak náhle, že jsem vykřikla bolestí.

V nemocnici se mě ujala doktorka s dlouhými růžovými nehty a výrazně namalovanýma očima. Z koutku úst jí visela napůl vykouřená cigareta a svítivě blond vlasy měla natočené na plastových růžových natáčkách té největší velikosti. Říkala mi jak dýchat a prý mám být v klidu. Jí se to řekne! Myslela jsem, že to nezvládnu. Ta bolest byla tak intenzivní. Snažila jsem se plnit doktorčiny rady, ale nepomáhalo to.

Pak jsem se podívala na své nohy. Viděla jsem doktorčiny ruce celé od krve, na mých stehnech byla krev! Dostala jsem šílený strach.

„Dítě, moje dítě,“ křičela jsem.
„Už to bude, hlavně se uklidněte.“ Krvavé skvrny se neustále zvětšovaly. Co se to děje?
„Moje dítě, zachraňte ho, nesmí umřít.“ Vrtěla jsem hlavou. Po tvářích mi tekly horké slzy a mísily se se slaným potem. Kontrakce jsem přestala vnímat a soustředila se na krev, kterou měla doktorka až na loktech. Tohle není normální!

„Zatlačte,“ přikázala mi. Zatnula jsem všechny svaly a zatlačila. „Ještě jednou, už to bude!“

Pokojem se rozlehl dětský pláč. Moje holčička, moje růžová holčička!

„Chci ji vidět,“ zašeptala jsem. Síly mě pomalu opouštěly. Doktorka ke mně přistupovala s dítětem zabaleným do bílé pleny.
„Máte krásnou holčičku.“ Usmála jsem se. Moje malá… Doktorka se ke mně sehnula a dítě mi položila do náruče. Podívala jsem se do malého svraštělého obličejíku. Je dokonalá, pomyslela jsem si.

Miminko se na mě podívalo. Přímo mně do očí. Jeho oči mělyi elipsovité panenky a oranžovou barvu! Usmálo se na mě a tím dalo na odiv řadu bílých zubů tvarovaných do špičky. Pak z pusinky vystřelilo dlouhý hadí jazýček a oblízlo mě jím.

Srdce mi bušilo jako o život. Tohle není… to nemůže být moje dítě.

„Chci svoje dítě,“ řekla jsem důrazně.
„Ale tohle je vaše holčička,“ ujistila mě doktorka. Ne! Štítivě jsem dítě doktorce podávala, ale zdálo se, že jemu se to nelíbí, protože z pleny vykoukly dva páry rukou, které se ke mně natáhly a vyžadovaly mé obětí.

Viděla jsem ty oči, zuby, jazyk, ruce… ne, tohle nemůže být pravda, ne, nééééé!

„To není moje dítě, není… nechci ho…“ mumlala jsem.
„Bello? Bello!“ Někdo se mnou prudce zatřásl, až mi dítě vypadlo z rukou a kolem se rozlétla sprcha zeleného mazu. „No, tak, sakra, Bello!“ Otevřela jsem oči a lapala po dechu. Na kraji postele seděl Edward a držel mě za ramena.

„Ty… doktorka… kde je to dítě?“ Posadila jsem se, odstrčila Edwarda a nahnula se z postele, abych dobře viděla na zem. Nikde nic, jen známá dřevěná podlaha. „To není možné…“
„Byl to jen sen, něco se ti zdálo,“ řekl. Podívala jsem se na něj.
„Takže žádné dítě se čtyřma rukama?“ ujišťovala jsem se slabým hlasem.
„Se čtyřma rukama?“ zeptal se a rozesmál se. Já udělala přesný opak. Do očí mi vstoupily slzy. Prostoupila mnou taková úleva, až se mi zamotala hlava. Edward byl naštěstí natolik pohotový, aby mě přidržel. „Jsi v pohodě?“ V jeho hlase se objevila stopa starostlivosti.
„Nemůžu mít to dítě. Nezvládnu to. Nemá to tak být. Jsem tak mladá, nemám nikoho, kdo by mi pomohl. Nejsem na dítě připravená,“ bulela jsem a bylo mi jedno, že je se mnou Edward. Byla jsem ráda, že nejsem sama a na okamžik jsem zapomněla na averzi, která mezi námi panuje.

I přes slzy jsem si všimla Edwardova nejistého a trochu rozpačitého výrazu. Být to v jiné situaci, zasmála bych se tomu jak se tváří.

„No tak, přece bys nebrečela.“ Vzal mě za ruku a jemně stiskl prsty. „Měla bys jít spát. Ráno moudřejší večera, to říkávala vždycky Esmé.“
Popotáhla jsem. „Pochybuju, že to bude ráno jiné.“
„Možná ano, možné ne. Každopádně teď je brzo na to dělat jakýkoliv závěry,“ ukončil debatu. Zvedl se a zamířil ke dveřím. Zhasnula jsem lampičku a přikryla se až po bradu. Jenže v okamžiku, kdy jsem zavřela oči, jsem před očima zase viděla to děsivé dítě. Dítě, které mělo být moje. Trhla jsem sebou.

Trvalo mi jen chvíli, než jsem to všechno promyslela a výsledek zněl jasně. Raději strpím jeho následné posměšky, ale teď potřebuju, aby tu se mnou někdo byl.

„Edwarde,“ špitla jsem.
„Co?“ Nezněl moc nadšeně.
„Já… chtěla jsem… nebo radši ne…“
„Tak co chceš?“ zeptal se netrpělivě.
„Nechci tu zůstat sama,“ pípla jsem. V tichu, které panovalo v domě, jsem slyšela prudký výdech.
„Mám tu s tebou zůstat?“
„Stačí, než usnu.“ Přikrčila jsem se pod peřinou v očekávání odmítavé odpovědi a následné probdělé noci.
„Fajn,“ zahučel. „Ale lehnu si na postel, nebudu si křivit záda v křesle.“

Kývla jsem, i když to nemohl vidět. Peřina vedle mě zašustila, jak si na ni Edward sedl, natřepal si polštář, o který se pak opřel.

„Děkuju.“ 
„Hmm…“

Dívala jsem se na něj. Když chce, tak umí být i docela milý, napadlo mě. Měl zavřené oči, uvolněnou tvář. Sám vypadal, že spí.

„Když na mě budeš civět, tak asi neusneš,“ řekl najednou.
„Já vidím pořád to dítě.“
„Nechceš mi to vyprávět? Zajímalo by mě, co ta tvá šílená hlava zase vymyslela.“ Měla jsem chuť mu něco odseknout, ale vzhledem k tomu, v jaké jsem se právě nacházela situaci, jsem svou poznámku spolkla.
„Radši ne.“ Nechtěla jsem to prožívat znovu, jednou stačilo. „Neříkal ti někdy Carlisle, jaký to bylo, když jsem byl mimino?“
„Já myslel, že chceš spát.“
„Jen tuhle otázku a pak budu,“ slibovala jsem.
„Dneska jsi mimořádně otravná, ale jak chceš. U nás je to jiný, než u lidí. Poloupíři rostou mnohem rychleji. Každý den o pár centimetrů, ale postupně se to zpomaluje, až se to nakonec úplně zastaví. Táta říká, že jsem byl pěkně neposedný. Neustále jsem někam lezl, patlal po něm jídlo, kterým mě krmil, nějak jsem neměl v oblibě dětské přesnídávky a výživy. Taky jsem prý ze začátku dost vyváděl,“ odmlčel se. Na tváři mu pohrával úsměv. Mně to však moc úsměvné nepřišlo. Spíš naopak. Ječící dítě, neposedné, špinavé. Jako ty z hřiště!
„Aha.“
Asi jsem zněla vyděšeně, protože hned dodal: „Ale jak říkám, u nás je to všechno jiné. A Carlisle je chlap, sice upír, ale pořád jenom chlap, tak si to snad umíš představit.“
„Hmm…“
„A teď už spi.“

Poslušně jsem zavřela oči a skoro zavýskla radostí, když jsem za víčky neviděla dítě ze svého snu, ale malého Edwarda upatlaného od čokolády, který vříská, jakoby ho na nože brali.

₪₪₪₪₪

Ráno jsem se probudila sama. Sluneční paprsky proudily okny do ložnice a na podlaze vytvářely světlé čtverce. Protáhla jsem se. Cítila jsem se o mnoho lépe než v noci. Zdá se, že Edward měl opět pravdu. Jistě by měl radost.

Už jsem se chtěla radovat, že se snad vyhnu ranní nevolnosti. To by byl zázrak. Ovšem zázraky se nedějí a já místo plánované sprchy vyzvrátila večeři do záchodové mísy. Pak jsem se konečně umyla a sešla dolů.

Bylo půl desáté. Takhle dlouho jsem už nějakou dobu nevstávala. Měla bych se stydět. Kuchyň byla prázdná, ticho přerušovalo jen rytmické tikání hodin. Po paní Brooksové ani vidu ani slechu. Rozhodla jsem se nalít si alespoň kávu. Vzala jsem si oblíbený bílý puclák s potiskem fialek, popadla konvici a… a lila jsem čaj. No co je toto za novoty? Kde je kafe?

Pustila jsem se do prohledávání skříněk, abych si ho uvařila sama, když do dveří vešla paní Brooksová. V rukou nesla plato do poloviny zaplněné vejci.

„Dobré ráno, zrovna jsem byla pro vajíčka, udělám vám omeletu,“ usmála se na mě. Po včerejším odpoledni, kdy se rozplývala radostí nad tou báječnou zprávou a kdy jsem ji utnula s tím, že o tom nechci mluvit, už o mém jiném stavu nepadlo ani slovo, ale stejně jsem na ní viděla, že ji to hlodá.
„Kde je kafe?“ zeptala jsem se hned.
„Dneska máme čaj, káva došla, a když se bylo pro zásoby, zapomnělo se na ni,“ oznámila mi paní Brooksová.
„Tak já pro ni odpoledne sjedu.“ Potřebuju kafe, nutně.
„To ještě uvidíme, jděte si sednout ven, už je tam pan Cullen.“

Tak to není zrovna to, po čem bych toužila. Včerejší noc mi teď přišla jako projev slabosti a ještě ke všemu před ním… Ale tak aspoň to budu mít za sebou.

Vyplížila jsem se na verandu, kde se Edward rozvaloval v jednom z křesel. K ústům zrovna nesl hrnek a v druhé držel mobil.

„Ahoj,“ řekla jsem a sedla si naproti němu.
„Nazdar,“ zabručel a palcem hbitě přejížděl po displeji telefonu. Tak to by bylo co do přátelskosti.

Usrkla jsem svého čaje a natáhla se po plátku jablka, které bylo nakrájené na talíři. Zavětřila jsem. Kafe?

„Ty máš kafe!“ vykřikla jsem a ukázala na něj prstem.
„No a co?“ nechápal.
„Já mám čaj.“
„Tvůj problém.“ Zavrtěl hlavou nad mou tupostí a znovu zaměřil svůj zrak na telefon.
„Ty to nechápeš. Já dostala čaj, kafe prý došlo. Jak to, že ty ho máš?“ Tohle je zrada nejvyššího kalibru.
„Hahaha,“ tlemil se ten blbec. „Asi ti ho nechtěj dávat, abys nebyla moc hyperaktivní,“ zašklebil se. Hodila jsem po něm vražedný pohled. Jak jsem si mohla myslet, že by mohl být milý.

Paní Brooksová nám za okamžik přinesla talíře plné vajec a slaniny. Vonělo to úplně neuvěřitelně, cítila jsem, jak se mi sliny sbíhají v ústech, ale ještě tu byla jedna neodkladná věc.

„Proč on má kafe?“ vystartovala jsem.
„Víte, slečno, vy byste teď neměla kofein,“ oznámila mi s vlídným úsměvem.
„A proč?“ rozhodila jsem nechápavě ruce.
„Ve vašem stavu se to nedoporučuje. Mám na zahrádce spoustu bylinek, uvidíte, že si mé čaje oblíbíte.“ Čaje, čaje, čaje… neměla bych si tohle náhodou rozhodnout sama?
„Ale já chci kafe!“
„Je mi líto, to vám dát nemůžu,“ zavrtěla hospodyně hlavou, až se jí vlasy roztančily kolem obličeje. Pak nás tam nechala a odešla. To je drzost!

„Ehm… nedal bys mi napít?“ zeptala jsem se Edwarda. Pomalu ke mně vzhlédl, jeho pohled říkal vše. „Prosím,“ dodala jsem.
„Dojdi si pro svý,“ poradil mi.
„Copak jsi ji neslyšel? Já mám utrum,“ rozčilovala jsem se. Tohle mi byl čert dlužný. Se na to můžu vykašlat.
„Když utrum, tak utrum. Smůla.“
„Edwarde, prosím, prosím, prosím, jeden lok. Co ti to udělá?“ Ano, tak moc jsem to kafe chtěla, že jsem byla ochotná si před ním i kleknout.
„Jsi otravnější a otravnější,“ poznamenal, ale přece jen ke mně natáhl ruku s hrníčkem. Téměř jsem mu ho vyrvala z rukou a přiložila ho ke rtům. Napila jsem se… No fuj, bleee, eeee. Co to je? A taky už to nevonělo tak dobře, jak si pamatuju. Šupem jsem hrnek postavila na stůl a s dlaní na puse utíkala do kuchyně. Tohle bylo o fous. Ale na čaje si rozhodně zvykat nebudu!


V příští kapitole se dozvíte, jak se Bella rozhodne ohledně svého nečekaného těhotenství. Přijímám sázky. :-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Poslední vůle - 7. kapitola:

 1 2 3 4 5   Další »
42. Alice
06.11.2012 [21:04]

nechá

41. Wera
04.10.2012 [20:52]

Naprosto nemám slov...úžasně napsané.....tipuju že si mimi nechááááááááááá!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26.09.2012 [20:55]

SummerLili Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

39. Kim
16.09.2012 [15:51]

KimTahle kapitola prostě nemá chybu. Emoticon Nevím, co se mi líbilo víc, jestli ten hororovej sen na začátku, nebo ten rozpačitej Edward, když ji utěšoval, nebo ten konec s kávou. Emoticon Jsi prostě geniální! Pokaždý se nemůžu dičkat, co tvá hlava zase vymyslí. Určitě se máme na co těšit. Emoticon
Kdybych měla podobný noční můry jako naše Bella, asi bych si rovnou skočila. To bych pak nemusela myslet na to, jestli moje dítě bude mít deset rukou, dvě hlavy a nevím co ještě a taky bych nemusela přemýšlet, jestli ho vůbec chci nebo ne. Chtěla bych z Bellina chování vyvodit, zda si to dítě nechá nebo nenechá, ale jaksi to nejde. Tahle kapitola spíš svádí k tomu, že ne, ale uvidíme, co bude dál. Třeba si to přece jen rozmyslí. Emoticon
Nebooooo... znovu zasáhne Edward a... Jak říkám, nechám se překvapit, ale dneska byl vážně k sežrání. Emoticon Taky bych chtěla, aby u mě zůstal než usnu, ale o tom si můžu nechat leda tak zdát, takže mi nezbývá nic jinýho, než o tom jen číst. Emoticon
Úžasné jako vždy a já letím na další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

15.09.2012 [11:40]

jesikata Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

37. Nesii
14.09.2012 [23:29]

NesiiNo superná kapitola, teším sa na pokračovanie. :) Emoticon Emoticon

36. TheBabu1998
14.09.2012 [23:05]

sazka?? Hm... Ja nevim ale to dite nechce ne?? Tk asi ne?? Kazdopadne nadhera..:)))

35. DAlice
13.09.2012 [20:23]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13.09.2012 [18:51]

mima19974Kráááááááááááááásne!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

33. BellaEdward
13.09.2012 [17:58]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4 5   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!